Emanuel Václav Řičák
| Reverendus Dominus Emanuel Václav Řičák | |
|---|---|
| diecézní kněz | |
 Emanuel Václav Řičák (po roce 1898) | |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Diecéze | českobudějovická |
| Svěcení | |
| Kněžské svěcení | 5. srpna 1849 |
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 26. září 1824 |
| Místo narození | Markvartice |
| Datum úmrtí | 28. prosince 1904 (ve věku 80 let) |
| Místo úmrtí | Přeštice |
| Místo pohřbení | hřbitov Přeštice |
| Rodiče | Jiří a Kateřina (roz. Šťastná) |
| Povolání | katolický kněz, spisovatel, pomolog |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Emanuel Václav Řičák (26. října 1824, Markvartice[1] – 28. prosince 1904, Přeštice) byl český katolický kněz, středoškolský profesor, historik, pomolog.[2][3]
Život[editovat | editovat zdroj]
Řičák byl synem Jiřího, sedláka v Markvarticích, a Kateřiny, rozené Šťastné. Svá studia zahájil na hlavní škole v Českých Budějovicích, kterou vedli kněží z řádu piaristů. Ve studiu pokračoval na českobudějovickém filozofickém ústavu, který byl prakticky přípravou pro vstup do zdejšího biskupského semináře, kam nastoupil v roce 1845.[1] Již na teologické fakultě projevil zájem o obor zemědělství, ke kterému měl vzhledem ke svému původu blízko, a proslul zejména jako pomolog. Po absolvování kněžského semináře byl vysvěcen na kněze 5. srpna 1849.
Kooperátor ve Weidingu (1849–1850)[editovat | editovat zdroj]
Na svoji první pastorační službu nastoupil do hornofalcké obce Weiding, kde sloužil jako pomocný kněz (kooperátor) v letech 1849–1850. Pobyt využil k dalšímu vzdělávání a ve farní knihovně se seznámil s francouzskou teologickou literaturou, která byla v Čechách nedostupná. Ve Weidingu vysoce ocenili hlavní přednosti mladého kněze: vzdělání, kazatelské umění, laskavost, dobromyslnost a organizační schopnosti.
Kaplan v Dnešicích (1850–1855)[editovat | editovat zdroj]
Po návratu do Čech nastoupil 10. června 1850 na místo kaplana P. Josefa Vavříka, děkana v Dnešicích. I zde se věnoval své velké zálibě – pěstování ovocných stromů. Založil tu "štěpní školku". Po smrti děkana se stal prozatímním duchovním správcem dnešické farnosti.
Kaplan v Přešticích (1855–1867)[editovat | editovat zdroj]
11. dubna 1855 se přestěhoval do Přeštic, kde dostal místo kaplana děkanovi Františku Pavlíkovi. Zde působil jedenáct let v různých funkcích. Roku 1865 se neúspěšně ucházel o farní beneficium v schönbornské Sutomi na Lovosicku. Měl silné sociální cítění a během svého pobytu v Přešticích pracoval na dvou projektech – podařilo se mu vybudovat nový špitál, kam město umísťovalo své chudé. Druhý projekt se mu nepodařilo dokončit. Usiloval o založení ústavu Školských sester de Notre Dame, tato myšlenka zapadla s odchodem Řičáka z Přeštic. Ústav se podařilo vybudovat až v roce 1909 a Notredamky působily ve městě až do roku 1927.
Kromě kněžských povinností a práce na projektech si našel čas i na své koníčky, které přerostly v odbornou práci. Jednalo se činnost v oboru sadařství. V děkanské zahradě pěstoval až pět set ovocných stromků v květináčích. Díky tomu si neustále rozšiřoval svoje znalosti teoretické i praktické. Byl vyzván, aby v edici Rolník nového věku vydal praktickou příručku o pěstování ovocných stromů. Nabídku přijal a v letech 1865, 1867 a 1871 vydal třídílnou publikaci Nauka štěpařská. Dílo bylo odbornou veřejností vysoce ceněno.
Zasloužil se i o vznik Hospodářského spolku přešticko–nepomuckého, jehož valná hromada se konala 12. února 1865 a měl 637 členů z řad šlechty, duchovenstva, měšťanstva a rolnictva. Štěpařská a hospodářská osvěta nebyly jedinou odbornou činností. Zvláště v zimě se věnoval historii, archeologii a místopisu. Hned po nástupu na kaplanské místo v Přešticích začal pracovat na dějinách Přeštic. Dílo Dějepis města Přeštic a okolí se mu podařilo vydat až v roce 1864 u pražského nakladatele. V 60. letech 19. století začal cestovat. Navštívil Bavorsko, Rakousko a Švýcarsko a své zážitky sepsal v obsáhlém dvojdílném cestopisu Z Čech do Bavor a Z Čech do zemí rakouských.
Ředitel a katecheta školy v Klatovech (1867–1873)[editovat | editovat zdroj]
7. března 1867 přesídlil Řičák do Klatov, nastoupil jako ředitel a katecheta na místní hlavní školu. Nové školské zákony z roku 1868–1870 zavedly do rakouského školství princip bezkonfesijního školství a duchovní se stal ve vedení školy nežádoucím a Řičák dále působil jen jako katecheta. V Klatovech rozvinul svoji činnost spisovatelskou i osvětovou. Napsal a vydal v roce 1868 Školní zpěvníček. Dle potřeb školní mládeže, v roce 1871 vyšly Oslava prvního svatého přijímání dítek a sbírka modliteb a písní Ježíš láska má. V té době také vydal svůj jediný beletristický pokus Václav a Vojtěch. Obraz ze života nynějších pracovníků řemesel. Drobné ovocnářské články publikoval v časopise Šumavan. Zapojil se také do činnosti Hospodářského spolku klatovsko–plánického. Získal funkci jednatele. Podařilo se mu získat státní podporu 3000 zlatých a v říjnu 1872 otevřít rolnickou školu. I v Klatovech začal pracovat na dějinách města. Nepodařilo se mu postoupit dál než ke středověké etapě dějin a proto nebyly nikdy zveřejněny. K dějinám Klatov se vrátil ještě o mnoho let později jako děkan Přeštic. Pokračoval v teoretické pomologické práci a vydal druhý a třetí díl Nauky štěpařské.
4. února 1869 byl jmenován korespondentem Centrální komise pro průzkum a zachování stavebních památek ve Vídni.[4] Z pozice své funkce doporučil k záchraně i památky Klatovska: špitální kostelík svatého Jana Evangelisty ve Švihově a zříceninu kaple sv. Jana Nepomuckého na Loretě u Týnce. Jeho obrovská píle ve všech oblastech jeho činností byla roku 1871 oceněna českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem udělením čestného práva nosit takzvanou expositorium canonicate (krátký pláštík na klerice).
Farář v Sutomi (1873–1877)[editovat | editovat zdroj]
Po změnách ve školství se začal snažit o návrat do farní duchovní správy. Jeho pokusy byly neúspěšné: v roce 1870 o farní beneficium v Malesicích u Plzně, v roce 1872 o místo klatovského děkana i žádost o udělení fary v Dolní Lukavici v roce 1873. Teprve 10. září 1873 nastoupil na faru v Sutomi u Lovosic v litoměřické diecézi. I zde pokračoval v pěstování ovocných stromků, které si přivezl z děkanské zahrady v Přešticích.
Přeštický děkan (1877–1904)[editovat | editovat zdroj]
24. června 1877 ho slavnostně instaloval pražský kanovník Dr. Eduard Terš na uvolněné místo děkana Přeštic, které se staly jeho posledním působištěm. Doba děkanování byl naplněna zajímavými událostmi i čilým stavebním ruchem. Již v roce 1878 byl vysvěcen nový kostel svatého Cyrila a Metoděje v Řenčích. Po výstavbě kostela se Řičák snažil učinit z Řenčí sídlo samostatné farnosti. To se podařilo roku 1885. Kaple svatého Jana Nepomuckého byla postavena v Příchovicích, vysvěcena 1884. 26. června 1885 Řičák položil základní kámen nové školy v ulici pod nádražím, ta byla vysvěcena 1887 i se školní kaplí. Byla obnovena i další významná památka – skalní obraz svatého Vojtěcha na vrchu Ticholovci.
Řičák obdržel od českobudějovického biskupa několik ocenění, byl jmenován biskupským notářem lukavického vikariátu a obdržel čestný titul biskupského notáře.
Historickou prací se již výrazněji nezabýval, o to plodnější bylo vydávání sadařských spisů: Užitečnost ovocného stromoví (1887), Návod ku vysazování stromů (1889) a z jeho pozůstalosti vyšel v roce 1912 Krátký návod k sázení stromů ovocných a sklízení ovoce a jeho uložení. Když se transformoval hospodářský spolek v Hospodářsko–lesnický spolek, Řičák se stal jeho předsedou, byl spoludozorcem Zemského štěpařského spolku českého, delegátem Zemědělské rady české a referentem ministerstva orby. V Kucínech založil hospodářskou obecní knihovnu (1880). Patřil k zakládajícím členům Národní jednoty pošumavské. Byl zakládajícím členem družstva Vlast, který vydával několik katolických vzdělávacích časopisů, je uveden v seznamu přispěvatelů Řivnáčova průvodce po Království českém.
Řičák byl až do konce života velice aktivní. V den svých osmdesátých narozenin sloužil slavnou mši za účasti okolního kněžstva a školní mládeže. Zanedlouho poté přeštický děkan a biskupský notář zemřel.
Na jeho počest byl vybudován žulový náhrobek s bronzovým reliéfem, který byl vysvěcen 20. června 1909 a nachází se na přeštickém hřbitově za kaplí Povýšení sv. Kříže.[1]
Dílo a význam[editovat | editovat zdroj]
Vydané i nevydané práce se dají rozdělit do tří hlavních kategorií. Jde o práce z oboru lokální historie, z oboru hospodářství (většinou sadařství) a díla náboženská a kazatelská.
Emanuel Václav Řičák byl jedním z významných buditelských a sociálně i osvětově aktivních kněží, kteří se značnou měrou podíleli na českém národním obrození a stáli u zrodu moderního českého národa. Zvláště na lokální úrovni byli tito kněží zakladateli a propagátory spolkového života. V tomto smyslu má Řičák v Přešticích i v Klatovech své nezastupitelné místo.[1][3]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d TEJČEK, Michal. Emanuel Václav Řičák : (1824-1904) : dobrý kněz a hospodář. Přeštice: Město Přeštice 55 s. ISBN 9788026076056, ISBN 8026076052. OCLC 904580093 S. 9.
- ↑ Říčák, Václav Emanuel, 1824–1904. biblio.hiu.cas.cz [online]. Bibliografie dějin Českých zemí [cit. 2019-10-02]. Dostupné online.
- ↑ a b Osobnosti Přešticka. Příprava vydání Věra Kokošková. 3. dop. a rozš. vyd. vyd. Plzeň: Apex-Art, 2012. 127 s. ISBN 978-80-87600-03-0, ISBN 8087600037. OCLC 816336332 S. 65.
- ↑ DATABAZEKNIH.CZ. Emanuel Václav Říčák. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Emanuel Václav Řičák na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emanuel Václav Řičák
