Krbice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Krbice
Socha svatého Jana Nepomuckého v Blahuňově přemístěná z Krbic
Základní informace
Charakter sídla zaniklá vesnice
Počet obyvatel 0
Domů 0
Nadmořská výška 335 m
Lokalita
Obec Spořice
Okres Chomutov
Historická země Čechy
Katastrální území Krbice (9.5 km²)
Zeměpisné souřadnice
Krbice
Krbice
Další údaje
Zaniklé obce.cz 38
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Krbice (německy Körbitz) jsou zcela zaniklá obec v okrese Chomutov, která stála asi 3 km jihozápadně od Spořic v nadmořské výšce 335 m n. m.[1] Zanikla v roce 1983 v důsledku těžby hnědého uhlílomu Nástup.[2] Katastrální území Krbice s rozlohou 9,5 km² bylo připojeno ke Spořicím.[3]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice je odvozen z osobního jména ve významu ves lidí Krbových. Poprvé se objevuje v latinském zápisu parochia in villa Cralup cum filia sua Kurbicz v roce 1344. V průběhu dějin se v pramenech vyskytuje v různých podobách: Curbicz (1361), Krbicz (1364), Kurwicz (1407), Kerwicz (1417), Chrbicz (1446), Kerbicz (1543), Körbicz (1587), Krbicze (1606), Krbiczy (1623), Groß Kerbitz (1787) aj.[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1344[1] a souvisí se stavbou nového kostela. Archeologicky však bylo osídlení v místech vesnice doloženo již ve 12. století. Samostatnou farností se Krbice staly z podnětu Bedřicha (Fridricha) ze Šumburku a Hasištejna v roce 1361, kdy jeho rozhodnutí potvrdil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. V 15. století se vesnice stala součástí chomutovského panství, které tehdy držel v zástavě Jan Calta z Kamenné Hory.[5] Po sňatku s jeho dcerou Bonuší panství připadlo Benešovi z Veitmile, v jehož rodu zůstalo až do doby okolo roku 1580. V té době Veitmilové vesnici prodali Bohuslavu Felixovi Hasištejnskému z Lobkovic, který zřejmě nechal zbořit starou tvrz a postavit nový hospodářský dvůr. Po Bohuslavu Felixovi Krbice v roce 1583 zdědil jeho mladší syn Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic, jehož synové je vyměnili se svým příbuzným Jiřím Popelem z Lobkovic. V roce 1594 byl Jiří Popel z Lobkovic odsouzen k doživotnímu vězení a ztrátě majetku. Část zkonfiskovaného majetku včetně Krbic v roce 1608 koupil od královské komory Linhart ze Štampachu, který vesnici připojil k ahníkovskému panství. Štampachové během pobělohorských konfiskací také přišli o část majetku a Krbice v roce 1623 koupil Jaroslav Bořita z Martinic.[2]

Od druhé poloviny 16. století ve vesnici působil evangelický farář[5] a na začátku 17. století zdejší katolická fara zanikla, a obnovena byla až v roce 1747. Při požáru v roce 1764 shořel kostel a s ním i 42 dalších domů a 22 stodol. Nový kostel Všech svatých byl postaven na místě starého na pokyn hraběte Františka Michala z Martinic v letech 17681770. Byla to barokní jednolodní stavba s obdélným presbyteriem a jednopatrovou věží v západním průčelí. Boční oltáře zhotovil mašťovský řezbář Jakub Eberle. Barokní portál ze západního průčelí byl po demolici kostela převezen do zahrady františkánského kláštera v Kadani.[2]

Na přelomu let 19001901 vznikl asi jeden kilometr severovýchodně od Krbic hnědouhelný důl Rafael (později Václav). V roce 1917 přešel do vlastnictví Poldiny huti. Kromě těžné šachty hluboké 120 m měl dvě větrací jámy. Strojní vybavení poháněla pára a od roku 1938 elektřina. Ze sloje o mocnosti 6 až 10 m se do roku 1940 vytěžilo přes 2 500 000 tun kvalitního uhlí, které se dodávalo výhradně do pobočky mateřské společnosti v Chomutově.[6]

V roce 1950 bylo ve vesnici založeno JZD, které se o deset let později spojilo s JZD v Račicích a od roku 1976 bylo připojeno k JZD Vpřed Chomutov. Obec se ve druhé polovině 20. století úspěšně rozvíjela. Fungovala v ní mateřská škola, knihovna a promítaly se filmy. Až do roku 1973 zde byla jednotřídní škola, ale po jejím zrušení děti dojížděly do Kralup a později do Chomutova. Kromě jiného byla postavena přípojka vodovodu z Černovic a budova prodejny smíšeného zboží. Teprve v roce 1976 byla vyhlášena stavební uzávěra a v roce 1983 byla vesnice zbořena.[2][5]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 335 obyvatel (z toho 156 mužů), kteří byli kromě dvou cizinců německé národnosti a s výjimkou pěti evangelíků členy římskokatolické církve.[7] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 338 obyvatel: pět Čechoslováků, 332 Němců a jednoho cizince. Tři lidé byli bez vyznání, jeden evangelík a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.[8]

Vývoj počtu obyvatel a domů[9]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980
Obyvatelé 250 262 259 254 333 335 338 247 213 138 91
Domy 48 49 50 50 51 51 61 56 89 44 34
Počet domů z roku 1961 zahrnuje domy zaniklých vesnice Naší a Račice.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Dominantou vesnice býval původně gotický kostel Všech svatých. V letech 1768–1770 byl výrazně přestavěn v barokním slohu a vyzdoben oltáři a sochami od řezbáře Jakuba Eberleho.[10] Hospodářský dvůr vznikl v šestnáctém století na místě krbické tvrze. Jeho součástí byl panský dům označovaný jako zámek.[11] Na severním okraji vesnice stávala socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1740, která byla přemístěna do Blahuňova.[12] Kromě toho byly ve vesnici a jejím okolí další drobné památky:

  • boží muka ze sedmnáctého století tvořená pilířem z červeného pískovce s provazcovými hranami, který nesl kapličku s křížem,
  • boží muka z roku 1741 s reliéfem Panny Marie a hranolovým pilířem se zkosenými hranami u silnice do Mašťova,
  • kamenný kříž na návsi,
  • kompozitní sloup s Ukřižovaným na hranolovém soklu z roku 1722,
  • kamenný takzvaný Hanlův kříž z roku 1815 u šachty.[10]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850–1970 (1. díl). Svazek 1. Praha: Federální statistický úřad, 1978. S. 460, 461. 
  2. a b c d PACHNER, Jaroslav. Spořice 2010. Spořice: Obec Spořice, 2010. 110 s. Kapitola Krbice, s. 74–85. 
  3. Územně identifikační registr ČR. Katastrální území Krbice [online]. 2013-01-01, rev. 2013-05-29 [cit. 2015-05-08]. Dostupné online. 
  4. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (CH–L). Svazek II. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. S. 375. 
  5. a b c STÜBIGER, Gerhard. Příspěvek k dějinám obce Krbice. Památky, příroda, život. 1978, roč. 10, čís. 2, s. 33–38. 
  6. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 132–133. 
  7. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 209. 
  8. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I.. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 99. 
  9. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2016-12-11]. Kapitola Chomutov. Dostupné online. 
  10. a b POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: K/O. Svazek II. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Krbice, s. 148. 
  11. ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Krbice – zámek, s. 239. 
  12. BINTEROVÁ, Zdena, a kol. Obce chomutovského okresu. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Blahuňov, s. 168. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Krbice – zámek, s. 239. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]