Naší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Naší
Kříž z Naší umístěný jihovýchodě od Blahuňova
Kříž z Naší umístěný jihovýchodě od Blahuňova
Základní informace
Charakter sídla zaniklá vesnice
Počet obyvatel 0
Domů 0
Nadmořská výška 293 m
Lokalita
Obec Spořice
Okres Chomutov
Historická země Čechy
Katastrální území Krbice (9,5 km²)
Zeměpisné souřadnice
Naší
Naší
Zaniklé obce.cz 58
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Naší (německy Naschau) je zcela zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Stála na obou březích Hutné necelé 4 km jihozápadně od Spořic a byla místní částí zaniklé obce Krbice. Zanikla v letech 19811982 v důsledku těžby hnědého uhlílomu Nástup.[1]

Vesnice stála v nadmořské výšce 293 m n. m.[2] poblíž východní hranice katastrálního území Krbice. Na západě sousedila se zaniklými Račicemi a na východě s Brany. Protékala jí říčka Hutná.[3]

Název[editovat | editovat zdroj]

První známý název Nimschuch („vezmi boty“) vysvětluje Antonín Profous jako příběh, který měl varovat pocestné před návštěvou daného místa. Později byla úvodní část jména nahrazena neutrálním neu („nový“) a postupnými změnami výslovnosti na Naschau, které František Palacký převedl na české Naší. V průběhu dějin je vesnice uváděna pod názvy Nimschuch (1361), Newschuhen (1367), Newschu (1383), Nuzchue (1413), Neyssa (1548), Nayssa (1623), Naschau (1787) ad.[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1361.[2] Již v té době byly rozlišovány části na pravém a levém břehu. Levobřežní část patřila k hasištejnskému panství, zatímco pravobřežní část vlastnili nejprve Šumburkové a od roku 1367 se stala kadaňským šosovním dvorem. Ke spojení vesnice došlo v roce 1615, když kadaňskou část přikoupil Linhart ze Štampachu, pán z nedalekého Ahníkova. O pět let později mu byla vesnice zkonfiskována, a v roce 1623 ji získali Martinicové. Od roku 1678 se stala součástí prunéřovského panství a v roce 1773 spojeného panství Ahníkov–Prunéřov. Rozdělení mezi dva majitele se projevovalo i ve farní příslušnosti. Zatímco část na pravém břehu patřila ke krbické farnosti, obyvatelé levobřežní části patřili k farnímu kostelu v Kralupech.[1]

Obyvatelé vesnice se živili zemědělstvím a domácím předením. Hospoda, o které se dochovala zpráva z roku 1678, odebírala pivo z vrchnostenského pivovaru v Kralupech. Z řemeslníků zde byli v roce 1794 zaznamenáni jen zedník a dva tesaři. Když došlo v září roku 1896 k přívalové povodni, kdy hladina potoka velmi rychle stoupla v důsledku průtrže mračen o dva metry, uhynulo mnoho dobytka: všechna telata, 45 krav a prasat a mnoho drůbeže.[1]

U vesnice se v dolech Karel, František XaverTerezie těžilo hnědé uhlí již před polovinou 19. století v množství okolo 500 tun ročně. Kromě nich zde bylo v provozu více menších dolů. Nejstarším dolem byla Terezie založená v roce 1828 panem U. Melzerem, ve které se ze sloje o mocnosti 2,5 m těžilo dvojicí šachet hlubokých 20 a 25 metrů v malém množství až do začátku 20. století. Celková produkce dolu se odhaduje na 20 000 – 40 000 t uhlí. V podobných podmínkách se pracovalo v menších dolech Karel, JanaJan Evangelista, kde se do postupného ukončení provozu vytěžilo celkem nejvýše 70 tisíc tun uhlí.[5]

Na počátku 70. let 19. století byl otevřen důl Josef (později Saturn), jehož hlavní šachta hluboká 60 m se nacházela 500 m jihozápadně od vesnice. Ze tří slojí se dobývala pouze prostřední o mocnosti 7 m a uhlí se lanovkou odváželo do 2 km vzdálené železniční stanice v Tušimicích. Okolo dvaceti horníků zde těžilo 6000–8000 t uhlí ročně, ale již ke konci desetiletí byl provoz ukončen. Obnoven byl v období 1898–1908 a později v letech 1919–1923, kdy zde pracoval 100–180 horníků, kteří v roce 1921 vytěžili 30 000 t uhlí. Celková produkce dolu se odhaduje na 350 000 – 400 000 t uhlí. Ve stejné době jako důl Josef byl asi jeden kilometr jihozápadně od vesnice otevřen důl Humboldt. V podobných podmínkách podmínkách (6 m mocná sloj, 60 m hluboká šachta, lanovka do Tušimic) se v něm do roku 1898 vytěžilo asi 300 000 t uhlí. Kromě něj se zde těžily také pyritové proplástky, ze kterých se v Račicích vyráběl kamenec.[5]

Po odsunu Němců se nepodařilo vesnici dosídlit. Přesto zde byla ještě v polovině 20. století mateřská škola a obchod se smíšeným zbožím. Likvidační záměr byl připraven začátkem roku 1980 a v následujících dvou letech byla vesnice zbořena.[1]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 164 obyvatel (z toho 85 mužů), kteří byli kromě dvou Čechoslováků a deseti cizinců německé národnosti. Devět jich patřilo k evangelickým církvím, jeden k církvi československé, jeden člověk byl bez vyznání a ostatní byli členy římskokatolické církve.[6] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 217 obyvatel: dva Čechoslováky a 215 Němců. S výjimkou deseti lidí bez vyznání se ostatní hlásili k římskokatolické církvi.[7]

Vývoj počtu obyvatel a domů[1][2]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980
Obyvatelé 139 168 145 113 124 164 217 137 94 64 14
Domy 24 27 27 26 23 24 32 34 . 20 6
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů místní části Krbice.

Obecní správa a politika[editovat | editovat zdroj]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Naší žilo 122 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[8]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Na návsi u rybníku stávala od roku 1767 kaple se sanktusovou vížkou.[9] Barokní kamenný kříž z Naší stojí u silnice jihovýchodně od Blahuňova.[10] Kříže však ve vesnici byly tři: jeden u cesty do Bran z roku 1780, druhý u cesty do Spořic z roku 1800 a třetí z roku 1903.[11] Do okolí Místa byly převezeny také další plastiky.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f PACHNER, Jaroslav. Spořice 2010. Spořice: Obec Spořice, 2010. 110 s. Kapitola Naší, s. 95–97. 
  2. a b c Federální statistický úřad. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850–1970 (1. díl). Svazek 1. Praha: Federální statistický úřad, 1978. S. 460, 461. 
  3. Seznam.cz. Historická mapa z 19. století [online]. Mapy.cz [cit. 2015-05-30]. Dostupné online. 
  4. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (M–R). Svazek III. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. S. 179. 
  5. a b BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. Kapitola Přehled hnědouhelných dolů: Chomutovská oblast, s. 121, 122, 130, 131. 
  6. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 209. 
  7. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 99. 
  8. RŮŽEK, Vlastislav. „Přijde den“ (Es Kommt der Tag…). Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 1, s. 10, 15. ISSN 0231-5076. 
  9. Naší – kaple [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2015-08-27]. Dostupné online. 
  10. BINTEROVÁ, Zdena, a kol. Obce chomutovského okresu. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Blahuňov, s. 169. 
  11. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Naší, s. 452. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]