Josef Pfitzner

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Profesor Josef Pfitzner (24. března 1901 Petrovice u Krnova – 6. září 1945 Praha) byl český historik a válečný zločinec německé národnosti.

Mládí a meziválečné období

Narodil se v rodině ševce ve slezské vesnici Petrovice u Krnova. Po dokončení gymnázia v Opavě studoval historii na Německé univerzitě v Praze. V roce 1930 se stal profesorem na Katedře východoevropských dějin výše zmíněného ústavu. Se svou ženou Elisabeth měl dva syny. Starší Wolfi strávil první léta u babičky ve Znojmě. Od Pfitznera měl nařízeno, aby si místo pohádek četl nacistické spisy. Mladší syn Geri se narodil teprve v roce 1943. Vřelý vztah měl k rodným Petrovicím a jejich obyvatelům. Také měl velice rád přírodu.

Mluvil plynně česky a již během svého studia navštěvoval semináře Josefa Pekaře. O jeho vřelých vztazích nejen k Pekařovi, ale i k ostatním českým historikům, hovoří skutečnost, že jeho meziválečné publikace byly pravidelně recenzovány v Pekařově Českém časopisu historickém. Pekař jej nazýval česko-německým historikem a oceňoval jeho práce. On se naopak snažil seznámit německou odbornou společnost s českou historiografickou produkcí. To ocenil i profesor Josef Šusta.

Zdeněk Kalista ve svých memoárech píše, že sám Tomáš Garrigue Masaryk jej považoval za sudetského Němce, který napomáhá k posílení česko-německého historického povědomí a přispívá k upevnění Československé republiky.

Vše se ale obrátilo v druhé polovině 30. let, kdy vstoupil do SdP oslněn jejím vítězstvím ve volbách. V Henleinovi spatřoval legitimátora „myšlenky sjednocení sudetoněmeckého národního společenství“. Po předběžných rozhovorech s K. H. Frankem začal pracovat na knize „Sudetendeutsche Einheitsbewegung“, kterou věnoval Henleinovi. K. H. Frank byl tehdy ještě karlovarským knihkupcem, poslancem za SdP a šéfem jejího nakladatelství. Pfitzner se zřejmě kochal myšlenkou politické kariéry v SdP. V roce 1936 knihu dokončil a odevzdal k vydání. To však bylo pozastaveno kvůli výhradám k určitým pasážím, které musel opravit.

Definitivní rozkol s českými historiky znamenalo otištění dvou dopisů od Josefa Pekaře v novinách SdP Die Zeit dne 23. 1. 1937. Snažil se jimi dokázat Pekařovy antisemitské postoje a sympatie k sudetoněmeckému pronacistickému hnutí. Česká odborná veřejnost dobře věděla, že Josefa Pekaře už ke konci života opouštěly duševní síly a tento čin považovala za hyenismus.

Druhá republika a Protektorát

Svou první veřejnou funkci získal až v roce 1938. Po obecních volbách z roku 1938 se stal členem zastupitelstva města Prahy. 16. 3. 1939 pak vítal Adolfa Hitlera na Pražském hradě. Pfitzner byl jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka primátora, kterým ponechali JUDr. Otakara Klapku. 11. prosince 1939 byla jejich postavení právně upravena. Pfitzner měl být o všem informován a měl právo spolupodpisu s primátorem. Od ledna 1940 pravidelně posílal situační zprávy státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi.

Jeho velkou výhodou bylo, že dobře znal české prostředí. Počátkem roku 1940 vyvolal první otevřené konflikty s primátorem Klapkou a s lidmi z jeho nejbližšího okolí. Záminkou byla Klapkova účast na Němci nepovolených vzpomínkových akcích. Pfitzner si chtěl ideologicky podmanit Prahu (napsal spisek Tausendjähriges Prag), což byl další důvod ke svárům s Čechy. Kontroloval veškeré publikace vydávané o Praze a několik jich zakázal vydat. Postaral se také o přeškolení a přezkoušení pražských turistických průvodců. Napsal monografii “Kaiser Karl IV.“, pohoršovalo ho, jak se Češi dívají na postavu Karla IV. Celé pojetí Palackého dějin mu přišlo scestné (podle něj se Češi chlubí cizím peřím, přivlastňují si totiž si skutky Němců). Snažil se z Prahy dostat vše, co podporovalo českou národní hrdost a samozřejmě židovské pomníky (např. socha Rabiho Löwa z mariánského náměstí a z Pařížské třídy sochu Mojžíše, všechny odstraněny do 10. března 1940). Proti odstranění pomníku francouzského historika Ernesta Denise se Klapka postavil a Pfitzner byl nucen věc postoupit zemskému prezidentovi, ten ovšem pod nátlakem musel nakonec souhlasit a i tento pomník byl v noci z 20. na 21. dubna 1940 odstraněn. Pfitzner chtěl nechat odstranit i Wilsonův památník, na to si ovšem musel počkat až do vstupu USA do války. Inicioval také vznik komise, která měla změnit pražský městský znak z roku 1927, kde měl také sám zasedat. Nakonec však převzali pouze znakový štít z původního znaku. Pfitzner také nařídil přezkoumat veškeré nápisy na českých památnících a pamětních deskách. V dubnu 1940 byl vypracován seznam ulic, které se mají přejmenovat. Primátor Klapka začal až nesmyslně dodržovat stále ještě platné právní předpisy. To vyvolalo další rozpory s Pfitznerem. Díky neprůhlednosti starých norem a nových nařízení se Němcům nedařilo zavést do pražského magistrátu němčinu. Němečtí úředníci byli proto nuceni jednat a psát zprávy v češtině. Despekt českých úředníků zašel tak daleko, že s Pfitznerem jednali výhradně česky. Od počátku roku 1940 si v téměř každé měsíční situační zprávě na Klapku stěžoval.

Když čeští úředníci začali úmyslně zdržovat poněmčování pražských ulic, dal Klapkovi svou nespokojenost najevo i K. H. Frank, vyhrožoval mu deportací do koncentračního tábora. 9. července 1940 byl Otakar Klapka díky výpovědím mučených vězňů z odboje i se svými spolupracovníky zatčen a všichni byli pro svou intenzivní spolupráci s odbojem popraveni. Pfitzner se domníval, že konečně přišla jeho šance a navrhl ustanovit v Praze německého i českého primátora, přičemž německý primátor by samozřejmě měl konečné slovo a právo veta. Jeho návrhy však zůstaly bez odezvy a na Klapkovo místo byl jmenován JUDr. Alois Říha.

Na podzim roku 1941 do funkce zastupujícího říšského protektora nastoupil Reinhard Heydrich, kterého Pfitzner obdivoval a snažil se si jej předcházet. 5. prosince 1941 konzultoval s K. H. Frankem personální změny na vyšších místech a Pfitznerovi svitla nová naděje. Heydrichovi se ale Pfitzner patrně nezamlouval a své antipatie mu měl dát velice brzy najevo. O Pfitznerových intelektuálních postojích měl nevalné mínění i Joseph Goebbels, který nechal zničit jeho monografii o dějinách Polska. K takovému postoji se přidali i další (např. SS-Sturmbannführer Walter Jacobi a šéf pražského gestapa Horst Böhme). Pfitzner cítil, že jeho pozice začíná být ohrožena, a začal hledat podporu. Byl přijat Frankem, který jej uklidňoval tím, že mu bude umožněn důstojný odchod a místo profesora na univerzitě v Královci nebo Berlíně. Oporu také hledal u sudetoněmeckých nacistů (Franz Mai, Konstantin Hösse, Alfred Bunter), a napsal i Henleinovi). 27. května 1942 je však při atentátu zraněn Heydrich a o týden později umírá. Pfitzner opět cítí svoji šanci, aktivně se účastní všech akcí spojených s Heydrichovou smrtí a horlivě jej oplakává. Za měsíc se ale již opět mluví o jeho odchodu. Fuchs mu nabízí místo profesora na univerzitě ve Štýrském Hradci, to je však pro Pfitznera málo. Frank mu slíbil důstojný odchod, což pro něj znamená být profesorem v Berlíně nebo rektorem na univerzitě v Praze atd. Jedinou oporou mu v těchto těžkých časech jsou pražští příslušníci SA.

Frank se proto obrací s prosbou do Berlína, aby Pfitznera povolali na některou z říšských univerzit. Říšský ministr výchovy Mentzel však odpověděl, že pro člověka takových kvalit nemá žádné dostačující místo a navrhl, aby byl Pfitznerovi zadán nějaký „výzkumný úkol v rámci ministerstva pro východ“. Připomněl navíc jeho neoblíbenost. Frank se tedy obrátil rovnou na ministra pro východ Alfreda Rosenberga. Vzhledem k tomu, že se však Rosenberg Frankovi vůbec neobtěžoval odpovědět, ponechal Frank nakonec Pfitznera ve funkci. Upustil také od myšlenky, že místo primátora obsadí Němcem.

Tato situace otřásla Pfitznerovou osobní autoritou natolik, že se primátor Říha začal chovat jako jeho předchůdce a zarputile se Pfitznerovi snažil ve všem odporovat. Pfitzner sám se poté stával stále skromnějším a nenápadnějším. Stále však neotřesitelně věřil Vůdci a Říši a nepřipouštěl si, že by Německo mohlo válku prohrát. Svoji rodinu poslal do Rakouska teprve v dubnu 1945 a sám zůstal v Čechách.

Zatčení a soud

8. května uposlechl pokynu pražského vojenského velitele k všeobecné evakuaci. V západních Čechách byl ale zajat Američany a internován. 21. května byl předán policii a o necelé 3 měsíce později sepisuje svou úvahu o zhroucení Německa. Při výsleších vystupoval sebejistě a jako nacionálně orientovaný Němec. Distancoval se od SS a hájil se tím, že jednal nesvobodně a pod nátlakem.

Dr. Emil Franzel jeho charakter popsal jako „přehnaně sebevědomý, ironický, dobrý řečník“, který byl ve své funkci náměstka primátora „nucen vystupovat jako fanatický nacista a měl hodně nepřátel.“ Byl oddaný Vůdci a Říši. Pracoval oddaně a nesledoval vlastní finanční prospěch, ale totéž očekával od všech Němců. Zřejmě proto nebyl příliš oblíbený. A díky své víře se necítil vinen.

Nicméně Národní soud ho shledal vinným trestnými činy dle §§ 1, 2 a 6 Dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, tzv. velkého retribučního dekretu a vynesl rozsudek smrti. Jeho poprava proběhla veřejně dne 6. září 1945 na Soudním náměstí na Pankráci; byla poslední veřejnou popravou na území Československa.

Odkazy

Literatura

• KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.  

Externí odkazy

• Pozůstalost Josefa Pfitznera (Alena Míšková, Hana Barvíková)