Enci
| Populace |
|---|
| 237 (2002) |
| Země s významnou populací |
 Ruská federace |
| Jazyk(y) |
| Náboženství |
| Příbuzné národy |
Enci (rusky: Энцы; zastarale jenisejští Samojedi, vlastní označení onae eněčeo’, onaj enču’ – „skuteční lidé“) jsou malý samojedský, původně kočovný národ živící se hlavně lovem divokých sobů (podobně jako Nganasani) a chovem domestikovaných sobů (jako Něnci) obývající západní část Tajmyrského poloostrova kolem ústí Jeniseje.[1]
Původní jazyk Enců, enčtina, se dělí na dva hlavní dialekty: severní tundrovou enčtinu (сомату, somatu) a jižní lesní enčtinu (бай, baj). Vzhledem ke značné odlišnosti je však jejich vzájemná srozumitelnost jen velmi omezená a tyto dvě velké skupiny Enců se nepovažují za jeden národ: lesní Enci považují tundrové za Nganasany, tundroví Enci lesní za Něnce.[1]
Obsah |
Název [editovat]
Dříve byl národ známý pod jménem jenisejští Samojedi, odvozeným od řeky Jeniseje, kolem jejíhož toku žili.[2] Tundroví Enci se také označovali сомату (somatu), маду (madu), туруханские (turuchanskije) nebo хантайские (chantajskije), lesní Enci бай (baj), пэ-бай (pe-baj) nebo баихинские (baichinskije), obě skupiny souhrnně pak мангазейские (mangazejskije) nebo карасинские (karasinskije).[1]
Podle jedné z teorií je označení Samojedi, Samodijci odvozeno právě z eneckého somatu.[1]
Početnost a rozšíření [editovat]
| Rok | Počet |
|---|---|
| 1926 | 378 |
| 1959 | 18 (?) |
| 1962 | 300–400 (V. Vasiljev) |
| 1979 | asi 300 |
| 1989 | 209 |
| 2004 | 237 |
Enci jsou v současnosti nejmenším samojedským národem vůbec. O vývoji jejich početnosti od prvního sčítání v roce 1926 se dochovalo jen malé množství údajů, shrnutých v tabulce.[2]
Sčítání v roce 1959 zaznamenalo jen 18 lidí enecké národnosti; část Enců tehdy byla sečtena jako Nganasani, další jako Něnci. Etnolog V. Vasiljev proto provedl vlastní průzkum, uzavřený výsledkem „více než 300“.[2]
Při sčítání lidu v roce 2002 s k enecké národnosti přihlásilo 237 lidí, většina v Tajmyrském dolgansko-něneckém autonomním okruhu (197 lidí[3], z toho 66 uvedlo enčtinu jako mateřský jazyk[4]).
Enci žijí a kočují v západní části Tajmyrského poloostrova v oblasti věčně zmrzlé půdy, tundry a hor:[2] lesní Enci na východním břehu Jeniseje od Dudinky po Igarku (především v osadě Potapovo jižně od Dudinky nebo přímo v Dudince, někteří spolu s Nganasany v osadách Usť-Avam a Voločanka), tundroví Enci severně od Dudinky (většina v osadě Voroncovo v ústí Jeniseje).[1]
Jazyk [editovat]
Enčtina, tradiční jazyk národa, patří do samojedské skupiny uralských jazyků. Je aglutinujícím jazykem, připojujícím ke kmeni sufixy, zatímco prefixy úplně chybí. Podstatná jména mají tři čísla, sedm pádů a systém posesivního skloňování. Slovesa mají tři typy časování v závislosti na přítomnosti a určitosti předmětu. Základní slovosled je SOV (podmět-předmět-přísudek).[1]
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ a b c d e f Энецкий язык [online]. Языки народов Сибири, находящиеся под угрозой исчезновения, [cit. 2010-08-20]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c d VAHTRE, Lauri; VIIKBERG, Jüri. The Enets [online]. The Red Book od the Peoples of the Russian Empire, [cit. 2010-08-21]. Dostupné online.
- ↑ Размещение населения коренных малочисленных народов по территориям преимущественного проживания КМН [online]. [cit. 2010-08-20]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Население коренных малочисленных народов по территориям преимущественного проживания КМН и владению языками [online]. Всероссийская перепись населения 2002 года, [cit. 2010-08-20]. Dostupné online. (rusky)
