Mluvnický pád
Pád je morfologická kategorie, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah podstatných jmen ke slovesu či jiným větným členům.
Čeština rozlišuje 7 pádů. V jiných jazycích některé z nich chybí nebo se naopak vyskytuje řada pádů, které nezná čeština. Tradičně uváděné pořadí může být v mluvnicích jiných jazyků od češtiny odlišné, proto se pro porovnávání jazyků mnohem více než české číslování (1. pád, …, 7. pád) hodí slovní názvy pádů odvozené z latiny. Avšak ani funkce pádu s konkrétním jménem, byť podobná, nebývá ve dvou různých jazycích zcela totožná.
V souvislosti s valencí se používají pojmy přímý pád a předložkový (nepřímý) pád. Tyto výrazy vyjadřují, zda nadřazené sloveso (popř. přídavné jméno, podstatné jméno nebo dokonce příslovce) vyžaduje použití daného pádu spolu s určitou předložkou, nebo bez předložky, přímo. Jde tedy o konkrétní použití pádu, nikoli o dělení pádů do kategorií - většina českých pádů může fungovat jako přímá i předložková, pouze nominativ a vokativ jsou výhradně přímé a pouze lokál je výhradně předložkový.
Obsah |
Seznam českých pádů [editovat]
- nominativ (kdo, co?)
- genitiv (koho, čeho?)
- dativ (komu, čemu?)
- akuzativ (koho, co?)
- vokativ (volání, oslovení)
- lokál neboli lokativ (o kom, o čem?)
- instrumentál (kým, čím?)
Vznik pádů [editovat]
Historická a komparativní jazykověda se kromě jiného snaží objasnit vznik pádů v moderních jazycích. Zejména aglutinační jazyky a jazyky ergativní obsahují často konstrukce, které lze považovat za předchůdce pádů (angl. proto-cases). Přitom je ve fázi vzniku pádů nutno rozlišovat pády strukturní (zpravidla fungují jako aktant slovesa) a pády sémantické (angl. také oblique cases). Například prauralština měla dva nebo tři strukturní pády (nominativ, genitiv, někteří jazykovědci uvádí ještě akusativ) a tři pády sémantické, konkrétně lokativní (lativ, lokativ a adesiv). Z těchto pádů se v moderních ugrofinských a aleutských jazycích vyvinul jejich současný pádový systém. Polysyntetická inuitština má v současné době tři strukturní pády (ergativ, absolutiv a objektiv) a pět sémantických (z toho čtyři lokativní). Je prokázáno, že všechny pády praindoevropštiny s výjimkou příznakového nominativu a genitivu (jenž se vyvinul z adjektivní formy) byly původně sémantické s lokativním významem. Ve vývoji jazyka dochází postupně k reanalýze některých pádů (rozšiřování či přenesení významu) a u některých ke gramatikalizaci. Například v ajmarštině se z illativu vyvinul dativ, z lokativu genitiv, z instrumentálu způsob vyjádření konatele v trpném rodě apod. Obecně platí, že objektivní vazba je starší než subjektivní. Z genitivu se často vyvinul ergativ, který zpravidla vychází z posesivního vyjádření (např. v některých indiánských jazycích se používá k vyjádření konatele u příčestí i v nepříznakových konstrukcích).
