Hominoidi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Hominoidi

Dva hominoidi (gibon lar)
Dva hominoidi (gibon lar)
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída: savci (Mammalia)
Nadřád: placentálové (Placentalia)
Řád: primáti (Primates)
Podřád: vyšší primáti (Haplorrhini)
Infrařád: opice (Simiformes)
Oddělení: úzkonosí (Catarrhini)
Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea)
Gray, 1825
čeledi
Sesterská skupina
kočkodanovití (Cercopithecidae)

Hominoidi (Hominoidea) je nadčeleď z oddělení úzkonosých primátů, které společně s oddělením Ploskonosí tvoří podřád opice. Tato skupina primátů je značně heterogenní, nejasné jsou i její fylogenetické počátky.

Mezi hominoidy jsou zařazeny dvě čeledě:

Specifické znaky[editovat | editovat zdroj]

Hominoidi jsou schopni dlouhodobě zůstávat ve svislé poloze, i když někdy v předklonu. Pohybují se brachiací, pomalou brachiací, semibrachiací, chůzí po kloubech prstů nebo bipedální chůzí. Vyjma lidí používají hominoidi k pohybu i různé druhy šplhání a lezení. Mají k tomu uzpůsobený hrudník, silnější kosti končetin i pohyblivější klouby a postrádají ocas. Končetiny mají díky protistojnému palci dobré uchopovací schopnosti. Hominoidi mají i plošší obličej, odlišně utvářené zuby a podstatně zvětšenou mozkovnu, jejich mozková kůra bývá hodně zbrázděna.[1][2]

V porovnání s ostatními opicemi jsou v průměru mnohem robustnější a vyšší, ochlupení těla mají poměrně řídké. Jsou všežravci, nikoliv potravní specialisté. Jsou aktivní přes den, v noci odpočívají a nemají zrak uzpůsobený pro noční vidění. Charakteristickým rysem je také nízké reprodukční tempo a dlouhodobá starostlivost o potomstvo plynoucí z pomalé ontogeneze. Zástupci čeledě hominidů mají prokazatelně alespoň základy analytických schopnosti, umí napodobovat a někteří si uvědomují vlastní osobnost. Hominoidi jsou v porovnání s ostatními úzkonosými opicemi i s opicemi ploskonosými pokládáni jednoznačně za vývojově úspěšnější.

Giboni se od ostatních hominoidů liší v řadě znaků - například ještě mají sedací mozoly, jiné způsoby lokomoce jako důsledek odlišného způsobu obstarávání potravy a 48 chromozomů namísto 46. Moderní genetika prokázala, že tyto rozdíly mohly vzniknout běžnou chromozomální mutací.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Nadčeleď Hominoidea se od úzkonosých opic Starého světa oddělila v oligocénu, zhruba před 25 - 30 miliony let. V paleontologickém záznamu se ovšem první zástupci hominoidů objevují až počátkem miocénu, asi před 20 - 23 miliony let.

Zlatým věkem hominoidů byl právě miocén, během nějž došlo k velkému rozvoji celé nadčeledi. Problematiku oddělení od úzkonosých opic (Cercopithecoidea) ztěžuje nedostatek fosilií z období před 23 - 32 miliony let. Jednotlivé taxony jsou si i navzájem značně podobné a je tudíž velmi obtížné přesně určit příbuzenské vztahy i jejich pozici v evoluci směrem k člověku. Velká část rodů je navíc známá pouze z torzovitě dochovaných koster, převážně jen z fragmentů lebek, čelistí, zubů a podobně. Mnohé důležité identifikační znaky na nich proto nelze pozorovat a porovnávat.[3]

Nejstarší hominoidi z časného miocénu sdíleli jen některé z typických znaků moderních hominoidů. Nebyli ještě uzpůsobeni šplhu a brachiaci a pohybovali se nejčastěji po všech čtyřech končetinách.[1] Jejich zástupci, představovaní především úspěšnou čeledí Proconsulidae, jsou známí výhradně z Afriky (Keňa, Uganda).[4]

Ve středním miocénu se hominoidi rozšířili také do Evropy a Asie. Příčinou bylo kromě příznivého klimatu i dočasné spojení Arabské tektonické desky s Eurasií a vytvoření pevninského mostu mezi Arábií a jihozápadní Asií asi před 17 – 18 miliony lety. Po příchodu do Eurasie hominoidi díky úspěšné adaptaci obsadili volné ekologické a potravní niky. Došlo tak k velkému rozvoji celé nadčeledi a ke vzniku mnoha nových rodů,[5] zatímco doklady z Afriky jsou v této době vzácné. Dříve hojně rozšíření proconsulidé mizí a ustupují měnícím se klimatickým podmínkám.[6]

Zhruba před 18 - 20 miliony let došlo podle analýzy DNA k rozdělení hominoidů na čeledě gibonovití a hominidi,[7] ovšem předci gibonů dosud nebyli identifikováni a všichni uvažovaní kandidáti byli později zamítnuti (např. čeleď Pliopithecidae).[1]

Předpokládá se, že spolu s vysušováním podnebí a zvyšováním rozdílu mezi ročními obdobími se museli hominoidi alespoň během suchých etap roku uchylovat ke konzumaci tužší potravy, jako jsou ořechy, semena jehličnanů, hlízy a podobně.[8]. Měkké ovoce a čerstvé listy, hojné v tropických lesích časného miocénu, mohly být v sušším prostředí dostupné jen sezónně. Proto již byli primáti středního miocénu až na výjimky vybaveni silnějšími čelistmi a zuby s velkou vrstvou skloviny. Části postkraniální kostry těchto tvorů jsou obecně málo doložené a většinou ukazují na dosud kvadrupední pohyb v korunách stromů, ačkoliv se již projevují nepatrné náznaky pohybu v závěsu, vzpřímenějšího postoje nebo částečné pozemní lokomoce.

Vývoj hominoidů je i ve středním miocénu kvůli nečetným a útržkovitým nálezům málo prostudovaný a přesné vztahy složité mozaiky je velmi nesnadné zachytit. Postupně se oddělovaly další evoluční linie, vedoucí k dnešním orangutanům, gorilám, šimpanzům a lidem. Stejně jako v případě gibonovitých není známo, zda se tak stalo v Africe, Evropě nebo v Asii.

V mladším miocénu se hominoidi rozvíjejí opět spíš v Africe, zatímco v Evropě a ve většině Asie mizí. Dosud není jisté, zda v Africe na počátku středního miocénu téměř nebo zcela vyhynuli a byli později převrstveni eurasijskými formami[6] nebo zda hlavní vývojová linie směrem k dnešním lidoopům pokračovala nerušeně v Africe, avšak v oblastech, které neměly vhodné podmínky pro fosilizaci.[9] Jednotlivé rody z Afriky, Evropy i Asie se spolu mohly různým způsobem prolínat a v současnosti nelze určit, která z linií vymřela bez potomků a z které vzešli předci moderních hominidů.

Do konce miocénu většina zástupců nadčeledi Hominoidea vyhynula. Vymírání úspěšné nadčeledi je dáváno do souvislosti s dalším vysušováním a ochlazováním klimatu a ústupem subtropického klimatického pásu blíž k rovníku.[10] Geografické i klimatické změny však na druhou stranu mohly v Africe stimulovat rychlý rozvoj přizpůsobivějších forem, aby se v závěru miocénu objevili první bipední tvorové, směřující ke vzniku rodu Homo.[10]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Giboni obývají tropické lesy jihovýchodní Asie. Orangutani žijí zhruba ve stejné zeměpisné oblasti, ale v zúžených areálech. Šimpanzi jsou domovem v tropických oblastech střední Afriky, gorily žiji takřka ve stejné oblasti, ale opět na plošně menších územích. Lidé žiji po celém světě. Téměř všichni hominoidi jsou na Červeném seznamu IUCN.[11]

Třídění recentních hominoidů[editovat | editovat zdroj]

  • čeleď gibinoviti gibonovití (Hylobatidae) Gray, 1870
    • rod gibon (Hoolock) Mootnich et Groves, 2005
    • rod gibon (Hylobates) Illiger, 1811
    • rod gibon (Nomascus) Miller, 1933
    • rod siamang (Symphalangus) Gloger, 1841

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Hominoidi ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c CARTMILL, M.; SMITH, F. H. The Human Lineage. Oxford : Willey-Blackwell, 2011.  
  2. MAZÁK, V. Sága rodu Homo. Praha : Práce, 1986. 424 s.  
  3. BEGUN, D. R. Fossil record of Miocene hominoids. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín : Springer, 2007. S. 921 - 977.
  4. HARRISON, T. Dendropithecoidea, Proconsuloidea and Hominoidea. In WERDELIN, L.; SANDERS, W. J. Cenozoic Mammals of Africa. Berkeley : University of California Press, 2010. S. 429 - 469.
  5. SENUT, B. Origin of hominids: European or African origin, neither or both?. Estudios Geologicos. 2011, roč. 67, s. 395 - 409.  
  6. a b BEGUN, D. R. Planet of the Apes. Scientific American. 2003, roč. 289, s. 74 - 83.  
  7. DAWKINS, R. Příběh předka: pouť k úsvitu života. Praha : Academia, 2008. 831 s.  
  8. KING, T.; AIELLO, L. C.; ANDREWS, P. Dental microwear of Griphopithecus alpani. Journal of Human Evolution. 1999, roč. 36, s. 3 - 31.  
  9. CONROY, G. C. Reconstructing human origins. New York : W. W. Norton & company, 1997. 547 s.  
  10. a b KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín : Springer, 2007. S. 1347 - 1377.
  11. http://www.iucnredlist.org/

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Vančata: Primatologie, 2. díl. Catarrhina – opice a lidoopi, Univerzita Karlova, PedF, Praha 2003, ISBN 80-7290-127-3
  • Václav Vančata: Paleoantropologie a evoluční antropologie, Univerzita Karlova, PedF, Praha 2005,