Hana Benešová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O české běžkyni (* 1975) pojednává článek Hana Benešová (atletka).
Hana Benešová
Hana a Edvard Benešovi
Hana a Edvard Benešovi
Rodné jméno Anna Vlčková
Narození 16. července 1885 nebo 16. srpna 1885
Rakousko-Uhersko Domaslavice, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 2. prosince 1974 (ve věku 89 let)
Československo Praha, Československo
Místo pohřbení Sezimovo Ústí
Titul První dáma Československa
Manžel(ka) Edvard Beneš
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hana Benešová (rozená Anna Vlčková; 16. července 1885 Domaslavice,[1] okres Teplice2. prosince 1974 Praha) byla manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Seznámení a manželství s Edvardem Benešem[editovat | editovat zdroj]

Se svým budoucím manželem se Anna Vlčková seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně. Po zasnoubení v květnu 1906 si Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Také Beneš si změnil jméno: místo původního Eduard si začal říkat Edvard.[2] Svatba proběhla na podzim 1909. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna.[3]

Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje. Po odchodu Beneše do exilu v září 1915 čelila Hana Benešová spolu s dvorním radou Václavem Oličem obvinění z přechovávání spisů Tomáše Garrigue Masaryka[4] a strávila kvůli manželovým politickým aktivitám v zahraničí celkem jedenáct měsíců ve vězení.[5] S manželem se neviděli více než tři roky a znovu se setkali až na začátku roku 1919.

Benešovi se v té době museli smířit s tím, že zřejmě nikdy nebudou mít děti. Jediné těhotenství paní Hany skončilo potratem.[5]

První republika a exilové období[editovat | editovat zdroj]

Během první republiky vstoupila do povědomí jako vzdělaná a okouzlující manželka ministra zahraničí a posléze prezidenta republiky. Během druhé světové války pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu paní Charlotty Masarykové to byla až Hana Benešová, která vytvořila představu o československé první dámě.

V ústraní[editovat | editovat zdroj]

Hana Benešová na návštěvě v Olomouci v červenci 1946

Do komunistického puče v únoru 1948 prožívala první dáma své nejlepší roky. Paní Benešovou národ miloval a uznával ji. Vývoj od nastoupení prezidentského úřadu v roce 1935 a zejména po roce 1945 však stál Edvarda Beneše mnoho sil, za což zaplatil postupným zhoršováním svého zdravotního stavu. Abdikoval v červnu 1948 a v září téhož roku zemřel.

Hanu Benešovou čekalo ještě 26 let života v období komunistického režimu. Dostala důchod odpovídající platu tehdejšího ministra s příplatky.[6] Stát jí platil i byt v domě „U Drahomířina sloupu“ na Loretánském náměstí o rozloze 450 m², se zvláštním vchodem a terasou. Až do konce života si mohla držet řidiče služebního automobilu, hospodyni a komornou; také ti byli placeni státem.[7] V polovině šedesátých let byl byt Hany Benešové ovšem fakticky rozdělen na byty dva, když se do něj nastěhovala jedna z neteří zesnulého prezidenta – Božena Klučková se svým manželem Lvem Klučkou.[7]

Ani po smrti svého manžela nežila Hana Benešová nijak opuštěně ani izolovaně. Velmi blízkou osobou jí byla komorná Vilma Kulhánková, která sloužila manželům Benešovým od roku 1937 a paní Benešové až do její smrti. Hana Benešová navštěvovala koncerty klasické hudby a umělecké výstavy. Přijímala návštěvy, často z širšího rodinného kruhu Edvarda Beneše a T. G. Masaryka. Mezi její důvěrné přátele patřila herečka Leopolda Dostalová.[7] Existovala nepsaná úmluva se státními orgány, že se bývalá první dáma nebude politicky angažovat. V období Pražského jara dvakrát veřejně vystoupila, poprvé od roku 1948. Šlo o střízlivá a nijak zásadní vystoupení. V prvním rozhovoru pro noviny vyjádřila Hana Benešová své uspokojení nad tím, že se konečně přehodnocuje úloha jejího muže i T. G. Masaryka v československých dějinách. V druhém případě kondolovala Ludmile Palachové, matce Jana Palacha: „Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti nesmírnou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám.“[7]

Zemřela 2. prosince 1974 v bytě na Loretánském náměstí, kde byla neustále pod dohledem Státní bezpečnosti. Po smrti manžela, kdy se stáhla do ústraní, ji ještě dlouhá léta lidé poznávali v tramvaji a na důkaz úcty povstávali. Drobnou informaci o jejím pohřbu (bez přesného data úmrtí) zveřejnily komunistické noviny až v pondělí 9. prosince, tj. až po pohřbu, který se konal v sobotu 7. prosince 1974.[8] Byla pochována vedle svého manžela v hrobce v areálu vily v Sezimově Ústí. V závěti odkázala vilu (svou a svého manžela) Husitskému muzeuTáboře s tím, že tam má být vybudován Benešův památník. Komunisté tak neučinili; vilu pak používal po určitou dobu předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal.[7] Vláda České republiky ji používá dodnes. V těsné blízkosti vily vznikl v roce 2000 Památník Edvarda Beneše, který provozuje táborské Husitské muzeum.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Osek
  2. MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. ISBN 978-80-257-1895-7. S. 23–24 a s. 322, poznámka č. 6.
  3. Matriční záznam o sňatku ve farnosti Královské Vinohrady - Sv. Ludmily, 6. 11. 1909.
  4. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3 , str. 12, 13, 23-24, 34, 84
  5. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 115–119. 
  6. BOROVIČKA, Michael. Hana Benešová: Skutečná dáma, kterou zbožňovali. iDNES [online]. 2008-01-28 [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. 
  7. a b c d e HRUBÝ, Dan. Hana Benešová. Reflex [online]. 2014-12-11 [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. 
  8. Dálnopisem, poštou, telefonem. Rudé právo. 9.12.1974, s. 2. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Listy důvěrné. Vzájemná korespondence Hany a Edvarda Benešových (Edd. vydání Jana Šetřilová a Jaroslav Čechura). Praha, Česká expedice, 1996. ISBN 80-85281-43-0.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 83. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 4. sešit : Bene–Bez. Praha: Libri, 2006. 376–477 s. ISBN 80-7277-299-6. S. 402. 
  • KOSATÍK, Pavel. Manželky prezidentů: deset žen z Hradu. 3., dopl. a rozš. vyd. Praha: Mladá fronta, 2009. 411 s., [40] obr. příl. s. ISBN 978-80-204-2077-0. Kapitola Hana Benešová. První dáma státu, s. 75-139. 
  • ZÍDEK, Petr. Po boku : třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012). Praha: Universum, 2012. 416 s. ISBN 978-80-242-3694-0. 
  • FROLÍK, František. Osobnosti Kladenska s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka - Gelton, 2015. 281 s. ISBN 978-80-88125-00-6. Kapitola Hana Benešová, s. 42-43. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]