František Teuner

František Teuner (6. března 1911 v Benešově - 1978 v Norimberku) byl český lékař a představitel pronacistické kolaborace.

František Teuner v duchu rodinné tradice (otec byl ředitelem nemocnice v Benešově a osobním lékařem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda) vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově (1935) a od roku 1941 byl sekundářem interní kliniky u profesora Josefa Pelnáře.

V roce 1930 vstoupil do militantní organizace Vlajka a v roce 1939 sám založil skupinu Mládež vlajky. Zpočátku spolupracoval s Janem Rysem-Rozsévačem, se kterým se však v roce 1941 rozešel a zcela se orientoval na Emanuela Moravce. Společně - ještě za působení Reinharda Heydricha - vyvinuli iniciativu, aby byla v Protektorátu zřízena instituce obdobná Hitlerjugend, kterou oba dávali české mládeži za vzor. Přípravy k založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě se protáhly až do 28. května 1942. Byl jmenován do čela jeho předsednictva ve funkci generálního referenta, hlavní slovo si zde ovšem podržel Moravec. Oba měli důvěru jak Reinharda Heydricha, tak Karla Hermanna Franka. Hned po atentátu na Heydricha vystoupil poprvé s projevem na Staroměstském náměstí (2. června 1942). Požadoval zničení nepřátel nacistického režimu i s jejich rodinami a podpořil Moravcovo tvrzení, že Edvard Beneš je nepřítel národa číslo 1.

Vzdor veškeré snaze se mu ovšem z Kuratoria nepodařilo vybudovat masovou organizaci mládeže (i když zejména na letní tábory lákal učňovskou a dělnickou mládež) a po odchodu německých poradců na frontu (1943) organizace postupně zanikala. Teuner však až do posledního dne války fanaticky sloužil nacistům. Při procesu s představiteli Kuratoria v roce 1947 byl odsouzen k trestu smrti. V novém soudním procesu mu byl trest změněn na dlouholetý žalář, který si odpykával jako vězeňský lékař mj. ve slovenské věznici Ilava. Po propuštění působil krátce v plicním sanatoriu v Žamberku. Koncem 60. let 20. století se vystěhoval do Německa.