Nitranská kultura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kultury počátku doby bronzové ve střední Evropě. Nitranská kultura označena číslem (11).

Nitranská kultura (v novější terminologii: epišňůrový přikarpatský kulturní komplex) je archeologická kultura starší doby bronzové, počátku stupně BA1 podle Reineckeho, rozšířená na jihozápadním Slovensku a na východní Moravě. Vznikla vývojem z kultury Chłopice-Veselé a trvala zhruba mezi lety 2000 až 1550 př.n.l., dokud v pozdější fázi stupně BA1 nebyla převrstvena kulturou únětickou. Charakteristickým znakem je měděný šperk ve tvaru vrbového listu.[1][2][3][4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Nitranská kultura dostala název podle koncentrace nálezů v povodí řeky Nitry na Slovensku. Představuje starší období starší doby bronzové na východní Moravě (levý břeh řeky Moravy, jen výjimečně překračuje řeku Moravu i na pravý břeh) a jihozápadním Slovensku. Spolu s kulturou košťanskou na východním Slovensku a mierzanowickou v jižním Polsku tvoří komplex Mierzanowice-Nitra-Košťany (epišňůrový přikarpatský kulturní komplex), který někteří polští badatelé souhrně označují jako kulturu mierzanowickou.[1]

Chronologie a periodizace[editovat | editovat zdroj]

Nitranská kultura vznikla na základě kultury se šňůrovou keramikou a pod vlivem různých skupin v závěru eneolitu a počátku doby bronzové. Období nitranské kultury archeologové rozdělují na tři fáze.

  • Nejstarší je fáze protonitranská, navazující na kulturu Chłopice-Veselé; je charakteristická velmi bohatou měděnou industrií a zejména výskytem artefaktů ve tvaru vrbového listu.
  • Prostřední fáze klasické nitranské kultury se vyznačuje tím, že charakteristická kovová industrie ve tvaru vrbového listu mizí a objevují se jednoduší tvary z měděného drátu. Keramická produkce obsahuje prvky starší únětické kultury.
  • Poslední, přechodná fáze nitransko-únětická již nese jen velmi málo prvků původní kultury Chłopice-Veselé a převažují zde prvky únětické. Zánik je přičítán rozšíření únětické kultury na východní břeh řeky Moravy, kde zcela asimilovala místní nitranskou kulturu.

Genetika[editovat | editovat zdroj]

U lidí nitranské kultury byla dominantní Y-haploskupina R1a1a1b, která je dnes typická pro obyvatele východní Evropy.[5]

Dějiny bádání[editovat | editovat zdroj]

První nálezy této kultury na Moravě (v 80. letech 19. století) a na Slovensku (1922) byly díky podobnosti hmotného projevu přisouzeny kultuře únětické nebo kultuře se šňůrovou keramikou. V poválečných letech (1956) byla teprve tato kultura Antonem Točíkem vyčleněna, nejprve jako "typ" a "skupina", na základě zpracování nálezů z nalezišť Výčapy-Opatovce, Veľký Grob a jiných. Další bádání v sedmdesátých letech potvrdilo příbuznost kultury s tak zvaným epišňůrovým komplexem kultur ve východní Evropě.[2][3]

V padesátých letech, při budování holešovského letiště, a v sedmdesátých letech při jeho modernizaci, bylo odkryto také velké pohřebiště (cca 430 hrobů) na jižním okraji města Holešova, které dokumentuje všechny tři fáze vývoje nitranské kultury, od kultury Chłopice-Veselé až po zánik vlivem kultury únětické.[6] Byla odkryta i další velká pohřebiště dokumentující nepřetržitý vývoj kultury, na Slovensku Jeľšovce, Nová Ves, Ivanka pri Dunaji a na Moravě Slatinice. Sídliště nitranské kultury dlouho nebyla známa, a její charakteristické rysy byly proto stanoveny na základě hrobových inventářů z pohřebišť.

Přelom v poznání nitranské kultury přinesl záchranný výzkum předcházející výstavbě dálnice D1. Na ploše budoucí křižovatky D1 a silnice R49 severně od města Hulín bylo v letech 2004–2005 a 2008–2009 objeveno pět sídlišť a tři pohřebiště nitranské kultury. Na zkoumaném prostoru bylo odkryto přes 1000 zahloubených sídlištních objektů, 108 hrobů a dva hliníky. [7][8] Další významné nálezy přinesl záchranný výzkum provázející transformaci letiště v Holešově na strategickou průmyslovou zónu v letech 2008 až 2011. [9][10] Další sídliště odhalil výzkum předcházející stavbě dálnice D1 v Oseku nad Bečvou v letech 2012 až 2014. Zde bylo odkryto celkem 217 sídlištních objektů (sklípky, stopy nadzemních konstrukcí), čtyři poměrně velké hliníky a tři hroby.[11]

Sídliště[editovat | editovat zdroj]

Odhalená sídliště nitranské kultury se často překrývají s osídlením předchozích i následujících kultur. Osady byly v těsné blízkosti vodních toků (vzdálené max. 300 m), avšak mimo záplavovou oblast, na nevysokých rozlehlých návrších, častěji na jižním svahu. Pozůstatky osady tvoří kumulace rozměrných kónických zásobních sklípků vzdálených asi 20 m od sebe. Jen výjimečně se podařilo zjistit také kůlové jamky v lichoběžných nebo téměř rovnoběžných řadách (pozůstatky nadzemních konstrukcí, snad domů). Na dně zásobních jam byly někdy objeveny pozůstatky zvířat a to převážně domestikovaných (tur, prase, ovce, koza, pes, kůň), ale i divokých (pratur evropský, jelen lesní, liška, zajíc), kamenné zrnotěrky a keramika bohatě zdobená liniemi otisků šňůry a jiným dekorem (džbány, dvouuché amfory, zásobnicovité hrnce), která připomíná nálezy mierzanowické sídlištní keramiky i nálezy ze slovenského Čataje, které spadají do první fáze nitranské kultury.[8][11]

Pohřbívání[editovat | editovat zdroj]

Pohřební ritus kultury nitranské navazuje na ritus kultur epišňůrového komplexu. Zemřelí jsou pohřbíváni ve skrčené poloze, muži na pravém boku s hlavou směrem k západu, zatímco ženy na levém, s hlavou k východu. Obličej potom směřuje na jižní, slunečnou stranu. Hroby jsou oválného tvaru, někdy upravené stupňovitě nebo vymazány vápenatou vrstvou. Zřídka je doloženo pochování ve vydlabané rakvi nebo dřevěné komoře, zabalení do rohože, proutí, plátna nebo kůže. Někdy jsou kostry posypány okrovým barvivem, což odkazuje ke zvykům kultur ve východní Evropě. Kromě jednotlivých pohřbů se objevují i pohřby několika osob najednou.[6] Na pohřebištích byly nalezeny jen řídce pohřby dětí do dvou let života. Tyto pohřby tedy buď nebyly rozpoznány, nebo se takto malé děti vůbec nepohřbívaly.[12]

Vykrádání, nebo následné otvírání hrobu, je také zaznamenáno, ale je v nižší míře (30 %), než u kultury únětické.[6]

Jako milodary byly do hrobů vkládány dary v podobě bronzových předmětů nebo měďi, zejména šperky, ale zřídka i nástroje. Častější je výbava kamenná štípaná (hroty šípů, čepele) a broušená (sekerky) nebo parohová (šídla, sekeromlaty, jehlice). Ve značném množství se objevují parohové, perleťové a další korálky, které tvořily součást oděvu a šperků, a které jsou charakteristickým znakem kultur v okolí Karpat. Keramika se v hrobech objevuje vzácně a je špatně vypálená, což je nápadný rozdíl oproti zvykům sousední kultury únětické.[6] Do hrobů mužů byla vkládána masitá potrava. Tento zvyk je dokladem víry v posmrtný život.[12]

Pohřebiště[editovat | editovat zdroj]

Pohřebiště byla ve vzdálenosti několika desítek metrů od osady, někdy se okraje osady a pohřebiště překrývaly (avšak zřejmě v různých dobách). Dosud byly na Moravě objeveny dva modely uspořádání: velká centrální osada s několika menšími skupinovými pohřebišti okolo (Hulín), nebo velkoplošná pohřebiště čítající až stovky hrobů doprovázená v určité vzdálenosti malými osadami (Holešov).[8]

Morava[editovat | editovat zdroj]

  • Holešov - Bylo odkryto 430 hrobů, z toho 10 patřilo lidu se šňůrovou keramikou. Je zde zachycen vývoj kultury od počátků z kultury Chłopice-Veselé, do zániku vlivem kultury únětické. Výzkum byl proveden v letech 1950, 19641970 a byl publikován v roce 1985 (Ondráček-Šebela).[6]
  • Hulín - Dosud odkryto 108 hrobů v několika malých pohřebištích (méně než dvacet hrobů) se špatně dochovanými kosterními pozůstatky a velmi chudou výbavou (keramika, kostěné a měděné šperky, většina hrobů však bez výbavy), která ukazuje na starší a klasickou fázi kultury. V dalším prostoru bylo odkryto jedno velké pohřebiště (na základě geofyzikálního měření se odhaduje na 150 hrobů) rovněž s chudou výbavou (keramika, industrie ve tvaru vrbového listu, kamenné nástroje), která odpovídá starší fázi nitranské kultury.[8]

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Nitranská kultura [online]. TEATER. Tezaurus archeologické terminologie, 2019 [cit. 2020-06-17]. Dostupné online. 
  2. a b FURMÁNEK, Václav; VELIAČIK, Ladislav; VLADÁR, Jozef. Slovensko v dobe bronzovej. Redakce Andrej Šumec, Viera Miková, Laura Mešková; překlad Edita Gromová, Berta Nieburová. první. vyd. Bratislava: Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1991. 408 s., 16. ISBN 80-224-0350-4. S. 51. (slovensky (anglicky, německy)) 
  3. a b FURMÁNEK; VELIAČIK; VLADÁR. Slovensko v dobe bronzovej. [s.l.]: [s.n.] S. 52. 
  4. FURMÁNEK; VELIAČIK; VLADÁR. Slovensko v dobe bronzovej. [s.l.]: [s.n.] S. 53. 
  5. SZÉCSÉNYI-NAGY, Anna. Prehistory of the Carpathian Basin from the perspective of archeogenetics [online]. (Keynote lecture by Anna Szécsényi-Nagy held on 26 August 2020 during 26th EAA Annual Meeting). European Association of Archaeologists, 2. 10. 2020 [cit. 2020-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c d e PODBORSKÝ, Vladimír; A KOLEKTIV. Pravěké dějiny Moravy. Redakce Jaromír Kubíček. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost V Brně, 1993. 543 s., 102. 
  7. PEŠKA, Jaroslav; TAJER, Arkadiusz. Problematika epišňůrových sídlišť na Moravě – stav poznání. In: Keď bronz vystriedal med. Levice: Archeologický ústav SAV Nitra, 2013. S. 77-103.
  8. a b c d PEŠKA, Jaroslav. Ke struktuře epišňůrového osídlení v Hulíně a jeho okolí. Praehistorica [online]. Univerzita Karlova, 2016 [cit. 2020-06-17]. Roč. 33, čís. 1-2, s. 313-334. Dostupné online. 
  9. ŠMÍD, Miroslav. Sídliště ze starší doby bronzové v průmyslové zóně u Holešova. Pravěk : časopis moravských a slezských archeologů [online]. 2012 [cit. 2020-06-17]. Roč. 20, s. 15-37. Dostupné online. 
  10. PŘEHLED VÝZKUMŮ, Ročník 50 [online]. Brno: Archeologický ústav AV ČR v Brně, 2009 [cit. 2020-06-17]. Kapitola Doba bronzová, s. 285. Dostupné online. 
  11. a b TAJER, Arkadiusz. Osek nad Bečvou. Archeologický výzkum trvající mezi léty 2012 a 2014. Archeologické výzkumy [online]. Archeologické centrum Olomouc, 2014 [cit. 2020-06-17]. Dostupné online. 
  12. a b PODBORSKÝ, Vladimír; A KOLEKTIV. Pravěké dějiny Moravy. [s.l.]: [s.n.] S. 262.