Nová země

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nová země na mapě
Mapa Nové země

Nová země (rusky: Но́вая Земля́, Novaja Zemlja) je souostrovíSeverním ledovém oceánuArchangelské oblasti na severu Ruska. Odděluje Barentsovo moře na západě a Karské moře na východě. Mezi jižním pobřežím Jižního ostrova a eurasijským kontinentem se rozkládá Pečorské moře. V roce 2010 bylo na souostroví registrováno 2 419 obyvatel.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Nová země se skládá ze dvou hlavních ostrovů (Severní a Jižní) oddělených úzkým průlivem Matočkin Šar, jehož šíře se pohybuje mezi 1,6 až 2,4 km, a několika menších ostrovů (např. Meždušarskij).[1] Celková plocha oblasti je asi 90 650 km², samotného Jižního a Severního ostrova dohromady 82 600 km².[1] Nová země představuje zhruba 1 000 km dlouhý hornatý hřbet, protažený ve směru od jihozápadu k severovýchodu, který je de facto pokračováním 2 500 km dlouhého hřebenu Uralu, z geografického hlediska oddělujícího Evropu od Asie.[1] Nejvyšší (bezejmenná) hora se nachází na Severním ostrově a dosahuje nadmořské výšky 1 547 m. Šířka Nové země je 40 - 110 km.

Na jihu Novou zemi odděluje od ostrova Vajgač úžina Karská vrata.

Na severovýchodě Severního ostrova se nachází Mys Flissingskij, což je nejvýchodnější bod Evropy.

Nová země je pokračováním vrasového oblouku Severního Uralu. Povrch je hornatý, pouze v jižní části jsou roviny.

Říční síť je velmi řídká. Řeky v zimě zamrzají až na dno.

Ve čtvrtohorách celou Novou zemi pokrýval kontinentální ledovec, v současnosti led zabírá asi 25 % povrchu. Hloubka ledu je 400 - 450 m.[2]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Podnebí je drsné s dlouhou, studenou zimou se silnými větry a sněhovými bouřemi. Léto je velmi krátké a chladné. Průměrná teplota na jihu je v lednu -16 °C, na severu -22 °C. V červenci je na jihu 6,4 °C a na severu 2,2 °C.[2]

Fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

Severní ostrov a část Jižního ostrova patří do pásma arktických pouští, většina Jižního ostrova patří k arktické tundře. Na Severním ostrově, kde není led, roste asi 450 druhů mechů a lišejníků. Celistvá rostlinná pokrývka je jen na močálovitém území.

V údolích řek a na jižních, slunečních svazích hor rostou křoviny.

Ze zvířat je zde nejvíce lumík a polární liška, vyskytuje se zde i lední medvěd a polární sob. V létě přilétají velká hejna ptáků, nejvíce čajky a alky, a utváří velké ptačí kolonie. Na pobřeží žije tuleň a mrož.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V mytologii Samojedů byly ostrovy známé pod jménem Sirtea, což byla země velmi malých lidí, kteří se bojí slunečního světla a žijí proto v podzemí.

Na Jižním ostrově byly objeveny dva kamenné labyrinty[3], staří je odhadováno na cca dva tisíce let.

Historické zmínky o souostroví pochází už z 11. století a jsou spojeny s osadníky z Novgorodu a pomorskými rybáři.

Prvním západním Evropanem, který stanul na půdě souostroví, byl anglický mořeplavec a objevitel Hugh Willoughby v roce 1553.

Nizozemská mapa Nové země z roku 1720

Nizozemský mořeplavec Willem Barents v roce 1594 plul podél západního pobřeží Nové země, od jihu na sever. Věřil, že Ledový mys na severu souostroví je nejsevernější mys Asie, bájný mys Tabin, za kterým se již pluje na jih do Číny. Pro nepřízeň počasí se musel vrátit. Další rok podnikl další pokus o obeplutí Nové země, tentokrát jižní cestou přes úžinou mezi Novou zemí a Vajgačem, ale nepodařilo se mu to, protože dorazil příliš pozdě a úžinu pokrýval silný, nepropustný led. V roce 1596 se vydal na palubě lodi Ledové moře obeplout Ledový mys a proniknout do Číny, ale jeho loď zamrzla v ledu a musel se svou posádkou přezimovat na Nové zemi a následující rok, se vydal neúspěšně zpět.[4]

Během let 18211824 bylo zmapováno celé západní pobřeží. První stálá osada Malyje Karmakuly byla založena roku 1870 a do roku 1926 byla hlavním městem. V 70. letech 19. století ruská vláda podporovala ruské osadníky a Něnce, aby se na souostroví usazovali. Ruská vláda tak chtěla předejít tomu, aby na neobydlené ostrovy vzneslo nárok Norsko. Od roku 1954 byla část území obou ostrovů používána jako hlavní sovětská jaderná střelnice a obyvatelstvo bylo díky tomu v roce 1957 přestěhováno na pevninu.

28. prosince 2020 se v Barentsově moři nedaleko Nové Země potopila ruská rybářská loď Oněga, která se plavila v arktických mořích od roku 1979 a patřila Kalininovu rybářskému kolchozu v Archangelské oblasti.[5] 2 rybáře se podařilo zachránit, 17 námořníků zahynulo. Zachránění námořníci vypověděli, že posádka před neštěstím vytahovala z moře náklad chycených ryb. Kvůli námraze na straně, na níž byly ryby vytažené, a hmotnosti úlovku loď ztratila stabilitu a naklonila se. Přes palubu se přehnala velká vlna a loď se potopila. Bylo to tak rychlé, že posádka nestačila použít záchranné prostředky a spustit záchranné čluny.[6][7][8]

Atomové testy[editovat | editovat zdroj]

Ruští vědci odebírají vzorky na pobřeží v zálivu Stepovoj, v pozadí je pozoruje lední medvěd (rok 2014)

V důsledku vybudování severní novozemské jaderné střelnice bylo z ostrova vykázáno asi 100 zde žijících rodin. Dne 30. října 1961 tu byla odpálena bomba Car – nejničivější jaderná zbraň, která kdy byla v historii lidstva odpálena. Síla výbuchu dosáhla ekvivalentu přibližně 55 Mt TNT. Výbuch vytvořil 8 km širokou ohnivou kouli a záblesk byl viditelných na místech tisíc kilometrů vzdálených. 64 km vysoký atomový hřib dosáhl mezosféry a jeho šířka byla téměř 100 km. Na Nové zemi byly všechny vesnice, ze kterých bylo obyvatelstvo nedobrovolně vystěhováno, srovnáno se zemí. Škody byly dokonce hlášeny i ze stovky kilometrů vzdálených měst.[9] Ve stejném roce zde došlo k celkem dvaceti atmosférickým testům jaderných pum a na souostroví byla naměřena nejvyšší radioaktivita, i když bomba Car byla jak nejsilnější, tak i kupodivu nejčistší odpálenou bombou (co se radiace týče).

V období mezi 21. zářím 1955 a 24. říjnem 1990 (do vyhlášení dnešního moratoria) bylo na Severní střelnici provedeno 132 jaderných výbuchů: 87 v atmosféře (z toho 84 ve vzduchu), 1 pozemní (7. září 1957), 2 výbuchy nad vodou (27. října 1961 a 22. srpna 1962), 3 podvodní (21. září 1955, 10. září 1957, 23. září 1961) a také 42 podzemních jaderných výbuchů.

Likvidace radioaktivního odpadu[editovat | editovat zdroj]

Kromě zkoušek jaderných zbraní sloužila Nová země v letech 1957-1992 k likvidaci kapalného a pevného radioaktivního odpadu. Odpad nebyl dáván na pevninu, ale do pobřežních vod přímo přiléhajících k východnímu pobřeží. Převážně se jednalo o kontejnery s vyhořelým jaderným palivem (v některých případech se jednalo i o celá zařízení reaktoru) z ponorek a hladinových lodí sovětské severní flotily a jaderných ledoborců.[10]

V letech 1992-1994 byla za účelem hodnocení stupně znečištění vyslána mezinárodní expedice za účasti specialistů z Norska, aby vyhodnotila míru znečištění a navrhla řešení. Od roku 2002 ruské ministerstvo pro mimořádné události každoročně monitoruje stav odpadu na Nové zemi. Od roku 2012 se monitorování účastní i norští experti.

Osady[editovat | editovat zdroj]

Lední medvědi na severní části Nové země (rok 2015)

Na Jižním ostrově se nacházejí osady Belušja Guba (1 972 obyvatel), Rogačovo (457 obyvatel), Stolbovoj (0 obyvatel) a Krasino (0 obyvatel). Severní ostrov není trvale obydlen. Na počátku února roku 2019 zkomplikoval život obyvatelům Jižního ostrova nadměrný výskyt ledních medvědů, kteří pronikli do osad a v některých případech až do lidských obydlí.[11]

Projekt Pavlovskoje[editovat | editovat zdroj]

V oblasti Pavlovskoje na Jižním ostrově Nové země se v roce 2020 začíná aktivně těžit olovo a zinek. Ruská státní jaderná společnost Rosatom chce modernizovat infrastrukturu ostrova, vybudovat přístavní budovy a z Pavlovskoje oblasti vytvořit během několika let jednu z největších produkcí olova a zinku na světě.[12][13]

Nerostné suroviny v oblasti Pavlovskoje byly objeveny v roce 2001, předpokládalo se, že nejpozději od roku 2019 se začne s těžbou. Tento termín se nestihl.[14] Do projektu se zapojuje nejen ruská vláda, ruské firmy, ale také finská těžařská společnost Outotec, která se stala klíčovým ruským partnerem v těžbě na Nové zemi. Předpokládá se, že od roku 2023 se bude zpracovávat 3,5 milionu tun rudy.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Новая Земля na ruské Wikipedii.

  1. a b c Novaya Zemlya. Islands, Russia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2018-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c KOLEKTIV AUTORŮ. Malá zemepisná encyklopédia ZSSR. 1.. vyd. Bratislava: Obzor (SK), 1977. 856 s. S. 515. (slovensky) 
  3. nove zimla. Issuu [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. STANOVSKY, Michael. Severské listy – Barentsův dům na dalekém Severu (1596-1597). severskelisty.cz [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (česky) 
  5. BATES, Quentin. Fishing vessel lost in Barents Sea - FiskerForum. https://fiskerforum.dk/ [online]. 2020-12-28 [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. PRIMA, F. T. V. Tragédie v Barentsově moři. Na palubě potopené lodi zřejmě zemřelo 17 rybářů. cnn.iprima.cz [online]. [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  7. Ruská rybářská loď se potopila v Barentsově moři, zemřelo zřejmě 17 lidí. iDNES.cz [online]. 2020-12-28 [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. 
  8. DEGEORGE, Krestia. ArcticToday [online]. 2020-12-28 [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. KUTKA, petr. Děsivý výbuch nad Novou zemí, který ukončil závod v jaderném zbrojení. Světoběžník.info [online]. 2019-12-19 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (česky) 
  10. САРКИСОВ А. А., ВЫСОЦКИЙ В. Л., СИВИНЦЕВ Ю. В., НИКИТИН В. С. Проблемы радиационной реабилитации арктических морей, способы и пути их решения [online]. [cit. 2019-12-19]. Dostupné online. 
  11. NOVINKY, ČTK. Na Nové zemi vyhlásili stav nouze kvůli invazi ledních medvědů. Novinky.cz [online]. Seznam, 2019-02-10 [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. 
  12. Využití jaderných ledoborců pro rozvoj Arktidy. oEnergetice.cz [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (česky) 
  13. Putin decrees development of Arctic with more nuclear icebreakers : New Nuclear - World Nuclear News. www.world-nuclear-news.org [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 
  14. Finnish tech company joins development of Russian Arctic mine in militarized archipelago. The Independent Barents Observer [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Pavlovskoye deposit on Novaya Zemlya to mine ores for more than 20 years. TASS [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]