Přeskočit na obsah

Eleonora Kastilská (1241–1290)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eleonora Kastilská
královna Anglie
Portrét
Královna Eleonora (detail bronzového náhrobku)
Korunovace19. srpen 1274
Narození1241
Kastilie
Úmrtí29. listopadu 1290
Harby
PohřbenaWestminsterské opatství
PředchůdceEleonora Provensálská
NástupceMarkéta Francouzská
ManželEduard I.
PotomciKateřina
Jana
Jan
Jindřich
Eleonora Anglická
Johana Anglická
Alfons Anglický
Markéta Anglická
Berengarie
Marie
Alžběta Anglická
Eduard II.
DynastieBurgundsko-ivrejská dynastie
OtecFerdinand III. Kastilský
MatkaJohana z Ponthieu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eleonora Kastilská (1241 – 29. listopadu 1290 Harby) byla hraběnka z Ponthieu a anglická královna, první manželka krále Eduarda I. Manželství bylo zřejmě vydařené, o Eduardově vztahu k Eleonoře vypovídá, že ji s oblibou nazýval milovanou manželkou[1] a po jejím skonu nechal postavit tzv. Eleonořiny kříže, které kopírovaly cestu pohřebního průvodu do Londýna.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Eleonora byla dcerou kastilského krále Ferdinanda III. a jeho druhé choti Johany, dcery hraběte Šimona z Dammartinu. Nabídka k sňatku s anglickým následníkem Eduardem vzešla z iniciativy jeho otce Jindřicha III.[2] a Eleonořin bratr Alfons X. ji s podmínkou, že ženich bude mít dostatečný pravidelný příjem, přijal.

Eduard, Eleonořin vrstevník,[pozn. 1] se vydal s honosným doprovodem na kastilský dvůr a v Las Huelgas byl svým budoucím švagrem Alfonsem pasován na rytíře.[2] 18. října 1254 se v Las Huelgas konala dynastická svatba. Po šesti týdnech plných svatebních oslav se novomanželé vydali do Gaskoňska.

Eduard a Eleonora (středověká iluminace)
„ Tam Eduarda přivítal jeho otec jako Božího anděla, s nesmírným jásotem. “
— Matthew Paris[4]

Společně s Eduardovými rodiči se setkali s francouzským příbuzenstvem na královském dvoře v Paříži[pozn. 2] a poté se usídlili v Bordeaux. Eduard se v Guyenne stal nástupcem svého strýce Simona z Montfortu, kterého místní obyvatelé pro tvrdou vládu zatratili.[1]

Roku 1255 se manželé vrátili z evropské pevniny do Anglie, kde se Eduard dostal do sporu s otcem. Zde se také v létě 1256 setkali s Eleonořiným bratrem Jindřichem.[pozn. 3] Roku 1257 se vzbouřili Velšané a několik let trvající politické nepokoje nakonec vyústily v utkání na bitevním poli. 14. května 1264 v bitvě u Lewes se podařilo Simonovi z Montfortu, vůdci královské opozice, zajmout krále, prince Eduarda a Richarda Cornwallského a nechal je uvěznit. Eleonora po dobu manželova věznění byla na čestně slovo uvězněna ve Westminsterském paláci. Eduardovi se posléze zdařilo z věznění uniknout a 4. srpna 1265 porazil díky léčce[pozn. 4] strýčka Simona u Eveshamu. O rok později se Eleonoře podařilo po třech dcerách konečně porodit prvního syna.

Svatá země

[editovat | editovat zdroj]

Po uklidnění atmosféry se manželé na papežskou výzvu vydali společně s francouzským králem Ludvíkem, který ač podlomeného zdraví,[5] toužil po šíření pravé víry, na křížovou výpravu. Aby mohl financovat náklady spojené s výpravou, musel se Eduard zadlužit u samotného Ludvíka a požádat parlament o půjčku. Jeho družina prý nebyla příliš početná a čítala asi jen 1 000 vojáků. Mnozí účastníci výpravy byli Eduardovi blízcí přátelé a rodinní příslušníci, včetně jeho manželky Eleonory. Původním cílem výpravy bylo osvobození pevnosti v Akkonu, ale Ludvík se odchýlil a dorazil do Tunisu, kde se jeho vojsku podařilo dobýt Kartágo. Dalšímu úspěchu se postavila do cesty epidemie.[6]

V době příjezdu anglické výpravy v květnu 1271, byl Ludvík IX. a jeho syn Jan[7] mrtev. Větší část francouzského vojska se vrátila zpět do Francie, ale část se přidala k Eduardovi a jeho tisíci rytířům.[8] Princ pokračoval do Akkonu, aby se připojil k deváté křížové výpravě. Krátce nato napadl město Quaqun. Roku 1272 se Eduardovi podařilo se sultánem Bajbarsem uzavřít desetileté příměří.[8] Eleonora během pobytu na východě porodila dvě dcery. Při návratu na evropský kontinent zastihla cestující divoká bouře, která zapříčinila ztroskotání lodi. Z útrap kruciáty a ztroskotání se zotavovali na Sicílii, kde je zastihla zpráva o skonu krále Jindřicha.[9]

Královská koruna

[editovat | editovat zdroj]
Kříž v Geddingtonu

Eduard jako nový král složil v Paříži lenní přísahu novému francouzskému králi Filipovi III, synovi svatého Ludvíka.

„ Zavazuji se ti věrností za veškeré země, jež bych od tebe měl mít v držení.[10] “

Poté se manželé téměř rok zdržovali v Bordeaux[10] a až 14. srpna 1274 byli ve Westminsterském opatství korunováni. V říjnu roku 1274 provedl Eduard důkladnou kontrolu činnosti královských a panských úředníků a zneužívání úřední moci.[11] Eleonora se na manželově činnosti ve velké míře podílela[9] a pokoušela se díky svým rodovým svazkům ovlivnit dění v Aragonii,[12] kam se francouzský král Filip III. vydal na křížovou výpravu.

Eduard čelil dalšímu velšskému povstání a také zhoršování Eleonořina zdraví, na kterém se zřejmě podepsaly četné porody.[pozn. 5] Nemocná královna se rozhodla pro cestu na kontinent, chtěla se vrátit do Guyenne. Se zastávkou na pařížském dvoře, kde Eduard vzdal hold novému králi Filipovi Sličnému,[pozn. 6][12] se vydali na ostrov Oléron a Talmont, oblíbené plantagenetské rezidence. Poté královna zakotvila na poloostrově řeky Dordogne v Condatu, kde měla sídlo se svou malou zoologickou zahradou s papoušky, gepardy a tygry. Tuto dobu trávila uhlazováním sporů mezi řeholními řády a také vyjednáváním mezi aragonským a sicilským králem o propuštění Aragonci zajatého Karla ze Salerna. Dceru Eleonoru zasnoubila s aragonským princem Alfonsem a sama poslala požadované výkupné za cenného zajatce.

Smrt

[editovat | editovat zdroj]
Nákres Eleonořina náhrobku od mistra Torela

Roku 1289 se královský pár vrátil do Anglie, kde se Eleonořin zdravotní stav zhoršil. Eduard se urychleně vrátil z výpravy směřované k potření skotského povstání[14] a společně pomalu cestovali do Lincolnu. V Harby došlo ke krizi a Eleonora po přijetí posledního pomazání zemřela. Eduard celou dobu byl u jejího smrtelného lože a manželé se tak stihli po šestatřicetiletém manželství rozloučit.

„ Její tělo bylo převezeno do Londýna, kde je převzal král, obklopený veškerou šlechtou království a svými preláty. Bylo nabalzamováno a pohřbeno ve westminsterském opatství s největší slávou. Všude, kde pobýval, nařídil král vztyčit na památku královny velký kříž, a dal na něj namalovat její obraz. “
— Thomas Walsingham[15]

Tzv. Eleonořiny kříže byly postaveny na místech, kde pohřební průvod s královninými ostatky nocoval. Jednalo se o Lincoln, Grantham, Stamford, Geddington, Northampton, Stony Stratford, Woburn, Dunstable, St Albans, Waltham, Westcheap a Charing. Tělo zesnulé bylo nejdříve pohřbeno ve Westminsterském opatství do hrobu Eduarda Vyznavače, dokud nebyl zhotoven bronzový náhrobek od mistra Viléma Torela, který je společně s náhrobkem Jindřicha III. jedním z prvních se skutečnou podobou zesnulého.[2] Kopie Torelova náhrobku byla také v katedrále v Lincolnu, kde byly uloženy vnitřnosti královny a další náhrobek byl také v dominikánském klášteře v Blackfriars v Londýně, kde bylo pohřbeno srdce. Společně s Eduardem byla v sousoší na průčelí katedrály v Lincolnu.[15]

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Alfons VII. Kastilský
 
 
 Ferdinand II. Leónský
 
 
 
 
 
 
 Berenguela Barcelonská
 
 
 Alfons IX. Leónský
 
 
 
 
 
 
 Alfons I. Portugalský
 
 
 Urraca Portugalská
 
 
 
 
 
 
 Matylda Savojská
 
 
 Ferdinand III. Kastilský
 
 
 
 
 
 
 Sancho III. Kastilský
 
 
 Alfons VIII. Kastilský
 
 
 
 
 
 
 Blanka Navarrská
 
 
 Berenguela Kastilská
 
 
 
 
 
 
 Jindřich II. Plantagenet
 
 
 Eleonora Anglická
 
 
 
 
 
 
 Eleonora Akvitánská
 
Eleonora Kastilská
 
 
 
 
 
 Alberich II. z Dammartinu
 
 
 Alberich III. z Dammartinu
 
 
 
 
 
 
 Klemencie z Baru
 
 
 Šimon z Dammartinu
 
 
 
 
 
 
 Renaud II. z Clermontu
 
 
 Matylda z Clermontu
 
 
 
 
 
 
 Klemencie z Baru
 
 
 Johana z Ponthieu
 
 
 
 
 
 
 Jan I. z Ponthieu
 
 
 Vilém II. z Ponthieu
 
 
 
 
 
 
 Beatrix ze Saint-Pol
 
 
 Marie z Ponthieu
 
 
 
 
 
 
 Ludvík VII. Francouzský
 
 
 Adéla Francouzská
 
 
 
 
 
 
 Konstancie Kastilská
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Kvůli svému velkém vzrůstu získal přezdívku Dlouhán.[3]
  2. ↑ Oba švagři Jindřich a Ludvík IX. navázali poněkud lepší vztahy, které byly o pár let později korunovány trvalým mírem.
  3. ↑ Jindřich se vzbouřil proti staršímu bratrovi a v Anglii nalezl na tři roky pohodlný azyl.
  4. ↑ Eduardovo vojsko ukořistilo u Kenilworthu korouhve patřící silám Montfortova syna a Simon se tak domníval, že mu přicházejí posily. Zahynul v bitvě společně se synem Jindřichem a Guy byl těžce zraněn.
  5. ↑ Zdá se, že Eleonora dala život patnácti či šestnácti dětem, přičemž poslední z nich se prokazatelně narodilo roku 1284 a je možné, že následovaly i další dva porody roku 1286 a na přelomu let 1289-90.[13]
  6. ↑ Filip III. zemřel na svém jihofrancouzském tažení na úplavici a ctižádostivý Karel z Valois se královské koruny nikdy nedočkal.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál. 
  2. ↑ a b c Žena v době katedrál, str. 200
  3. ↑ MORGAN, Kenneth O. Dějiny Británie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-347-9. S. 605. 
  4. ↑ Žena v době katedrál, str. 201
  5. ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 206. Dále jen Křížové výpravy. 
  6. ↑ Bridge, str. 206
  7. ↑ DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. S. 203. 
  8. ↑ a b HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 14-409-82. S. 235. 
  9. ↑ a b Žena v době katedrál, str. 204
  10. ↑ a b Dějiny Británie, str. 125
  11. ↑ Dějiny Británie, str. 126
  12. ↑ a b Žena v době katedrál, str. 205
  13. ↑ www.fmg.ac
  14. ↑ Žena v době katedrál, str. 206–207
  15. ↑ a b Žena v době katedrál, str. 207

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Anglická královna
Předchůdce:
Eleonora Provensálská 		1272–1290
Eleonora Kastilská (1241–1290) 		Nástupce:
Markéta Francouzská
Lady of Ireland
Předchůdce:
Eleonora Provensálská 		1272–1290
Eleonora Kastilská (1241–1290) 		Nástupce:
Markéta Francouzská
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eleonora_Kastilská_(1241–1290)&oldid=23603658“