Hana Benešová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O české běžkyni pojednává článek Hana Benešová (atletka).
Hana Benešová
Hana Benešová.jpg
2. první dáma Československa
V roli:
18. prosince 1935 – 5. října 1938
V roli:
21. července 1940 – 2. dubna 1945
(v exilu)
V roli:
2. dubna 1945 – 7. června 1948
PředchůdkyněCharlotta Garrigue Masaryková
NástupkyněMarta Gottwaldová

Narození16. července 1885
Domaslavice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí2. prosince 1974 (ve věku 89 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníSezimovo Ústí
ChoťEdvard Beneš (1909–1948)
Profesevšeobecná sestra a spisovatelka
OceněníFlorence Nightingale Medal (1975)
Čestné občanství města České Budějovice
CommonsHana Benešová
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Edvard a Hana Benešovi v roce 1934

Hana Benešová, rozená Anna Vlčková, (16. července 1885 Domaslavice[1]2. prosince 1974 Praha) byla první dáma Československa a manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Seznámení a manželství s Edvardem Benešem[editovat | editovat zdroj]

Se svým budoucím manželem se Anna Vlčková seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně. Po zasnoubení v květnu 1906 si Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Také Beneš si změnil jméno: místo původního Eduard si začal říkat Edvard.[2] Svatba proběhla na 6. listopadu 1909 v Praze. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána jako Eduard a Anna.[3]

Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje. Po odchodu Beneše do exilu v září 1915 čelila Hana Benešová spolu s dvorním radou Václavem Oličem obvinění z přechovávání spisů Tomáše Garrigue Masaryka[4] a strávila kvůli manželovým politickým aktivitám v zahraničí celkem jedenáct měsíců ve vězení.[5] S manželem se neviděli více než tři roky a znovu se setkali až na začátku roku 1919.

Benešovi se v té době museli smířit s tím, že zřejmě nikdy nebudou mít děti. Jediné těhotenství paní Hany skončilo potratem.[5]

První republika a exilové období[editovat | editovat zdroj]

Během první republiky vstoupila do povědomí jako vzdělaná a okouzlující manželka ministra zahraničí a posléze prezidenta republiky. Během druhé světové války pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu paní Charlotty Masarykové to byla až Hana Benešová, která vytvořila představu o československé první dámě.

Hana Benešová na návštěvě v Olomouci v červenci 1946

Do komunistického puče v únoru 1948 prožívala první dáma své nejlepší roky. Paní Benešovou národ uznával a jejím jménem byly pojmenovány četné instituce. Vývoj od nastoupení prezidentského úřadu v roce 1935 a zejména po roce 1945 však stál Edvarda Beneše mnoho sil, za což zaplatil postupným zhoršováním svého zdravotního stavu. Abdikoval v červnu 1948 a v září téhož roku zemřel.

V ústraní[editovat | editovat zdroj]

Hanu Benešovou čekalo ještě 26 let života v období komunistického režimu. Dostala důchod odpovídající platu tehdejšího ministra s příplatky.[6] Stát jí platil i byt v domě U Drahomířina sloupu na Loretánském náměstí o rozloze 450 m², se zvláštním vchodem a terasou. Až do konce života si mohla držet řidiče služebního automobilu, hospodyni a komornou; také ti byli placeni státem.[7] V polovině šedesátých let byl byt Hany Benešové ovšem fakticky rozdělen na byty dva, když se do něj nastěhovala jedna z neteří zesnulého prezidenta – Božena Klučková se svým manželem Lvem Klučkou.[7]

Ani po smrti svého manžela nežila Hana Benešová nijak opuštěně ani izolovaně. Velmi blízkou osobou jí byla komorná Vilma Kulhánková, která sloužila manželům Benešovým od roku 1937 a paní Benešové až do její smrti. Hana Benešová navštěvovala koncerty klasické hudby a umělecké výstavy. Přijímala návštěvy, často z širšího rodinného kruhu Edvarda Beneše a T. G. Masaryka. Mezi její důvěrné přátele patřila herečka Leopolda Dostalová.[7] Existovala nepsaná úmluva se státními orgány, že se bývalá první dáma nebude politicky angažovat. V období Pražského jara dvakrát veřejně vystoupila, poprvé od roku 1948. Šlo o střízlivá a nijak zásadní vystoupení. V prvním rozhovoru pro noviny vyjádřila Hana Benešová své uspokojení nad tím, že se konečně přehodnocuje úloha jejího muže i T. G. Masaryka v československých dějinách. V druhém případě kondolovala Ludmile Palachové, matce Jana Palacha: „Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti nesmírnou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám.“[7]

Zemřela 2. prosince 1974 v bytě na Loretánském náměstí, kde byla neustále pod dohledem Státní bezpečnosti. Po smrti manžela, kdy se stáhla do ústraní, ji ještě dlouhá léta lidé poznávali v tramvaji a na důkaz úcty povstávali. Drobnou informaci o jejím pohřbu (bez přesného data úmrtí) zveřejnily komunistické noviny až v pondělí 9. prosince, tj. až po pohřbu, který se konal v sobotu 7. prosince 1974.[8] Byla pochována vedle svého manžela v hrobce v areálu vilySezimově Ústí. V závěti odkázala vilu (svou a svého manžela) Husitskému muzeuTáboře s tím, že tam má být vybudován Benešův památník. Komunisté tak neučinili; vilu pak používal po určitou dobu předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal.[7] Vláda České republiky ji používala do roku 2005. Od té doby vila a park funguje jako Památník dr. Edvarda Beneše pod správou táborského Husitského muzea.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Osek
  2. MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. ISBN 978-80-257-1895-7. S. 23–24 a s. 322, poznámka č. 6.
  3. Matriční záznam o sňatku ve farnosti Královské Vinohrady - Sv. Ludmily, 6. 11. 1909.
  4. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3 , str. 12, 13, 23-24, 34, 84
  5. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 115–119. 
  6. BOROVIČKA, Michael. Hana Benešová: Skutečná dáma, kterou zbožňovali. iDNES [online]. 2008-01-28 [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. 
  7. a b c d e HRUBÝ, Dan. Hana Benešová. Reflex [online]. 2014-12-11 [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. 
  8. Dálnopisem, poštou, telefonem. Rudé právo. 9.12.1974, s. 2. Dostupné online. 
  9. V Sezimově Ústí byl zpřístupněn památník Edvarda Beneše. České Budějovice [online]. Český rozhlas, 2005-05-30 [cit. 2022-07-21]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Listy důvěrné. Vzájemná korespondence Hany a Edvarda Benešových (Edd. vydání Jana Šetřilová a Jaroslav Čechura). Praha, Česká expedice, 1996. ISBN 80-85281-43-0.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 83. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 4. sešit : Bene–Bez. Praha: Libri, 2006. 376–477 s. ISBN 80-7277-299-6. S. 402. 
  • KOSATÍK, Pavel. Manželky prezidentů: deset žen z Hradu. 3., dopl. a rozš. vyd. Praha: Mladá fronta, 2009. 411 s., [40] obr. příl. s. ISBN 978-80-204-2077-0. Kapitola Hana Benešová (1885–1974): První dáma státu, s. 75–139. 
  • ZÍDEK, Petr. Po boku : třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012). Praha: Universum, 2012. 416 s. ISBN 978-80-242-3694-0. 
  • FROLÍK, František. Osobnosti Kladenska s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka - Gelton, 2015. 281 s. ISBN 978-80-88125-00-6. Kapitola Hana Benešová, s. 42–43. 
  • ZÍDEK, Petr. Hana Benešová. 1. vyd. Praha: Universum, 2014. 288 s. ISBN 978-80-242-4681-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]