Bitva u Mogersdorfu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Bitva u Mogersdorfu
konflikt: Osmansko-habsburské války
Vyobrazení bitvy u Mogersdorfu
Vyobrazení bitvy u Mogersdorfu
trvání: 1. srpen 1664
místo: mezi Mogersdorfem v Burgenlandu a Szentgotthárdem v župě Vas
casus belli: Velkovezír Ahmed Köprülü chtěl zničit vojska křesťanské aliance a postupovat na Vídeň.
výsledek: Křesťanské vojsko odrazilo útok Osmanů
strany
Křesťanské vojsko
Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Vlajka Francouzského království Francie
Vlajka Svaté říše římské Svatá říše římská
Vlajka Saského kurfiřtství Saské kurfiřtství
Vlajka Braniborska-Pruska Braniborsko-Prusko
Vlajka Bavorského kurfištví Bavorské kurfiřtství
Vlajka Bádenského markrabství Bádenské markrabství
Vlajka Švábska Švábsko
Vlajka Savojska Savojsko
Osmanská říše Osmanská říše
Vlajka Krymského chanátu Krymský chanát
Znak Moldávie Moldávie
Vlajka Valašska Valašsko
velitelé
Habsburská monarchie hrabě Raimund Montecuccoli
Vlajka Svaté říše římské markrabě Leopold Vilém Bádenský
Vlajka Francouzského království hrabě de Coligny
Vlajka Svaté říše římskékníže Georg Friedrich Waldeck-Eisenberg
Osmanská říše paša (generál) Ahmed Köprülü

síla
asi 25 000 / asi 26–28 000 mužů,[1] případně 40 000 mužů[2] asi 75 000 mužů / asi 50 000–60 000 mužů (z toho 30 000 se nezapojilo do bojů),[3]) případně až 60 000 janičárů a sipáhijů
60–90,000 mužů nepravidelných jednotek[1]
ztráty
2000 / 2–6000[1] 11 000 / 16–22 000[1]

Bitva u Mogersdorfu někdy nazývaná též bitva u Szentgotthárdu či bitva u Sv. Gotthardu (St. Gotthardu) se odehrála 1. srpna 1664 jako součást osmansko-habsburských válek (16631664) mezi armádou křesťanské aliance vedenou hrabětem Raimundem Montecuccolim, hrabětem Jeanem de Coligny, markrabětem Leopoldem Vilémem Bádenským a knížetem Georgem Fridrichem Waldeck-Eisenbergem a osmanskou armádou, kterou vedl paša Fâzıl Ahmed Köprülü.

K bitvě došlo mezi Mogersdorfem v dnešním Burgenlandu a Szentgotthárdem, dnes v župě Vas v tehdejším západním Uhersku poblíž dnešní rakouskomaďarské hranice. Turci při ní byli sice poraženi, přesto se jim však podařilo 10. srpna téhož roku podepsat s císařem Svaté říše římské Leopoldem I. pro ně výhodný Vasvárský mír, v němž Leopold I. uznal tureckou vládu nad Novými Zámky a Sedmihradskem.


Situace v Evropě[editovat | editovat zdroj]

V roce 1648 skončila ničivá třicetiletá válka. Žádná ze stran si ale nemohla připsat rozhodující vítězství. Vestfálský mír byl spíše pozoruhodnou směsicí kompromisů. Hranice se téměř neposunuly, a když už, tak jen v rámci Svaté říše římské.

Jeden výsledek však z jednání přece jen vyplynul: podpisem mírové smlouvy Habsburkové definitivně rezignovali na snahu stát se vůdčí silou v Evropě, nemluvě o snech na vytvoření univerzální evropské monarchie. Habsburské snažení nevyšlo především díky vytrvalým snahám Francie, jež vždy uzavírala spojenectví s každým, kdo byl alespoň zčásti ochoten pozvednout zbraně proti Habsburkům. Přestože na počátku třicetileté války stály nepochybně náboženské důvody, v konečné fázi války už bojovala katolická Francie (zejména zásluhou kardinála de Richelieu) spolu s protestantskými státy Dánskem, Švédskem a Nizozemskem a některými německými zeměmi, proti katolickým Habsburkům, kteří vyznávali stejnou víru, jako francouzští panovníci.

V závěrečné fázi už Habsburkové v Rakousku i Španělsku ztráceli dech. Vestfálským mírem ztratili v Německu faktickou moc. Jednotlivé státy začaly provádět svou vlastní politiku a říšský sněm se změnil ve „shromáždění ospalých a zbytečných diplomatů“. Ovšem i jedno nesporné vítězství si Habsburkové mohli připsat. Posílili svou absolutní moc ve středoevropských državách a česká nekatolická emigrace (která vlastně válku roku 1618 rozpoutala) mohla na návrat zapomenout. I veřejné mínění se postupně obrátilo k císaři, jak ukázala obrana Prahy roku 1648.

Po skončení třicetileté války museli Habsburkové opět převzít úkoly, jež před ně historie postavila už v roce 1526, a sice zastavit islámskou invazi do srdce Evropy.

Situace v Osmanské říši[editovat | editovat zdroj]

Je historickou skutečností, že křesťanská Evropa měla v první polovině 17. století obrovské štěstí. V době krvavých bojů katolíků s protestanty procházela hlubokou krizí i Osmanská říše. Po smrti Sülejmana Nádherného začalo jeho synem Selimem II. řečeným Opilec (Nástup na trůn mu zajistila jeho matka Roxelana, která odstranila Selimova staršího nevlastního a všestranně nadaného bratra Mustafu.) takzvané období vlády žen. V této době ochablo centrální vedení a za několik slabých sultánů vládly v podstatě ženy v jejich okolí, které zase popřávaly sluchu svým favoritům. V struktuře říše se začaly objevovat značné trhliny. Jen v letech 15951623 vládlo celkem sedm sultánů (tedy čtyři roky na jednoho).

Teprve počátkem šedesátých let 17. století došlo k zásadním změnám. Moc přešla opět do rukou armádních velitelů. Roku 1656 se k moci dostala ctižádostivá rodina Köprülü, která na sebe brutálním postupem strhla moc, ovšem podařilo se jí obnovit autoritu státu a zajistit opět plnou kontrolu nad provinciemi. Jedním z osvědčených prostředků upevnění státní autority je orientace na válečné výboje. A tak, po dlouhé době relativního klidu, přikročili Turci opět k válečným tažením.

Již v roce 1646 začali Turci válčit s Benátkami o Krétu a roku 1669 ji obsadili. V letech 16581661 obsadili Sedmihradsko a skoncovali s jeho autonomií. A všem bylo jasné, že tím Osmanská expanze nekončí.

Velkovezír Ahmed paša Köprülü (1635-1676) poražený roku 1664 spojenými křesťanskými vojsky v bitvě u Mogersdorfu. Rytina Gerharda Bouttase

Před bitvou[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni sledovali novou tureckou aktivitu se značným znepokojením. Zejména pád Sedmihradska vyvolal značné znepokojení, neboť habsburská diplomacie poskytla zdejší šlechtě určitou podporu. Turky tím velmi popudila a ti vypověděli smlouvu z 11. listopadu 1606, která byla dvakrát – v letech 1627 a 1642 – prodloužena. Nyní ovšem už slávychtivému velkovezírovi Ahmedu Köprülümu (který v podstatě vládl Osmanské říši za sultána Mehmeda IV.) nevyhovovala a tak jí prostě porušil (typické turecké chování, viz dobytí Kypru).

Roku 1663 zahájil Turci válečné akce proti císaři Leopoldu I. S vojskem o 160 000 mužích zamířil velkovezír přes Budín na Nové Zámky. Přestože se jednalo o mocnou pevnost, jednu z nejlepších v Habsburské monarchii, byla 25. září 1663 dobyta.

Císař Leopold I. pocítil, stejně jako už několik jeho předchůdců počínaje Ludvíkem Jagelonským, že celé Evropě opět hrozí smrtelné nebezpečí. Na rozdíl od svých předchůdců ale dosáhl úspěchu na říšském sněmu v Řezně. Svoji pomoc mu poslaly například Sasko a Braniborsko, ale také Španělsko. Svatá stolice pak poskytla pro boj s islámem finanční prostředky. Dokonce i francouzský král, tradiční Habsburský nepřítel, poslal do boje malé vojsko o 5250 mužích vedených generálporučíkem Jeanem hrabětem de Coligny-Saligny. Vrchním velitelem křesťanské armády čítající 25 000 mužů byl jmenován zkušený vojevůdce, habsburský polní maršál hrabě Raimund Montecuccoli.

Poté co se dal velkovezír Ahmed Köprülü brzy zjara 1664 na pochod, překročil 14. května Drávu a ohrozil císařské v městě Serinvár, kde se opevnili. Polní maršál Montecuccoli je ale nechal vyklidit, neboť si uvědomoval, že bez pomoci spojenců, kteří se teprve blížili k Vídni, nemá šanci (měl zhruba 17 000 mužů proti 70 000 Turků). Ustupoval tedy na západ, až dorazil na do vesnice Mogersdorf nedaleko města Sv. Gotthard (Szentgotthárd).

Montecuccoli zde zaujal silné pozice, z nichž již nemínil ustoupit. Krajem protéká řeka Rába. Montecuccoli věděl že Turci budou muset přecházet po částech, protože na jeho straně řeky není dost místa. Jeho armáda bude mít tedy načas taktickou převahu a mohla by Turkům způsobit těžké ztráty. A nečekal sám. 24. července 1664 dorazily jednotky spojenců. Spolu s nimi měla nyní křesťanská armáda 25 000 mužů a 24 děl. I tak to ale byla jen třetina mocné armády, s níž se blížil Ahmed Köprülü. Dne 30. července stanula tato vojska proti sobě, mezi sebou měla řeku Rábu.

Polní maršál Raimund hrabě Montecuccoli, velitel křesťanských vojsk.
Postavení vojsk 1. srpna ráno.(Červení Turci, Bleděmodří křesťané, turecké pontonové mosty přes Rábu jsou tyrkysově)

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Velkovezír nehodlal otálet. Hned v noci na 1. srpna začal s kanonádou. Jeho děla příliš mnoho škod nenadělala, Montecuccoli zato věděl, že se chystá útok. Pod ochranou této dlouhotrvající palby překročilo 12 000 osmanských jezdců, janičářů a sípháiů Rábu a zaútočilo na křesťanské pozice. Za pronikavého provolávání slávy Alláhovi, dunění bubnů a vřeštivé janičářské hudby udeřili na císařskou linii a během několika hodin ji prolomili. Křesťané z druhé linie s hrůzou pozorovali, jak Turci okamžitě uřezali jejich zajatým kamarádům hlavy. A mohamedáni udeřili znovu. O Mogersdorf, jenž stál ve středu křesťanské linie, se rozhořel tuhý boj.

Právě když se zdálo, že možná padne i druhá linie, nasadil polní maršál Montecuccoli čtyři dosud odpočívající pluky císařských a osobně je vedl do nejprudší řeže. Spolu s oddíly knížat Hohenlohe a Coligny se jim podařilo v tvrdém boji dotírající Turky zatlačit a frontu uzavřít.
V poledne bitva utichla, obě vojska se přeskupovala. Montecuccoli sezval své velitele na válečnou poradu.
Generální rada rozhodla rychle znovu zaútočit, dříve než se Turci znovu zformují a dostanou posily z druhého břehu. Montecuccoli nechal přivézt děla co nejblíž k nepříteli a útok začal. Vrchní velitel zvolil správný okamžik: Osmani dosud nebyli zformovaní a nedokázali se účinně bránit. Pod úderem celého křesťanského vojska se jejich obrana zhroutila a dali se na útěk.

Velkovezír si stejně dobře jako Montecuccoli kolem poledne uvědomil, že v bitvě nastala kritická chvíle. Poslal proto na druhý břeh posily, aby mohl odpoledne obnovit útok. Když však vyděšení a poražení Turci z dopoledního útoku doběhli k mostům, které ráno sami postavili, zjistili, že jsou beznadějně ucpané silami, které jim měly přijít na pomoc a které se rovněž obracely na bezhlavý útěk. Osmanští bojovníci ve snaze zachránit si život skákali z příkrých břehů a pokoušeli se doplavat do bezpečí. Brzy byla Rába plná mrtvých těl, utonulých i tonoucích, ale také koní a velbloudů. Z 12 000 mužů, kteří vedli útok proti křesťanské armádě, jich přežilo méně než tisíc.

Rozhodující protiútok křesťanů.(Oblast obsazená Turky na severním břehu je zelená, jejich ústup taktéž. Šediví jsou Rakušané, červení Francouzi, jednotky Svaté říše římské žlutě a ostatní modře.)

Maršál Montecuccoli zastavil své muže dřív, než začali překračovat řeku. Věděl, že útočit proti silnějším tureckým silám, které zůstaly na druhém břehu, by byla sebevražda. Křesťanské vojsko ztratilo sotva 2000, tedy méně než pětinu toho co potkalo protivníka. Osmané byli prozatím odraženi.

Bitva u Mogersdorfu na dobové rytině Johanna Josefa Waldmanna.

Po bitvě[editovat | editovat zdroj]

Když vyšlo slunce, byl severní břeh zcela osvobozen od nepřítele. Do křesťanských rukou padly tisíce zbraní, vlajek, symbolů osmanského vojska, a dokonce několik děl. Turci sice zůstali na jižním břehu až do 6. srpna, ale velkovezír nechtěl riskovat další podobný masakr svých vojáků odhodlanými křesťany, a o žádný nový útok se už nepokusil. Potom pochodovala obě vojska, oddělená pouze Rábou, do Vasváru, kde na základě velkovezírovy žádosti uzavřela příměří. Konečnou mírovou smlouvu podepsali zástupci obou stran 27. září 1664 v Nových Zámcích.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Mogersdorfu zaujímá významné místo nejen v historii habsburské armády, ale v celých dějinách evropského válečnictví. Protože to bylo skutečně křesťanské vojsko, které se zde onoho památného dne 1. srpna 1664 postavilo třikrát početnějšímu, krutému a zákeřnému nepříteli. Podalo jasný důkaz toho, jak jednotný může náš kontinent být ve chvíli, kdy se jedná o jeho existenci. Právě tato jednota, spolu s Montecuccoliho chladným úsudkem a úspěšným odhadem situace, osobním nasazením každého z velitelů i jejich vojáků a skvělým využitím Ráby jako obranného prostředku, byla hlavním důvodem křesťanského vítězství.

Velkovezírova armáda samozřejmě nebyla zničena. Stále ještě měla nad křesťany více než dvojnásobnou převahu. Ale velkovezír si nemohl dovolit být příliš dlouho pryč od centra moci v Istanbulu. A uvědomoval si, že i kdyby Montecuccoliho nakonec porazil, měl by pravděpodobně takové ztráty, že by mu to znemožnilo další kampaň.

Jakkoli odvedli vojáci skvělou práci, výsledky jednání politiků už pro monarchii tak příznivé nebyly. Výsledný mír byl výhodný spíše pro Turky. Osmané měli v podstatě volné ruce pro opakované nájezdy na území říše. Podle záznamů si odvlekli do otroctví přes 100 000 lidí. Udrželi si také kontrolu nad Sedmihradskem a císař se dokonce zavázal platit jim roční tribut 200 000 zlatých. Ale válečné operace skončily – a o to císaři Leopoldovi, jenž měl pověst nepříliš statečného člověka, především šlo.

Význam bitvy[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Mogersdorfu samozřejmě nezasadila Osmanům žádný rozhodující úder. Má význam především morální. Ukázala možnost sjednocení Evropy za společným cílem, a také, což bylo v té době ještě důležitější, ukázala, že Turky je možné porazit v boji. Protože to skutečně byla první bitva, v níž císařská vojska porazila Osmany v regulérní velké bitvě, a nikoli pouze úspěšnou obranou opevněných bodů.
Mír potom panoval skoro dvacet let, až do roku 1683, kdy Turci zaútočili znovu, tentokrát přímo na Vídeň. Tehdy však již polní maršál Montecuccoli pomoci nemohl. Tři roky předtím byl pochován v Linci.

Památník bitvy u Mogersdorfu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Géza Perjés: The Battle of Szentgotthárd (1664), Vasi Szemle (Vas Review), 1964.
  2. Black & Murphey, Ottoman Warfare, 1500-1700, pp.48-49
  3. Wilson, German Armies: War and German Politics, 1648-1806, p. 43

Literatura[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Saint Gotthard (1664) na anglické Wikipedii.