Vladimir Alexandrovič Rusanov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vladimir Alexandrovič Rusanov
Vladimir Alexandrovič Rusanov na památníku v Pečoře
Vladimir Alexandrovič Rusanov na památníku v Pečoře
Rodné jméno Владимир Александрович Русанов
Narození 15. listopadu 1875
Orel, Ruská říše
Úmrtí asi 1913
Karské moře
Národnost Rus
Alma mater Pařížská univerzita
Povolání geolog, polární cestovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Alexandrovič Rusanov (rusky Влади́мир Алекса́ндрович Руса́нов; 15. listopadu 18751913?) byl ruský geolog a polární badatel.[1]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Vladimir Rusanov se narodil do kupecké rodiny v Orlu. Jeho dětství bylo poznamenáno strádáním a hladem, když jeho otec zbankrotoval a krátce poté zemřel. Rusanovova ovdovělá matka se snažila rodinu zabezpečit a vychovat, podařilo se jí tak poslat syna na městské gymnázium. Na jeho studia i maturitu přispěly i jeho příbuzní. K nemilému překvapení všech přátel i rodiny byl z gymnázia záhy vyloučen, oficiálně pro akademický neúspěch. Za jeho vyloučením však nebyl špatný prospěch, ale jeho angažování se v marxistické organizaci. Byl zatčen carskou policií, která mu ale žádné provinění nedokázala, přesto informovala ředitele gymnázia a ten ho pro jistotu nechal vyloučit. Následně se začal věnovat studiím teologického semináře[2], který ho ale nebavil a teologické vědy nenáviděl.

V roce 1894 vstoupil do ilegální organizace, která se později stala součástí sociálně demokratického dělnického svazu. I přes své mládí byl jedním z nejaktivnějších členů svazu.

Po absolvování semináře na jaře 1897 začal studovat přírodovědnou fakultu Kyjevské univerzity. V Kyjevě se ale podílel na marxistických aktivitách za něž byl z univerzity vyloučen a krátce uvězněn. Ve vězení se dostal ke knihám o arktických plavbách Fridtjofa Nansena, které ho okouzlily. Od té doby se zabýval myšlenkou na cestování arktickými oblastmi. V roce 1899 byl z vězení propuštěn, ale zůstal pod veřejným dohledem carské policie. Přesto své levicové aktivity neomezil a byl tak znovu vystaven novým represím. Nakonec byl v květnu 1901 opravdu potrestán a na dva roky poslán do výhnanství, do Usť-Sysolsku.[2] Nedlouho předtím se stačil oženit s Marií Bulatovovou, která ho i přes odpor své rodiny následovala do vyhnanství.

V Usť-Sysolsku začal pracovat jako statistik Zemské rady. Tato práce mu kromě obživy přinesla příležitost prozkoumat rozsáhlou a téměř neprozkoumanou oblast řeky Pečory.

V roce 1903 odjel s manželkou do Paříže, kde začal studovat přírodní vědy na Sorbonně. Tentokrát se studiím věnoval naplno, jiné aktivity jako na předchozích školách neměl. Se specializací na geologii se výborně osvědčil při studiu vyhaslých sopek ve Francii a také při erupci Vesuvu v roce 1906. Během studií mu zemřela jeho mladá manželka. V roce 1907 se rozhodl obhájit svou disertační práci věnovanou geologii Nové země.

Arktické expedice[editovat | editovat zdroj]

Na jaře 1907 se Vladimir Rusanov vrátil do Ruska. Po příjezdu do Archangelsku dostal ke svému překvapení veškerou možnou pomoc od místních úřadů při přípravě expedice k Nové zemi. Bylo mu to vysvětleno skutečností, že na souostroví jsou aktivnější Norové než Rusové a archangelský guvernér se obával, že by Nová země mohla připadnout Norsku. Při své cestě na Novou zemi důkladně zmapoval a popsal západní pobřeží i část vnitrozemí souostroví. Objevil i větší množství dříve neznámých fosilních organismů.

Rusanov jako první přešel pozemní cestou napříč Novou zemí. Konečnou cestu zvládl pouze sám, protože jak jeho ruští společníci tak něnečtí průvodci byli příliš vyčerpaní, přechod nezvládli a vrátili se do výchozího tábora.

Zimu 1908–1909 strávil Rusanov v Paříži, kde sepisoval své zápisky a studie z Nové země a úspěšně obhájil svou disertační práci. Za tuto práci obdržel od francouzské akademie věd Řád akademických palem.

Rusanovův keč Gerkules (začátek roku 1912)

V následujících letech podnikl ještě další expedice k Nové zemi[3] a byl považován za největšího odborníka té doby na toto arktické souostroví. Objevil ložiska uhlí i jiných nerostů, navrhl rozšíření Severní mořské cesty a větší komerční využití Nové země. Ve Francii i v Rusku pořádal přednášky o Nové zemi.

V roce 1912 byl vyslán s lodí Gerkules (Геркулес) na Špicberky, aby zjistil výskyt nových ložisek uhlí.[4] Na cestu se s ním vydala i jeho francouzská snoubenka Juliett Jeanová[5] a dalších 13 lidí. Na palubě lodi byly zásoby jídla na více jak rok a půl, což svědčilo o tom, že po splnění své mise na Špicberkách chtěl Rusanov dále pokračovat v plavbě Arktidou. Sám Rusanov před vyplutím prohlásil, že s Gerkulesem se dá bez problémů proplout celou Severní mořskou cestu.

16. července 1912 Gerkules bezpečně dorazil na Špicberky a zakotvil v Bellsundu. Odtud Rusanov šel společně se dvěma námořníky pěšky přes celý ostrov a pak zpět. Tento přechod, který se uskutečnil v horské oblasti pokryté ledovcem, téměř skončil Rusanovovou smrtí, protože na zpáteční cestě spadl do ledovcové trhliny a jen zázrakem se udržel na ledové římse na okraji hluboké propasti, než ho jeho společníci vytáhli. Z Bellsundu se s lodí Gerkules přesunul do Isfjordu a pak do Adventby. Při průzkumu západního pobřeží objevil bohatá ložiska černého uhlí. Na začátku srpna expedice dokončila oficiální program: vytyčila dvacet osm těžebních polí, která zaregistrovala, aby zajistila Rusku práva na těžbu uhlí na Špicberkách. Kromě toho byly shromážděny paleontologické, zoologické a botanické sbírky, kromě toho během plavby provedl v pobřežních vodách Špicberků oceánografický výzkum.

Po splnění úkolu plul k Matočkin Šaru, odkud poslal zprávu, že hodlá plout Severní mořskou cestou až do Tichého oceánu. Zdůraznil, že všichni jsou v pořádku a zásoby jídla mají na rok. Telegram odhalující Rusanovův plán byl poslední zprávou o osudu lodi Gerkules i jeho posádky.[1][6]

Pátrání po Rusanově expedici[editovat | editovat zdroj]

V roce 1914 byly tři ruské arktické expedice prohlášeny za nezvěstné (Rusanov, Brusilov a Sedov),[7] proto 18. ledna 1914 Rada ministrů ruské říše nařídila ministerstvu námořnictví, aby tyto tři expedice hledalo.[8]

Hydroplán Farman MF.11, který pátral po Rusanově expedici (začátek roku 1914)

Na západní části Severní mořské cesty byly vyslány čtyři pátrací expedice, které prozkoumaly oblast Nové země a Země Františka Josefa.[6]

Vůbec poprvé v historii bylo využito polárního letectví. Pilot Jan Josifovič Nagurskij se svým hydroplánem Farman MF.11 byl pověřen pátráním po ztracených expedicích. Nagurskij nikdy předtím neletěl v polárních oblastech, před svým prvním letem proto zkontaktoval norského polárníka Roalda Amundsena a nechal si od něho poradit, jak létat v polárních mrazech Arktidy, jak pátrat po trosečnících a jak v případě nouze přežít. První arktický let byl Nagurským proveden 21. srpna 1914 a trval 20 minut.[9] V následujících měsících prozkoumal zaledněné moře až do vzdálenosti 1 060 km od Nové země.[10]

Hledání pokračovalo i v roce 1915, ale nepřineslo žádné výsledky. Nepodařilo se zjistit kde a za jakých okolností Rusanovova výprava skončila.[11]

Stopy po Rusanově expedici[editovat | editovat zdroj]

V roce 1934 byl na nepojmenovaném ostrově (nyní Ostrov Herkules), který se nachází u Pobřeží Charitona Laptěva v západní části Tajmyrského poloostrova, objeven zakopaný dřevěný[12] sloup s nápisem Геркулес 1913.[5][13][14] Ve stejném roce na nedalekém ostrově Popov-Čuchčina byly nalezeny zbytky oblečení, kompas, fotoaparát, lovecký nůž a další drobné věci, které patřily lidem na lodi Gerkules.[1][6][15] Nedaleko od těchto věcí byla v roce 1936 nalezena sovětskými hydrografy kniha námořníka z Gerkula A. S. Čuchčina a hodinky s iniciály V. G. Popova, který byl také na palubě ztracené lodě.[11]

Soudě podle těchto zjištění lze předpokládat, že extrémně nepříznivé podmínky v roce 1912 přinutily Gerkula zimovat někde v severní části Nové země a příští rok Rusanov podle všeho dosáhl Severní země. Tento předpoklad podporují i stopy nějakého tábora objeveného v roce 1947 v Achmatovské zátoce na severovýchodním pobřeží ostrova Bolševik. Možná jsou to stopy Rusanovovy expedice.[11][6][16]

V roce 2000 objevila Orjolská státní televize v oblasti hory Minin na poloostrově Tajmyr stopy po tábořišti a lidských ostatcích. Předpokládá se, že také mohou patřit členům rusanovské expedice.[11][16]

Památky[editovat | editovat zdroj]

  • Rusanovův památník v Pečoře (2007)
  • Mount Rusanov je pojmenována na Rusanovu počet v Ruských horách v Antarktidě[12].
  • Rusanovská ulice v Severodvinsku, Archangelsku, Orlu, Murmansku a Pečoře.
  • Od roku 1964 je v Moskvě Rusanovova pasáž.
  • Ledoborec Vladimir Rusanov a ledoborec Rusanov.
  • První ledoborec na přepravu LNG Vladimir Rusanov dopravující LNG z Ruska do Číny a Japonska.[17][18]
  • Pomník ve městě Pečora.
  • Busta a muzeum v Pečoře.
  • V republice Komi od roku 1976 existuje osada Rusanovo.
  • Při příležitosti 145. výročí narození Vladimira Rusanova byla v Matočkin šaru umístěna pamětní deska.[19]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Русанов, Владимир Александрович na ruské Wikipedii.

  1. a b c HRBEK, Ivan. ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. 1.. vyd. Praha: Panorama, 1979. 288 s. S. 233, 234. 
  2. a b Русанов Владимир Александрович. bse.sci-lib.com [online]. [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. 
  3. Novaya Zemlya expedition to retrace Rusanov’s route. arctic.ru [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. 
  4. REALCAMPLIFE. REALCAMPLIFE [online]. 2018-05-08 [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b STANOVSKY, Michael. Severské listy – Strašná polární trilogie (1912-1914). severskelisty.cz [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. (česky) 
  6. a b c d СЕЛЕЗНЕВ, C. Исчезнувший во льдах : (экспедиция В. А. Русанова, 1912 г.). Правда Севера. 19.11.1967, roč. 1967. 
  7. Russian Arctic Ocean Hydrographic Expedition (1910-1915) : Beaufort Gyre Exploration Project. www.whoi.edu [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. 
  8. ГРИГОРЬЕВ, А. Б. Альбатросы: Из истории гидроавиации. 1.. vyd. Moskva: Машиностроение, 1989. (ruština) 
  9. Crew of Northern Fleet’s Il-38 aircraft retraces first Arctic route. arctic.ru [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. 
  10. BARR, William. Imperial Russia’s Pioneers in Arctic Aviation. Arctic [online]. 3. září 1985. Dostupné online. 
  11. a b c d ШМАТКОВ, Владимир; МЫТАРЕВ, Валентин. Почему погиб «Геркулес»?: до сих пор судьба без вести пропавшей Шпицбергенской экспедиции вызывает споры исследователей. Свет (Природа и человек). Roč. 2006, čís. 4, s. 61-63. (ruština) 
  12. a b Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2021-01-08]. Heslo РУСА́НОВ. Dostupné online. (rusky) 
  13. Seven coins and a turquoise bead: Finds of the Northern Fleet and Russian Geographical Society's expedition. arctic.ru [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. 
  14. Zenon Francevič Svatoš. HedvabnaStezka.cz [online]. 2011-08-19 [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. (česky) 
  15. Vladimir Chukov: We have every right to celebrate the Northern Sea Route’s 400th anniversary in 2016. arctic.ru [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. 
  16. a b Tajemství a záhady ruské Arktidy nebo osud tří kapitánů. Rusanovova expedice na loveckém škuneru „Hercules“ Vyhledejte Rusanovovu expedici. thebridgestudio.ru [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. 
  17. Vladimir Rusanov Ships Yamal LNG Cargo to China via Northern Sea Route. Offshore Energy [online]. 2019-07-25 [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. FUELS | 28/07/20. SAFETY4SEA [online]. 2020-07-28 [cit. 2021-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Plaque honoring polar researcher Vladimir Rusanov installed on Novaya Zemlya. arctic.ru [online]. [cit. 2021-01-08]. Dostupné online.