Hořenec (Nezabylice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hořenec
Náves s kaplí svaté Anny
Náves s kaplí svaté Anny
Základní informace
Charakter sídla malá vesnice
Počet obyvatel 75 (2011)[1] (e)
Domů 34 (2014)
Nadmořská výška 270 m
Lokalita
PSČ 430 01
Obec Nezabylice
Okres Chomutov
Historická země Čechy
Katastrální území Nezabylice (6,7 km²)
Zeměpisné souřadnice
Hořenec
Hořenec
Další údaje
Kód části obce 408077
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hořenec (německy Horschenz) je malá vesnice v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Stojí v Mostecké pánvi na soutoku Chomutovky a Hačky v nadmořské výšce 270 metrů, asi šest kilometrů jihovýchodně od Chomutova. Vesnice stavebně navazuje přímo na východní okraj Nezabylic, do jejichž katastrálního území jako část obce patří. V roce 2011 zde trvale žilo 75 obyvatel.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název obce je odvozen z mužského jména Hořen, tedy ves Hořeniců.[2] Připouští se však i možný původ od slova hořet. Ve starých listinách se setkáváme se šlechtickými predikáty a tvary: Bech de Horsenitz (1327), in v Horzinicz (1378), Stephanus de Horzenicz (1388), Horzenicze (1546), Job Šmohař z Rochova na Kralupech a Hořenci (1615).[3] Český název se během 20. století měnil z Hořence (do roku 1910), přes Hořenice (do roku 1991) po současný tvar Hořenec (od 1. 1. 1992).[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V písemných pramenech se Hořenec objevuje poprvé roku 1327 jako sídlo Štěpána, Františka a Becha, příslušníků vladyckého rodu z Hořenic.[5] V roce 1388 je Hořenec uváděn jako sídlo bratrů Štěpána a Slavibora ze Všechlap, po jejichž smrti připadlo panství králi. Ladislav Pohrobek udělil roku 1454 zeměpanský majetek rodu Šeptáčů ze Všechlap. V darovací listině je poprvé zmíněna hořenecká tvrz.[6]

Roku 1546 dosáhl majitel vsi Šmohař z Rochova zápisu panství v zemských deskách jako svobodného šlechtického statku. Jeho potomek Job Šmohař připojil vesnici ke kralupskému panství, ale pro účast na stavovském povstání mu byla zkonfiskována část majetku včetně kralupského panství, které roku 1623 koupil Jaroslav Bořita z Martinic a připojil ho k ahníkovskému panství.[6] Pravděpodobně během událostí třicetileté války zanikla po ztrátě sídelní funkce místní tvrz, jejíž polohu se nepodařilo určit.[5]

Po třicetileté válce vystřídal Hořenec několik majitelů a roku 1655[6] je uváděn jako součást panství Líčkov. Roku 1714 byl koupen spolu s Nezabylicemi Lichtenštejny a připojen k panství Červený Hrádek.[5] V srpnu roku 1761 v Hořenci a Velemyšlevsi zničila rozvodněná ChomutovkaHačka celkem osmnáct domů.[7]

Na konci sedmnáctého století se v Hořenci objevila a začala rozrůstat židovská komunita. V polovině osmnáctého století tu již žilo dvanáct židovských rodin, které se živily obchodem s peřím, vlnou a plátnem nebo jako krejčí, řezníci a jeden také jako posel. O sto let později zde žilo asi 170 Židů, kteří měli vlastní synagogu a hřbitov. Jejich děti navštěvovaly židovskou školu v Údlicích. Synagoga byla zbořena a na místě židovského hřbitova je hromadný hrob obětí pochodu smrti z roku 1945.[5]

Až do začátku 20. století se v Hořenci vyrábělo tříslo z kůry mladých dubů, které se pěstovaly v okolních dubových hájích, které se kácely jednou za 8–10 a průběžně obnovovaly. Pozůstatkem tohoto hospodaření je Hořenecký lesík asi 1 km jihovýchodně od vesnice.[8]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Geologická stavba, reliéf a půdy[editovat | editovat zdroj]

Samotná vesnice stojí na čtvrtohorních říčních a splachových sedimentech (písek, štěrk, hlína) Hačky a Chomutovky, která tvoří osu území přibližně ve směru západ – východ. Intravilán vesnice je ze severní a jižní strany ohraničen třetihorními vulkanoklastiky. Na ně navazují třetihorní jíly a písky, jezerní sedimenty (jíl, uhelný jíl, uhlí) a čtvrtohorní naváté sedimenty (spraše a sprašové hlíny).[9]

Okolí Hořence patří k plochým krajinám a pahorkatinám. Z geomorfologického hlediska je Hořenec a jeho okolí součástí Krušnohorské subprovincie, konkrétně spadá do Podkrušnohorské oblasti a celku Mostecké pánve. Přímo intravilánem probíhá podél pravého břehu Hačky hranice podcelků Chomutovsko-teplické pánve (okrsky Březenská pánevÚdlická kotlina) a Žatecké pánve (okrsek Blažimská plošina).[10]

Z půdních typů se v okolí vesnice vyskytují fluvizemě (v úzkých pásech podél toků Chomutovky a Hačky), dále na pravém břehu Chomutovky převažují černozemě a na levém břehu smonice. V jižní části katastru se nachází malá ostrůvkovitá oblast výskytu kambizemě.[11]

Vodstvo a podnebí[editovat | editovat zdroj]

Oblast Hořence patří k úmoří Severního moře. Protéká jím potok Hačka, který pramení v Krušných horách na východě od vesnice Strážky a na severním okraji vesnice se vlévá do Chomutovky. Klimaticky prochází přibližně mezi zástavbou Nezabylic a Hořence hranice dvou klimatických oblastí Quittovy klasifikace: mírně teplé, ve které leží Nezabylice, a teplé, ve které leží Hořenec.[12]

Flora a fauna[editovat | editovat zdroj]

Potenciální přirozená vegetace je tvořena v těsném okolí vesnice černýšovou dubohabřinou, která přechází do mochnové doubravy.[13] Z fytogeografického členění je oblast součástí okrsku Žatecké Poohří.[14]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Až do roku 1930 byl Hořenec větší vesnicí než Nezabylice. Tehdy v Hořenci žilo 354 obyvatel a z oho 51 československé národnosti a 303 národnosti německé. Naprostá většina z nich (342) se hlásila k římskokatolické církvi, dva byli evangelíci, dva izraelité a ostatní bez vyznání.[15] Do roku 2013 patřila vesnice do římskokatolické farnosti Údlice-Přečaply, jejíž nástupnickou farností je děkanství v Chomutově.

Při sčítání lidu v roce 2011 v Hořenci žilo 75 obyvatel, z toho 40 žen. Dále zde žilo třináct dětí do věku 14 let (17,3 %) a osm lidí ve věku nad 65 let (10,6 %). Ekonomicky aktivních bylo 45, z toho 22 bylo zaměstnáno v oblasti služeb. Za prací vyjíždělo 20 lidí.[16]

Počet obyvatel v obci klesal již od začátku 20. století, ale největšímu poklesu došlo až po skončení 2. světové války, kdy se po odsunu Němců počet obyvatel zmenšil oproti předválečnému období o více než polovinu. Počet obyvatel se nadále snižoval a vesnici hrozil zánik v souvislosti s plánovaným vytvořením výsypky Velemyšleves.[5] Teprve po roce 1990 začalo obyvatel znovu přibývat.

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 až 2011[16][17]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 365 387 442 405 433 402 354 150 108 85 65 49 67 75
Domy 46 53 61 63 57 51 53 41 . 24 19 24 23 29
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů obce Nezabylice.

Obecní správa[editovat | editovat zdroj]

V letech 1869–1960 byl Hořenec osadou sousedních Nezabylic, v období 1961–1991 se stal místní částí Údlic a od roku 1992 je opět místní částí Nezabylic.[4]

Hospodářství a doprava[editovat | editovat zdroj]

Hořencem prochází silnice III. třídy 00727, po které vede cyklotrasa místního významu č. 3034 z Chomutova přes Blažim do Postoloprt. Na návsi stojí autobusová zastávka.

Společnost[editovat | editovat zdroj]

Ve vsi nejsou školská zařízení. Malé děti mohou navštěvovat mateřskou školku v Nezabylicích a starší dojíždí do školy v Údlicích.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Kaple svaté Anny byla postavena v roce 1769 a opravena v letech 1851[7] a 1992. Stojí na obdélníkovém půdorysu s trojúhelníkovým presbytářem a štítem. Součástí střechy je cibulovitá zvonice. Uvnitř kaple býval obraz svatého Floriána a barokní sochy Panny Marie, svatého Michala a svatého Josefa a svatého Jana, které byly po restaurování uloženy v chomutovském muzeu.[5]
  • Původně polychromovaná socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1704[18] u mostu přes Hačku
  • Kříž na omítnutém soklu

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 
  3. BINTEROVÁ, Zdena. Vznik a význam místních jmen v okrese Chomutov. Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 3, s. 84–85. ISSN 0231-5076. 
  4. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (2. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 624 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-01. ISBN 80-250-1311-1. S. 168. 
  5. a b c d e f BINTEROVÁ, Zdena, a kol. Obce chomutovského okresu. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Hořenec, s. 173. 
  6. a b c RAK, Petr. Hořenec – tvrz. Nástup [online]. [cit. 2014-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-24. 
  7. a b RAK, Petr. Hořenec. Nástup [online]. [cit. 2014-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-08. 
  8. Historie obce Hořenec [online]. Nezabylice: Obec Nezabylice [cit. 2014-05-17]. Dostupné online. 
  9. Zjednodušená geologická mapa 1:50 000 [online]. Králův Dvůr: Pavel Bokr [cit. 2014-05-17]. Dostupné online. 
  10. CENIA. Geomorfologická mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2014-05-18]. Dostupné online. 
  11. CENIA. Klasifikace půdních typů podle TKSP a WRB [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2014-05-18]. Dostupné online. 
  12. CENIA. Klimatické oblasti [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2014-06-22]. Dostupné online. 
  13. CENIA. Potenciální přirozená vegetace [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2014-05-18]. Dostupné online. 
  14. CENIA. Fytogeografické členění ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2014-05-18]. Dostupné online. 
  15. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé – I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 643 s. S. 99. 
  16. a b Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 292. 
  17. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  18. BINTEROVÁ, Zdena. Umělecké památky okresu Chomutov. Památky, příroda, život. 1985, roč. 17, čís. 2, s. 58. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]