Kachna měkkozobá

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxKachna měkkozobá
Fotografie kachny měkkozobé
Kachna měkkozobá v údolí Akatarawa na Severním ostrově
Stupeň ohrožení podle IUCN
ohrožený
ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Řádvrubozobí (Anseriformes)
Čeleďkachnovití (Anatidae)
RodHymenolaimus
G. R. Gray, 1843
Binomické jméno
Hymenolaimus malacorhynchos
(Gmelin, 1789)
Mapa Nového Zélandu se zeleně vyznačeným areálem rozšíření
Mapa Nového Zélandu se zeleně vyznačeným areálem rozšíření
Mapa Nového Zélandu se zeleně vyznačeným areálem rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kachna měkkozobá (Hymenolaimus malacorhynchos, maorsky whio) je ohrožený druh kachny, který se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Obývá rychle tekoucí řeky v hornatých oblastech Severního a Jižního ostrova. Patří mezi čtyři druhy vodních ptáků, kteří žijí po celý život na rychle tekoucích řekách.[2] Jedná se o jednu z nejvzácnějších a nejohroženějších kachen na novozélandské pevnině.[3] Před lidským osídlením Nového Zélandu byla relativně hojně rozšířena, ale k roku 2020 se její populace odhaduje pouze na 2000–3000 jedinců.

Kachna je jediným zástupcem rodu Hymenolaimus. Patří do čeledi kachnovitých, širší taxonomické vazby zůstávají nejasné. Situaci ztěžuje brzké vývojové oddělení kachny od ostatních kachnovitých i její konvergentní vývoj. Kachna měří kolem 53 cm. Má břidlicově modré peří s kropenatě kaštanovou hrudí. Oči jsou žluté, silné nohy s velkými plovacími blánami jsou dobře uzpůsobeny pohybu po prudkých říčních proudech. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, samec bývá o něco větší než samice. Snůška čítá 3–9 vajec, mláďata se líhnou za 35 dní. Kachna je monogamní, většinu života stráví se stejným partnerem na tomtéž teritoriu, které pokrývá typicky kolem 1–1,5 km délky vodního toku. Své teritorium agresivně brání. Samec vydává vysoce položený zvuk připomínající píšťalku, hlas samice je naopak nízko položený a spíše připomíná vrčení. Kachny měkkozobé jsou aktivní hlavně za úsvitu a při západu slunce.

Specifickým znakem kachny je silný narůžovělý zobák, který je uzpůsoben hledání potravy mezi kameny. Kachna potřebuje k životu velmi čistou vodu, proto je její výskyt považován za indikátor kvality říčního toku. Živí se takřka výhradně vodními bezobratlými živočichy, občas pojídá i vodní řasy, rostliny a bobule. Kachna je ohrožena introdukovanými savci, zejména hranostaji. Její ochrana spočívá hlavně v kontrole predátorů pomocí pastí a pesticidu 1080. Domorodí Maorové považují kachnu za taonga („posvátný klenot“). Kachna je vyobrazena na reversní straně novozélandské desetidolarové bankovky.

Nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

V roce 1773 kapitán James Cook během své druhé plavby prozkoumával nejjižnější části Jižního ostrova kolem fjordu Tamatea / Dusky Sound. Prvního dubna si do deníku zapsal: „[…] zastřelili jsme několik ptáků, z nichž jeden byla kachna s modro-šedým zabarvením a měkkým zobákem […]“.[4] Cook později tuto kachnu označoval jako „pískající“ či „modro-šedou“[5] (anglicky Blue-Grey Duck; pojmenování blue duck, čili modrá kachna, jí v angličtině zůstalo). Kachnu poprvé odborně popsal německý přírodovědec Johann F. Gmelin v roce 1789. Přiřadil jí jméno Hymenolaimus malacorhynchos.[6]

Kachna je řazena do rodu Hymenolaimus, jehož je jediným zástupcem. Taxonomické vazby na ostatní vodní ptáky zůstávají nejasné.[7] Předpokládá se, že se kachna oddělila od ostatních vodních ptáků mnohem dříve než ostatní druhy,[8] což ztěžuje určit její příbuzenské vazby. Situaci dále komplikuje její konvergentní vývoj – kachna měkkozobá není příbuzná ostatním kachnám obývajícím rychle tekoucí řeky. Na rozdíl od většiny ostatních novozélandských kachen není ani příbuzná s australskými kachnami.[6] V minulosti byla kachna také řazena do podčeledi Tadorninae.[6] Pozdější DNA analýzy však toto řazení vyvrátily jako chybné a umístily kachnu vedle jihoamerických kachen do tribu Anatini, avšak bez přímého příbuzného.[9]

Postavení kachny měkkozobé v tribu Anatini vzhledem k ostatním novozélandským kachnám podle Geoffa Normana[10]
Tribus Anatini     
 
 
 

  Anas rhynchotis (lžičák australský)

 
 

  Anas superciliosa (kachna pruhohlavá)

 
 
 

  Anas nesiotis (čírka campbellská)

 
 

  Anas aucklandica (čírka aucklandská)

 
 

  Anas chlorotis (čírka novozélandská)

 
 

  † Anas chathamica

 
 
 

  Anas gracilis

 
 
 
 

  Hymenolaimus malacorhynchos (kachna měkkozobá)

 
 

  † Chenottena finschi

 
 
Fotografie kachny, jak stojí na kameni v tekoucí řece
Kachna na řece

Z analýz DNA, kterou v roce 2012 publikovali Bruce Robertson a Sharyn Goldstien, však vyplynulo, že kachna sice patří do čeledi kachnovití, avšak nevyznačuje příbuznost s žádným existujícím rodem či tribem.[11]

Kachna se vyskytuje na Severním i Jižním ostrově Nového Zélandu. I když jsou obě populace geneticky rozdílné, nejedná se o poddruhy. Při managementu ochrany se však s těmito populacemi nakládá samostatně.[7]

Maorové často pojmenovávali ptáky na základě zbarvení jejich peří, chování či jejich zpěvu. Samci kachny vydávají vysoce posazený, dvouslabičný pisklavý zvuk připomínající „whi-o“ (fío), podle čehož se kachně dostalo jméno whio na Severním ostrově a ko whio whio na ostrově Jižním.[8] Dnes se kachně na Novém Zélandu říká jen „whio“, což v překladu znamená „píšťalka“.[12]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kachna měří okolo 53 cm. Samec váží kolem 1000–1300 g, samice 800–1000 g.[2] Peří je na většině těla břidlicově modré. Temeno hlavy a šíje jsou leskle zelené. Hruď je kaštanově kropenatá. Nohy jsou šedé s černými plovacími blánami a klouby. Peří na vnější části sekundárních letek mívají bílá zakončení; vnitřní část sekundárních letek spolu s terciárními letkami mají černé hrany. Oči jsou žluté. Narůžovělý zobák je ke konci rozšířen a opatřen po stranách černými klapkami.[13][14] Břidlicově modré zbarvení kachně umožňuje dobře splynout s jejím přirozeným prostředím.[2]

Fotografie dospělé kachny s mláďaty
Kachna s mláďaty

Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Samci mají více hnědých skvrn na hrudi a také mají výraznější zelené zbarvení na krku, hlavě a hrudi. Mladí jedinci mají tmavší hruď a nemají tak lesklou hlavu. Od konce léta do srpna mají tmavé oči a jejich zobák je tmavě šedý a skvrny na hrudi jsou řidší a tmavší než u dospělých jedinců.[15]

Mláďata se rodí se zeleným zobákem, který se do 8 hodin od narození zabarví do své finální růžové podoby.[3] Peří mláďat je na krku, čele a na zádech tmavě šedé s jemným odstínem leskle zelené. Prsa a břicho jsou bílé, podocasní peří je kaštanově. Černá křídla mají bílá lemování. Tvář je bílá s černými pruhy, které začínají u kořene zobáku a kolem oči pokračují k temeni hlavy. Čelo směrem ke korunce je rovněž černé. Nohy a prsty jsou žlutě oranžové. Výrazná je skvrna u kořene ocasu, která je u samců kaštanově hnědá a u samic žlutohnědá. Zobák je šedomodrý s růžovým zakončením a černými postranními klapkami.[16]

Adaptace na život na řekách[editovat | editovat zdroj]

Černboílá kresba zobáku, na které jsou patrné klapky na jeho konci
Kresba zobáku (Walter Buller, 1888)

Kachna měkkozobá má mnoho unikátních charakteristik, které ji uzpůsobují pro život na řekách.[17] K nim patří zejména silný horní zobák lemovaný postranními klapkami. Černá membrána na konci zobáku umožňuje najít larvy mezi kameny. Horní zobák zároveň slouží jako ochrana dolní čelisti, když kachna hledá larvy mezi kamínky na dně řeky. Zobák má filtry podobné kosticovcům, které umožňují extrakci bezobratlých živočichů z vody.[18]

Další unikátní znak adaptace na rychle plovoucí vodní hladiny jsou kachniny nohy. Ty mají silné blány a jsou nezvykle velké, což umožňuje rychlý pohyb mezi silnými říčními proudy. Kachna umí své nohy hbitě stáhnout, pokud potřebuje rychle plout po proudu řeky. Prsty na nohou jsou opatřeny silnými drápy, díky kterým se kachna může snadno pohybovat po kluzkých říčních balvanech.[17][18]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Nejčastějším typem chování kachny je péče o peří. Kachna přes kostrční žlázu (glandula uropygii) na ocase vylučuje olej, který nabírá zobákem a vtírá si jej mezi peří. K olejování dochází zejména po vylezení z vody.[19]

Teritorium[editovat | editovat zdroj]

Kachna měkkozobá je přísně teritoriální pták. Své teritorium začne vymezovat již v prvních měsících po osamostatnění. Mladí jedinci často hledají teritoria v blízkosti svých rodičů, což způsobuje vysokou míru genetické příbuznosti v rámci jednotlivých řek.[15] Při hledání nového teritoria se mladý jedinec či mladý pár snaží vtěsnat mezi existující teritoria nebo se pokusí vytlačit dospělé jedince z jejich teritorií.[20] Může se stát, že kachnímu páru se nepodaří najít teritorium a kradmo vyvedou mláďata v teritoriu jiného existujícího páru.[21]

Hlasová ukázka komunikace mezi párem

Jedinci či páry nacházejí svá teritoria podél horských řek a potoků. Mívají rozpětí 0,2–5 km,[21][8] nejčastěji kolem 1–1,5 km.[7][15] Délka teritorií bývá ovlivněna množstvím dostupné potravy a konkurence ze strany dalších měkkozobých kachen. Teritoria od sebe většinou odděluje krátká soustava peřejí nebo tůně. Ve větších nadmořských výškách, kde potoky stékají po strmém terénu rychleji, bývají teritoria kratší než v nižších polohách.[22]

Fotografie muzejní sbírky několika desítek peří různých velikostí a barev
Sbírka peří

Kachny svá teritoria agresivně brání před ostatními měkkozobými kachnami i dalšími ptačími druhy jako je kachna divoká, čírka štíhlá a příležitostně i husice rajská. K boji o svá teritoria využívají agresivní křik, pleskání křídly a při fyzickém styku své pozice brání pomocí kostnatých výběžků na křídlech.[23] Na svých teritoriích tolerují pouze mláďata, u kterých nedošlo k adultnímu opeření.[22]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Kachna měkkozobá je monogamní pták žijící v dlouholetých svazcích. Pokud jeden z partnerů zemře, přeživší jedinec začne lákat do svého teritoria nového partnera. Pokud samice najde partnera a teritorium krátce po narození, může již koncem prvního roku dojít k prvnímu páření. U samic, kde k vymezení teritoria nedojde tak brzy, dochází k páření mezi druhým a třetím rokem.[22] Většina samců se začíná pářit až druhým rokem. Pářící období začíná koncem července a končí v lednu, vrcholné období páření je mezi srpnem a říjnem.[16] Na Jižním ostrově, který má chladnější klima než Severní ostrov, k páření dochází v průměru o tři týdny později.[15] Samice se na období páření připravují zvýšeným přísunem potravy.[24]

Hnízdiště si staví poblíž vodních toků v dutinách kmenů, pod spadlými stromy, ve skalních štěrbinách nebo pod nahromaděnou vegetací. Pokud dojde k úspěšnému vyvedení mláďat, kachna často použije to samé hnízdiště následující rok.[25] Prosté hnízdo si staví nahromaděním větví a trávy, peří ke stavbě hnízda používá minimálně.[16] Snůška činí 3–9 krémově zbarvených vajec, nejčastěji 6. Jednotlivá vejce obvykle klade ve 1–2 denních intervalech.[24][3]

Vejce váží okolo 70 g. Inkubace trvá 35 dní a na vejcích sedí samice, zatímco samec hlídá teritorium. Samice kvůli krmení dvakrát denně opouští hnízdo. 1–2 dny po vylíhnutí jsou mláďata schopna vyplout do peřejnatých řek.[26] Ke zvládnutí rychle tekoucích vod jim pomáhají silné, vzhledem k tělu neúměrně velké nohy s blánami.[2] Mláďata zůstávají v blízkosti rodičů dalších 70–82 dní až do svého prvního opeření.[3] V tomto období zůstává samice v těsné blízkosti mláďat zatímco samec zpovzdálí hlídkuje před predátory.[27]

Ilustrace kachny měkkozobé a poláka tmavého
Ilustrace kachny měkkozobé (vpravo nahoře) a poláka tmavého (John Gerrard Keulemans, 1888)

Ke konci tohoto období se mláďata osamostatňují a za nedlouho opouští teritorium rodičů, aby si našli své vlastní teritorium.[27] Ke konci vyvádění mláďat dochází u dospělých jedinců k přepeřování. Jedná se o poměrně krátkodobý proces, který u kachen nastává jednou ročně. Je možné, že k přepeřování dochází právě v tomto období proto, aby se dospělým kachnám vrátila schopnost létat a tím účinněji bránit svá teritoria ještě před tím, než jejich vlastní potomci začnou vznášet nároky na teritorium svých rodičů.[16] V době přepeřování se kachny většinu dne skrývají a teprve po setmění se vydávají hledat potravu.[27] Kachny měkkozobé se dožívají kolem 6–7 let.[28]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se především larvami a kuklami vodních bezobratlých živočichů jako jsou chrostíci, jepice, pošvatky a pakomáři. Občas pojídá i vodní řasy, bobule, dospělý hmyz a části rostlin.[29] K rostlinám, které patří do kachnina jídelníčku, patří Coprosma rugosa, Coprosma depressa, Chionochloa conspicua, Phyllocladus alpinus a Muehlenbeckia axillari.[30]

Potravu sbírá z povrchu kamenů, z vodní hladiny a ze dna říčních toků. Při hledání potravy pod vodou většinou jen potopí hlavu a krk, avšak dokáže potopit i celé tělo. Při potopení zůstává pod vodou maximálně 20 vteřin.[16] Při sběru potravy ze dna řeky kachně pomáhá její unikátní zobák. Většinu potravy si shání během dne,[20] příležitostně se vydává za potravou krátce i v noci.[7]

Mláďata se živí tím samým co dospělí jedinci a pro jídlo se začínají potápět již několik dní poté, co poprvé vyplují po hladině.[15]

Sociální interakce[editovat | editovat zdroj]

Až na nejbližší rodinu, kachna měkkozobá se s ostatními jedinci nesocializuje. Své teritorium opouští jen v případě záplav, kdy se kachny stahují k ústím řeky, a při nedostatku potravy. K tomu dochází především v letních měsících.[31]

K sociální interakci mezi samcem a samicí dochází především ráno. Pár spolu plave po vodní hladině a předvádí svá peří a zpěv. Pokud se k dosahu samce přiblíží jiný samec, projevy samce naberou na intenzitě. K nejagresivnějšímu chování dochází, pokud se jiný samec pokusí získat jeho samici.[32]

Zvukový projev samce, který připomíná vysoce položený hvizd píšťalky, je způsob, jakým samec vymezuje své teritorium. Hlasový projev se u něj vyvíjí kolem 14. týdnu života. Pokud je samec na zemi, při vydávání zvuku se mu zježí peří, částečně pootevře zobák, mírně pozvedne ocas a napne krk do vodorovné polohy se zbytkem těla. Své volání však vydává často i za letu, který nastává především za rozbřesku a úsvitu.[32] Samice při ohrožení nebo vyrušení vydává nízko položený zvuk připomínající spíše vrčení.[15]

Rozšíření a habitat[editovat | editovat zdroj]

Fotografie kachny, jak stojí na přehu řekoucího vodního toku
Kachna v přirozeném prostředí

Podle archeologických nálezů byla kachna měkkozobá kdysi hojně rozšířena po obou hlavních ostrovech Nového Zélandu s výjimkou pobřežních oblastí Canterbury a Otaga. Kachna se patrně nevyskytovala ani na Northlandu, nejsevernějším cípu Severního ostrova. Podle absence fosilií z Chatthamských ostrovů, Stewartova ostrova a dalších novozélandských menších ostrovů se dá předpokládat, že se nevyskytovala ani tam.[33] I když je život kachny neoddělitelně spjat s řekami, podle fosilních nálezů se v minulosti vydávaly na honbu za potravou i daleko od vodních toků.[7]

Následkem odlesnění nížinatých oblastí se druh začal stahovat do vyšších poloh a dnes se vyskytuje hlavně v hornatých údolích až do 1050 m n. m.[34] Na Severní ostrově se vyskytuje v oblasti Urewa, Východního mysu a ve vnitrozemských oblastech[8] (např. Národní park Tongariro či pohoří Ruahine[35]). Na Jižním ostrově obývá kopcovité oblasti západního pobřeží od jižního po severní cíp ostrova. Populace kachen jsou izolované a zranitelné. K roku 2020 byl odhad celkové populace kolem mezi 2000–3000 jedinců, z toho kolem 640 párů na Severním a necelých 700 párů na Jižním ostrově.[8]

Fotografie kachny plavoucí po vodní hladině
Kachna plovoucí na vodě

Kachna měkkozobá je jeden ze 4 vodních ptáků, co žije po celý život na rychle tekoucích řekách.[8] Její habitat tvoří svižně plynoucí vodní toky v zalesněných hornatých oblastech. Vyskytuje se i na úzkých potůčcích o šířkách pouze 0,3 m. Preferuje řeky, které mají břehy pokryté vegetací a jsou částečně zakryty korunami stromů.[20] Kachna se občas zatoulá i do stojatých nížinatých vod, ke karovým jezerům či k opuštěnému pobřeží Fiordlandu.[36]

Žije pouze ve velmi čistých vodách a její přítomnost je dobrým indikátorem kvality vodního toku.[37] Hřaduje převážně pod vymletými břehy řek, ale i v naplaveném dříví mezi kořeny stromů, pod spadlými stromů kmeny a ve skalních puklinách.[34]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Když od 14. století začali na Nový Zéland pronikat Polynésané (dnešní Maorové), většina druhů kachen pro ně představovala snadno dostupnou potravu. Zatímco řada druhů následkem nadměrného lovu vyhynula, zda se, že populaci kachen měkkozobých příchod Polynésanů příliš neovlivnil. Maso kachny měkkozobé totiž nechutnalo Maorům tak, jako maso ostatních kachen. Kachny měkkozobé tak byly v době počátků evropské kolonizace koncem 18. století ještě hojně rozšířené. Jejich úbytek nastal, když v 19. století začaly být káceny a páleny nížinaté pralesy.[12]

Fotografie kachny, jak plave po řece se dvěma mláďaty
Dospělý jedinec se dvěma mláďaty

Kachna je poměrně dobře chráněná před vzdušnými predátory jako je ostříž novozélandský, moták tichomořský a již vyhynulý moták Circus eylesi. Vedle peří, které jí umožňuje dobře splynout s okolním prostředím, má vyvinuté i behaviorální instinkty, které jí pomáhají v ochraně před predátory ze vzduchu: létá hlavně za soumraku a rozbřesku, vyhledává řeky s převislou vegetací a hřaduje hlavně pod kořeny stromů. I když je tato strategie funkční při ochraně před dravými ptáky, příliš nepomáhá proti ochraně před introdukovanými savci, kteří loví hlavně pomocí čichu.[34]

Introdukovaní savci, zejména hranostaji, představují hlavní ohrožení populace kachny měkkozobé. Vedle hranostajů, kteří jsou zdaleka nejvýznamnějšími predátory kachny měkkozobé, ohrožují populaci kachen i psi, zdivočelé kočky domácí, kusu liščí, krysy obecné a fretky domácí. Hranostaji představují nebezpečí nejen pro nakladená vejce kachen, ale i pro samice, které na nich sedí. Následkem zabíjení samic hranostaji je ve zbývající populaci kachen až 70 % samců a 30 % samic.[33][38]

Vycpané mládě šedobílé barvy
Vycpané mládě

Vedle introdukovaných savců občas hodují na vejcích kachny i místní chřástalové weky. Hlavně nedospělí jedinci mohou být ohroženi ze strany úhoře Anguilla dieffenbachia. V některých oblastech kachně konkuruje v potravě nepůvodní pstruh obecný.[28]

Vedle predátorů jsou kachny ohroženy stavbami vodních elektráren, které narušují přirozené vodní toky. V roce 2004 byla na Novém Zélandu poprvé zaznamenána invazivní řasa Didymosphenia geminata.[39] I když je vliv řasy na populaci kachny zatím neznámý, předpokládá se, že na ni bude mít negativní dopad. Řasa odkysličuje řeky a má negativní vliv na populaci bezobratlých živočichů, hlavní potravy kachen měkkozobých.[40]

Další nebezpečí pro kachny představuje inbreeding. Zbývající populace kachen jsou geograficky izolované a u mnohých z nich hrozí ztráta genetické variability.[41]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Klíčovým způsobem ochrany kachny měkkozobé je kontrola introdukovaných predátorů, zejména hranostajů.[33] Ochranáři nezasahují do přirozeného predátorství chřastála weky, ostříže novozélandského či motáka tichomořského a zaměřují se jen na predátorství ze strany nepůvodních savců. Ti se kontrolují pomocí umisťování pastí v habitatu kachny, případně pomocí pesticidu 1080. Klíčovým koordinátorem pro umisťování a kontrolu pastí je projekt Whio Forever, který je výsledkem spolupráce výrobce energie Genesis Energy Limited a ministerstva památkové péče. Whio Forever koordinuje umisťování a kontrolou pastí v přibližně v délce 1500 km novozélandských řek. Vedle toho aktivně podporuje šíření povědomí veřejnosti o kachně měkkozobé a tvorbu edukačních materiálů do škol.[18]

Fotografie několika většinou mladých lidí, jak klečí na břehu řeky a vypouští mláďata kachen zpět do volné přírody
Vypouštění odchovaných mláďat zpět do volné přirody na řece Tongariro, Severní ostrov

V roce 2009 vydalo ministerstvo památkové péče desetiletý plán na ochranu kachny měkkozobé. Úřad založil 8 chráněných zón (4 na každém z hlavních ostrovů), na kterých probíhá intenzivní odchyt predátorů. V některých zónách probíhá eradikace predátorů pomocí pesticidu 1080.[42] Jako vysoce efektivní způsob rychlého podpoření klesající populace se ukázalo sbírání vajec z hnízdišť, jejich inkubace v chovných zařízeních a opětovné vypuštění mláďat do volné přírody.[43] Po vyjmutí vajec z jejich hnízdiště navíc může u samice dojít ke druhé šnůšce, což nadále podpoří nárůst populace.[44] V nalezení hnízdišť pomáhají speciálně vycvičení psi.[45]

Častým způsobem záchrany ptačího druhu na Novém Zélandu bývá přemístění části populace na menší ostrovy bez predátorů. Žádný z těchto ostrovů však nemá dostatečně velký vodní tok, který by dokázal stabilní populaci kachen podpořit.[33]

Na Novém Zélandu je kachna považována za „národně zranitelnou“.[46] To je nejnižší kategorie ze třístupňové stupnice klasifikující ohrožené druhy.[47] Od roku 2002 je kachna měkkozobá vedena na Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon.[28]

Vztah k lidem[editovat | editovat zdroj]

Pro Maory představuje kachna měkkozobá taongu („posvátný klenot“). Ke kachně mají silné historické, spirituální a emocionální pouto.[8] Tento vztah byl legislativně vyjádřen v Zákonu o ochraně přírody z roku 1987, který byl sestaven v souladu s principy Smlouvy z Waitangi.[48] Maorský kmen Ngāitai z oblasti Bay of Plenty choval kachny jako své domácí mazlíčky a považoval je za ochránce (kaitiaki) oblasti.[49]

Kachna se stala ikonou novozélandské divočiny.[50] Je vyobrazena na reversní straně novozélandské desetidolarové bankovky.[51]

Kachna měkkozobá je umístěna v několika chovných zařízeních na Severním a Jižním ostrově.[52] Lze ji spatřit v např. v hamiltonské[53] nebo aucklandské zoo.[54]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b c d Blue duck/whio fun facts posters [online]. Department of Conservation, 2015-12 [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d Whio – the blue duck [online]. Hamilton, New Zealand: Science Learning Hub – Pokapū Akoranga Pūtaiao (The University of Waikato Te Whare Wānanga o Waikato) [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ COOK, James. The Voyages of Captain James Cook. London: William Smith, 1842. Dostupné online. S. 371. (anglicky) 
  5. ↑ WATOLA, George V. The Discovery of New Zealand's Birds: The First Record of Every Bird Species in New Zealand Since 1769. Nový Zéland: Stepping Stone Books, 2008. ISBN 047313540X. S. 21. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Norman 2018, s. 55.
  7. ↑ a b c d e Glaser, Klink, Elliott & Edge 2010, s. 9.
  8. ↑ a b c d e f g Blue duck/whio [online]. Department of Conservation [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ KEAR, Janet. Ducks, geese and swans. Oxford: Oxford University Press, 2005. ISBN 0198610084. 
  10. ↑ Norman 2018, s. 52.
  11. ↑ ROBERTSON, Bruce C.; GOLDSTEIN, Sharyn J. Phylogenetic affinities of the New Zealand blue duck (Hymenolaimus malacorhynchos). S. 49–59. Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand, Inc., 2012 [cit. 2020-05-07]. Roč. 59, s. 49–59. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-27. ISSN 0029-4470. (anglicky) 
  12. ↑ a b Story: Wetland birds - Whio [online]. Te Ara Encyclopedia of New Zealand [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Marchant & Higgins 1990, s. 1229.
  14. ↑ Heather, Robertson & Darek 2005, s. 76.
  15. ↑ a b c d e f Blue duck [online]. New Zealand Birds Online [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ a b c d e ROBERTSON, C. J. R. Reader's Digest Complete book of New Zealand birds.. Auckland: Reader's Digest, 2010. 320 s. ISBN 094981962X. Kapitola Rock Wren, s. 149. (anglicky) 
  17. ↑ a b Whio adaptations [online]. Science Learning Hub – Pokapū Akoranga Pūtaiao (The University of Waikato Te Whare Wānanga o Waikato) [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b c About whio [online]. Whio Forever [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Fantastic whio feathers [online]. Science Learning Hub – Pokapū Akoranga Pūtaiao (The University of Waikato Te Whare Wānanga o Waikato) [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ a b c Marchant & Higgins 1990, s. 1256.
  21. ↑ a b Marchant & Higgins 1990, s. 1257.
  22. ↑ a b c Marchant & Higgins 1990, s. 1256–1257.
  23. ↑ JAMIESON, Alastair. Blue duck: the white-water champion [online]. New Zealand Geography, 1998 [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ a b Adams, Cunningham, Molloy & Phillipson 1997, s. 7.
  25. ↑ Johnsgard 2010, s. 180.
  26. ↑ Adams, Cunningham, Molloy & Phillipson 1997, s. 7–8.
  27. ↑ a b c Adams, Cunningham, Molloy & Phillipson 1997, s. 8.
  28. ↑ a b c BirdLife International. Hymenolaimus malacorhynchos. The IUCN Red List of Threatened Species 2016 [online]. 2016 [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22680121A92844858.en. (anglicky) 
  29. ↑ Heather, Robertson & Darek 2005, s. 266.
  30. ↑ HARDING, M. A. Observations of fruit eating by Blue Duck. S. 150–152. Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand, Inc., 1990 [cit. 2020-05-08]. Roč. 37, čís. 2, s. 150–152. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-06-24. 
  31. ↑ Johnsgard 2010, s. 179.
  32. ↑ a b Marchant & Higgins 1990, s. 1259.
  33. ↑ a b c d Glaser, Klink, Elliott & Edge 2010, s. 10.
  34. ↑ a b c Roost habitat of a North Island blue duck (Hymenolaimus malacorhynchos) population. S. 1–5. Notornis [online]. Harding, 2005 [cit. 2020-05-07]. Roč. 52, s. 1–5. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-23. ISSN 0029-4470. (anglicky) 
  35. ↑ Ruahine whio to benefit from latest DOC Community Fund [online]. Department of Conservation, 2019-12-04 [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Heather, Robertson & Darek 2005, s. 265.
  37. ↑ New breeding programme for Wangapeka whio [online]. Whio Forever, 2019-02-28 [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ HANSFORD, Dave. The first test [online]. New Zealand Geographic, 2016-07-25 [cit. 2020-05-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ Compound 'promising' in fight against didymo. NZ Herald. 2006-09-15. Dostupné online [cit. 2020-05-09]. (anglicky) 
  40. ↑ Glaser, Klink, Elliott & Edge 2010, s. 11.
  41. ↑ TRIGGS, Susan J.; CHAMBERS, Geoffrey K. Genetic Structure of Blue Duck (Hymenolaimus malacorhynchos) Populations Revealed by DNA Fingerprinting. S. 80–89. The Auk [online]. 1992-01 [cit. 2020-05-07]. Roč. 109, čís. 1, s. 80–89. DOI 10.2307/4088268. (anglicky) 
  42. ↑ Glaser, Klink, Elliott & Edge 2010, s. 21.
  43. ↑ Glaser, Klink, Elliott & Edge 2010, s. 26.
  44. ↑ Oparara blue duck [online]. Department of Conservation [cit. 2020-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-05. (anglicky) 
  45. ↑ WATSON, Mike. Man's best friend helps endangered native whio to survive in wild. Stuff.co.nz [online]. 2018-02-16 [cit. 2020-05-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ ROBERTSON, Hugh A., et al. Conservation status of New Zealand birds, 2016. Wellington: Department of Conservation, 2016. 27 s. Dostupné online. ISBN 978-1-98-851423-9. (anglicky) 
  47. ↑ Conservation status of plants and animals [online]. Department of Conservation [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Glaser, Klink, Elliott & Edge 2010, s. 17.
  49. ↑ Norman 2018, s. 57.
  50. ↑ Endangered whio numbers still declining in Ruahine [online]. NZ Herald, 2019-03-07 [cit. 2020-05-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ $10 [online]. Reserve Bank of New Zealand (Te Pūtea Matua) [cit. 2020-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-21. (anglicky) 
  52. ↑ Glaser, Klink, Elliott & Edge 2010, s. 27.
  53. ↑ Blue Duck (Whio) [online]. Hamilton ZOO [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Whio / Blue Duck [online]. Auckland ZOO [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ADAMS, John; CUNNINGHAM, Duncan; MOLLOY, Janice; PHILLIPSON, Stephen, 1997. Blue Duck (Whio), Hymenolaimus malacorhynchos Recovery Plan (Threatened Species Recovery Plan Series No. 22). New Zealand: Department of Conservation. 36 s. Dostupné online. ISBN 0-478-01917-3. (anglicky) 
  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; DEREK, Onley, 2005. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 0143020404. (anglicky) 
  • GLASER, Andrew; KLINK, Paul van; ELLIOTT, Graeme; EDGE, Kerri-Anne. Whio/blue duck (Hymenolaimus malacorhynchos) recovery plan 2009–2019 [online]. Department of Conservation, 2010 [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. ISBN 9780478148411. (anglicky) 
  • JOHNSGARD, Paul A., 2010. Ducks, geese, and swans of the world. Lincoln: University of Nebraska Press. 404 s. ISBN 0-8032-0953-3. S. 178–180. (anglicky) 
  • MARCHANT, S.; HIGGINS, P.J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds, Volume 1, Ratites to ducks. Melbourne: Oxford University Press. ISBN 0-19-553244-9. Kapitola Part B, Australian pelican to ducks. (anglicky) 
  • NORMAN, Geoff, 2018. Birdstories : a history of the birds of New Zealand. Nelson: Potton & Burton. 388 s. ISBN 9780947503925. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kachna_měkkozobá&oldid=23140620“