Marie Terezie Savojská: Porovnání verzí
m Robot: Přidávám kategorii Narození 11. května; kosmetické úpravy |
oprava chyb značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 53: | Řádek 53: | ||
== Charitativní činnost == |
== Charitativní činnost == |
||
Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech [[1726]]-[[1728]], tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko [[Kostelec nad Černými lesy (zámek)|zámku]] v [[Kostelec nad Černými lesy|Černém Kostelci]] postavit [[Nový špitál (Kostelec nad Černými lesy)|špitál]], v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce [[1759]] daroval peníze kostelům ve [[Škvorec|Škvorci]] a [[Úvaly|Úvalech]]. Postarala se také o založení nových far a kostelů v [[Aldašín]]ě, |
Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech [[1726]]-[[1728]], tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko [[Kostelec nad Černými lesy (zámek)|zámku]] v [[Kostelec nad Černými lesy|Černém Kostelci]] postavit [[Nový špitál (Kostelec nad Černými lesy)|špitál]], v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce [[1759]] daroval peníze kostelům ve [[Škvorec|Škvorci]] a [[Úvaly|Úvalech]]. Postarala se také o založení nových far a kostelů v [[Aldašín]]ě, Lstiboři či [[Poříčany|Poříčanech]], ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne [[15. srpen|15. srpna]] [[1755]] v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce [[1760]] odkoupila od [[Morzinové|Morzinů]] [[panství Kounice]] a hned o rok později ([[1761]]) nechala v [[Kounice|Kounicích]], [[Vyšehořovice|Vyšehořovicích]] a [[Mochov]]ě zřídit školy. V roce [[1763]] došlo k obnovení špitálu v Kounicích. |
||
Dne [[14. březen|14. března]] [[1736]] propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit [[Kostel svatých Andělů Strážných (Kostelec nad Černými lesy)|kostel svatých Andělů Strážných]]. V letech [[1752]]-[[1759]] nechala přestavět černokostelecký zámek do [[baroko|barokní]] podoby, stejně jako [[Čechy pod Kosířem (zámek)|zámek]] v [[Čechy pod Kosířem|Čechách pod Kosířem]]. Od [[12. červenec|12. července]] [[1760]] nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 30 vsí pak nechala na vlastní náklady odlít zvony. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů. Dne [[4. leden|4. ledna]] [[1766]] pak zřídila ''Donationsfond'', kterému darovala 22 206 zlatých ve stavovských [[Dlužní úpis|dlužních úpisech]]. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití apod. |
Dne [[14. březen|14. března]] [[1736]] propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit [[Kostel svatých Andělů Strážných (Kostelec nad Černými lesy)|kostel svatých Andělů Strážných]]. V letech [[1752]]-[[1759]] nechala přestavět černokostelecký zámek do [[baroko|barokní]] podoby, stejně jako [[Čechy pod Kosířem (zámek)|zámek]] v [[Čechy pod Kosířem|Čechách pod Kosířem]]. Od [[12. červenec|12. července]] [[1760]] nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 30 vsí pak nechala na vlastní náklady odlít zvony. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů. Dne [[4. leden|4. ledna]] [[1766]] pak zřídila ''Donationsfond'', kterému darovala 22 206 zlatých ve stavovských [[Dlužní úpis|dlužních úpisech]]. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití apod. |
||
Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce [[1764]] vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v češtině. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci mohou chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce [[1766]] nechala vyhlásit: |
Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce [[1764]] vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v češtině. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci mohou chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce [[1766]] nechala vyhlásit: |
||
{{Citát|Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami |
{{Citát|Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osobně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají.|}} |
||
V roce [[1764]] pak nechala na svých panstvích vystavět sochy [[Svatý Donát|svatého Donáta]], aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech [[1770]]-[[1771]] vypukl hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské [[sýpka|sýpky]]. |
V roce [[1764]] pak nechala na svých panstvích vystavět sochy [[Svatý Donát|svatého Donáta]], aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech [[1770]]-[[1771]] vypukl hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské [[sýpka|sýpky]]. |
||
Verze z 19. 8. 2016, 22:26
| otec | Jan Adam I. z Lichtenštejna |
|---|---|
| matka | Edmunda z Ditrichštejna |
| manžel | Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský |
| syn | Evžen Jan František Savojský ze Soissons |
Marie Terezie Anna Felicitas vévodkyně Savojská, hraběnka z Carignana, kněžna z Lichtenštejna (Marie Terezie Anna vévodkyně de Savoy-Carignan, kněžna z Lichtenštejna, 11. května 1694 – 20. února 1772, Vídeň) byla česká šlechtična, byla pravnučka knížete Karla I. z Lichtenštejna a majitelka panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves, Rataje nad Sázavou a Kounice.
Život
Rodina a původ
Narodila se roku 1694 jako čtvrtá dcera a sedmé dítě ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna, sjednotitele Lichtenštejnského knížectví a jeho manželky, hraběnky Edmundy z Ditrichštejna. Po předčasné smrti jejích dvou bratrů se její otec rozhodl svých pět dcer, které se dožily dospělosti, zajistit, neboť se svým synovcem a nástupcem Antonínem Floriánem neměl dobré vztahy. V roce 1712 se tak jako osmnáctiletá ujala panství Černý Kostelec (Kostelec nad Černými lesy), Škvorec, Uhříněves, Plaňany a Čechy pod Kosířem. Antonín Florián se však panství nechtěl vzdát a s Marií se soudil. Nakonec vysoudil alespoň panství Plaňany, které ovšem jeho syn Josef Jan Adam po nějaké době prodal zpět vévodkyni. V roce 1760 Marie Terezie přikoupila Kounice a roku 1764 Rataje nad Sázavou.
Sňatek a manželství
Do organizování jejího sňatku se zapojil její strýc, kníže Josef Václav z Lichtenštejna, rakouský diplomat a reformátor císařského dělostřelectva. Ten měl dobré styky s maršálem Evženem Savojským. Nakonec se Mariíným ženichem stal Evženův synovec, nositel řádu zlatého rouna, vévoda Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský, kníže piemontský, markrabě ze Saluzza, hrabě ze Soissons (Tommaso Emanuele vévoda de Savoy-Carignan, princ z Piemontu, markrabě de Saluzzo, hrabě de Soissons). Do příprav se zapojil také samotný princ Evžen, který jednal s kněžnou Edmundou, matkou Marie Terezie, a také ručil majetkem v Uhrách za vdovský podíl nevěsty. Svatba se odehrála na zámku v Černém Kostelci, kam v září 1713 přitáhl vévodův kyrysnický pluk. Zde již byl očekáván nejen svou snoubenkou, ale také obyvateli města a panství. Obřad se konal dne 24. října 1713 na zámku v kapli svatého Vojtěcha. Manželé střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni, a to až do roku 1729, kdy se vévoda během honu v oboře zámku v Kolodějích nakazil neštovicemi a brzy poté zemřel. Pohřben byl v Savojské kapli v dómu svatého Štěpána ve Vídni.
Syn
Se svým manželem měla jediného syna, Evžena Jana (Eugen Jean Francois vévoda de Soissons). Narodil se novomanželům v roce 1714, necelý rok po svatbě. Ten se roku 1729 stal vévodou opavským a od roku 1731 mu bylo v pouhých 17 letech udělen řád zlatého rouna. V armádě dosáhl hodnosti nejvyššího polního strážmistra. Jeho manželkou se měla stát vévodkyně Marie Tereza z Massy, kněžna z Carrary (Maria Teresa vévodkyně di Massa, princezna di Carrara; 1725-1790), se kterou byl v zastoupení oddán dne 10. listopadu 1734. K právnímu naplnění, tedy k řádnému obřadu, však nikdy nedošlo, neboť Evžen Jan zemřel na zimnici 24. listopadu 1734 u Mannheimu.
Závěr života a smrt
Vévodkyně Marie Terezie Anna Savojská z Carignana zemřela 20. února 1772 ve Vídni. Pohřbena byla po boku svého manžela v Savojské kapli v katedrále svatého Štěpána ve Vídni. Za svého dědice vybrala knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejna. V závěti navíc odpustila poddaným nedoplatky, darovala chudým na každém svém panství několik tisíc zlatých a přikázala vyplácet každý rok pět tisíc zlatých na výkup zajatců z Turecka. Různé dary také odkázala kostelům a klášterům v Čechách a ve Vídni.
Charitativní činnost
Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech 1726-1728, tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko zámku v Černém Kostelci postavit špitál, v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce 1759 daroval peníze kostelům ve Škvorci a Úvalech. Postarala se také o založení nových far a kostelů v Aldašíně, Lstiboři či Poříčanech, ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne 15. srpna 1755 v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce 1760 odkoupila od Morzinů panství Kounice a hned o rok později (1761) nechala v Kounicích, Vyšehořovicích a Mochově zřídit školy. V roce 1763 došlo k obnovení špitálu v Kounicích.
Dne 14. března 1736 propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit kostel svatých Andělů Strážných. V letech 1752-1759 nechala přestavět černokostelecký zámek do barokní podoby, stejně jako zámek v Čechách pod Kosířem. Od 12. července 1760 nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 30 vsí pak nechala na vlastní náklady odlít zvony. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů. Dne 4. ledna 1766 pak zřídila Donationsfond, kterému darovala 22 206 zlatých ve stavovských dlužních úpisech. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití apod.
Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce 1764 vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v češtině. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci mohou chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce 1766 nechala vyhlásit:
| „ | Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osobně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají. | “ |
V roce 1764 pak nechala na svých panstvích vystavět sochy svatého Donáta, aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech 1770-1771 vypukl hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské sýpky.
Charitativní činnosti se věnovala také ve Vídni. Zde založila Šlechtický savojský ženský ústav a darovala mu dva domy a zahradu. Jedním z těchto domů byl i palác na Johannesgasse, kde měl ústav sídlo, a jenž po smrti vévodkyně připadl ústavu. Na jeho provoz věnovala ročně 19 180 zlatých. Dědicové navíc měli každé chovance ústavu, která zde stráví tři roky a následně se provdá nebo ústav opustí, vyplatit 2 000 zlatých. Další nadaci, která byla určena na výchovu mladých šlechticů, pak založila pro Savojskou rytířskou akademii a na provoz ročně určila 16 000 zlatých. Později došlo k jejímu spojení s vojenskou akademií „Theresianum“ založenou roku 1778 královnou Marií Terezií.
V letech 1746-1749 navíc nechala na Favoritenstrasse vystavět budovy rytířské akademie — Akademietrakt, jezdeckou školu a v roce 1752 křídlo Pflanzschule (dnes Sappeurtrakt).
Sochy svatého Donáta
Sochy svatého Donáta jsou typickou památkou pro období Marie Terezie Savojské. Svatý Donát patřil v Itálii k velmi oblíbeným svatým, a to především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím a morem. V roce 1765 vévodkyně objednala pro svá panství jeho sochy. Byly umístěny na různých místech — např. na rozcestí u Svatbína (dříve Svrabova) nedaleko Kostelce nad Černými lesy, u hřbitova v Kolovratech, na rozcestí v zaniklé vsi Křimín u Škvorce[1], v Kounicích či u Vykáně. Dne 31. května 1985 došlo k přemístění poškozené sochy od Svatbína do skanzenu v Kouřimi, kde došlo k jejímu zrestaurování. Dodnes se k ní údajně váže rčení Stojíš jako Donát u Svrabova.
Kolem soch bývala vysázena do čtverce čtveřice lip. Z okolních obcí sem chodívala procesí za odvrácení špatné úrody a počasí. Poslední takové procesí je známo z Kolovrat ze dne 25. května 1947. Po únoru 1948 byla taková procesí zakázána. Na svátek sv. Donáta (7. srpna) bývaly u soch zapalovány ohně.
Zajímavosti
- Na její památku je pojmenována Savojská ulice na Pražském předměstí v Kostelci nad Černými lesy.[zdroj?]
- Na její počest vydalo roku 1980 Lichtenštejnské knížectví poštovní známku s jejím portrétem.[zdroj?]
Literatura
- Pavel Juřík. Vévodkyně zvaná Savojka. Tajemství české minulosti. 2011, čís. 10, s. 30-33.
