Jigal Alon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jigal Alon
יגאל אלון
Jigal Alon coby podplukovník izraelské armády na fotografii let 1948/1949
Jigal Alon coby podplukovník izraelské armády na fotografii let 1948/1949

prozatímní premiér Izraele
Ve funkci:
26. února 1969 – 17. března 1969
Prezident Zalman Šazar
Předchůdce Levi Eškol
Nástupce Golda Meirová

4. ministr zahraničních věcí Izraele
Ve funkci:
3. června 1974 – 19. června 1977
Předseda vlády Jicchak Rabin
Předchůdce Abba Eban
Nástupce Moše Dajan

Stranická příslušnost
Členství Ma'arach (dříve Achdut ha-avoda)

Narození 10. října 1918
Kfar Tavor, Osmanská říše (dnes Izrael)
Úmrtí 29.února 1980 (61 let)
Afula, Izrael
Kneset 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9.
Profese politik a vojenská osoba
Vojenská služba
Sloužil Hagana
Palmach
Izraelské obranné síly
Doba služby 1937–1950
Bitvy/války druhá světová válka
válka za nezávislost
Commons Kategorie Yigal Allon
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jigal Alon (hebrejsky: יגאל אלון‎‎, rodným jménem Jigal Pajcovič;[1] 10. října 191829. února 1980) byl izraelský politik, velitel elitních úderných jednotek Palmach a generál Izraelských obranných sil. Byl jedním z vůdců strany Mapaj a Strany práce, poslancem Knesetu, ministrem izraelských vlád a po smrti Leviho Eškola se stal na měsíc prozatímním izraelským premiérem. Byl autorem mírové iniciativy, známé jako tzv. Alonův plán, která vznikla po dobytí arabských území Izraelem v šestidenní válce v roce 1967.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v zemědělské osadě Kfar TavorDolní Galileji v tehdejší Osmanské říši (dnešní Izrael). Jeho otec, který se podílel na založení osady, patřil mezi jedny z prvních sionistických průkopníků, kteří dorazili z carského Ruska v rámci první aliji v roce 1882.[2] Studoval na Střední zemědělské škole Kadoorie, kterou absolvoval v roce 1937.[3] V témže roce s mládežnickou skupinou založil kibuc Ginosar na severozápadním břehu Galilejského jezera.[2]

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Dvacetiletý Alon (vpravo) společně s Jicchakem Sade (uprostřed) a Moše Dajanem v kibucu Chanita, 1938

Alon velel polní jednotce Hagany a posléze mobilní patrole v severní části mandátní Palestiny během arabského povstání v letech 1936 až 1939. V tomto období se zúčastnil řady operací Zvláštních nočních čet pod vedením Orde Wingata a H. E. N. Bredina. V roce 1941 se stal jedním ze zakládajících členů elitních úderných jednotek Palmach. V témže roce se zúčastnil britské invaze do Libanonu a Sýrie. V roce 1943 se stal zástupcem velitele Palmach a na tomto postu sloužil až do roku 1945, kdy se stal jejich velitelem. Z pozice velitele schválil v prosinci 1947 úder proti arabské vesnici al Khisas při libanonské hranici, při němž byly vyhozeny do povětří domy a zahynuly desítky civilistů.[4]

Po vzniku Izraele v květnu 1948 mu jeho počáteční neochota začleni Palmach do nově vzniklé izraelské armády vysloužila nevraživost ministerského předsedy Davida Ben Guriona.[5] Když 11. června 1948 vyvrcholil konflikt mezi Ben Gurionem a Irgunem v otázce rozdělení zbraní, velel Alon jednotkám, které na Ben Gurionův rozkaz potopili loď Altalena, která vezla Irgunu zbraně z Evropy.[6]

Během izraelské války za nezávislost Alon velel několika hlavních operací na všech třech frontách, včetně operace Jiftach v Galileji, operace Danny v centrálním Izraeli či operacím Jo'av a Chorev v Negevské poušti. V rámci poslední zmíněné pronásledoval egyptské jednotky na Sinajský poloostrov, kde se mu podařilo zajmout řadu egyptských vojáků, včetně budoucího egyptského prezidenta Gamála Násira.[5] Během války byl povýšen na generálmajora a působil ve funkci velitele Jeruzalémského sektoru.

Jakožto operační velitel Jižního velitelství byl zodpovědný za bezpečnost podél hranic s Egyptem a podél části hranic s Jordánskem. 4. června 1949 nařídil, že bude podél hranic vytyčena osmikilometrová vojenská zóna. Kdokoli by se v ní neoprávněně nacházel bude bez výslechu zastřelen.[7]

V době své zahraniční cesty byl 25. října 1949 nahrazen na pozici velitele Jižního velitelství Moše Dajanem. Většina důstojníku štábu tohoto velitelství na protest rezignovala.[8] V roce 1950 odešel z armády.[9]

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu z armády vstoupil do politiky a stal se jedním z prominentních vůdců strany Achdut ha-avoda, za níž byl ve volbách v roce 1955 zvolen poslancem Knesetu, kterým byl následně až do své smrti v roce 1980. Během svého působení v parlamentu byl členem ekonomického výboru, výboru pro ústavu, právo a spravedlnost, výboru pro sport a zahraničního a branně-bezpečnostního výboru.

V letech 1961 až 1967 zastával ve vládě post ministra práce. Ze své funkce pracoval na zlepšení státních úřadů práce, rozšiřování silniční sítě a bojoval za prosazení zákonů upravujících pracovní právo. V roce 1967 též působil ve skupině plánující šestidenní válku. V letech 1967 až 1969 působil byl místopředsedou vlády a ministrem pro absorpci přistěhovalců. Po smrti premiéra Leviho Eškola v únoru 1969 se stal dočasně prozatímním premiérem. Premiérský úřad zastával od 26. února 1969 do 17. března 1969, kdy se stala ministerskou předsedkyní Golda Meirová. V její vládě opět zastával post místopředsedy vlády a nově ministra školství a kultury, a to až do roku 1974. Během událostí tzv. černého září roku 1970 navrhoval podpořit jordánského krále Husajna v jeho konfliktu s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP).[10] V roce 1974 byl členem delegace, která vyjednávala dohodu o oddělení/odpoutání vojsk (Separation of Forces Agreement). V témže roce byl jmenován ministrem zahraničních věcí, kterým byl až do roku 1977. Krátce před svou smrtí byl v roce 1980 kandidátem ve volbě na post předsedy Strany práce, v níž vyzval k souboji stávajícího předsedu Šimona Perese.

Alon byl architektem tzv. Alonova plánu, podle kterého by Izrael ukončil okupaci Západního břehu po dohodě o rozdělení teritorií.

Zemřel 29. února 1980 ve věku 61 let v severoizraelské Afule.[5] Je pohřben na břehu Galilejského jezera na hřbitově kibucu Ginosar.[11]

Památka[editovat | editovat zdroj]

Po Alonovi nese jméno hlavní silnice na Západním břehu vedoucí severojižním směrem podél východního okraje Samařska. V roce 2005 byl v celostátní izraelské soutěži internetového deníku Ynetnews zvolen 65. největším Izraelcem všech dob.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yigal Allon na anglické Wikipedii.

  1. EISENBERG, Ronald L. The Streets of Jerusalem: Who, What, Why. Jerusalem : Devora, 2006. 407 s. Dostupné online. ISBN 1-932687-54-8. S. 395. (anglicky)  
  2. a b COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London : Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. S. 21-22. (anglicky)  
  3. Yigal Allon (1918-1980) [online]. Židovská agentura, [cit. 2012-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. MORRIS, Benny. The Birth of the Palestinian Refugee Problem Revisited. 2. vyd. Cambridge : Cambridge University Press, 2004. 324 s. Dostupné online. ISBN 978-0521009676. S. 33-34. (anglicky)  
  5. a b c Yigal Allon [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2012-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. BAR ZOHAR, Michael. Ben-Gurion: A Biography. New York : Weidenfeld and Nicolson, 1978. 334 s. ISBN 0-297-77401-8. S. 174. (anglicky)  
  7. MORRIS, Benny. Israel's Border Wars, 1949-1956: Arab Infiltration, Israeli Retaliation, and the Countdown to the Suez War. Oxford : Oxford University Press, 1997. 488 s. Dostupné online. ISBN 0-19-829262-7. S. 126. (anglicky)  
  8. DAJAN, Moše. Story of My Life. New York : Morrow, 1976. 640 s. ISBN 0-688-03076-9. S. 150. (anglicky)  
  9. Yigal Allon [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, [cit. 2012-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. SHLAIM, Avi. Lion of Jordan: The Life of King Hussein in War and Peace. London : Penguin Books, 2007. 720 s. ISBN 978-0713997774. S. 330–331. (anglicky)  
  11. Yigal Allon [online]. Jesus Boat Museum, 1980-02-29, [cit. 2012-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. 'בניוביץ, גיא. הישראלי מספר 1: יצחק רבין [online]. Ynetnews, 2005-05-11, [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (hebrejsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SHAPIRA, Anita; ABEL, Evelyn. Yigal Allon, Native Son: A Biography. Filadelfie : University of Pennsylvania Press, 2008. 384 s. Dostupné online. ISBN 978-0812240283. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]