Marie Zápotocká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o manželce československého prezidenta Antonína Zápotockého. O české archeoložce pojednává článek Marie Zápotocká (archeoložka).
Marie Zápotocká
Marie Zápotocká
Marie Zápotocká
Narození 6. prosince 1890
Kročehlavy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 7. června 1981 (ve věku 90 let)
?
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Krematorium Strašnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Zápotocká, rozená Marie Skleničková (6. prosince 1890 Kročehlavy7. června 1981) byla manželka pátého československého prezidenta Antonína Zápotockého.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z chudých poměrů, její otec byl hutník a matka v domácnosti. Svého manžela poznala během demonstrace v Kladně. Po delší známosti zjistila, že je těhotná, a v roce 1910 se vzali.

Svého manžela ve všem podporovala a pravidelně jej navštěvovala, když byl ve vězení kvůli pokusu o státní převrat. Oba manželé se stali zakládajícími členy KSČ. Po návratu z vězení se Zápotocký stal generálním tajemníkem strany.

Po přestěhování do Prahy se i ona stala aktivní komunistkou. Po německé okupaci v roce 1939 se pokusili o emigraci do SSSR, ale neúspěšně, a oba manželé skončili v koncentračních táborech (Marie nejdříve v Terezíně a pak v Ravensbrücku), odkud se dostali až po osvobození Rudou armádou.

Po válce se opět angažovali v KSČ a Zápotocký se stal po únorovém převratu předsedou vlády. Ona sama zůstala ženou v domácnosti, ale i tak byla zapálenou komunistkou. Pomáhala při zatýkání Rudolfa Slánského, který byl večer, kdy byl zatčen, se svou ženou na návštěvě u Zápotockých.

Když se v roce 1953 dostali manželé na Hrad, oba byli naprosto rozdílní od svých předchůdců. Ona sama si nehrála na dámu jako Marta Gottwaldová a vystupovala přirozeně až familiárně. Svého manžela i na veřejnosti oslovovala „táto“.

Manželova smrt pro ni byla velkou ztrátou, z veřejného života se vytratila, ale KSČ jí zajistila penzi, vilu i řidiče.

Do povědomí veřejnosti se dostala už jen, když v roce 1968 nečekaně podporovala Dubčekovy reformy a pak odmítla sovětskou okupaci. Díky postavení prezidentské vdovy nebyla perzekvována a dožila v klidu mezi blízkými.[zdroj?]

V období normalizace se příležitostně účastnila odborářských a vzpomínkových akcí, zejména na Kladensku. Například v prosinci 1969 zaslala pozdravy účastníkům oslav 100. výročí založení odborů.[1] Na slavnostním zasedání ústředního výboru nuceně sjednocených komunistických odborů v dubnu 1970 jí byl udělen čestný zlatý odznak za dlouholetou aktivní práci.[2] V listopadu 1971 byla čestným hostem při odhalení pomníku jejího manžela v Kladně (autorem byl sochař Viktor Dobrovolný)[3] a v říjnu 1973 čestným hostem na „setkání tří generací“, organizovaném Českým svazem žen.[4]

Zemřela v červnu 1981, pohřbena byla zpopelněním ve strašnickém krematoriu[5] a urna s popelem byla uložena v přilehlém urnovém háji.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZÍDEK, Petr. Po boku : třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012). Praha: Universum, 2012. 416 s. ISBN 978-80-242-3694-0. 
  • ZÁPOTOCKÁ, Marie. Můj život s Antonínem Zápotockým. [Říčany u Prahy] : Orego, 2001. ISBN 80-86117-71-5

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sto let našich odborů. Rudé právo. 1969-12-20, roč. 50, čís. 299, s. 1. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. 
  2. Odbory navazují na své nejlepší tradice. Rudé právo. 1970-04-29, roč. 50, čís. 100, s. 2. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. 
  3. Nezapomenutelný současník Říjnové revoluce. Rudé právo. 1971-11-06, roč. 52, čís. 263, s. 1. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. 
  4. Setkání tří generací. Rudé právo. 1973-10-03, roč. 54, čís. 235, s. 4. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. 
  5. Zemřela soudružka Marie Zápotocká. Rudé právo. 1981-06-10, roč. 61, čís. 135, s. 2. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. 
  6. Čest a sláva vyznamenaným!. Rudé právo. 1968-04-30, roč. 54, čís. 235, s. 1-2. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]