Moravské cukrovarnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Moravské cukrovarnictví je fenomén převážně 19. století. V důsledku jeho rozvoje došlo k celé sérii změn od uspořádání krajiny, zemědělských ploch, průmyslových zón etc., přes změnu sociální stavby měst a obcí ve kterých se cukrovary nacházely, až po rozvoj a směřování železniční sítě.

Éra předcukrovarnická[editovat | editovat zdroj]

České země, podobně jako asi všechny slovanské země, byly od počátku zvyklé sladit březovým sirupem (méně) a medem (více). Ne náhodou byl ve slovanské vesnici v období Velké Moravy jedním z nejváženějších obyvatel právě brtník (muž živící se sběrem medu lesních včelstev). A zatímco výroba březového sirupu byla postupem času téměř zapomenuta, tak během středověku (hlavně ve vrcholném středověku) se v medu vybíraly i dávky. Takové dávky rozhodně nebyly malé. Podložme si toto tvrzení historkou, která se datuje do obléhání míšenského hradu Poláky – když posádce hradu začala docházet voda, tak než aby vypotřebovali při hašení požáru poslední její zbytky, tak užili právě med.

S rozvojem obchodu, zejména v počátcích Raného novověku, se na evropský trh začal ve větší míře dostávat cukr, třtinový, většinou dovážený koloniálními mocnostmi z karibské oblasti. A není žádným tajemstvím, že dominantní postavení mezi dovozci takovéhoto cukru získali v průběhu 17. a 18. Angličani.

V roce 1803 začaly Napoleonské války, 21. listopadu 1806 pak byla Berlínským dekretem vyhlášena Kontinentální blokáda. Rakouské císařství již nemohlo kupovat cukr od Britů. Vláda se sice pokoušela podporovat výrobu cukru z javorového sirupu, tyto pokusy byly však velmi nákladné, a pořádně nefungovaly.

Počátky v Českých zemích[editovat | editovat zdroj]

V roce 1829 byl v Kostelní Vydří (kousek od Dačic) založen první (alespoň v západní části monarchie) významný řepkový cukrovar. Ten sice zanikl hned v roce 1833, na jeho tradici však navázala rafinerie třtinového cukru v Dačicích, tu zřídil Franz Grebner ve spolupráci s terstským obchodním domem Sartotiov (ten zajistil dodávky třtinového cukru z kolonií). A právě zde se v listopadu 1843 začal ve větším měřítku vyrábět kostkový cukr.

Nakonec i rafinerie v Dačicích nakonec zanikla, stalo se tak v roce 1852. Tou dobou byl již majitelem velkopodnikatel v oblasti cukrovarnictví - Satzger. Příčinou zániku byla pravděpodobně odlehlost a technická zaostalost výroby.

Moravské cukrovarnictví[editovat | editovat zdroj]

Areál bývalého cukrovaru v Židlochovicích.

Od 30. let 19. století cukrovary vznikaly a zanikaly ‚ve velkém‘. Namátkou – velmi významný cukrovar vznikl v roce 1836 v Rájci nad Svitavou, další byl založen hrabětem J. Stockau v Napajedlích; 1838 vznikl martinický cukrovar v Kloboukách u Brna; v roce 1841 v Sokolnicích u Brna. Už předtím byl založen v letech 1837-1838 v Židlochovicích na panství arcivévody Karla bratry Florentinem Robertem a Louisem z Francie založen asi nejdůležitější podnik tohoto druhu na Moravě.

Zatím co roce 1838 zpracovali moravské cukrovary 168 tisíc metrických centů (16 800 000 kg) cukrové řepy, tak do roku 1851 se toto množství znásobilo pětkrát. Na této rostoucí tendenci měla největší podíl vysoká šlechta, protože právě velcí majitelé pozemků patřili k největším investorům do cukrovarnictví v podstatě celá 40. léta 19. století (např. roku 1832 zřídil hrabě Larisch-Monnich v Horní Suché úplně první Slezský cukrovar). V roce 1853 bylo na Moravě a ve Slezsku dohromady 37 továren na výrobu cukru a jedna živnostenská provozovna. Z toho je jasně patrné, že už od samého počátku bylo cukrovarnictví vedeno formou tovární velkovýroby.

Od 50. let předminulého století se v cukrovarnictví na Moravě uchytilo stabilně několik rodin, které jej provozovali buď jako hlavní „živnost“ nebo jako jednu z nich. Pro názornost následuje výčet (abecední) těch z nich, kteří byli vázáni na průmyslové srdce Moravy - Brno:

  1. Rodina Auspitze Lazara
  2. Rodina Bauera Moritze Johanna
  3. Rodina Bauera Theodora Jahanna (jedni z nejvýznamnějších obchodníků v oblasti cukru vůbec)
  4. Rodina Bochnera Johanna
  5. Ellinger Methud
  6. Rodina Flesche Josefa (velice významná rodina obchodníků v oblasti cukrovarnictví)
  7. Rodina Gomperze Philippa
  8. Hahn Johann Wilhem
  9. Rodina Haupta Johanna Josefa
  10. Rodina Illeka Franze
  11. Kupka Alois
  12. Rodina Low-Beera Arona
  13. Rodina Offermanna Johanna Heinricha
  14. Padowetz Laurenz Andreas
  15. Rodina Poppera Abrahama
  16. Putterlik Johann
  17. Rodina Redlicha Moritze
  18. Satzger Christian Daniel
  19. Sautschek Franz Anton
  20. Rodina Schoellera Johanna Wilhelma (spolu se Skeneovými vybudovali pivovar v Lipníku nad Bečvou)
  21. Rodina Skeneho Williama (v oblasti Přerova měli dva cukrovary a spolupracovali se Schoellerovými)
  22. Rodina Skutezky Wilhelma
  23. Sopuch Josef Heinrich
  24. Rodina Strakosche Salomona mladšího
  25. Rodina Stummera Karla Stephana
  26. Rodina Tauschinského Aloise
  27. Rodina Teubera Josefa
  28. Wilmann Franz

Výčet těchto jmen, sám o sobě, odhaluje mnohé. Není náhodou, že většina z nich z ní německy, popřípadě židovsky, a naopak snad jen Kupka Alois zní česky. Mimo tyto brněnské podnikatele patřili k nejvýznamnějším také břeclavští Kufnerové, olomoučtí Primavesiové, Mayové a několik dalších.

V porovnání s oblastí Čech, kde skutečně velkou část kapitálu v cukrovarnictví drželi Češi, byly cukrovary na Moravě ovládány převážně německým (a židovským [např. Kufnerové], ten je však často řazen právě k německému) kapitálem. To se v 60. letech pokoušeli zvrátit moravští rolníci svou snahou založit na principu akciové společnosti rolnický cukrovar. První pokus v roce 1863 zkrachoval, v roce 1869 se však vše vydařilo a byl založen První rolnický cukrovar na Moravě v Kroměříži. Následovalo několik dalších pokusů, některé byly zmařeny, některé uspěly. Z nich však některé museli ukončit svou činnost již roku 1873, kdy neustáli hospodářskou krizi.

Statistika[editovat | editovat zdroj]

V letech 1829-1841 bylo na Moravě a ve Slezsku založeno 23 cukrovarů, z toho 15 feudály a 8 buržoazií. Od roku 1842 do konce 60. let bylo založeno 52 cukrovarů, z toho převážná většina německy hovořícími kapitalisty, a jenom 7 šlechtou z řad velkostatkářů. Přičemž ty starší nebyly ‚stabilní‘ a měli tendence se potýkat s finančními, technologickými a logistickými problémy; skutečně funkční a stabilní cukrovary, dlouhodobě výnosné fungující investiční příležitosti, vznikají až v 50. letech. České akciové rolnické cukrovary byly kapitálově výrazně slabší v porovnání s německými (či židovskými). Jejich kapitál se pohyboval v průměru asi kolem 300 tis. zlatých, zatímco společný projekt Kufnerů, Schoellerů a Skeneů = společnost lipnicko-břeclavských cukrovarů měla akciový kapitál asi 3 miliony zlatých.

V letech 1882-1885 bylo pouze na Moravě v činnosti 55 cukrovarů, skutečně českých z nich však nebylo víc než 6 (a to v Brodku u Přerova, Holici, Kroměříži, Litovli, Prosenicích, Vrbatkách), další dva byly ve vlastnictví českých firem (cukrovar ve Vranovicích patřil Živnostenské bance a cukrovar v Podivíně jedné pražské firmě), v dalších 3 byl kapitál národnostně smíšený, a zbytek byl v německých rukou.

V roce 1852 se na Moravě vyrobilo 1 539 000 kg cukru. V roce 1912, do té doby největší evropská sklizeň cukrové řepy (3 514 300 tun), to bylo 53 400 000 kg, zpracováno 64 cukrovary. Z toho je možné jasně vyvodit, že i přes hospodářské krize či světovou cukerní krizi (1894-1896), cukerní daň, spotřební daň a „války“ mezi českým a německým kapitálem, množství výroby rafinovaného cukru stoupalo po celé 19. století.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Vyd. 1. Brno. 2012.
  • JANÁK, Jan. Dějiny Moravy. Díl 3/1, Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 1999.
  • Otto, Jan. Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha. 1892.