Frei Paul Otto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Frei Paul Otto
Narození 31. května 1925
Chemnitz,
Alma mater Technická univerzita Berlín
Povolání architekt
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Olympijský areál, Mnichov 1971, Německo
Olympijský areál Mnichov 1971, Německo
Multihala v Mannheimu 1971, Německo

Frei Paul Otto (* 31. květen 1925, Chemnitz) je německý architekt a teoretik. Jeho obrovské znalosti a zkušenosti s lehkou konstrukcí, lanovou sítí, příčkovými skořepinami a jinými tahem namáhanými konstrukcemi z něj udělaly jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století. Hned vedle Vladimíra Šuchova, Richarda Buckminstera Fullera a Santiaga Calatrava patří k představitelům biomorfní architektury

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Své jméno "Frei" si vzal z matčiny rodné strany a zároveň v něm ukázal své celoživotní krédo. Ottovi rodiče byli členy německé sochařské dílny. Původně se chtěl, stejně jako jeho otec a dědeček stát sochařem a kameníkem. Na obchodní škole, kde studoval, se poprvé setkal s teoriemi plachtění a výrobou plachetnicových modelů. Při pozdějším získání ocenění plachetnice začal prohlubovat své znalosti nad stavbou lehkých konstrukcí a napnutých rámových membrán. V roce 1943 zahájil studium architektury na Vysoké škole technické v Berlíně v Šarlotině paláci Berlin-Charlottenburg. Naneštěstí ještě v témže roce, kdy nastoupil na studium, byl povolán do posledních let 2. světové války jako bojový pilot v německé Luftwaffe.

Studijní roky[editovat | editovat zdroj]

Během války byl sestřelen a padl do francouzského zajetí. Tam v pozici válečného zajatce, doložil svůj talent a tvorbu několika nízko nákladovými stavbami. Vytvořil je na principu lehké ocelové konstrukce. Jednou z jeho inspiraci byla i katedrála v Chartres a princip její kamenné konstrukce, kterou měl každý den před očima. První menší úspěchy ho posílily natolik, že se v roce 1948 opět vrátil ke studiu na Technickou Univerzitu do Berlína. Navzdory svým svérázným názorům, byl v roce 1950 vybrán jako stipendista z fakulty a na půl roku mohl odcestovat v rámci studií do Spojených států amerických. Během studií na americkém kontinentu se učil od předních architektů, např. Erik Mendelsohn, Ludwig Mies van der Rohe, Richard Neutra, Frank Lloyd Wright a Fred Severud, a poznal jejich tvorbu a stavby.. S těchto setkání vniklo celoživotní přátelství s Ludwigem Mies van der Rohe. O něco později byl pozván samotným Ludwigem jako statik při stavbě nové národní galerie v Západním Berlíně. V roce 1954 se objevila jeho disertační práce pod názvem Das hängende Dach, v překladu zavěšená střecha. V ní poprvé zobrazil stavební technologii ​​plošné zavěšené konstrukce namáhané tahem.

Praktik, zakladatel a vizionář[editovat | editovat zdroj]

Stanovými stavbami na spolkové zahrádkářské výstavě v roce 1955 a 1957 si v praxi vyzkoušel své nové postupy a principy. Především jde o tzv. Tančící fontánu v Kolíně (1957) v podobě kulaté taneční plochy z betonu na volném prostranství, překlenuté plachtovou střechou ve tvaru hvězdy a s okrasným jezírkem, která vyvolala rozruch. V Berlínské části Zehlendorf začal v roce 1952 svoji první větší stavbu; založil svůj vlastní ateliér a v roce 1957 Vývojové středisko pro rozvoj lehkých konstrukcí v Berlíně. V roce 1958 byl pozván jako host na legendární vysokou školu pro Konstrukční tvorbu v Ulmu, kde vedl a dohlížel na více projektů. Na Technické Univerzitě v Berlíně založil v roce 1961 výzkumnou skupinu "Biologie a stavění", jíž se účastnili badatelé, kteří měli zkoumat mnohotvaré biomorfní konstrukce stébel, vápnitých řas, pavoučích sítí, mýdlových bublin. Vycházeli z předpokladu, že příroda dosahuje své účinnosti vždy a pokud možno s nejmenším množstvím použitého materiálu. Tyto výzkumy se staly důležitým impulsem Ottových vlastních struktur a konstrukcí. Otto Frei založil později v roce 1964 ústav na Technické Univerzitě ve Stuttgartu zaměřený na lehké plošné konstrukce. Vlastní budova institutu v Stuttgartu-Vaihingene, postavená v letech 1967 - 1968, byla přestavbou experimentálního modelu, vytvořeného pro německý pavilon na světové výstavě Expo 1967 v Montrealu. Na biologicky tvarovaných projektech spolupracoval s biologem a antropologem J. G. Helmeckem. Na principu snadného tvarování a organiky vytvořil v roce 1960 solitérní zvonici na kostele v Berlíně - Schonow, inspirovanou kostrou a mořskými řasami. V roce 1969 se stal vedoucím výzkumu na 64 velkorozponových konstrukcích v německém výzkumném středisku, které sám založil.

Střešní konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnějším se stal Otto díky lehkým střešním konstrukcím. Optimální formu a tvar střechy vytvořil Otto na základě experimentů s drátěnými modely. Modely však vytvářel i na principu spojování mýdlových bublin a jejich obalových ploch, které tvořily navzájem dokonalá propojení. Tyto principy však byly jen základem jeho vizí. Definoval pojmy jako skořápka a lanová, resp. síťová konstrukce. Přesunul princip formování organiky na lanové konstrukce tím, že jejich konce pevně fixoval a plášť se mezi pevnými konci organicky vytvaroval. Na těchto principech a procesech tvarování postavil příčkovou skořepinu z dlouhých dřevěných latěk nad multifunkční halou v Mannheimu, která se ihned stala světovým unikátem. Přitažlivost a počítačová simulace dokázaly vytvořit tyto lehké a visuté formy architektury.

Stal se partnerem Güntera Behnische a od roku 1968 až do 1972 spolupracovali na legendárním zastřešení hlavního olympijského stadionu na v Mnichově. Střešní konstrukce sice vychází z jejich návrhů, ale po nečekaných potížích se musela vyhotovit podle nápadů dodavatele. Architektonický časopis "Häuser", v roce 2003 zařadil tuto stavbu k nejdůležitějším německým stavbám všech dob. Daleko lehčí a téměř neviditelná je vzdušná konstrukce velké ptačí voliéry mnichovské zoologické zahrady a dokonce se stala jejím symbolem. Pomíjivost a krásu jeho materiálů ilustrovalo také turné Pink Floyd v roce 1977 formou obrovských překlopených slunečníků.

Vize Otty pro budoucnost[editovat | editovat zdroj]

Paul Otto říká, že mnohé z jeho staveb a hmotová hledání tvaru jsou vytvářeny na základě práce kolektivu a vzájemné komunikace, dokonce i s obyvateli dané oblasti. Cítí se především jako dodavatel nápadů a inspirátor pro přizpůsobení se lehkému životnímu prostředí a budování v něm samotném. Jak říká: "málo jsem toho postavil, mám pouze velkou fantazii." Otto Paul je dodnes pracuje ve svém ateliéru "Warmbronn" na Leonbergu společně se svou ženou Ingrid a dcerou Christine Kanstinger. Od roku 80. let 20. století realizoval se svým žákem Mahmudem Bodo Raschem a jeho architektonickým ateliérem Rasch + Bradatch stanové střešní konstrukce v islámském světě. Jeho rady nebo podpora v oblasti lehkých konstrukcí jsou dodnes vysoce vyhledávány a ceněny projekčními kancelářemi z celého světa.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

1955: Hudební pavilon se střechou ve tvaru čtyřrohé plachty, spolková zahradnická výstava Kassel,
1957: Tančící studna (Sternwellenzelt), Rýnský park Kolín
1963: Kostel svatého Lukáše v Brémách-Grollandu s Karstenem Schrockem
1967: Německý pavilon pro světovou výstavu v Montreal (demontován)
1968: pohyblivé zastřešení na Stiftsruine Bad Hersfeld
1971: Bonhoeffer obecní centrum v Brémy-Huchting s Karstenem Schrockem
1972: Olympiáda v Mnichově (lanová střecha)
1974: Konferenční centrum v Mecce s Rolfem Gutbrodem
1975: Multifunkční hala v Mannheimu
1980: Ptačí voliéra v zoologické zahradě Hellabrunnu (přes 5000 čtv. m)
1985: Tuwaiq Palace v řádně, Saúdská Arábie; Úřady a centra kultury
1988: Výrobní pavilon pro nábytkářskou firmu Wilkhahn
2000: Spolupráce na japonském pavilonu pro EXPO 2000 v Hannoveru
2000: Spolupráce na velkém projektu Stuttgart 21, Stuttgartské hlavní nádraží
2000: 24m oválný stan v L, konstrukce vícevrstvé membrány
2004: Návrh na měnivé štíty pro zámecké náměstí Stuttgart

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

1967: Berlínská umělecká cena za architekturu
1974: "Medaile Thomase Jeffersona za architekturu" z nadace univerzity ve Viginii Thomase Jeffersona
1980: Aga Chánova cena za architekturu
1990: Čestný doktorát na Universität Essen
1990: Honda cena / Tokio (dotovaný s 120.000 DM)
1996: Velká cena Němců architektonicko-inženýrské společenství
1996/97: Wolfova cena za architekturu
1998: Aga Chánova cena za architekturu
2000: Čestný občan města Leonberg
2000: Zvláštní cena VII. Mezinárodní bienále pro architekturu za životní dílo
2003: Olympiáda - nejdůležitější německé stavební dílo všech dob po anketě architektonického časopisu Domy
2005: Royal Gold Medal z »Royal Institute of British Architects« (RIBA) za životní dílo
2005: Čestný doktorát na fakultě architektury TU Mnichov, kvůli jeho mimořádné službě v oblasti lehkého a ekologického stavitelství
2005: Výstava k jeho životnímu dílu v muzeu architektury, technické univerzitě v Mnichově
2006: Udělení spolku kříže 1. třídy od předsedy vlády venkova Bádensko-Württembersko, Gunther Oettinger
2006: PRAEMIUM Imperiale "Nobelova cena umění" v oboru architektury

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • 10x10, Phaidon, Newyork 2004, IV. Vydání, 468 stran
  • 1000 let Architektury, Slovart, F. Prinaová, Praha 2006, I. Vydání, 429 stran
  • Architektura 20. Století, Taschen, Peter Goss, New York 2001, I. Vydání, 448 stran

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Frei Paul Otto na slovenské Wikipedii.