Caproni Ca.135

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Caproni Ca.135
Caproni Ca.135
Caproni Ca.135
Určení bombardér
Výrobce Caproni
Šéfkonstruktér ing. Cesare Pallavicino
První let 1. dubna 1935
Uživatel Regia Aeronautica
Peru, Maďarsko
Vyrobeno kusů 115
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Caproni Ca.135 byl čtyřmístný italský dvoumotorový bombardovací jednoplošník smíšené konstrukce s dvojitou SOP z období II. světové války.

Vývoj a nasazení[editovat | editovat zdroj]

Caproni Ca.135

Konstrukce letounu byla zahájena v Ponte San Pietro v roce 1934 na základě specifikací italského ministerstva letectví, které požadovalo rychlost 390 km/h a dolet 1000 km s nákladem 1200 kg pum.

Prototyp Ca.135 (sér. č. MM299) byl zalétán 1. dubna 1935 se dvěma řadovými dvanáctiválci Isotta Fraschini Asso XI RC-40 po 588 kW, pohánějícími dřevěné dvoulisté vrtule. Později byly nahrazeny třílistými. Trojice kulometných střelišť rozmístěných na příď trupu, na hřbet a za křídlo na spodní část trupu, byla vyzbrojena po jednom kulometu Breda ráže 12,7 mm. Do předního střeliště mohl být alternativně instalován i dvojkulomet ráže 7,7 mm. Pumovou výzbroj tvořilo až 12 bomb do celkové hmotnosti 1600 kg.

Italské letectvo, dávající přednost třímotorovým bombardovacím strojům, uvolnilo typ Ca.135 pro export. V roce 1934 navázala Itálie hospodářské a vojenské styky s Peru a společnost Caproni založila v peruánském městě Las Palmas svou pobočku pro montáž a údržbu letadel. Peruánské letectvo na jaře 1937 zakoupilo 6 Ca.135 Tipo Peru s pohonnými jednotkami Isotta Fraschini Asso XI RC-45 s výkonem po 600 kW a se střelišti upravenými pro dvojkulomety ráže 7,7 mm. Letouny byly odeslány lodí z Neapole v srpnu 1937. Ještě v roce 1941 byly nasazeny v krátkém konfliktu s Ekvádorem.

Dalším uživatelem Ca.135 se stalo maďarské královské letectvo, které v červnu 1937 objednalo 30 letounů s motory Asso XI RC-40 se zvýšenou výkonností na 662 kW, jeden s dvojhvězdicovými Piaggio P-XI RC-40 po 735 kW a jeden s Alfa Romeo 135. Původní méně výkonné Asso XI RC-40 obdrželo 32 strojů určených v první dodávce pro Regia Aeronautica. V lednu 1938 jimi byly vyzbrojeny čtyři letky dislokované na letišti Ferrara.

Caproni Ca.135 Tipo Spagna byla verze se zabudovanými dvojhvězdicovými osmnáctiválci Fiat A-80 RC-41 po 735 kW, zalétaná v únoru 1938. V září 1938 odlétla z italského letiště Alghero skupina 14 strojů přes Baleáry do Španělska, avšak na mezipřistání v Palma de Mallorca dolétly jen dva letouny. Tři exempláře zmizely v moři a zbytek se vrátil na ostrov Sardinie pro poruchy karburátorů. Dodávka do Španělska byla následně zrušena.

Caproni Ca.135, 1937

Úspěšnější byla montáž čtrnáctiválců Piaggio P-XI RC-40, testovaná na podzim 1938 a během roku 1939 na několika kusech, které pak dosahovaly rychlosti až 440 km/h. Na základě těchto zkušebních letounů, upravených z nedodaných Tipo Spagna, byla v roce 1939 vyvinuta verze Ca.135bis se stejnými pohonnými jednotkami, upravenou přídí trupu a zdokonalenou střeleckou věží Caproni-Lanciani na hřbetě trupu. V lednu 1940 objednala maďarská nákupní komise 36 těchto letounů, které byly společně s verzí Ca.135 v roce 1941 zařazeny v rámci Luftflotte IV proti SSSR.

Koncem roku 1942 proběhly testovací lety Ca.135 se zabudovanou dvojicí motorů Piaggio P-XII RC-35 po 1100 kW, na jaře 1943 pak s motory Alfa Romeo 135 RC-32 Tornado s výkonem po 1030 kW. Takto upravený letoun nesl označení Ca.169 a dosáhl rychlosti 485 km/h.

Hlavní technické údaje Ca.135[editovat | editovat zdroj]

Caproni Ca.135bis
  • Rozpětí: 18,80 m
  • Délka 13,70 m
  • Výška 3,40 m
  • Nosná plocha: 60,00 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 6600 kg
  • Vzletová hmotnost: 8400 kg
  • Maximální rychlost: 365 km/h
  • Cestovní rychlost: 320 km/h
  • Přistávací rychlost: 130 km/h
  • Výstup na 4000 m: 16,75 min
  • Dostup: 7900 m
  • Dolet: 1600 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla II. světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. 479 s. ISBN 80-7237-203-3. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 40. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]