Žralok bílý: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Kořist: kytovci
→‎Kořist: dokončení
Řádek 71: Řádek 71:


Žraloci napadají delfíny, plískavice a sviňuchy ze shora, zezadu či zespodu, aby se vyhnuli detekci ze strany jejich [[Echolokace|echolokačního]] zařízení. Byly zaznamenané útoky na [[plískavice tmavá|plískavice tmavé]] (''Lagenorhynchus obscurus''), [[Plískavice šedá|plískavice šedé]] (''Grampus griseus''), [[Delfínovití|delfíny]] (rody ''Tursiops'' a ''Sousa''), [[Sviňucha obecná|sviňuchy obecné]] (''Phocoena phocoena'') a [[Sviňucha běloploutvá|sviňuchy běloploutvé]] (''Phocoenoides dalli'').<ref name="GWS" /><ref name="Competition">{{cite journal |last=Heithaus |first=Michael |title=Predator–prey and competitive interactions between sharks (order Selachii) and dolphins (suborder Odontoceti): a review |journal=Journal of Zoology|volume=253|pages=53–68 |publisher=Cambridge University Press |location=London |year=2001 |url=http://www.science.fau.edu/sharklab/courses/elasmobiology/readings/heithaus.pdf |doi=10.1017/S0952836901000061 |accessdate=26 February 2010}}</ref> Skupiny delfínů se někdy brání tím, že žraloky hromadně obtěžují.<ref name="Competition" /> Velcí bílí napadají i další kytovce. V srpnu 1989 byl u pobřeží Kalifornie nalezen mladý samec [[Kogie tuponosá|kogie tuponosé]] (''Kogia breviceps'') s vykousnutou ocasní ploutví.<ref>{{cite journal|last=Long|first=Douglas|title=Apparent Predation by a White Shark Carcharodon carcharias on a Pygmy Sperm Whale Kogia breviceps|journal=Fishery Bulletin|volume=89|pages=538–540|year=1991|url=http://fishbull.noaa.gov/893/long.pdf}}</ref> Loví také [[Vorvaňovcovití|vorvaňovcovité]], například [[vorvaňovec Stejnegerův|vorvaňovce Stejnegerovy]] (''Mesoplodon stejnegeri'') a [[Vorvaňovec zobatý|vorvaňovce zobaté]] (''Ziphius cavirostris'').<ref name="GWS" /><ref name="Competition" /><ref>Kays, R. W., & Wilson, D. E. (2009). ''Mammals of North America''. Princeton University Press.</ref><ref>Baird, R. W., Webster, D. L., Schorr, G. S., McSweeney, D. J., & Barlow, J. (2008). Diet variation in beaked whale diving behavior. ''Marine Mammal Science'', 24(3), 630–642.</ref> Mořským želvám se snaží prokousnout krunýře okolo ploutví. Největšími rybami, jenž jim padají za oběť, jsou [[Měsíčník svítivý|měsíčníci svítiví]] (''Mola mola'').<ref name= Ferguson />
Žraloci napadají delfíny, plískavice a sviňuchy ze shora, zezadu či zespodu, aby se vyhnuli detekci ze strany jejich [[Echolokace|echolokačního]] zařízení. Byly zaznamenané útoky na [[plískavice tmavá|plískavice tmavé]] (''Lagenorhynchus obscurus''), [[Plískavice šedá|plískavice šedé]] (''Grampus griseus''), [[Delfínovití|delfíny]] (rody ''Tursiops'' a ''Sousa''), [[Sviňucha obecná|sviňuchy obecné]] (''Phocoena phocoena'') a [[Sviňucha běloploutvá|sviňuchy běloploutvé]] (''Phocoenoides dalli'').<ref name="GWS" /><ref name="Competition">{{cite journal |last=Heithaus |first=Michael |title=Predator–prey and competitive interactions between sharks (order Selachii) and dolphins (suborder Odontoceti): a review |journal=Journal of Zoology|volume=253|pages=53–68 |publisher=Cambridge University Press |location=London |year=2001 |url=http://www.science.fau.edu/sharklab/courses/elasmobiology/readings/heithaus.pdf |doi=10.1017/S0952836901000061 |accessdate=26 February 2010}}</ref> Skupiny delfínů se někdy brání tím, že žraloky hromadně obtěžují.<ref name="Competition" /> Velcí bílí napadají i další kytovce. V srpnu 1989 byl u pobřeží Kalifornie nalezen mladý samec [[Kogie tuponosá|kogie tuponosé]] (''Kogia breviceps'') s vykousnutou ocasní ploutví.<ref>{{cite journal|last=Long|first=Douglas|title=Apparent Predation by a White Shark Carcharodon carcharias on a Pygmy Sperm Whale Kogia breviceps|journal=Fishery Bulletin|volume=89|pages=538–540|year=1991|url=http://fishbull.noaa.gov/893/long.pdf}}</ref> Loví také [[Vorvaňovcovití|vorvaňovcovité]], například [[vorvaňovec Stejnegerův|vorvaňovce Stejnegerovy]] (''Mesoplodon stejnegeri'') a [[Vorvaňovec zobatý|vorvaňovce zobaté]] (''Ziphius cavirostris'').<ref name="GWS" /><ref name="Competition" /><ref>Kays, R. W., & Wilson, D. E. (2009). ''Mammals of North America''. Princeton University Press.</ref><ref>Baird, R. W., Webster, D. L., Schorr, G. S., McSweeney, D. J., & Barlow, J. (2008). Diet variation in beaked whale diving behavior. ''Marine Mammal Science'', 24(3), 630–642.</ref> Mořským želvám se snaží prokousnout krunýře okolo ploutví. Největšími rybami, jenž jim padají za oběť, jsou [[Měsíčník svítivý|měsíčníci svítiví]] (''Mola mola'').<ref name= Ferguson />

U pobřeží Seal Islandu, nedaleko False Bay v Jižní Africe napadají místní žraloci především [[Lachtan jihoafrický|lachtany jihoafrické]] (''Arctocephalus pusillus''). Snaží se je zasáhnout při útoku zespodu vysokou rychlostí, přesahující 40 km/h.<ref>{{cite web|url=http://www.elasmo-research.org/education/topics/p_shark_speed.htm |title=How Fast Can a Shark Swim? |publisher=ReefQuest Centre for Shark Research }}</ref> Pohybují se tak rychle, že při tom většinou vyletí z vody ať už s lachtanem v tlamě nebo bez něj. Pokud neuspějí při prvním přepadu, občas svou kořist pronásledují.<ref>{{cite web|url=http://www.elasmo-research.org/education/white_shark/predation.htm |title=White Shark Predatory Behavior at Seal Island |publisher=ReefQuest Centre for Shark Research}}</ref> Loví především ráno, zřejmě kvůli snížené viditelnosti. Nejúspěšnější jsou do dvou hodin po rozednění (55 %), pak úspěšnost klesne na 40 % a žraloci s lovem nejpozději dopoledne přestanou.<ref name="NHmag" />

[[File:White shark (Carcharodon carcharias) scavenging on whale carcass - journal.pone.0060797.g004-A.png|thumb|Bílý žralok hodující na mrtvole velryby (False Bay, Jižní Afrika)]]
Mrtvoly [[Velryba|velryb]] představují důležitou součást jídelníčku bílých žraloků. Odhaduje se, že 30 kg velrybího tuku dokáže zasytit 4,5 metru dlouhého žraloka na 1,5 měsíce. Mezi léty 2000-2010 bylo několikrát detailně pozorováno chování žraloků u velrybích zdechlin poblíž False Bay. Žraloci nalákaní zápachem rozkládající se mršiny nejprve ohryzávali ploutve a zkoumali mrtvolu pomalým obeplouváním. Poté pokusně kousali do různých částí až do objevení na tuk bohatých zón. Ty pak oddělovali pohybem hlavy ze strany na stranu, aniž by při tom zavírali mžurky. To dělají jen při útoku na živou kořist. Často potom vyvrhovali již spolknuté a zjevně málo výživné kousky masa z tlamy a okamžitě se vraceli pozřít více tuku. Po několika hodinách krmení se žraloci stávali letargickými a přesycenými do té míry, že ačkoliv se stále zakusovali, už nebyli schopni sousto od mršiny oddělit. Nakonec pomalu odplouvali do hloubky. Na mršině se živilo až osm jedinců naráz, přičemž nebyly patrné žádné stopy vzájemné agrese a to ani poté, co některý žralok omylem pokousal jiného. Menší jedinci obvykle plavali okolo a pojídali oddělené plavající zbytky. U velrybích mrtvol je možno zahlédnout ty největší kusy žraloků. Ti, zdá se, dávají přednost této výživné a přitom snadno dosažitelné kořisti před namáhavým lovem, který vyžaduje mrštnost a rychlost, jež oni díky své velikosti už zčásti ztratili. Zřejmě zde také hledají partnery na případné páření.<ref name="KrkosekFallows2013">{{cite journal|last1=Krkosek|first1=Martin|last2=Fallows|first2=Chris|last3=Gallagher|first3=Austin J.|last4=Hammerschlag|first4=Neil|title=White Sharks (Carcharodon carcharias) Scavenging on Whales and Its Potential Role in Further Shaping the Ecology of an Apex Predator|journal=PLoS ONE|volume=8|issue=4|year=2013|pages=e60797|issn=1932-6203|doi=10.1371/journal.pone.0060797}}</ref> Někdy se na velrybích mršinách živí spolu s nimi i tygří žraloci.<ref>{{cite web|last=Dudley |first=Sheldon F. J. |author2=Anderson-Reade, Michael D. |author3=Thompson, Greg S. |author4=McMullen, Paul B. |title=Concurrent scavenging off a whale carcass by great white sharks, Carcharodon carcharias, and tiger sharks, Galeocerdo cuvier |work=Marine Biology |publisher=Fishery Bulletin |year=2000 |url=http://fishbull.noaa.gov/983/13.pdf |format=PDF |accessdate=4 May 2010 |deadurl=yes |archiveurl=http://web.archive.org/web/20100527182623/http://fishbull.noaa.gov/983/13.pdf |archivedate=27 May 2010 }}</ref>


== Útoky na lidi x ploutvonožce ==
== Útoky na lidi x ploutvonožce ==

Verze z 1. 4. 2016, 19:34

Jak číst taxoboxŽralok bílý
alternativní popis obrázku chybí
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaparyby (Chondrichthyes)
Nadřádžraloci (Selachimorpha)
Řádobrouni (Lamniformes)
Čeleďlamnovití (Lamnidae)
Rodžralok (Carcharodon)
Binomické jméno
Carcharodon carcharias
L., 1758
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Synonyma

Žralok lidožravý

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) je velký žralok čeledi lamnovitých vyskytující se v pobřežních vodách. Dosahuje maximální délky přes 6 metrů a hmotnosti i více než 3 tun.[2][3][4][5][6] Pohlavně dospělý bývá až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí nejdéle žijící chrupavčitou rybu.[7][8] Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h.[9] Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky, a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři.[10][11] Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví.[12] Živí se především mořskými rybami a savci. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá.[13] Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení.[14]

Taxonomie

V roce 1758 dal Carl Linné velkému bílému žralokovi první vědecké pojmenování Squalus carcharias. Později změnil zoolog Andrew Smith rodové jméno na Carcharodon, což pochází z řečtiny a znamená „roztřepený zub“.[15]

Evoluce, předchůdci

20 milionů let starý zub bílého žraloka

Jako druh se velký bílý žralok se objevuje ve středním miocénu. Nejstarší známý fosilní nález je přibližně 16 milionů let starý.[16] Fylogeneze je však poněkud nejasná a je předmětem sporů. Původně se předpokládalo, že spolu s obřím druhem Carcharodon megalodon sdíleli společného předka. Jejich zuby jsou tvarově podobné, ale megalodon dosahoval podstatně větších rozměrů (až 17 metrů a 59 tun) než velký bílý.[17] Navzdory rozdílným rozměrům jsou řazeni do stejného rodu. Nová hypotéza nicméně tvrdí, že jsou příbuzní jen vzdáleně s tím, že pouze patří do stejné čeledi Lamnidae. Velmi blízkým příbuzným velkého bílého byl archaický žralok mako Isurus hastalis. Tuto teorii se zdá podporovat nález 222 zubů a 45 obratlů přechodného druhu Carcharodon hubbelli v roce 1988 a následná publikace výsledků výzkumu v roce 2012.[18] Další hypotéza řadí megalodona do rodu Carcharocles, kam jsou řazeni další velkozubí žraloci jako např. Otodus obliquus.[19]

Rozšíření a biotop

Pohled do tváře velkého bílého žraloka (Jižní Afrika)

Velký bílý žralok žije téměř ve všech pobřežních vodách rozličných oceánů a moří, kde se teplota vody pohybuje mezi 12°C - 24°C. Vyšší výskyt druhu je při pobřeží severovýchodu USA a Kalifornie, Jižní Afriky, jižní Austrálie, Japonska, některých ostrovů Oceánie, Chile a Středomoří.[20] Zřejmě nejvyšší koncentrace je poblíže ostrova Dyer nedaleko Kapského města v Jižní Africe, kde se také provádí většina výzkumů.

Bílý žralok je považován za epipelagickou parybu, což znamená, že většinu svého života se pohybuje v hloubkách do 200 metrů. Žije tam, kde se vyskytuje jeho hlavní kořist, což jsou ploutvonožci, menší kytovci, jiní žraloci a velké ryby. Na otevřeném oceánu byli žraloci zaznamenáni v hloubkách až 1 200 metrů a tato pozorování zahýbala obecně přijímaným předpokladem, že jde o pobřežní druh.[21]

Nové studie potvrdily, že žralok bílý je schopen dlouhých migrací. Kalifornští jedinci se na asi 3-4 měsíce přesunují k Havajskému souostroví a pak plují zpět. Při cestě se pohybují pomalu a potápějí se do hloubek až 900 metrů. Podobně pendlují mnohé kusy mezi Austrálií a Jižní Afrikou. Jeden žralok takto urazil asi 20 000 km za méně než 9 měsíců.[22] Důvody těchto přesunů neznáme, předpokládá se nicméně, že je to kvůli potravě či páření.[23]

Popis

Velký bílý žralok chycený rybářem. Dobře jdou vidět tři řady zubů v dolní čelisti a šedomodré zbarvení horní části těla.

Žralok bílý má zavalité kónické tělo. Ocasní ploutev je téměř symetrická, i když horní část je přeci jen větší než dolní. Prsní ploutve jsou poměrně velké a široké. Hřbetní ploutev má klasický trojúhelníkovitý tvar s mírným vykrojením v zadní části. Mezery mezi žábrami se v dolní části směrem k prsním ploutvím zužují. Oči jsou černé a jsou opatřeny mžurkou. Zbarvení kůže je na vrchu a bocích šedé s modrým nebo hnědým nádechem a je velmi zřetelně odděleno od bílé spodní části těla. Toto zbarvení dělá žraloka špatně viditelným zespodu (splývá se světlou hladinou) a seshora (splývá se dnem či tmavou modří hloubky) a rozbíjí jeho siluetu při pohledu z boku. Jako ostatní žraloci má i velký bílý řady jemně vroubkovaných trojúhelníkovitých zubů, které se často obměňují a nahrazují zuby vypadlé. Když se žralok zakousne, třese hlavou ze strany na stranu, čímž používá čelisti jako zubní pilu oddělující maso.[24]

Tmavé zbarvení horní části těla maskuje žraloka bílého při pohledu shora.

Velikost

Porovnání velikosti žraloka bílého, obrovského a megalodona

Samci bílých žraloků dosahují pohlavní zralosti při velikosti 3,5 - 4 m, zatímco samice při délce 4,5 - 5 m. Dospělí jedinci bývají nejčastěji 4 - 5,4 metru dlouzí[25] a váží 680 - 1 100 kg. Samice jsou obecně větší než samci. Za největší změřenou a ověřenou velikost jsou považovány délka 6,4 m a hmotnost 3 324 kg.[2][3][4][5][6] Nicméně maximální velikost je předmětem stálých sporů. Mnohé zprávy a údaje jsou jen hrubými odhady a spekulacemi, vzniklými za pochybných podmínek.[26] Mezi parybami existují jen tři druhy, které dosahují větší velikosti než bílý žralok. Jde o žraloka obrovského (Rhincodon typus), žraloka velikého (Cetorhinus maximus) a mantu obrovskou (Manta birostris). První dva jsou delší i těžší, manta je pouze delší (tedy lépe řečeno širší). Všichni tito obři jsou mírumilovní a klidní tvorové, kteří se živí malými živočichy.[27] Existuje množství záznamů o skutečně velkých exemplářích bílých žraloků.[28] Po mnoho desetiletí držely oficiální rekordy žraloci velcí 11,1 m a 11,3 m. První byl chycen ve vodách jižní Austrálie poblíž Port Fairy v roce 1870, druhý při pobřeží Nového Brunšviku (Kanada) v roce 1930. Vědci postupem doby stále častěji zpochybňovali tyto údaje, neboť daleko převyšovaly veškerá další pozorování a měření. 11,3 metrový exemplář byl pravděpodobně zaměněn za žraloka velikého, který se v příbřežních kanadských vodách vyskytuje poměrně často a vzhledově se velkému bílému poněkud podobá. Věrohodnost australského exempláře byla vyřešena v 70. letech 20. století, kdy J. E. Randall zkoumal jeho čelisti a podle nich odhadl délku žraloka na 5 metrů. K chybě došlo zřejmě při zápisu délky do záznamu v roce 1870.[29] Podle Randalla měřil největší ověřený žralok 6 metrů a byl chycen u Ledge Point v západní Austrálii v roce 1987.[29] V roce 1988 byla Davidem McKendrickem u Ostrova prince Edwarda v zálivu Sv. Vavřince chycena samice dlouhá 6,1 metru. Mnozí experti však považují za spolehlivý údaj o samici z Kuby z roku 1945, která měřila 6,4 a vážila 3324 kg. Tento exemplář je nejčastěji považován za největší změřený kus žraloka bílého.[3][4]

Existuje mnoho dalších tvrzení, pozorování a zpráv, které hovoří o žralocích 6-7+ metrů dlouhých. Z těch věrohodnějších šlo především o žraloky chycené u Kangaroo Island u Austrálie a na Maltě. Shodou okolností byli oba odchyceni v dubnu 1987 a oba měřili přibližně 7 metrů (první 23 stop, druhý 7,13 metru). Ačkoliv metody měření a způsoby ověření vyvolaly jisté pochybnosti, poslední vědecká zkoumání dokumentace a zbytků (1996), považují údaje za možné.[30] V 80. letech se ve False Bay u Jižní Afriky několikrát objevil obrovský žralok, jenž získal přezdívku "the Submarine" (Ponorka). Podle všech (i vědeckých) odhadů měl přes 7 metrů, ale nepodařilo se ho odchytit a změřit.[31]

Mezi dravými žraloky je velký bílý největší, i když žralok tygří dosahuje jen o málo menších rozměrů. V průměru měří dospělí jedinci 3,25-4,25 a váží přes 400 kg. Největší potvrzený žralok tygří měřil 5,5 metru a jeden neověřený jedinec dokonce 7,4 metru, při hmotnosti 3110 kg.[27][32]

Smysly a adaptace

Velký bílý na hladině

Velký bílý žralok má podobně jako ostatní žraloci zvláštní smysl zvaný Lorenziniho ampule, které mu umožňují detekovat elektromagnetické pole, jenž vzniká pohybem živých zvířat. Bílý žralok dokáže rozpoznat napětí o velikosti půl miliardtiny voltu. Na krátkou vzdálenost tak dokáže rozpoznat i nepohybujícího se živočicha pouze na základě tlukotu srdce. Část ryb má podobný, ale méně rozvinutý mysl v podobě jejich postranní čáry.[33] Aby mohl lépe lovit rychlou a hbitou kořist jako jsou například lahtani, vyvinula se u bílého žraloka schopnost udržovat tělesnou teplotu vyšší, než je teplota okolní vody. Má k tomu zvláštní adaptaci zvanou "rete mirabile" (úžasná síť), kdy je studenější tepenná krev v pletenci cév ohřívána teplejší žilní krví, která je zahřátá díky svalové činnosti. Tento mechanismus je schopen udržet některé části těla až o 14°C teplejší než okolní prostředí, zatímco žábry a srdce zůstávají na úrovni teploty vody.[34][24] Bílí žraloci se rovněž spoléhají na zásoby tuku a oleje ve svých játrech, které mu umožňují překonávat dlouhé vzdálenosti přes potravně chudé oblasti.[35] Játra jim kromě toho pomáhají při potápění.[36]

Velký bílý žralok kouše do návnady ve False Bay (Jižní Afrika)

Síla stisku

Síla stisku čelistí bílého žraloka byla dlouho zahalena mýty a dohady. Nejnovější vědecké výzkumy se přiklánějí k tomu, že není tak velká, jak se myslelo. Tento predátor se nespoléhá v první řadě na sílu, ale především na pilovité zuby a pohyb hlavou ze strany na stranu, což mu umožňuje efektivně oddělovat maso od těla oběti.[37] Vědecký experiment sice přišel v roce 2008 s výsledkem, že jedinec, který vážil 3324 kg, by mohl vyvinout sílu asi 18 000 N (cca 1800 kg na cm²), což je značná hodnota, ale skutečné výsledky in natura k dispozici nemáme.[4]

Ekologie a chování

Bílý žralok se otáčí na záda, když se zakusuje do návnady z tuňáka.

Chování a sociální struktura tohoto žraloka není dosud dobře prozkoumána. Při pobřeží Jižní Afriky je hierarchie dána velikostí, pohlavím a teritoriálností. Zjednodušeně lze říci, že větší jedinci mají převahu nad menšími, samice nad samci a rezidenti nad nově připluvšími. Čili velká místní samice bude mít jednoznačně navrch nad malých „přivandrovalým“ samcem. Při lovu se chovají většinou solitérně a konflikty se snaží urovnat rituálními pohyby a ukazováním své velikosti. Málokdy se navzájem pokoušou, i když i k takovým situacím dochází. Většinou jsou pak vyřešeny jedním varovným kousancem.

Bílý žralok je jako jeden z mála žraloků znám tím, že vystrkuje hlavu nad hladinu a zkoumá různé objekty či svou potenciální kořist. Velcí bílí jsou obecně velmi zvědavá zvířata, kteří dokazují jistou „nadstandardní“ inteligenci a schopnost socializace. U Seal Islandu byli pozorováni jak připlouvají a odplouvají v klanech o počtu 2-6 jedinců. Není jasné, jestli jde o příbuzné, nicméně struktura je zřejmě podobná vlčím smečkám. Každý člen má určité postavení a klan je veden alfa jedincem. Tyto skupiny nebývají agresivní k jiným klanům.[38]

Kořist

Bílí žraloci jsou predátoři, kteří se živí rybami (především tuňáky), jinými žraloky, rejnoky, mořskými savci (kytovci, ploutvonožci, vydrami), mořskými želvami a ptáky.[38][39] Výjimečně napadají i jinou kořist, jako jsou krokodýli.[40][41] Analýza jejich žaludků ukázala, že na jejich jídelníčku se mohou ocitnout i žraloci velrybí, ačkoliv není jisté, zda jde o aktivní lov či pouhé mrchožroutství.[42][43] Rovněž konzumují objekty, které nemohou strávit, ne však v takovém množství jako žraloci tygří. Mladí jedinci bílých žraloků útočí převážně na ryby, neboť jejich čelisti a zuby nejsou ještě tak mineralizované, aby mohli efektivně zdolávat větší živočichy. Hranicí je přibližně délka 3 metry, kterou když dosáhnou, začínají ve větší míře napadat mořské savce.[44] Po dosažení délky 4 metrů se savci stávají jejich hlavní kořistí, ačkoliv jednotliví žraloci se mohou specializovat na různé živočichy.[45][46] Celkově jsou potravními oportunisty, kteří využívají jakékoliv potenciální nabídky kořisti.[47][48] Pokud však mají na výběr, přednost dostává potrava s vysokým obsahem tuku. Při jednom pokusu byly žralokům nabídnuty mrtvoly tuleně, prasete a ovce. I když ochutnal veškerou nabídku, ovci následně nekonzumoval.[49]

U pobřeží Kalifornie žraloci imobilizují rypouše severní (Mirounga angustirostris) tím, že jim zasadí hluboký kousanec do zadní části těla a nechají oběť vykrvácet. Tato metoda je používaná hlavně vůči dospělým samcům rypoušů, kteří jsou obvykle mohutnější než žraloci (váží často mezi 1500-2000 kg) a jsou potenciálně nebezpečnými protivníky.[50][51] Mnohem častěji nicméně napadají mladé jedince.[52] Vyhlédnutá kořist je většinou napadána rychlým výpadem z hloubky. Tuleni obecní (Phoca vitulina) bývají po útoku staženi pod hladinu až do okamžiku, kdy se přestanou bránit. Potom jsou zkonzumováni těsně pod hladinou. Lachtani kalifornští (Zalophus californianus) jsou napadáni prudkým výpadem zespodu a kousnuti doprostřed těla.[53]

Žraloci napadají delfíny, plískavice a sviňuchy ze shora, zezadu či zespodu, aby se vyhnuli detekci ze strany jejich echolokačního zařízení. Byly zaznamenané útoky na plískavice tmavé (Lagenorhynchus obscurus), plískavice šedé (Grampus griseus), delfíny (rody Tursiops a Sousa), sviňuchy obecné (Phocoena phocoena) a sviňuchy běloploutvé (Phocoenoides dalli).[30][54] Skupiny delfínů se někdy brání tím, že žraloky hromadně obtěžují.[54] Velcí bílí napadají i další kytovce. V srpnu 1989 byl u pobřeží Kalifornie nalezen mladý samec kogie tuponosé (Kogia breviceps) s vykousnutou ocasní ploutví.[55] Loví také vorvaňovcovité, například vorvaňovce Stejnegerovy (Mesoplodon stejnegeri) a vorvaňovce zobaté (Ziphius cavirostris).[30][54][56][57] Mořským želvám se snaží prokousnout krunýře okolo ploutví. Největšími rybami, jenž jim padají za oběť, jsou měsíčníci svítiví (Mola mola).[47]

U pobřeží Seal Islandu, nedaleko False Bay v Jižní Africe napadají místní žraloci především lachtany jihoafrické (Arctocephalus pusillus). Snaží se je zasáhnout při útoku zespodu vysokou rychlostí, přesahující 40 km/h.[58] Pohybují se tak rychle, že při tom většinou vyletí z vody ať už s lachtanem v tlamě nebo bez něj. Pokud neuspějí při prvním přepadu, občas svou kořist pronásledují.[59] Loví především ráno, zřejmě kvůli snížené viditelnosti. Nejúspěšnější jsou do dvou hodin po rozednění (55 %), pak úspěšnost klesne na 40 % a žraloci s lovem nejpozději dopoledne přestanou.[38]

Bílý žralok hodující na mrtvole velryby (False Bay, Jižní Afrika)

Mrtvoly velryb představují důležitou součást jídelníčku bílých žraloků. Odhaduje se, že 30 kg velrybího tuku dokáže zasytit 4,5 metru dlouhého žraloka na 1,5 měsíce. Mezi léty 2000-2010 bylo několikrát detailně pozorováno chování žraloků u velrybích zdechlin poblíž False Bay. Žraloci nalákaní zápachem rozkládající se mršiny nejprve ohryzávali ploutve a zkoumali mrtvolu pomalým obeplouváním. Poté pokusně kousali do různých částí až do objevení na tuk bohatých zón. Ty pak oddělovali pohybem hlavy ze strany na stranu, aniž by při tom zavírali mžurky. To dělají jen při útoku na živou kořist. Často potom vyvrhovali již spolknuté a zjevně málo výživné kousky masa z tlamy a okamžitě se vraceli pozřít více tuku. Po několika hodinách krmení se žraloci stávali letargickými a přesycenými do té míry, že ačkoliv se stále zakusovali, už nebyli schopni sousto od mršiny oddělit. Nakonec pomalu odplouvali do hloubky. Na mršině se živilo až osm jedinců naráz, přičemž nebyly patrné žádné stopy vzájemné agrese a to ani poté, co některý žralok omylem pokousal jiného. Menší jedinci obvykle plavali okolo a pojídali oddělené plavající zbytky. U velrybích mrtvol je možno zahlédnout ty největší kusy žraloků. Ti, zdá se, dávají přednost této výživné a přitom snadno dosažitelné kořisti před namáhavým lovem, který vyžaduje mrštnost a rychlost, jež oni díky své velikosti už zčásti ztratili. Zřejmě zde také hledají partnery na případné páření.[60] Někdy se na velrybích mršinách živí spolu s nimi i tygří žraloci.[61]

Útoky na lidi x ploutvonožce

ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Komentář: Útoky na lidi x ploutvonožce

Žralok bílý lidi systematicky neloví, obvykle je napadá v situaci, kdy mu připomínají ploutvonožce (což je ovšem téměř každý člověk plácající se na hladině, surfař nebo potápěč). Na základě etologických studií dnes víme, že útok bílého žraloka na ploutvonožce probíhá podle jakéhosi „plánu“. Žralok nejprve zaútočí na kořist zespodu s cílem vykousnout z jejího těla velký kus. Potom kolem své kořisti plave a vyčkává, až ji silné krvácení oslabí natolik, že se již nebude moci bránit. Snaží se tak vyhnout zranění, které by mu mohl ploutvonožec při zápasu o život způsobit např. drápy. Teprve pak se ke kořisti vrací, aby ji sežral. Tento poznatek o způsobu lovu bílého žraloka, vede k vysvětlení mnoha smrtelných nehod plavců a surfařů. V případě, že jsou mylně identifikováni jako ploutvonožci, probíhá útok stejně. Rozdíl je v tom, že po prvním „ochutnávacím“ zakousnutí se žralok mnohdy už nevrátí, nebo se oběti podaří dostat z vody dřív, než k návratu dojde. Tak či onak, vzhledem k velikosti bílého žraloka, bývají následky i tohoto jediného kousnutí často neslučitelné se životem. Ke své lidské oběti se již nemusí vrátit z „nutričních“ důvodů. Vzhledem k tomu, že jeho tělesná teplota je vyšší, než teplota okolní vody, není bezprostředně vázán na vodu o určité teplotě a může se vydat i do chladnějších oblastí. Udržení vyšší tělesné teploty je ale značně energeticky náročné. A to je důvod, proč jsou ploutvonožci oblíbenou potravou žraloka bílého. Jejich těla jsou obalená silnou vrstvou tuku (tzv. blubber), který má funkci tepelné izolace. Pro žraloka bílého je tento tuk vydatným zdrojem energie. Oproti ploutvonožcům má člověk tuku málo a pro žraloka by tak představoval nevýživný „balast“. Proto útok bílého žraloka mnohdy končí „ochutnávacím“ kousnutím. Je ale třeba vzít v úvahu, že vyhladovělý žralok moc vybíravý nebude.

Žralok bílý před kamerou

ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Komentář: Žralok bílý před kamerou

Přestože žralok lidožravý napadá lidi koupající se v moři už celé věky, poznatky o jeho životě byly dlouhou dobu zahaleny tajemstvím (a dodnes ještě nevíme vše). Například první filmový záznam živého žraloka bílého pořízený v jeho přirozeném prostředí pochází z roku 1965, pouhých deset let před natočením Čelistí

Zoologové se domnívají, že jakmile žralok lidožravý dosáhne určité délky a hmotnosti, změní od základu své dosavadní životní návyky. Vypadá to, jakoby zvíře, které dosud spokojeně žilo v horních vrstvách vody pod hladinou, zničehonic opustilo své osvědčené lovecké metody a navždy zmizelo v temných hlubinách. Stejně dobře je možné přijmout i předpoklad, že jakmile žralok lidožravý dosáhne potřebné váhy a velikosti, změní pohlaví ze samčího na samičí.[zdroj?] Tak je tomu například u pyskounů nebo u některých kaniců. Možná, že příroda tímto způsobem zajišťuje přežití druhu, neboť jen silní jedinci mohou mít možnost přivést na svět zdatného potomka.

Důkaz snahy o zachování rodu jedné z nejstarších skupin obratlovců nosí žraločí dámy na svém těle do konce života. Toužící samec má na svém těle dlouhé výrůstky, kterými svou partnerku při páření stiskne a jizvy na těle samice se nikdy zcela nezahojí.[zdroj?] Násilný rituál žraloka bílého umožní oplodnit vajíčka uvnitř těla samice kde se i nadále vyvíjejí. Na rozdíl od savců však tato mláďata nejsou vyživována matkou a tak věrni své žraločí povaze nenarozená žraločí nedochůdčata požírají nejprve neoplodněná vajíčka a později se pustí do svých slabších sourozenců. Hned po narození odplavou od své matky a starají se o sebe sama. Jen málokteré žraločí mládě se však dožije dospělosti, velice často se stávají obětí jiných žraloků.

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ a b Taylor, Leighton R. Sharks of Hawaii: Their Biology and Cultural Significance. [s.l.]: University of Hawaii Press, 1 January 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-8248-1562-2. S. 65. 
  3. ↑ a b c TRICAS, T. C.; MCCOSKER, J. E. Predatory behaviour of the white shark (Carcharodon carcharias), with notes on its biology. Proceedings of the California Academy of Sciences. California Academy of Sciences, 12 July 1984, s. 221–238. Dostupné online [cit. 22 January 2013]. 
  4. ↑ a b c d WROE, S.; HUBER, D. R.; LOWRY, M.; MCHENRY, C.; MORENO, K.; CLAUSEN, P.; FERRARA, T. L. Three-dimensional computer analysis of white shark jaw mechanics: how hard can a great white bite?. Journal of Zoology. 2008, s. 336–342. DOI 10.1111/j.1469-7998.2008.00494.x. 
  5. ↑ a b Great White Shark [online]. National Geographic [cit. 2010-07-24]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b VIEGAS, Jennifer. Largest Great White Shark Don't Outweigh Whales, but They Hold Their Own [online]. Discovery Channel [cit. 2010-01-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ http://www.sciencedaily.com/releases/2014/01/140109004145.htm
  8. ↑ Great White Sharks Are Late Bloomers [online]. Dostupné online. 
  9. ↑ Alaska's Great White Sharks, by Bruce A. Wright, 2007, page 27
  10. ↑ KNICKLE, Craig. Tiger Shark [online]. Florida Museum of Natural History Ichthyology Department [cit. 2009-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 July 2013. 
  11. ↑ ISAF Statistics on Attacking Species of Shark [online]. Florida Museum of Natural History University of Florida [cit. 2008-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2012. 
  12. ↑ HILE, Jennifer. Great White Shark Attacks: Defanging the Myths [online]. National Geographic, 23 January 2004 [cit. 2010-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2009. 
  13. ↑ Currents of Contrast: Life in Southern Africa's Two Oceans. [s.l.]: Struik, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-77007-086-8. S. 31–. 
  14. ↑ Fergusson, I., Compagno, L.; Marks, M. Carcharodon carcharias in IUCN 2012 [online]. International Union for Conservation of Nature and Natural Resources, 2000 [cit. 2009-10-28]. Dostupné online.  (Database entry includes justification for why this species is vulnerable)
  15. ↑ The Great White Shark [online]. The Enviro Facts Project [cit. 2007-07-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 June 2009. 
  16. ↑ GOTTFRIED, M. D.; FORDYCE, R. E. An associated specimen of Carcharodon angustidens (Chondrichthyes, Lamnidae) from the Late Oligocene of New Zealand, with comments on Carcharodon interrelationships. Journal of Vertebrate Paleontology. 2001, s. 730–739. DOI 10.1671/0272-4634(2001)021[0730:AASOCA]2.0.CO;2. 
  17. ↑ Portell, R. W., Hubbell, G., Donovan, S. K., Green, J. L., Harper, D. A., & Pickerill, R. (2008). Miocene sharks in the Kendeace and Grand Bay formations of Carriacou, The Grenadines, Lesser Antilles. Caribbean Journal of Science, 44(3), 279-286.
  18. ↑ New Ancient Shark Species Gives Insight Into Origin of Great White [online]. University of Florida, 14 November 2012. Dostupné online. 
  19. ↑ Kevin G. N., Charles N. C., Gregory A. W. Tracing the ancestry of the great white shark.Chybí název periodika! 2006. [Archivní kopie na Internet Archive. Dostupné online] [cit. 25 December 2007]. 
  20. ↑ Areal Distribution of the White Shark [online]. National Capital Freenet [cit. 2010-10-16]. Dostupné online. 
  21. ↑ THOMAS, Pete. Great white shark amazes scientists with 4000-foot dive into abyss. www.grindtv.com. GrindTV, 5 April 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 August 2012. 
  22. ↑ South Africa – Australia – South Africa [online]. "White Shark Trust". Dostupné online. 
  23. ↑ THOMAS, Pete. The Great White Way. articles.latimes.com. "Los Angeles Times", 29 September 2006. Dostupné online [cit. 1 October 2006]. 
  24. ↑ a b Great White Sharks, Carcharodon carcharias at MarineBio.org [online]. Marine Bio [cit. 2012-08-20]. Dostupné online. 
  25. ↑ BURGESS, George H.; BRUCE, Barry D.; CAILLIET, Gregor M. A Re-Evaluation of the Size of the White Shark (Carcharodon carcharias) Population off California, USA. PLoS ONE. 2014, roč. 9, čís. 6. Dostupné online [cit. 2016-03-22]. DOI 10.1371/journal.pone.0098078. PMID 24932483. 
  26. ↑ ELLIS, Richard and MCCOSKER, John E. Great White Shark. Stanford University Press, 1995, ISBN 0-8047-2529-2
  27. ↑ a b WOOD, Gerald. The Guinness Book of Animal Facts and Feats. [s.l.]: [s.n.], 1983. ISBN 978-0-85112-235-9. 
  28. ↑ Mollet, H. F. (2008) White Shark Summary Carcharodon carcharias (Linnaeus, 1758). Home Page of Henry F. Mollet, Research Affiliate, Moss Landing Marine Laboratories.
  29. ↑ a b Size and age of the white pointer shark, Carcharodon carcharias (Linnaeus) [online]. [cit. 2006-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2012. 
  30. ↑ a b c KLIMLEY, Peter; AINLEY, David. Great White Sharks: The Biology of Carcharodon carcharias. [s.l.]: Academic Press, 1996. ISBN 0-12-415031-4. S. 91–108. 
  31. ↑ FERREIRA, Craig. Great White Sharks On Their Best Behavior. [s.l.]: [s.n.], 2011. 
  32. ↑ Summary of Large Tiger Sharks Galeocerdo cuvier (Peron & LeSueur, 1822) [online]. [cit. 2010-05-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2012. 
  33. ↑ The physiology of the ampullae of Lorenzini in sharks [online]. Biology @ Davidson [cit. 2012-08-20]. Dostupné online. 
  34. ↑ MARTIN, R. Aidan. Body Temperature of the Great white and Other Lamnoid Sharks [online]. ReefQuest Centre for Shark research [cit. 2010-10-16]. Dostupné online. 
  35. ↑ Barber, Elizabeth. Great white shark packs its lunch in its liver before a big trip. The Christian Science Monitor. 18 July 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 August 2013. 
  36. ↑ Jordan, Rob. Great White Sharks' Fuel for Oceanic Voyages: Liver Oil [online]. Stanford University, 17 July 2013. Dostupné online. 
  37. ↑ BRYNER, Jeanna. Great White Shark's Bite Not So Strong [online]. LiveScience.com, 2007-08-31 [cit. 2016-03-28]. Dostupné online. 
  38. ↑ a b c MARTIN, R. Aidan and MARTIN, Anne. Sociable Killers. Natural History Magazine [online]. 2006-09-30. Dostupné online. 
  39. ↑ JOHNSON, R. L.; VENTER, A.; BESTER, M.N.; OOSTHUIZEN, W.H. Seabird predation by white shark Carcharodon Carcharias and Cape fur seal Arctocephalus pusillus pusillus at Dyer Island. South African Journal of Wildlife Research. South Africa: 2006, s. 23–32. Dostupné online. 
  40. ↑ Medem, F. 1981. Los crocodylia de Sur America, Volume 1, Los Crocodylia de Colombia. Colciencias, Colombia.
  41. ↑ Somaweera, R., Brien, M., & Shine, R. (2013). The role of predation in shaping crocodilian natural history. Herpetological Monographs, 27(1), 23–51.
  42. ↑ https://www.newscientist.com/article/2077291-white-sharks-diet-may-include-biggest-fish-of-all-whale-shark/
  43. ↑ http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs12526-015-0430-9
  44. ↑ http://www.sciencedaily.com/releases/2010/12/101202124556.htm
  45. ↑ http://www.sciencedaily.com/releases/2012/09/120929140238.htm
  46. ↑ ESTRADA, J. A.; RICE, AARON N.; NATANSON, LISA J.; SKOMAL, GREGORY B. Use of isotopic analysis of vertebrae in reconstructing ontogenetic feeding ecology in white sharks. Ecology. US: 2006, s. 829–834. DOI 10.1890/0012-9658(2006)87[829:UOIAOV]2.0.CO;2. PMID 16676526. 
  47. ↑ a b Fergusson, I. K., Compagno, L. J., & Marks, M. A. (2000). Predation by white sharks Carcharodon carcharias (Chondrichthyes: Lamnidae) upon chelonians, with new records from the Mediterranean Sea and a first record of the ocean sunfish Mola mola (Osteichthyes: Molidae) as stomach contents. Environmental Biology of Fishes, 58(4), 447–453.
  48. ↑ Hussey, N. E., McCann, H. M., Cliff, G., Dudley, S. F., Wintner, S. P., & Fisk, A. T. (2012). Size-based analysis of diet and trophic position of the white shark (Carcharodon carcharias) in South African waters. Global Perspectives on the Biology and Life History of the White Shark.(Ed. ML Domeier.) pp. 27–49.
  49. ↑ Catch as Catch Can [online]. ReefQuest Centre for Shark Research [cit. 2010-10-16]. Dostupné online. 
  50. ↑ Le Boeuf, B. J., Crocker, D. E., Costa, D. P., Blackwell, S. B., Webb, P. M., & Houser, D. S. (2000). Foraging ecology of northern elephant seals. Ecological monographs, 70(3), 353–382.
  51. ↑ Haley, M. P., Deutsch, C. J., & Le Boeuf, B. J. (1994). Size, dominance and copulatory success in male northern elephant seals, Mirounga angustirostris. Animal Behaviour, 48(6), 1249–1260.
  52. ↑ Weng, K. C., Boustany, A. M., Pyle, P., Anderson, S. D., Brown, A., & Block, B. A. (2007). Migration and habitat of white sharks (Carcharodon carcharias) in the eastern Pacific Ocean. Marine Biology, 152(4), 877–894.
  53. ↑ MARTIN, Rick. Predatory Behavior of Pacific Coast White Sharks [online]. Shark Research Committee. Dostupné online. 
  54. ↑ a b c HEITHAUS, Michael. Predator–prey and competitive interactions between sharks (order Selachii) and dolphins (suborder Odontoceti): a review. Journal of Zoology. London: Cambridge University Press, 2001, s. 53–68. Dostupné online [cit. 26 February 2010]. DOI 10.1017/S0952836901000061. 
  55. ↑ LONG, Douglas. Apparent Predation by a White Shark Carcharodon carcharias on a Pygmy Sperm Whale Kogia breviceps. Fishery Bulletin. 1991, s. 538–540. Dostupné online. 
  56. ↑ Kays, R. W., & Wilson, D. E. (2009). Mammals of North America. Princeton University Press.
  57. ↑ Baird, R. W., Webster, D. L., Schorr, G. S., McSweeney, D. J., & Barlow, J. (2008). Diet variation in beaked whale diving behavior. Marine Mammal Science, 24(3), 630–642.
  58. ↑ How Fast Can a Shark Swim? [online]. ReefQuest Centre for Shark Research. Dostupné online. 
  59. ↑ White Shark Predatory Behavior at Seal Island [online]. ReefQuest Centre for Shark Research. Dostupné online. 
  60. ↑ KRKOSEK, Martin; FALLOWS, Chris; GALLAGHER, Austin J.; HAMMERSCHLAG, Neil. White Sharks (Carcharodon carcharias) Scavenging on Whales and Its Potential Role in Further Shaping the Ecology of an Apex Predator. PLoS ONE. 2013, s. e60797. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0060797. 
  61. ↑ DUDLEY, Sheldon F. J.; ANDERSON-READE, MICHAEL D.; THOMPSON, GREG S.; MCMULLEN, PAUL B. Concurrent scavenging off a whale carcass by great white sharks, Carcharodon carcharias, and tiger sharks, Galeocerdo cuvier [online]. Fishery Bulletin, 2000 [cit. 2010-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 May 2010. 

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Žralok_bílý&oldid=13518291“