Gibon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Gibon

Gibon lar (Hylobates lar)
Gibon lar (Hylobates lar)
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída: savci (Mammalia)
Nadřád: placentálové (Placentalia)
Řád: primáti (Primates)
Podřád: vyšší primáti (Haplorrhini)
Infrařád: opice (Simiiformes)
Oddělení: úzkonosí (Catarrhini)
Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea)
Čeleď: gibonovití (Hylobatidae)
Rod: gibon (Hylobates, Hoolock, Nomascus)
Sesterská skupina
siamang (Symphalangus)
Gibon hulok (Hoolock hoolock)
Gibon bělolící (Nomascus leucogenys)
Rozšíření rodů gibonů: rudá - Hoolock, oranžová - Hylobates, žlutá - Nomascus

Gibon je označení pro opice z čeledi gibonovitých. Tato čeleď, kterou řadíme do nadčeledě hominoidi, mezi vývojově nejvyšší primáty, je složena z rodů Hylobates, Hoolock, Nomascus a Symphalangus. Někdy bývá rod Symphalangus vyjmut z označení gibon (místo něho se použije rod siamang) a jako giboni jsou uvažováni pouze zástupci zbylých tří rodů.

Historie rodů[editovat | editovat zdroj]

Dlouho byl považován rod Hylobates za jediný v čeledi gibonovitých, výjimečně se připouštěl jako druhý rod siamang (Symphalangus). Teprve po podrobných studiích v posledních 20 – 30 létech bylo okolo roku 2000 dohodnuto povýšit původní podrody Hylobates, Bunopithecus, Nomascus a Symphalangus na platné rody. Původní jméno Bunopithecus pro taxonomickou nepoužitelnost bylo ale změněno na dnešní jméno Hoolock. Český jazyk tento vývoj nezaznamenal.

Rozdělení rodu podpořila srovnávací analýza sekvencí DNA a zjištění podstatného rozdílu v počtech chromozomu somatického karyotypu, který je:

  • Hylobates – 44,
  • Hoolock – 38,
  • Nomascus – 52,
  • Symphalangus – 50,
  • (člověk – 46).[1]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Giboni žijí v hustě zapojených tropických a subtropických deštných pralesích od jižní přes jihovýchodní až po východní Asii. V současnosti lze je nalézt na územích Bangladéše, Myanmaru, Thajska, Malajsie, Indonésie, Laosu, Vietnam, Kambodže a Číny.

V oligocénu a miocénu byli pravděpodobně rozšířeni i v Africe.[2][3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jsou to štíhlé, lehké, hbité a poměrně malé, téměř výhradně stromové opice, kterým zcela chybí ocas a mají vyvinuty sedací mozoly, které jsou ale redukované. Mají malou kulatou hlavu, přesto je charakterizuje vysoký rozvoj mozku. Jejich přední končetiny jsou velmi dlouhé, delší než zadní. Malé palce v opozici mají posunuty k zápěstí, mohou uchopit a přenášet věci rukama i nohama. Ostatní prsty na rukou jsou dlouhé a zahnuté. To jim dovoluje používat prsty jako závěsné háky, za které se věší při pohybu v korunách stromů, kde tráví převážnou část svého života.

Mají hustou srst na většině těla mimo obličej, prsty, dlaně, podpaží a spodky nohou. Zbarvení je různé, v rozmezí od smetanové do hnědé, šedé a černé v závislostí na jednotlivých druzích, pohlaví i stáří. Mají drobnou tvář s tmavými očima a malým chřípím blízko u sebe směřujícím dolů. Nemají lícní torby. Jejich zubní vzorec je 2,1,2, 3. Špičáky mají velké, ne však sexuálně dimorfní. Smysly mají obdobné jako lidé, vidí barevně.[3][4]

Pohyb[editovat | editovat zdroj]

Charakteristickým pohybem gibonů je pohyb v závěsu pod větví, kdy se drží jen prsty a tělo mohutným švihem přenáší na vzdálenosti až 10 m. Zadními končetinami regulují dráhu skoku. Tento pohyb se nazývá brachiace a giboni se takto přemísťují téměř v 80 %. Dosahují přitom rychlosti až 35 km/hod. Je to nejelegantnější způsob pohybu opic. Takhle se pohybují jen ze stromu na strom, na zem neskáčou.

Po silnějších větvích stromů nebo po zemi (výjimečně) se pohybují polovzpřímeně jen po zadních končetinách, předními končetinami udržují rovnováhu. Neumí plavat, do vody nevstupují.[3][4]

Stravování[editovat | editovat zdroj]

Jsou to všežravci, jsou však speciálně přizpůsobeni stravě s velkým podílem zralého ovoce (asi 75 %) rozptýleného po lese, proto denně procestují za potravou velké vzdálenosti. Listy, výhonky stromů a občas hmyz, menší živočichy a vejce mají jen jako doplněk stravy. Jejich potrava vykazuje silně sezónní a místní výkyvy. Pijí tak, ze si omočí chlupaté ruce ve vodě nebo v mokrém listí a pak z nich vodu vysávají.[3][4]

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Jsou po vřešťanech nejhlasitější primáti, mají většinou hrdelní rezonanční vaky. Svým hlasem, která je slyšet i do vzdálenosti 1,5 km v hustém lese, si všichni giboni v ranních hodinách označují teritoria, říká se že „zpívají“. Zpěv samice je složitější než samce, mnohdy zpívají v duetu, které trvá podle druhu 10 až 20 minut. Jednotlivé druhy gibonů lze rozeznat podle druhu písně a doby projevu, písně se staly důležitým nástrojem v určování jejich systematického zařazení. K zahánění soků používají kromě hlasových projevů i různé grimasy a výhrůžné postoje. Zcela jinými zvuky se dorozumívají v rodině.

Stejně jako u mnoha opic probíhá u nich i doteková komunikace, spočívající např. ve vzájemném čistění srstí.[3][4]

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Giboni jsou jedni mála z primátů, kteří žijí monogamně, můžeme u nich hovořit o rodině, mimorodinné „zálety“ jsou velice vzácné. Rodina se skládá ze samce, samice a mláďat, kterých nebývá více šest. Partnerský pár žije spolu po mnoho let, odrostlejší mláďata z rodiny odchází s cílem nalézt si partnera a obsadit nějaké území.

Rodina žije na teritoriu velikém 20 až 40 ha, které se mohou navzájem překrývat. Vzájemné půtky rodin jsou četné, ale většinou nekrvavé. Zúčastní se jich pouze samci a buď na sebe jen hledí a mimicky si vyhrožují, nebo se rituálně odhánějí přes „hranice“ sem a tam. Giboni jsou silně závislí na svém území a nestěhují se pryč, ani když je „jejich“ les devastován. To dělá gibony silně zranitelné.

Vstávají s rozedněním, dopoledne krmení, přes polední horko odpočinek v chládku a pak znovu až do večera krmení. Mezitím hlasité volání, odpovídají i na cizí. S nástupem soumraku usedají společně na stromě, nejmladší mládě v náručí otce, větší u samice a ty starší už i na jiném stromě. Na rozdíl od jiných opic dospělí nedělají hnízdo, ale spí sedíce vzpřímeně na svých sedacích mozolech ve vidlici větve.

Samice je březí okolo 200 dnů a mláďata, která se ihned po narození drží matce na břiše, kojí téměř dva roky. Rodí se holé mimo malé chocholky na temeni hlavy, pak první narostlá srst je většinou světlá, po prvém roku se přebarvují do dospělého šatu. Později je samci učí sbírat potravu a ochraňovat území. Mláďata mají ve svém chování hodně vrozeného, ale také se mnoho během dospívání naučí od dospělých. Pohlavně dospívají asi v 6 až v 8 létech, (samci o něco dříve). Mláďata se snaží zpívat jako jejich rodiče, do doby dospělosti i mladí samečci zpívají jako samice.[1][3][4]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Podle Červeného seznamu IUCN:

  • za kriticky ohrožené druhy jsou považováni: gibon bělolící, gibon černý, gibon hainanský a gibon východoietnamský,
  • za ohrožené druhy jsou považováni: gibon bělobradý, gibon červenolící, gibon hulok, gibon kápový, gibon lar, gibon malý, gibon Müllerův, gibon stříbrný a gibon tmavoruký,
  • za zranitelný druh je považován gibon hnědohřbetý.[5]

Giboni se dožívají v přírodě, odhadem 25 až 35, v zajetí až 45 let. Některé druhy se dají v zajetí snadno ochočit, např. gibon lar, a jsou také ve volné přírodě poměrně početní. Jiní, např. gibon hainanský, patří k nejohroženějším primátům, žije pouze na malém území a vlivem odlesňování a pytláctví jeho stavy značně poklesly. Orgánů gibonů je také používáno při výrobě léků tradiční asijské medicíny.[2]

Třídění gibonů[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b www.gibbons.de/main/system/intro.html
  2. a b www.gibboncenter.org
  3. a b c d e f www.enchantedlearning.com
  4. a b c d e www.gibbons.de/main/introduction/chapter_english01.html
  5. www.iucnredlist.org
  6. home.tiscali.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOBRORUKA, Luděk. Zvířata celého světa. Svazek 5. [s.l.] : Státní zemědělské nakladatelství, 1979.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]