Vzdělávání v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Podíl osob s magisterským vzděláním ve 30 městech s největší populací.

Systém vzdělávání v České republice vychází primárně ze školského zákona (a též vysokoškolského zákona) a vymezuje proces postupného získávání kvalifikace v jednotlivých stupních školní soustavy. Nosným pilířem systému je rozdělení vzdělání do 3 oblastí: primární (základní), sekundární (střední) a terciární (další).

Oblasti vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Primární vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Primární vzdělání (věk 6-14 let) je poskytováno sítí základních škol v délce trvání devíti let. V České republice je povinná devítiletá školní docházka ukotvena v zákoně a může ji předcházet předškolní vzdělání (věk 3-6 let) organizováno mateřskými školami.

Sekundární vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Sekundární vzdělání (věk 15-17, 18 let) navazuje na primární a je zpravidla v délce tří nebo čtyř let, existují však i jednoleté a dvouleté obory. Sekundární vzdělání je poskytováno středními školami a člení se na střední vzdělání (délka 1-2 roky), střední vzdělání s výučním listem (délka 2-3 roky, poskytováno středními odbornými učilišti) a střední vzdělání s maturitní zkouškou (zpravidla v délce 4 roky, poskytováno gymnázii a středními odbornými školami).

Terciární vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Terciární vzdělání (věk 19 let a více) umožňuje absolventům maturitních oborů dále zvyšovat svou kvalifikaci v nejrůznější specializacích studiem buď na vyšších odborných školách (VOŠ), resp. konzervatořích, nebo na vysokých školách. Vzdělání dosažené na vysokých školách lze pak rozlišovat na tři základní úrovně: bakalářské, magisterské a doktorské (Ph.D.).

Podrobnosti z ČR[editovat | editovat zdroj]

Podíl studentů prvního cyklu vysokoškolského studia (bakalářské studium) v ČR nedokončí téměř polovina studentů.[1] Podle sčítání lidu z roku 2011 činí podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem v ČR 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).[2] Pro srovnání: kupř. Kanada, která v tomto drží první místo, má více než 50 % vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva.[3]

Vysoké školy v ČR jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348 – pro zajímavost: nejstarší univerzitou světa je Boloňská univerzita založená roku 1088). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).[4]

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Celkem jsou ve světě tři prestižní (a de facto nejuznávanější) mezinárodní žebříčky pro srovnání univerzit: hodnocení šanghajské univerzity, QS Rankings (TopUniversities.com) a Times Higher Education Supplement.

Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.-300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.[5]

Podle druhého žebříčku (QS World University Rankings) z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické v Praze se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.[6]

Výdaje Česka na vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Podle informací OECD z roku 2007 Česká republika směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %.[7] Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/rektor-mu-socialisticka-vlada-brani-v-pristupu-ke-vzdelani-chce-si-zajistit-volice--1562073
  2. Sčítání lidu, domů a bytů 2011 (záložka „Vše o území“)
  3. http://www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/donedavna-studenti-na-univerzitach-pribyvali-ted-z-nich-mizi--1562075#.Vma0PCceGYQ.twitter
  4. http://www.msmt.cz/file/12782/download/
  5. https://vsmonitor.wordpress.com/2014/08/26/sanghajsky-zebricek-vysokych-skol-v-roce-2014/
  6. https://vsmonitor.wordpress.com/2014/09/30/mezinarodni-zebricek-vysokych-skol-qs-2014/
  7. [1] Češi skrblí na vzdělání, říká mezinárodní studie, Aktuálně.cz