Bůh
Bůh nebo božstvo je v monoteistickém pojetí pojem, pod kterým je myšlena mocná, nadlidská a většinou nesmrtelná bytost. Je předmětem náboženské úcty a lidské víry. Jejím sídlem obecně může být buď reálná věc (hora, podzemí, strom apod.) nebo nic takového v rámci světa mít nemusí.
Náboženství uctívající více bohů se nazývají polyteistická, naopak monoteistická náboženství jsou taková, která uctívají jediného Boha psaného s velkým písmenem. Monoteistický Bůh je bytost čistě duchovní, stvořitel a jediný, univerzální hybatel vesmíru. Mezi jeho atributy patří obvykle dokonalost, nekonečnost, věčnost a spravedlnost, popřípadě krása, dobro a pravda.
Etymologie
Původní význam pojmu naznačuje etymologie. Slovo bog (bůh) se vyskytuje ve všech slovanských jazycích a souvisí se staroindickým bhaga, "udílející, dávající". Od kořene bůh (bog) se pak odvozuje přídavné jméno bohatý (tj. podobný bohu), které ovšem ve staré slovanštině neznamenalo "majetný", nýbrž "štědrý". Téhož původu je i slovo zboží, staročeské sbožie.[1] Podobný vztah je i v latině: deus (bůh) se odvozuje od jiného sanskrtského kořene div-, dyu-, "zářit", ale odvozuje se od něho opět dives, divitiae (bohatství).[2]
Náboženství
Pojetí Boha či bohů se liší v jednotlivých náboženstvích. V monoteistických náboženstvích (například v židovství, křesťanství a islámu) je slovo "Bůh" vyhrazeno pro nejvyšší bytost, tato náboženství Boha chápou jako transcendentního stvořitele světa a jediného vládce života. V panteismu je rovněž jeden Bůh, ten však není vesmíru nadřazen, nýbrž je s ním ztotožňován, je tedy imanentní. Dualistické náboženské systémy hlásají dvě rovnocenná navzájem se doplňující božstva reprezentující dva protikladné principy. V polyteistických náboženstvích existuje bohů více a vztahují se k různým oblastem života (bohové/bohyně války, moře, lásky apod.). Jim pak obvykle vládne bůh nejvyšší (např. v řecké mytologii Zeus). Polyteističtí bohové mohou nabývat různých podob, od zvířecích (od skutečných po mytické) po lidské, ať již plně humanoidní (dvě ruce, dvě nohy…) či nějak upravených (viz mnohoruká božstva Indie). Existují i zobrazení smíšená, částečně lidská a částečně zvířecí. Vzácněji se lze setkat s bohy majícími i jinou než výše uvedenou podobu (viz Aton výlučně v podobě slunečního kotouče).
Někdy je zobrazování boha v jiné, než uznávané, např. v určité konkrétní podobě, nebo v jakékoli podobě, považována za rouhání.
Filosofie
V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často vzájemně neslučitelné, názory na Boha a bohy.
Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). V polyteismu může mít tuto funkci nejvyšší bůh nebo může být mezi bohy rozdělena.
Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Ten má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná a zároveň i nevyvratitelná. V této otázce tedy my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu.
A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus tvrdící, že žádný bůh neexistuje. Filozofický ateismus považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným „strašákem“ (Karl Marx).
Existují však i náboženské systémy, které existenci bohů nepřipouštějí nebo se jí nezabývají; příkladem zde může být théravádový buddhismus. Gautama Buddha totiž tvrdí, že všechny fenomény (a takovým je i bůh)
- ani "existují",
- ani "neexistují",
- ani "existují či neexistují"
- ani "existují ani neexistují",[3]
neboli o existenci čehokoliv není možné cokoliv říci. Tak je možné v buddhismu vidět jednu z forem ateismu.
Argumenty pro existenci Boha
Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.
- Ontologický důkaz tvrdí, že Bůh existuje nutně či samotnou definicí boha, tj. boží existence je přímým důsledkem vlastností boží přirozenosti.
- Kosmologický důkaz říká, že existence vesmíru je kontingentní skutečností závislou na existenci Boha.
- Teleologický důkaz tvrdí, že struktura a různé vlastnosti vesmíru, např. pozorovaná vysoká míra jeho komplexity závisející na přesném nastavení fyzikálních konstant, vyžaduje Boha, který vesmír takto navrhl či zamýšlel.
- Mravní důkaz zakládá boží existenci na prosté existenci konceptu dobra a zla.
Další argumenty pro existenci Boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou:
- argument zkušeností: Bůh existuje, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži
- prožitky blízké smrti – někteří lidé, kteří prožili zážitek blízké smrti, tvrdí, že se setkali s Bohem
- Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na Boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a Bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud žádný Bůh není. Pokud ovšem není, je orientace na něj klamná a může vést ke zklamání.
Argumenty proti existenci Boha
Základním argumentem pro ateismus a tedy proti existenci Boha resp. pro zpochybnění jeho existence je nemožnost jeho průkazu.
Každý důkaz je posuzován lidmi a jiní lidé jej vždy mohou zpochybnit. To platí i obráceně – neexistenci čehokoli lze zpochybnit stejně snadno. Základem vědeckého ateismu je skeptický princip formulovaný jako Occamova břitva, který je v tomto případě užit tak, že existence Boha je považována za nadbytečnou hypotézu.
Morálním argumentem pro neuznávání Boha, bohů, mimolidských bytostí a zázraků je, že důvodem jejich božství je únik před lidskou zodpovědností.
Historickým důkazem lidského původu myšlenky (zejména všemocného) boha považuje samu historii náboženství – nutnost jeho sdělení a hledání.
Jména boha / bohů
Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé národy připisují a připisovaly jménu magickou moc. Nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno jejich boha.[zdroj?]
- יהוה JHVH
- Doslovně „Jsem, který jsem“, vyslovováno jako „Jahve“, respektive latinizovanou formou „Jehova“. Do češtiny je toto hebrejské jméno tradičně převáděno staroslovanským Hospodin, tj. Pán. Toto Boží jméno Židé vůbec nevyslovují, ale používají zástupná označení, jako například אדני, adonáj („pán“) či השם, ha-šem („jméno“). Užití této formy Božího jména v Pentateuchu (Tóře) je typické pro takzvaný jahvistický pramen (dle Teorie vzniku Pentateuchu).[zdroj?]
- אלהים Elohim
- Doslovně snad „Ti, kteří přišli z nebe“[zdroj?], hebrejsky „Bůh“. Gramaticky jde o množné číslo slova אלוה Eloah, bůh, které lze chápat buď jako majestátní plurál a přeložit jako „Bůh“, „božstvo“ (souhrn bohů nebo božského), anebo jako plurál „bohové“; slovo אלהים má kromě toho rovněž význam „soudce“. Etymologie slova je sporná, někteří je odvozují ze starosemitského ul („cíl“).[4] Užití této formy Božího jména v Pentateuchu je typické pro elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- الله
Alláh - Arabsky „Bůh“. Patrně z téhož kořene jako hebrejské elohím.[4] Jméno Alláh není v arabštině typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané.
Odkazy
Reference
- ↑ V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého. 3. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV 1971, s. 75, heslo bůh („Odpovídá mu sti. bhaga-, epitheton některých bohů, vl. „udělující, dávající“...“).
- ↑ Lewis - Short, Latin dictionary, heslo deus.
- ↑ 'Sútry moudrosti ' jsou komentářem Pradžňápáramitá sútry.
- ↑ a b W. Gesenius, Hebraeisches und aramaeisches Handwoerterbuch zum AT. Berlin: Springer 1949, str. 36n.
Literatura
- Th. de Boer, Bůh filosofů a Bůh Pascalův: na pomezí filosofie a theologie. Benešov: Eman, 2003 - 213 s. ISBN 80-86211-23-1
- E. Gilson, Bůh a filosofie. Praha: ISE, 1994 - 77 s. ISBN 80-85241-65-X
- R. Chlup (vyd.), Bůh a bohové: pojetí božství v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2004 - 195 s. ISBN 80-86685-42-X
- Ottův slovník naučný, heslo Bůh. Sv. 4, str. 862
- W. Gross - J. Kuschel, Bůh a zlo. Praha: Vyšehrad, 2005 - 212 s. ISBN 80-7021-710-3
- Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Gott. Sv. 3, sl. 183nn
- K. Skalický, Po stopách neznámého Boha. Svitavy: Trinitas 1999 ISBN 80-901626-4-9
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bůh na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Bůh v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Slovníkové heslo bůh ve Wikislovníku
Téma Bůh ve Wikicitátech- (anglicky) God and other necessary beings – Stanford encyclopedia of philosophy
