Medvědí ostrov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Medvědí ostrov
Bjørnøya
Nejvyšší vrchol Medvědího ostrova Miseryfjellet na jihu Medvědího ostrova – 536 metrů nad mořem
Nejvyšší vrchol Medvědího ostrova Miseryfjellet na jihu Medvědího ostrova – 536 metrů nad mořem
Bjornoya map.png
LokalizaceSeverní ledový oceán
StátNorskoNorsko Norsko
• administrativní oblastŠpicberky
Topografie
Rozloha178 km²
Zeměpisné souřadnice
Délka20 km
Šířka15,5 km
Nejvyšší vrcholMiseryfjellet (536 m n. m.)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Medvědí ostrov (norsky Bjørnøya) je ostrov patřící Norskému království. Na ostrově je umístěna meteorologická stanice. Nachází se v Severním ledovém oceánu mezi samotným Norskem a Špicberky, s nimiž vytváří administrativní oblast Svalbard, jehož je nejižnější částí. Rozloha ostrova je 178 km². V roce 2002 byl celý Medvědí ostrov s výjimkou 1,2 kilometru čtverečních kolem norské meteorologické stanice v Herwighamna vyhlášen přírodní rezervací, jejíž území sahá až čtyři námořní míle (7,4 kilometrů) do moře.

Medvědí ostrov byl objeven 8. června 1596 nizozemskými mořeplavci Willemem Barentsen a Jacoben van Heemskerkem, kteří jej pojmenovali Berry Island poté, co tam zabili ledního medvěda.[1] Ostrov byl považován za zemi nikoho až do podepsání Špicberské smlouvy v roce roku 1920, která dostal ostrov pod norskou suverenitu. V této smlouvě, která je sepsána v originále angličtině a francouzštině, je kromě překladů Medvědí ostrov a Île aux Ours použit původní holandský název Beeren-Eiland.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Medvědí ostrov má tvar trojúhelníka směřujícího na jih. Rozloha ostrova je 178 kilometrů čtverečních a jeho délka v severojižním směru je asi dvacet a šířka přibližně 15,5 kilometru. Jižní část ostrova je hornatá s množstvím kopců s plochými vrcholy pohybující ve výšce mezi 360–440 metrů nad mořem. Na východě ostrova se nachází pohoří Miseryfjellet s vrcholy Urd (536 m n. m.), Vardan (462 m n. m.) a Skuld (454 m n. m.), dalšími pohořími jsou Antarcticfjellet na jihovýchodě a Fuglefjellet, Hamburgfjellet, a Alfredfjellet na jihozápadě. Severní část ostrova je rovinatá.

Průměrná teplota se v lednu pohybuje kolem −7,9 °C a v letních měsících okolo +4,4 stupňů Celsia. Průměrné roční srážky se zde pohybují kolem 350 milimetrů za rok. Polární noc zde trvá od 8. listopadu do 3. února a polární den od 2. května do 11. srpna. Jedinými obyvateli Medvědího ostrova je asi deset zaměstnanců místní meteorologické a rádiové stanice na severu ostrova v Herwighamna.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Francouzská korveta La Recherche 7. srpna 1838 poblíž Medvědího ostrova
ptáci kroužící u útesu, Medvědí ostrov

Ostrov byl pravděpodobně již známý námořníkům z vikingského období a také existují zprávy, že k ostrovu již ve 12. století plavili ruští mořeplavci. Ale první zdokumentovaný objev ostrova je až z 10. června roku 1596 Barentsovou expedicí. Protože se jejím členům podařilo zde zabít ledního medvěda, byl ostrov pojmenován Medvědí ostrov. Sám Willem Barents, ale ve svých poznámkách prosazoval pojmenování Ptačí ostrov. V letech 1603 a 1604 provedl další výzkum ostrova Steven Bennet a zaznamenal na ostrově bohatou populaci mrožů. Od počátku 17. století byl ostrov využíván hlavně jako základna pro lov mrožů a tuleňů.

V roce 1609 vznesla na ostrov nárok Moskevská společnost a prohlásila ho za majetek anglické koruny. Když poklesl lov mrožů na ostrově, Moskevská společnost ztratila o ostrov zájem.

Ostrov byl zmapován švédskými a norskými výzkumníky.

V 18. století na ostrově existovala stálá ruská osada a její pozůstatky byly později použity pro územní nároky Ruska v roce 1899.

V minulosti se ostrov stával základnou pro ruské a norské velrybáře, kteří zde přezimovávali. Trvalé osídlení zde nebylo až do roku 1916, kdy se na ostrově krátce těžilo uhlí.

V letech 1932–1933 byla na Medvědím ostrově první polská polární expedice, která zde pod vedením Czesława Centkiewicze zkoumala atmosférické úkazy, polární záři, zemský magnetismus a další jevy.[2]

Během druhé světové války a později i za studené války byly vody kolem Medvědího ostrova strategicky důležité pro lodě plující z Atlantiku do Murmansku a dalších přístavů v Bílém moři. Ačkoliv nebyly Špicberky během druhé světové války nikdy okupovány nacistickým Německem, tak zde Němci postavili několik meteorologických stanic. Roku 1941 byla na Medvědím ostrově umístěna radiostanice. v poslední fázi války, v zimě 1943–1944, Němci na ostrově založili tajnou stanici Říšského úřadu pro povětrnost.[3] Ve vodách kolem Medvědího ostrova německé síly několikrát zaútočily na atlantské konvoje s dodávkami pomoci pro Sovětský svaz. Konvoj PQ-17 zde v červnu 1942 utrpěl těžké ztráty. Vody jižně od ostrova byly dějištěm mnoha námořních bitev roku 1943. V listopadu 1944 Sovětský svaz navrhl zrušení Špicberské smlouvy se záměrem získat kontrolu na Medvědím ostrovem. Nicméně vyjednávání s norskou vládou v exilu však nevedlo k jejímu souhlasu až do konce války a sovětské návrhy nebyly nikdy realizovány[4]. Sovětský svaz a později Rusko si však na Špicberkách udržovaly svou přítomnost.

7. dubna 1989 se 180 km jihozápadně od ostrova potopila sovětská jaderná ponorka K-278 Komsomolec. Vrak leží na souřadnicích 73° 46,3' severní šířky a 13° 15,9' východní délky a do okolí stále uniká radioaktivita.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Bjørnøya na anglické Wikipedii a Medvedí ostrov na slovenské Wikipedii.

  1. TORELL, Otto. Die schwedischen Expeditionen nach Spitzbergen und Bären-Eiland : ausgeführt in den Jahren 1861, 1864 und 1868 under Leitung von O. Torell und A.E. Nordenskiold. [s.l.]: Jena : Hermann Costenoble 560 s. Dostupné online. 
  2. Słownik Biograficzny Ziemi Jeleniogórskiej : Czesław Jacek Centkiewicz. jbc.jelenia-gora.pl [online]. [cit. 2021-11-27]. Dostupné online. 
  3. CENTKIEWICZ, Czesław; CENTKIEWICZ, Alina. Dobývání Arktidy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1958. 452 s. S. 342. 
  4. Arlov, Thor B. (2003). Svalbards historie (in Norwegian). Trondheim: Tapir Akademisk Forlag. ISBN 82-519-1851-0.
  5. Inventory of accidents and losses at sea involving radioactive material, Mezinárodní agentura pro atomovou energii, citováno 12. 1. 2014 (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]