Sběratelství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sbírka brouků v Melbourne Museum v Austrálii

Sběratelství je koníček – hobby, který spočívá v získávání specifického druhu předmětů (popřípadě i zážitků s nimi spojených), založeném na specifickém zájmu sběratele a jejich uchovávání ve sbírce. Tyto sbírky bývají většinou kvalitně roztříděné, zkatalogizované a atraktivně vystavené. Existují různé druhy sbírek a různé druhy sběratelských oborů. Sbírají se rozličné předměty, od sbírání Kinder figurek, obalů od čaje, brouků až po sbírání automobilů.

Většina kvalitních sbírek byla v minulosti základem pro vznik profesionálních muzeí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historie sběratelství sahá hluboko za moderní koníčky. Mezi první "sběratele" lze řadit vysoko postavené členy pravěkých kmenů (praktikující kostrové pohřby, kteří si nechávali nasbírané objekty dokonce na posmrtný život zahrabané při sobě. Již ve středověku světští představitelé často sbírali relikvie a na zámcích šlechta často vlastnila velké zásoby nalovených vycpaných zvířat, kůží a lebek s parohy. A v době kolonizace bylo módou sbírat různé předměty od domorodých kmenů jako masky a brože. Ve dvacátém století lidé často sbírali ex librisy a za druhé světové války se do populární kultury dostaly také baseballové karty.[1]

Psychologie[editovat | editovat zdroj]

Carl Jung věřil, že sběratelství pochází z evolučně vyvinutého lidského pudu z doby lovců a sběračů. Sigmund Freund se domníval, že jde o trauma z mládí kontrolovat vylučování. Werner Muensterburger zase tvrdil, že základy lidské tendence shromažďovat materiální bohatství jsou položeny v raném dětství, když si musí osamocené dítě najít náhradu matky v hračkách.[2] V podobném duchu postupoval psychoanalytik Donald Winnicott: Ve své teorii popisuje tranzitivní objekty (comfort objects), které pomáhají nahradit chybějící matku. Podle Winnicotta jsou pak tyto objekty, vůbec první, které člověk v životě získá, tím, co pomáhá vytvořit dítěti koncept teorie mysli - a tedy i vlastní identitu.[3] V extrémním případě může vášeň sběratelství přerůst i v diagnostikovanou chorobu známou jako Diogenův syndrom.

Sběratelské obory[editovat | editovat zdroj]

Jen v pražském Klubu sběratelů kuriozit je evidováno přes 200 netradičních sběratelských oborů. Sběratelé tzv. tradičních oborů jsou organizováni v řadě jiných klubů po celém světě, někdy se sdružují do celých svazů (nejznámější je filatelistický). Naproti tomu mnohé další obory jsou natolik specifické, že svou organizační základnu nemají.

Významnější sběratelské obory[editovat | editovat zdroj]

Další obory viz heslo Sběratelské obory

Organizace a akce sběratelů[editovat | editovat zdroj]

Sběratelé mají tendenci své sbírky prezentovat na odborné i laické veřejnosti, což se děje na výstavách, v galériích i jinými způsoby. Většina z nich se zúčastňuje specializovaných společenských akcí, jako jsou burzy a výměnná setkání, vernisáže, aukce.

Většina z pokročilých sběratelů se sdružuje do sběratelských kroužků, klubů. Tyto mnohdy registrují jako společenské organizace, spolky. Pokud jich je sbětalská základna dostatečně početná a sběratelských útvarů více, utváří zájmová sběratelská sdružení včetně celorepublikových i mezistátních. Vydávají své specializované časopisy, věstníky, mají webové stránky.

V návaznosti na šíři základny pak pořádají krajské, celostátní i mezinárodní výstavy. I v tomto ohledu byla v čele filatelie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • BLOM, Philipp. To Have and to Hold: An Intimate History of Collectors and Collecting. London : Penguin Books Ltd. 288 s. Dostupné online. ISBN 9780140294804. (English)  
  • MUENSTERBERGER, Werner. Collecting: An Unruly Passion: Psychological Perspectives. 1st Harvest ed edition. vyd. San Diego : Mariner Books. 320 s. Dostupné online. ISBN 9780156002530. (English)  
  • ČAPKOVÁ, Lenka. Vizuální reprezentace transnacionálního života: každodennost mladých migrantů.. Brno : [s.n.], 2011.