Ametyst

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ametyst
Améthystre sceptre2.jpg
Obecné
Kategorie Minerál
Chemický vzorec SiO2
Identifikace
Barva fialová
Vzhled krystalu sloupcovité,šestiboké krystaly
Soustava klencová
Tvrdost 7
Lesk skelný
Štěpnost neštěpný
Index lomu 1,54 (o) / 1,55 (e)
Vryp bílý
Hustota 2,6 g/cm³
Rozpustnost kyselina fluorovodíková
Ostatní nerovný nebo lasturnatý lom

Ametyst je polodrahokam a odrůda krystalovaného křemene, většinou zbarvený do fialova. Je oblíbeným materiálem pro výrobu různých ozdob a šperků. Nachází se především v dutinách zásaditých hornin (geodách). Ametyst má barvu od jemně fialové po purpurovou. Některé ametysty jsou průhledné, jiné jen průsvitné, další neprůsvitné, tzv. opakní. Kvůli svému zbarvení jsou velmi oblíbené.

Termín[editovat | editovat zdroj]

Název ametyst je etymologicky odvozen ze starořeckého termínu neopíjející se vínem. Indové nazývají ametyst Katajílá podle barvy ovoce, které připomíná barvu ametystu.

Světová naleziště[editovat | editovat zdroj]

Jako šperk měl ametyst význam už od starověku. Korále z ametystu jsou známy ze starověkých kultur civilizace Mohendžo-dara, Egypta, Sumeru a Baktrie v Afghánistánu a Tádžikistánu.

Purpurové ametysty pocházejí z Afriky, ze Srí Lanky a z Bornea. Ametyst se od 19. století exportuje hlavně z Brazílie a Uruguaye. Nádherné ametysty pocházejí z mnoha afrických zemí (Zambie, Kongo, Madagaskar, …), Cejlonu, Indie a mnoha dalších zemí světa.

České a slovenské ametysty[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích byla od středověku nejproslulejší výzdoba fialovými ametysty s bílými vrostlichemi achátu z lokality Ciboušov na Klášterecku, ze kterých se řezaly a leštily čtyř- až pětiboké desky; dochovaly se v obkladech kaplí sv. Kateřiny a Svatého Kříže na hradě Karlštejně a v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta v Praze. Písemně doložené jsou z Karlova hradu v Tangermünde, ale nedochovaly se tam. Císař Karel IV. chtěl pomocí výzdoby polodrahokamy v kaplích evokovat Nebeský Jeruzalém a jeho hradby podle biblického textu Vidění sv. Jana. Další teorie hovoří o meditačním účinku ametystu na mysl císaře za jeho pobytu na Karlštejně. Další ametysty dal císař vložit do Svatováclavské koruny, do zlatého korunovačního kříže a do několika relikviářů ve Svatovítském pokladu. Ametyst se na území bývalého Československa nalézá v Krušných horách, okolo Kozákova v Českém ráji, dále na Chebsku, v Jeseníkách, v Moravském krasu, na Vysočině na Žďársku a Třebíčsku (Bochovice, Hostákov, Valdíkov, Smrk, aj.). Proslulé byly žezlové krystaly ametystu z dolů okolo Banské Štiavnice ve středním Slovensku.

Význam a využití[editovat | editovat zdroj]

Od počátku historie se ametyst využíval v klenotnictví, řezaly se z něj sumerské a mezopotámské pečetní válečky, a především antické (řecké i římské) gemy. Také v evropském klenotnictví a v glyptice se ametyst od středověku až do současnosti hojně využívá, proslulé jsou misky a konvice dvorských umělců Karla IV., či nádobí z dílen brusičů rodiny Miseroniů, kteří pracovali v Praze - Bubenči pro císaře Rudolfa II. a jeho dvůr. Od 19. století se dováží zejména brazilské ametsty a užívá se také barvený na černo či v kobaltové modři.

Ve starověku se ametyst používal jako talisman proti následkům nadměrného pití. Jako kámen měl probouzet bdělost vyšší mysli, zasvěcovat do tajných věd a zesilovat vyšší duševní schopnosti. V  (arci)biskupských prstenech pak manifestuje duševní sílu a vnitřní mravní čistotu. Ametyst je dodnes používán pro své léčebné účinky v mnoha léčitelstvích světa. Soudí se o něm, že dokáže člověka nabíjet energií.

70 kg drúza původem z Brazílie, nyní ve sbírkách Národního muzea v Praze

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Isidor ze Sevilly, Etymologiae, díl XVI., překlad Hana Šedinová, Praha Oikumena 2000.
  • N. I. Kornilov, Juvelirnye kamni, Moskva 1983.
  • Jiří KOUŘIMSKÝ, Drahé kameny ve sbírce Národního muzea v Praze. Národní muzeum Praha 1968.
  • Jiří Kouřimský, Jaroslav Bauer, Atlas drahých kamenů. Praha 1972.
  • Rudolf ĎUĎA, Luboš REJL: Drahé kameny. Praha Granit 2003.
  • Vladimír BOUŠKA, Klenoty přírody, Praha 1990.
  • R. L. BONEWITZ, Kameny a drahokamy. Velká Británie 2005, (překlad Robert. A. Nový). Praha Slovart 2007.
  • Drahé kameny starověku, Praha 2002.
  • Clare PHILLIPS, Jewellery from Antiquity to the Present, London 1997.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]