Jan Neruda

Od r. 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.

Osobní život

Nikdy se neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančněvynikal pílí^[zdroj?] a protože neměl jiný příjem, musel na sklonku života psát jeden fejeton týdně do Národních listů, aby vůbec přežil. Jak píše Ladislav Quis ve svých memoárech: A ty fejetony psal těžce, s přemáháním, často si mi na to stěžoval a též mi o tom psal. Většinu života prožil v nouzi, na čemž měl alkohol jistě velký podíl.

Poslední léta života

Návštěvy hostinců musel omezit v roce 1879, kdy onemocněl zánětem žil a od té doby už mohl jen těžko chodit do schodů. Nedocházel už ani do redakce Národních listů a fejetony od něj odnášel poslíček. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí, roztříštil si čéšku a toto zranění se mu už nikdy zcela nezhojilo. Zemřel 22. srpna 1891 na rakovinu tlustého střeva.

Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Měl být jako první^[zdroj?] pohřben na pražském Slavíně, ale na své vlastní přání byl pohřben do hrobu "pod širým nebem".^[zdroj?]

Novinář

Stal se zakladatelem českého fejetonu. Jako novinář byl oblíben; zvláště jeho fejetony (často podepisované rovnostranným trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším. První opravdové zaměstnání získal v německy psaném časopise Tagesbote aus Böhmen. V roce 1859 vstoupil do redakce vilímkovských Obrazů domova. Roku 1861 zase do redakce Krásova Času, a odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas.

Spisovatel

Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou (například Povídky malostranské). Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.

Básník

Jeho básnické dílo je nicméně plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk jeho literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Jeho básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno, a jeho kvality začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.

„	Často musím myslit na Jana Nerudu. Básník ´Prostých motivů´ a ´Zpěvů pátečních´ dovedl do svých veršů vložit tolik lásky a nadšení a tolik umění, že tento náboj, jak se dnes s oblibou říkává, přenesl tyto verše svěží téměř přes celé století.	“
—  Jaroslav Seifert

Sběratel

Měl jednu sběratelskou zálibu, sbíral staré pečetě a mince a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.

Dílo

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Neruda

Sbírky

Rukopis básně Srpen ze sbírky Prosté motivy

• Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická. Vyjadřuje zde své zklamání z tehdejšího života, kritizuje morálku. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Cítí se velmi osamělý, roztrpčený. Tato básnická sbírka je určitým protestem proti pokoře. Smutek je tu doplňován pocitem vzpoury proti pokoře.
• Knihy veršů (1867) – obsahují verše z let 1857–1867 a výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí. V ní umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. Tato sbírka je podstatně čtivější než sbírky ostatní, básně jsou kvalitní. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady. Dílo je rozděleno na tři části:
  1. Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortnou milosrdných, Dědova mísa)
  2. Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká)
  3. Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu)
• Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity všech májovců.^[zdroj?]
• Balady a romance (1878–1883) – zde zaměňuje balady s romancemi tak, že mnohdy vyznívají opačně. V baladách často zpracovává národní tematické náměty z Bible nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem.
  • Romance štědrovečerní – historické příběhy
  • Balada pašijová – historické příběhy
  • Balada česká
  • Balada o Palečkovi
  • Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu, zmiňuje Buška z Velhartic
  • Romance italská
  • Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné, jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
• Prosté motivy (1883) – jedná se o jeho intimní deník. Zde se objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
• Zpěvy páteční (1896) – vrchol jeho tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
  • V zemi kalichu
  • Anděl strážný
  • Ecce homo (Ejhle, člověk) – vyzývá k boji proti rozdělení národů
  • Láska – vyjadřuje víru v budoucnost Čech.

Próza

• Arabesky 1864, – jeho první prozaická kniha. Jedná se o povídky a obrázky z pražského života koncem 50. a počátkem 60. let 19. století, přičemž většina postav jsou lidé pohybující se na okraji společnosti.
• Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, jež potkal v cizině.
• Trhani – román o dělnících na železnici.
• Pražské obrázky – zachycují život chudých.
• Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
• Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za jeho vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. On sám uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).

Divadelní hry

Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtipnost.

• Ženich z hladu (1859)
• Prodaná láska (1859)
• Merenda nestřídmých (1860)
• Francesca di Rimini (1860) – tragédie, námět od Danteho.
• Žena miluje srdnatost (1863)
• Já to nejsem (1863)

Fejetony

Jeho fejetony byly sebrány do knížek:

• Žerty dravé a hravé
  • 1. máj 1890
  • Kam s ním?
• Studie krátké a kratší
• Menší cesty
• Obrazy z ciziny

Novinařina

• Obrazy ze života
• Rodinná kronika

Antisemitismus

Antisemitské motivy se v jeho fejetonech objevují již od 60. let 19. století. Roku 1869 publikoval v Národních listech pamflet Pro strach židovský (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru Studie krátké a kratší).

V textu píše, že zatímco v mládí se Židy sympatizoval, poznal později jejich nepřátelství vůči českému národu. Židy popisuje jako národ Čechům zcela cizí, šíří představu židovského finančního spiknutí, popisuje historický útisk Slovanů i ostatních národů a především požaduje hospodářskou emancipaci Čechů "od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce".

Emancipace od Židů je jím zdůvodňována tím, že poznal „nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“.

Zhudebněné dílo

Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv XXX. Variace II.).

Galerie

• 
• 
• 
• 
• 
• 

Odkazy

Literatura

• GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 67–9
• JANDÍK, Stanislav. Za nový řád: Lidský a socialistický profil Jana Nerudy'. Praha: L. J. Peroutka, 1945. 101 s. 
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
• NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. - kapitola Jak se stal Jan Neruda národním klasikem, s. 324-333. 
• VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Jan Neruda (1834–1891). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23 (5-6), s. 136–138. ISSN 1210-6097.

Související články

• Česká literatura v letech 1815–1918
• Seznam českých spisovatelů
• Divadlo
• Pablo Neruda

Externí odkazy

• Jan Neruda, heslo na Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
• Nekrolog a portrét Jana Nerudy z dobového tisku Zlatá Praha, (na který upozorňuje Jan Křesadlo v knize La Calle Neruda, kde kontrastuje a zesměšňuje rádoby-Nerudu Pabla)
• Foto Jana Nerudy s Annou Holinovou (1858)
• Rozhlasové adaptace vybraných děl k bezplatnému stáhnutí ve formátu mp3 na webových stránkách Českého rozhlasu 3-Vltava
• Nerudův thematický a jazykový program v Poetických besedách

Portály: Literatura