Přeskočit na obsah

Jan Škoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O českém politikovi a poslanci ČNR za ČSS pojednává článek Jan Škoda (politik).
Jan Škoda
Narození2. května 1896
Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. listopadu 1981 (ve věku 85 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPražská konzervatoř
Povolánírežisér, herec, divadelní režisér a dramaturg
Manžel(ka)
Příbuzní
Oceněnínárodní umělec (1954)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Škoda (2. května 1896, Smíchov[1] – 17. listopadu 1981, Praha)[2] byl český divadelní režisér, ředitel, dramaturg a herec. Byl manželem herečky Soni Neumannové, švagrem herce ND Stanislava Neumanna, zetěm básníka S. K. Neumanna.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Studium

[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě v roce 1914 na reálném gymnáziu v Praze pokračoval po první světové válce v dalším studiu na Českém vysokém učení technickém a současně na dramatickém oddělení konzervatoře v Praze (1920–1923).[3][4]

Na konzervatoři byl žákem profesora Jaroslava Hurta, ve dvacátých letech spolu s dalšími mladými posluchači a absolventy třídy J. Hurta hrál v holešovické Legii malých v mimoškolních veřejných představeních. Práce v tomto studiu se zúčastnili rovněž např. Jiřina Šejbalová, František Salzer, Jiří Frejka, Erik A.Saudek, Bohuš Záhorský, František Muzika, František Zelenka, Jaroslav Ježek, Saša Machov a další.[5]

Jako student konzervatoře se stal v roce 1921 elévem činohry Národního divadla a vystupoval zde v menších rolích až do roku 1924.[4]

Režisér a ředitel

[editovat | editovat zdroj]

Následně působil jako režisér v divadle v Košicích (1924–1926),[4] ve Východočeském divadle (režisér, šéf činohry 1926–1928), v Českých Budějovicích (1928–1929)[6] a od roku 1930 do roku 1937 jako šéf činohry a režisér v ostravském Národním divadle moravskoslezském[7] (s výjimkou sezóny 1931/1932 strávené ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde zastával pozici šéfa české činohry).[8]

V letech 1937–1939 byl šéfem činohry a režisérem Zemského divadla v Brně[9] a od konce roku 1939 se vrátil do NDM v Ostravě jako šéf činohry a režisér,[7] v letech 1940–1942 byl jeho ředitelem.[10]

Za okupace byl v roce 1942 zatčen,[11] avšak následně propuštěn a zbaven funkce ředitele.

Od roku 1943 pracoval v Nezávislém divadle, Intimním divadle a režíroval pohostinsky v divadle Uranie.[4] V květnu 1945 založil spolu s dalšími ostravskými divadelníky[12] Karlem Paloušem a scénografem Janem Sládkem v Praze „Malé realistické divadlo“ a stal se jeho ředitelem. Divadlo sídlilo v sále v malostranské Umělecké besedě.

Jan Škoda chtěl připojit k divadlu jako pobočnou scénu i Divadlo satiry a toto se stalo v sezóně 1945/1946 jeho formální součástí. V září 1945 přestěhoval své divadlo do bývalého Švandova divadla a nové divadlo působilo pod jménem „Realistické divadlo“.[13] Do souboru byli angažováni například Jiří Dohnal, Bohuš Záhorský a Jiřina Petrovická. Dramaturgem divadla se stal E. A. Saudek, známý překladatel děl W. Shakespeara.

V letech 1950–1951 byl režisérem činohry v Národním divadle v Praze.[6] V Národním divadle spolupracoval výhradně s divadelním scénografem Františkem Tröstrem,[4] kterého často zval i později ke spolupráci na svých inscenacích do Vinohradského divadla.

Od roku 1951 působil jako umělecký šéf a režisér v Divadle na Vinohradech, resp. ve zde působícím Divadle čs.armády (od sezóny 1955/1956 jako Ústřední divadlo čs. armády) a to až do svého odchodu na odpočinek (1960).[4]

Nejen divadlo

[editovat | editovat zdroj]

Ještě před druhou světovou válkou se stal členem KSČ.[14] V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění.[15] Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[16] Později podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[17] V březnu 1948 byl členem představenstva přípravného výboru pro Sjezd národní kultury,[18] který řešil poúnorové směřování kulturní politky ze stranického hlediska. Na tomto sjezdu (10.–11. dubna 1948) měl i projev.[19][20] V dubnu 1948 byl členem kulturní komise Ústředního akčního výboru Národní fronty. Od prosince 1948 byl členem přípravného výboru Jiráskovské akce.[18] Komunistickým režimem byl oceňován.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Vybrané divadelní režie

[editovat | editovat zdroj]
  • 1932 J. W. Goethe: Faust, Národní divadlo moravskoslezské
  • 1935 K. Čapek: Loupežník, Národní divadlo moravskoslezské
  • 1936 M. Gorkij: Jegor Bulyčov a ti druzí, Národní divadlo moravskoslezské
  • 1937 Ferdinand Bruckner: Napoleon I., Zemské divadlo v Brně
  • 1938 K. Čapek: Matka, Zemské divadlo v Brně
  • 1939 E. Rostand: Cyrano z Bergeracu, Zemské divadlo v Brně
  • 1940 E. O'Neill: Toužení pod jilmy, Národní divadlo moravskoslezské
  • 1944 E. Hardt: Blázen Tantris, Vinohradské divadlo – na scéně Divadla J. K. Tyla (pohostinská režie Jana Škody)
  • 1944 Jan Grmela: Klec ze zlata, Nezávislé divadlo
  • 1944 W. Gilbricht: Boty pod postelí, Nezávislé divadlo
  • 1945 A. N. Ostrovskij: I chytrák se spálí, Realistické divadlo
  • 1945 F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, Realistické divadlo
  • 1945 L. Holberg: Bez bázně a hany, Realistické divadlo
  • 1945 Molière: Don Juan, Realistické divadlo
  • 1946 J. Mahen: Mezi dvěma bouřkami, Realistické divadlo
  • 1946 W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské, Realistické divadlo
  • 1946 H. Ibsen: Opory společnosti, Realistické divadlo
  • 1946 W. Shakespeare: Večer tříkrálový, Realistické divadlo
  • 1947 Sean O'Casey: Juno a páv, Realistické divadlo
  • 1947 Molière: Škola manželů, Realistické divadlo
  • 1947 P. Mérimée: Kočár nejsvětější svátosti, Realistické divadlo
  • 1947 G. B. Shaw: Muž budoucnosti, Realistické divadlo
  • 1948 A. Miller: Všichni moji synové, Realistické divadlo
  • 1949 P. A. Pavlenko: Štěstí, Realistické divadlo
  • 1950 A. Jirásek/Vostřák: Filosofská historie (balet), Divadlo J. K. Tyla Plzeň
  • 1950 A. P. Štejn: Čestný soud, Tylovo divadlo, 50 repríz
  • 1950 A. N. Ostrovskij: Výnosné místo, Tylovo divadlo, 79 repríz
  • 1951 J. A. Burjakovskij: Lidé, bděte!, Národní divadlo (ND), 100 repríz
  • 1951 W. Shakespeare: Othello, Tylovo divadlo, 80 repríz
  • 1952 S. Vurgun: Východ slunce, Divadlo čs. armády
  • 1952 A. Jirásek: Jan Roháč, Divadlo čs. armády
  • 1952 A. Jirásek: Jan Žižka, Divadlo čs. armády
  • 1953 W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Divadlo čs. armády
  • 1954 Nâzım Hikmet: Legenda o lásce, Divadlo čs. armády
  • 1955 Jiří Procházka: Ohně na horách, Divadlo čs. armády
  • 1955 Friedrich Schiller: Don Carlos, Divadlo čs. armády
  • 1955 Milan Jariš: Inteligenti, Ústřední divadlo čs. armády
  • 1956 K. Korcelli: Dům na Tvrdé, Ústřední divadlo čs. armády
  • 1956 M. Gorkij: Barbaři, Ústřední divadlo čs. armády
  • 1958 L. I. Slavin: Intervence, Ústřední divadlo čs. armády
  • 1958 Arnošt Dvořák: Král Václav IV, Ústřední divadlo čs. armády
  • 1959 W. Shakespeare: Koriolanus, Ústřední divadlo čs. armády
  • 1960 Ilja Prachař: Svět, kde se nežebrá, Ústřední divadlo čs. armády

Vybrané divadelní role

[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti českého divadla o Janu Škodovi

[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Hlavatý

  • Jan Škoda byl vynikající režisér realistické školy. Režisér – jak se říká koncepční, s přesnou představou o tvaru divadla. Měl smysl pro pravdivý realistický detail, ale také pro architektonickou výstavbu celku představení. Dělal u nás Gorkého Barbary tak nádherně, že si nedovedu představit lepší inscenaci této hry.[21]

Vlasta Fabianová

  • „Velkou událostí začátku padesátých let byla inscenace Othella v režii Jana Škody a ve výpravě Františka Tröstra.“[22]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu při farnosti sv.Václava na Smíchově v Praze
  2. ↑ Zemřel národní umělec Jan Škoda. Rudé právo. 19. 11. 1981, s. 1. Dostupné online. 
  3. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 516
  4. ↑ a b c d e f Jan Škoda [online]. Archiv Národního divadla. Dostupné online. 
  5. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31, 86.
  6. ↑ a b Josef Tomeš: Český biografický slovník XX. století III, s. 272
  7. ↑ a b Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy 2, s. 400.
  8. ↑ Kolektiv autorů: Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000, s. 443.
  9. ↑ Kolektiv autorů: Postavy brněnského jeviště I. Brno, 1984, s. 341.
  10. ↑ Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského : 1919–1999. Ostrava, 1999, s. 145
  11. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 490
  12. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 36, ISBN 978-80-200-1502-0.
  13. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 33–34, 36–37, ISBN 978-80-200-1502-0
  14. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 83, ISBN 978-80-239-9604-3
  15. ↑ Rudé právo, 15. 5. 1946 (ročník 26, č. 113), str. 1
  16. ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu, 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175. 
  17. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistické strany Československa, 1948 [cit. 2024-10-24]. Roč. 17, čís. 8, s. 151. Dostupné online. 
  18. ↑ a b KNAPÍK, Jiří. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948–1953: biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových pracovníků, redaktorů--. 1. vyd. Praha: Nakl. Libri, 2002. 278 s. ISBN 978-80-7277-093-9. OCLC ocm50289035 S. 229. OCLC: ocm50289035. 
  19. ↑ Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967. Příprava vydání Jiří Knapík, Martin Franc. Vyd. 1. vyd. Praha: Academia 2 s. (Šťastné zítřky). Dostupné online. ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 OCLC: ocn780284198. 
  20. ↑ Sjezd národní kultury: Sbírka dokumentů. [s.l.]: Orbis, 1948. 340 s. 
  21. ↑ Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 187–8
  22. ↑ FABIANOVÁ, Vlasta; DANEŠ, Ladislav. Jsem to já?. 1. vyd. Praha: Odeon, 1993. 470 s. (Klub čtenářů). ISBN 978-80-207-0419-1. S. 223. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Josef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 33, 50, 51, 105–6
  • Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146, 464, 516
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31, 86, 103, 213–4
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 329
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 20, 33, 36–7, 66, 93, 129, 130, 148, 175, 219, 220, 246–8, 250, 256, 271, 275, 289, 301, 304, 306–7, 310, 340, 349, 372, 387, 411, 419, 426, 433, 445, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 30, 51, 115, 117, 137, 188, 194, 227, 325, 337–340, 350, 364, 443, 505, 527, 528, 533, 534.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 73, 102–3, 107–9, 222–3, 307, 313, ISBN 80-207-0419-1
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 144
  • Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského : 1919–1999. Ostrava : Národní divadlo moravskoslezské, 1999. 175 s. ISBN 80-238-5261-2. S. 37–38, 145, 146.
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 82, 176, 181, 245, 262, 265–6, 382, 385, 395–6, 399, 402, 486–8, 492–3, 515–6, 518, 521, 537, 553, 588, 597–8, 612, 620, 626–7, 635, 652, 660, 661, 665
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 490
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 258, 261, 263, 279, 280, 282
  • Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 2. svazek : M–Ž. 2. vydání. Ostrava : Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2013. 575 s. ISBN 978-80-7464-387-3. S. 400.
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 223
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 341–345.
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, 1975, vyd. Divadelní ústav, Praha, str. 166, 261
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 68, 83, 85–7, 89, 91, 95, 103, 107, 115, 180–3, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 272. 
  • Alena Urbanová: Vítězslav Vejražka, Orbis, Praha, 1963, str. 48, 70, 96–8, 100
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 182, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 9, 51, 75, 81–2, ISBN 80-7243-121-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 90, 157, 210–212, 214–5, 219, 221–5, 239, 302–3, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 134, 136, 158–9, 189, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Škoda&oldid=24338538“