Jean-François de La Pérouse

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
La Pérouse na miniatuře od Thomase Woolnotha

Jean–François de La Pérouse, celým jménem Jean–François de Galaup, hrabě de La Pérouse, (23. srpna 1741[1]1788(?)) byl francouzský námořní důstojník a objevitel. Roku 1785 byl francouzským ministerstvem námořnictví vyslán jako velitel expedice do Tichomoří. Cílem expedice bylo objevení Severozápadní cesty a průzkum dosud neprobádaných oblastí Tichého oceánu. Na dvou fregatách Boussole a Astrolabe doplul na Aljašku, do Kalifornie, navštívil Japonsko a Rusko a poté zamířil do jižního Tichomoří, kde jeho výprava zmizela.

Tichomořská expedice 1785–1788[editovat | editovat zdroj]

Přípravy výpravy[editovat | editovat zdroj]

V létě roku 1785 pověřil maršál de Castries, francouzský ministr námořnictví, La Pérouse vedením výpravy do Tichomoří. Hlavním úkolem expedice bylo prokázat, zda existuje Severozápadní cesta, spojující Atlantický oceán s Tichým oceánem. Lodě, které byly pro výpravu vybrány byly Portefaix a Autruche, původně zásobovací lodě, které však byly pro účely výpravy přestavěny a vyzbrojeny, takže byly poté označovány jako fregaty. Současně byly přejmenovány. Z Portefaix se stala Boussole a Autruche byla přejmenována na Astrolabe. Každá z lodí uvezla náklad 500-600 tun a byly 41 metrů dlouhé a 8,75 metrů široké. Kapitánem Astrolabe byl Paul-Antoine-Marie Fleuriot de Langle, kapitánem Boussole byl sám La Pérouse. Výpravy se účastnila skupina vědců, která měla za úkol vědecky prozkoumat případné astronomické, geologické, mineralogické a botanické objevy. Zúčastnil se ji mimo jiné astronom a matematik Dagelet, geolog Lamanon, a botanik La Martinière. Účastníkem výpravy byl také kartograf. Celkem se výpravy zúčastnilo 114 osob. Jedním z neúspěšných žadatelů o účast na výpravě byl tehdy šestnáctiletý Korzičan Napoleon Bonaparte.

La Pérouse roku 1828 od Françoise Rudeho.

Plavba Atlantickým oceánem[editovat | editovat zdroj]

Výprava vyplula 1. srpna 1785 z Brestu. 13. srpna dopluli na Madeiru, kde se zásobili. Výprava pokračovala 16. srpna. Minuli ostrov Iles Salvages a 19. srpna dopluli do přístavu Santa Cruz na ostrově Tenerife. Zde vědci založili botanickou a geologickou sbírku. Malá část výpravy se pokusila vystoupit na Pico de Teide, nejvyšší horu ostrova. Byli to členové výpravy Lamanon a Dagelet se čtyřmi domorodými průvodci. To se jim nezdařilo, jelikož narazili na obrovskou zeď s ďábelskými písmeny.[zdroj?] Byla to poslední zmínka na původní obyvatele Guanče, které vyhubili Španělé. 30. srpna výprava opustila Tenerife. V říjnu 1785 dopluli na Trinidad, kde byla kolonie asi dvou set Portugalců. 6. listopadu výprava zakotvila u ostrova Santa Catarina u brazilského pobřeží. Výprava se v pevnosti Destorro (dnes Florianopolis) setkala s portugalským guvernérem Franciscem de Barros. 14. ledna 1786 dosáhli Patagonie a 1. února bez potíží obepluli Mys Horn.

Východním Pacifikem[editovat | editovat zdroj]

Po obeplutí Hornova mysu se výprava vydala na sever podél chilského pobřeží. La Pérouse měl v úmyslu doplnit zásoby ve španělském městě Conception. 23. února expedice připlula do zálivu Conception, kde La Pérouse zjistil, že město Conception již neexistuje, neboť bylo zničeno při zemětřesení roku 1751. Španělé poté město znovu vybudovali na břehu řeky Bío Bío, patnáct kilometrů od původního Conception. La Pérouse se zdržel v novém Conception dva týdny a poté zamířil na severozápad směrem k Ostrovům Juana Fernandeze. Když však dosáhl zeměpisné šířky Velikonočního ostrova, změnil směr na západ a 8. dubna 1786 doplul na Velikonoční ostrov. Během krátké návštěvy ostrova navštívili vědci východní pobřeží ostrova i kráter Rano Kau. 10. dubna expedice vyplula na sever. 18. května dosáhli 20º severní šířky, tedy zeměpisnou šířku Havaje, avšak byli o 25º východněji, než pozici ostrovů zaznamenal na své výpravě James Cook. Zde změnili směr na západ a 28. května dopluli na Havaj. Krátce se zde zdrželi a 1. června vypluli opět na sever. 24. června výprava spatřila aljašskou Horu Svatého Eliáše. Na pobřeží Aljašky La Pérouse téměř měsíc marně hledal průliv Severozápadní cesty, kudy by byla možná snadná plavba z Atlantiku do Tichého oceánu. Při prozkoumávání zálivu Port des Français, dnes zvaném Lituya Bay, došlo 13. července 1786 k tragédii, kdy se v silném proudu převrhl člun a tři důstojníci a osmnáct námořníků zahynulo. Po této události výprava zamířila na jihovýchod a 14. září dosáhli Montereyského zálivu v Kalifornii. Na břehu Montereyského zálivu se v té době nacházela pouze malá španělská pevnost asi se dvěma sty obyvateli.

Od Macaa po Kamčatku[editovat | editovat zdroj]

La Pérousova výprava v Montereyském zálivu setrvala do 22. září, kdy opět vyplula. Cílem další cesty bylo západní Tichomoří. Expedice po stodenní plavbě na západ dorazila do Macaa. Poté navštívili Manilu a 9. dubna 1787 vyrazili k Japonskému moři. Lodě propluly kolem ostrova Formosa (dnešní Taiwan) a vpluly do Korejského průlivu. Zde expedice objevila Dageletův ostrov a poté doplula k japonskému poloostrovu Noto Hanto nalézajícím se na ostrově Honšú. Dalším cílem výpravy byla Tartárie, což bylo od středověku označení střední a severní Asie. La Pérouse chtěl proplout průliv mezi Sachalinem a asijskou pevninou, což se mu nezdařilo a tak se obrátil na jih, objevil a proplul po něm dnes nazvaný La Pérousův průliv mezi Sachalinem a ostrovem Hokkaido, prozkoumal Kurilské ostrovy a 7. září 1787 doplul do Petropavlovska na Kamčatce.[2] Na Kamčatce výpravu opustil Bartoloměj Lesseps, který byl pověřen dojet do Francie po souši přes Sibiř a Rusko a odvézt dopisy a písemné materiály výpravy. Odjel z Petropavlovska 7. října 1787 cestou přes Petrohrad dorazil do Paříže 17. října 1788.

Poslední dopis La  Pérouse poslaný do Evropy z Botanického zálivu

Z Kamčatky do Austrálie[editovat | editovat zdroj]

Po opuštění Kamčatky měla výprava za úkol prozkoumat pobřeží Austrálie, což byl poslední úkol, které ji uložilo ministerstvo námořnictví. La Pérouse se rozhodl doplout do Austrálie co nejdříve, aby ještě zastihl na jižní polokouli léto. 6. prosince 1787 dorazili na souostroví Samou. Před odjezdem ze souostroví byli na ostrově Tutuila napadeni domorodci, kteří dvanáct členů výpravy zabili. Mezi mrtvými byl i de Langle, kapitán Astrolabe a vědec Lamanon. Dalších dvacet mužů bylo vážně zraněno.[2] Ze Samoi výprava pokračovala na ostrov Tonga a poté do Austrálie. 26. ledna 1788 připluli do Botanického zálivu v Austrálii. Zde se setkali s flotilou britských lodí. La Pérouse předal Britům několik dopisů s žádostí o jejich dopravení do Evropy. V dopisech detailně popsal cestu z Kamčatky a především tragédii na Tutuile. To byla také poslední zpráva, kterou La Pérouse informoval o výpravě. V březnu 1788 výprava vyplula z Botanického zálivu a její další osud nebyl po dlouhou dobu znám.

Záchranná mise[editovat | editovat zdroj]

25. září 1791 vyplula z Brestu záchranná mise, jíž velel kontradmirál Joseph Antoine Bruni d'Entrecasteaux. La Pérousovu výpravu však nenalezla. V květnu 1793 kontradmirál připlul k ostrovu Vanikoro, který je součástí souostroví Santa Cruz. Zde patrně zahlédl kouřové signály trosečníků, ale nemohl přistát pro nebezpečné útesy obklopující ostrov. O dva měsíce později d'Entrecasteaux zemřel.

Socha La Pérouse v Albi

Nálezy na Vanikoro[editovat | editovat zdroj]

  • 25. dubna 1826 vyplula z Toulonu výprava francouzského kapitána Dumonta d'Urvilla, která se vydala po stopách La Pérousovy expedice. Nejprve našli důkazy o La Pérousově přítomnosti na Přátelských ostrovech. Během pobytu v Tasmánii se d'Urvill dozvěděl, že irský kapitán Peter Dillon nalezl mezi korálovými útesy ostrova Vanikoro několik předmětů, které byly příslušenstvím lodí La Pérousovy výpravy. V lednu 1828 pokračoval v plavbě a cestou přes Nové Hebridy dorazil na Vanikoro, kde nalezl zbytky vraků obou La Pérousových lodí a množství předmětů z výbavy těchto lodí.
  • Roku 1964 byly v moři mezi útesy Vanikora znovunalezeny dva vraky tehdy neidentifikovatelných lodí.
  • Roku 2005 se na Vanikoro vypravila francouzská vědecká a potápěčská expedice s cílem nalézt na souši i v moři důkazy o ztroskotání La Pérousovy expedice na Vanikoru. Účastníky expedice byl též archeolog Jean-Christophe Galipaud a lingvisté. V květnu 2005 výprava nalezla v hloubce asi patnáct metrů mosazný sextant z lodi Boussole. Tento nález dosvědčuje, že Boussole pravděpodobně během cyklónu narazila na útes a potopila se. Pravděpodobné je, že všichni členové posádky Boussole během ztroskotání zahynuli. Druhá loď, Astrolabe neskončila tak tragicky a dosáhla korálového zálivu a byli to zřejmě někteří členové posádky Astrolabe, kteří se na ostrově zachránili. Expedice nalezla několik desítek předmětů z La Pérousovy expedice např. lodní dělo, sklenici na víno a i kosterní pozůstatky. Archeologové nalezli zbytky tábora trosečníků na pobřeží zálivu Paou. Lingvista Alexandre François doložil, že mezi obyvateli Vanikora kolovalo ústní vyprávění o ztroskotání lodí. Podle této legendy bylo zřejmě okolo padesáti trosečníků snědeno domorodci, či zemřelo na nemoci a zbytek přeživších odplul z ostrova na člunu, který si postavili ze zbytků vraků.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Novaresio, Paolo (1996). The Explorers. Stewart, Tabori & Chang, NY ISBN 1-55670-495-X. str. 180.
  2. a b Novaresio, Paolo, str. 191.
  3. Charles Bremner, Sea hero’s fate revealed after 217 years

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • François Bellec. Les Esprits de Vanikoro: Le mystère Lapérouse, Gallimard. 2006. ISBN 2-7424-1913-6
  • J.-B.-B. de Lesseps, Le Voyage de Lapérouse, Paris, Éditions Pôles d’images, 2005.
  • René Maine, Lapérouse, Paris, Sagittaire, 1946.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]