Pavel Branko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pavel Branko
ImageT5P crop.JPG
Narození 27. dubna 1921
Terst
Úmrtí 17. srpna 2020 (ve věku 99 let)
Bratislava
Alma mater Slovenská technická univerzita v Bratislavě (1940–1941)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel Branko nebo Pavol Branko[1] (27. dubna 1921 Terst[2]17. srpna 2020[3]) byl slovenský filmový kritik, publicista, překladatel, teoretik dokumentárního filmu, historik a novinář. Patří k významným osobnostem moderní slovenské kultury a je autorem řady publikací z oblasti slovenské kinematografie. Jako první na Slovensku se začal systematicky zabývat teorií non-fiction filmu.

Ocenění se mu dostalo až po pádu socialismu. Jeho ženou byla Emília Branková.

Život a zaměstnání[editovat | editovat zdroj]

Mládí a časná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Pavel Branko se narodil na palubě francouzské lodi, která měla namířeno do italského města Terst. Jeho otec byl židovského původu, byl ale pokřtěn. Matka byla Ruska a mezi jejími předky se najdou Němci, Rusové i Češi. Pavel byl nejstarší ze čtyř dětí; měl sestry Máriu a Annu a o sedm let mladšího bratra Petera. Dětství strávil v Hačavě. V roce 1931 se rodina přestěhovala do do okrajové části Bratislavy, do Trnávky. V letech 1932 až 1940 studoval reálné gymnázium v Bratislavě. Po maturitě začal studovat Slovenskou vysokou školu technickou, studijní obor strojírenství. Po dvou semestrech musel studium kvůli otcově židovské příslušnosti ukončit. Do léta roku 1942 vystřídal tři krátkodobá zaměstnání.

Politická aktivita a uvěznění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1939 se Pavel Branko připojil k ilegální Komunistické straně, v té době nejsilnější protifašistické síle na Slovensku. Jeho politická aktivita skončila v červnu 1942, kdy byl společně s dalšími čtyřmi členy strany zatčen. Krátce po zatčení byl odsouzen k trestu smrti.

V letech 1942 až 1945 byl jako politický vězeň vězněn v Bratislavě, Nitře a Leopoldově. V únoru 1945 byl spolu s ostatními odsouzenými přesunut do koncentračního tábora Mauthausen.

Literární překlady, filmová kritika a recenze[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození od roku 1945 až 1948 byl Branko nezávislým překladatelem, překládal fikční literaturu a filozofickou non-fikci z angličtiny, ruštiny a němčiny. Později začal psát filmové recenze a stal se respektovaným nezávislým filmovým kritikem.

Mezi lety 1948 a 1958 byly jeho filmové recenze publikovány v mnoha periodikách, jako jsou např. Kultúrny život, Pravda, Práca, Náš film, Slovenské pohľady, Smena, Ľudovýchova, Slovenská reč, Pod zástavou socializmu, Svet socializmu.

V roce 1952 rezignoval na práci filmového recenzenta a kritika a s manželkou Marií se přestěhoval do opuštěné chaty ve Vysokých Tatrách, kde se věnoval překladům knih.

V roce 1956, po uvolnění poměrů, se vrátil do Bratislavy, kde pracoval jako redaktor nově založeného filmového čtrnáctideníku Film a divadlo. Mimo jiné se specializoval i na dokumentární film. Pravidelně navštěvoval krátkometrážní filmové festivaly v Karlových Varech, Oberhausenu, Lipsku a Krakově (příležitostně i jako člen poroty) a také filmový festival v jugoslávské Pule. V 50., 60. a počátkem 70. let publikoval recenze, kritiky a eseje převážně ve slovenském a anglickém jazyce. V těchto třech desetiletích přispíval filmovými kritikami do těchto slovenských periodik: Čítanie o ZSSR, Film a divadlo, Kultúrny život, Ľudovýchova, Mladá tvorba, Národná obroda, Nové slovo, Práca, Pravda, Predvoj, Príroda a spoločnosť, Rodina a škola, Slovenský rozhlas, Slovenka, Slovenská reč, Slovenské pohľady, Slovenský jazyk a literatúra, Smena, Svet socializmu, Učiteľské noviny, Új szó, Umelecké slovo, Televízia, Večerník a Život. Publikoval také v českých periodikách Czechoslovak Life, Divadelní a filmové noviny, Estetika, Film a doba, Filmové a televizní noviny, Reportér, Rudé právo, Plamen a Tvorba.

Příležitostně publikoval v zahraničních periodikách Les Lettres Françaises (Francie); Telegram (Jugoslávie, Záhřeb); Deutsche Filmkunst (Německá demokratická republika); Ekran Warszawski, Film polski, Kamera (Polsko); Filmspiegel (SRN); Filmrutan (Švédsko) a Iskusstvo kino, Sovetskij ekran (SSSR).

Od roku 1968 vedl scenáristicko-dramaturgický kurz na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Ještě v létě téhož roku se stal členem delegace slovenských filmařů a kritiků, kteří navštívili západoněmecké město Bochum, kde promítli nonkonformní slovenské filmy včetně takových jako Zbehovia a pútnici Juraje Jakubiska a diskutovali o nich.

I jako vysoce respektovaný filmový kritik a publicista se věnoval literárním překladům. V roce 1967 obdržel čestnou cena SÚKK a SV ČSSP za překlad knihy Maxima Gorkého Život Klima Samgina (Жизнь Клима Самгина).

Černá listina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1970 se Pavel Branko vzdal postu hlavního redaktora čtrnáctideníku Film a divadlo. Krátce nato byl rok zaměstnán jako vědecký pracovník Slovenského filmového ústavu (SFÚ). Byly to přesně dva roky před jeho oficiálním zařazením na černou listinu jako filmový publicista a překladatel. V roce 1973, jako 52letý, byl nucen natrvalo odejít do důchodu. V tomto roce se rozvedl se svou první ženou Marií. O šest let později uzavřel manželský svazek s Emilií.

Jako filmový kritik byl zařazen na černou listinu po celou dobu normalizace (1972–1989) a jako překladatel od roku 1972 do roku 1978. V letech 1972–1976 příležitostně publikoval filmové eseje na nekontroverzní témata. Jeho přátelé a kolegové souhlasili, aby eseje publikoval pod jejich jmény.

Od roku 1989[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 1990 a 2007 Pavel Branko publikoval filmové kritiky v několika periodikách, jako jsou Dialóg, Film a doba, Film.sk, Filmová revue, Kino-Ikon, Kultúrny život, Mosty, Nové slovo, Pravda, Rádio Slobodná Európa a Sme.

Autorský styl a jazyk Pavla Branka[editovat | editovat zdroj]

Autorský styl Pavla Branka je v mnoha ohledech originální. Originální ve smyslu jeho přístupu, kdy se ve svých filmových recenzích zda kritikách až cíleně vyhýbal a vyhýbá klišovitým vyjádřením a generalizujícím frázím. Téměř každý jeho text je obohacen o slovo, které se v daném období nepoužívalo, respektive bylo v tomto období již archaickým pojmenováním. Občas se v jeho textech nacházejí i nově vytvořená (neologismy) nebo velmi zřídka používaná slova jako: techminimum, slovgličtina, doslovistický atd.

Martin Šmatlák o jeho jazyce napsal:

„Jazyk v jeho textoch nepoužíva ako neutrálny komunikačný nástroj, ale ako vycibrený a neustále kultivovaný prostriedok na vyjadrenie poznaného. Často aj s emotívnym zafarbením cez vydarenú metaforu alebo s hravou štylizáciou. Svojím narodením pristál vo viacjazyčnom Terste, materčinou mu bola ruština, v detstve ho obklopovala nemčina i maďarčina a v dospelosti prekladal okrem ruštiny aj z nemčiny a z angličtiny. K slovenčine však stále pristupuje s radostnou tvorivosťou a s úprimnou starostlivosťou o dôkladnú písanú i ústnu hygienu tohto jazyka.“ [4]

Ocenění a čestná uznání[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1997 získal Čestný doktorát Vysoké školy múzických umění (VŠMU).
  • 2000: Prémia Slovenského filmového zväzu, Únie slovenských televíznych tvorcov a Literárneho fondu SR za Straty a nálezy 1948–1998
  • 2000: Cena slovenskej filmovej kritiky za publikaci Straty a nálezy 1948–1998
  • 2000: cena Zlatá kamera na MFF Art Film Fest a pamětní listina předsedy vlády k udělení Zlaté kamery
  • 2006: Cena literárního časopisu Romboid za jazykové eseje Úklady jazyka
  • 2007: cena Slnko v sieti za celoživotní dílo věnované filmu
  • 2011: Cena ministra kultúry SR za rok 2010 (za celoživotní mimořádně významné působení a publikační činnost v oblasti teorie a kritiky dokumentárního filmu)
  • 2011: několik ocenění za paměti Proti prúdu
  • 2012: při udělování Cen Egona Ervina Kische za literaturu faktu získal čestné uznání; pod záštitou AOSS (Asociácie organizácií spisovateľov Slovenska) v KALF (Klub autorov literatúry faktu)
  • 2012: Tvorivá prémia SFZ, ÚSTV, LF
  • 2012: Cena Slovenských filmových novinárov
  • 2015: propůjčen Pribinův kříž II. třídy (Pribinov kríž); předal prezident Slovenské republiky Andrej Kiska
  • 2016: Cena Romana Kaliského
  • 2017: PEN-klub, čestné členství

Dva dokumentární filmy o Pavlovi Brankovi[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 natočila dokumentaristka Zuzana Piussi dlouhometrážní dokumentární film o „nestorovi slovenské filmové kritiky“ Pavlovi Brankovi nesoucí název Hrdina našej doby. Název dokumentu odkazuje na stejnojmennou novelu Michaila Lermontovova, která pojednává o jakémsi „zbytečném člověku“, za kterého se ironicky považoval i sám Pavel Branko.

V roce 2010 natočil Jaro Rihák o Brankovi krátkometrážní portrét pro televizní pořad GEN.sk (Galerie elity národa.sk).

Audio[editovat | editovat zdroj]

Osudy Pavla Branka. Připravila Alena Zemančíková, technická spolupráce Ladislav Reich. In: Český rozhlas Vltava [online]. 2009. Dostupné z: https://vltava.rozhlas.cz/cely-zivot-byl-soliterem-a-individualistou-filmovy-kritik-pavel-branko-a-jeho-8187594

Dílo[editovat | editovat zdroj]

výběr

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Pavel Branko. Straty a nálezy I, 1948–1998. Bratislava: Filmová a televízna fakulta VŠMU, Národné centrum pre audiovizuálne umenie, 1999. 225 s. ISBN 80-85182-52-1. (Filmové recenze publikované mezi lety 1948 a 1998 ve filmových časopisech a slovenských denících.)
  • Pavel Branko. Straty a nálezy II, 1963–2005. Bratislava: FOTOFO, FTF VŠMU, Slovenský filmový ústav, 2005. 260 s. ISBN 80-85187-44-2.
  • Pavel Branko. Straty a nálezy III, 1963–2007. Bratislava: FOTOFO, FTF VŠMU, SFÚ, 2007. 294 s. ISBN 978-80-85187-48-9.
  • Pavel Branko. Mikrodramaturgia dokumentarizmu. Bratislava: Slovenský filmový ústav, 1991, 95 s. ISBN 80-85187-00-0. (Teoretické úvahy.)
  • Pavel Branko. Proti prúdu. Bratislava: Marenčin PT/SFÚ, 2011. 219 s. ISBN 978-80-8114066-2, ISBN 978-80-8518759-5. (Autobiografie.)
  • Pavel Branko. Úklady jazyka. Dunajská Streda: Milanium, 2014. ISBN 978-80-89178-54-4.
  • Pavel Branko. Úskalia a slasti jazyka. Dunajská Streda: Milanium, 2015. ISBN 978-80-89178-63-6.
  • Pavel Branko. Úlety a istoty jazyka. Dunajská Streda: Milanium, 2018. ISBN 978-80-89178-71-1.
  • Pavel Branko a Iris Kopcsayová. Ráno sa zobudím a nie som mŕtvy: rozhovory o bohu, sexe, filme, smrti. Bratislava: Marenčin PT, 2017. ISBN 978-80-8114-737-1.

Příspěvky v periodikách[editovat | editovat zdroj]

  • Série příspěvků publikovaných v rubrice „Úklady jazyka alebo slovgličtina“ slovenského literárněkritického měsíčníku Romboid. 2006, roč. 41. ISSN 0231-6714.

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Maxim Gorkij. Klim Samgin I-II. Z ruského originálu přeložil a studii napsal Pavel Branko. Bratislava: Tatran, 1967. Zv. 1, 989 s., zv. 2, 801 s.
  • Alexej Tolstoj. Krížová cesta (trilógia: I-III). Z ruského originálu přeložil Pavel Branko, studii napsal Ivan Slimák, ilustroval Ľudovít Ilečko. Bratislava: SVKL, 1956. 944 s. (Druhé vydání 1960, třetí vydání 1965.)
  • Othar Čiladze. Kam ideš, človek... Přeložil Pavel Branko. Bratislava: Tatran, 1985. 531 s.
  • Jack London. Volanie divočiny; Biely Tesák; Morský vlk. Úvodní studie Viktor Krupa, z angl. originálu přeložil Pavel Branko. Bratislava: Tatran, 1979. 508 s.
  • Jack London. Elam Ohnivák. Přeložil Pavel Branko. Železná päta. Přeložil Štefan Kýška. Bratislava: Tatran, 1980.
  • Bertolt Brecht. Rozhovory utečencov. Přeložil Pavel Branko. In: Revue svetovej literatúry. 1990, zv. 26, č. 6, s. 136–147.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pavel Branko na slovenské Wikipedii.

  1. Branko, Pavel. In: Encyklopédia Slovenska I A–D. 2., nezm. vyd. Bratislava: VEDA, 1985, s. 234.
  2. Branko, Pavel. In: Encyklopedický ústav SAV. Encyclopaedia Beliana. 1. vyd. Bratislava: Veda a Encyklopedický ústav SAV, 2001. 12 zv. (686 s.) ISBN 80-224-0671-6. Zväzok 2. (Bell–Czy), s. 265.
  3. Pavel Branko. www.litcentrum.sk [online]. Bratislava: Literárne informačné centrum [cit. 2020-08-25]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. ŠMATLÁK, Martin. Laudatio na Pavla Branka (Cena Tibora Vichtu 2011) [online]. 2011 [cit. 5. 5. 2020]. Dostupné z: http://www.pavel.branko.eu/Smatlak.pdf

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]