Autobusová doprava ČSD

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Autobusový jízdní řád ČSD z roku 1937

Československé státní dráhy začaly od roku 1927 v Československu provozovat linkovou autobusovou dopravu, která se tak vedle poštovních autobusových linek stala druhou státní sítí autobusové dopravy. ČSD provozovaly automobilovou dopravu osobní i nákladní ve snaze chránit železniční dopravu před rozmáhající se konkurencí soukromé i poštovní autobusové dopravy.[1] K 1. lednu 1933 byly státní poštovní linky i s personálem, vozidly a technickým zázemím začleněny do resortu železnic a v průběhu roku 1933 postupně převzaty jednotlivými ředitelstvími státních drah, úplně vplynula poštovní automobilová doprava do automobilové dopravy ČSD roku 1934.[1] Souběžně prosperovala do roku 1932 i soukromá autobusová doprava. Zákony o dopravě motorovými vozidly z let 1932 a 1935 silniční dopravu začaly regulovat územně omezenými koncesemi, daňovým zatížením a uzákoněním vlivu železničních úřadů na udělování koncesí pro silniční dopravu, čímž byly podmínky pro volné soukromé podnikání ztíženy.

Síť linek[editovat | editovat zdroj]

První autobusová linka ČSD, ChrudimPardubice, zahájila provoz koncem roku 1927.

Koncem roku 1929 provozovaly ČSD na 15 autobusových linkách 46 autobusů (tedy téměř desetkrát menší rozsah provozu než poštovní autobusy).[2]

V Pražském kraji byl autobusový provoz ČSD zahájen roku 1929, garáže byly zřízeny v místech nynějšího dolního autobusového nádraží Praha–Florenc.[1] V době převedení poštovní dopravy pod hlavičku ČSD v roce 1933 bylo jen na území Pražského kraje celkem 164 autobusových tratí o celkové délce 4570 km s 1664 spoji za den, z toho poštovní správa provozovala 39 tratí, železniční správa 28 tratí a soukromníci 97 tratí.[1]

Pro letní období 1929 udával jízdní řád 9 linek s čísly 901 až 909, v listopadu 1929 navíc linky 910 až 913 a linka 926.[2] Těmito linkami ČSD byly:

V letech 1931 a 1932 vznikla řada dalších linek ČSD, takže před začleněním poštovních linek do ČSD bylo v kmenovém provozu ČSD něco přes 140 autobusových linek, zatímco poštovních linek bylo tou dobou asi 180.[2]

Nestátní dopravci si stěžovali na neférové jednání ČSD, kdy autobus ČSD jel před pravidelným spojem soukromého dopravce a odebíral mu zákazníky. Na takové jednání si stěžoval soukromý dopravce Ambrož Klevar z Podolí u Brna i mnozí další; mnohdy kvůli lince ČSD nebyla jinému dopravci ani povolena koncese.[2] Na meziměstské trase Praha – Plzeň zajišťovaly od 15. října 1931 dopravu Elektrické podniky města Plzně i Elektrické podniky hlavního města Prahy, na nátlak ČSD byla tato doprava zastavena.[2] Soukromý dopravce Karel Kanzler z Vítkova dostal v roce 1932 koncesi s řadou omezujících podmínek, podle kterých nesměl ani na objednávku zajíždět do relací, kde jezdila poštovní linka, a v případě že by poštovní správa zřídila svou linku v jeho trase nebo pokud by bylo zřízeno železniční spojení obdobného směru, jeho linka automaticky zaniká.[2]

V letech 1933–1934 byla poštovní autobusová doprava postupně včleněna pod ČSD[3][1] (k 1. lednu 1934 přešly poštovní autobusy na základě § 79 zákona č. 198/1932 Sb. n. a z. z působnosti ministerstva pošt a telegrafů do působnosti ministerstva železnic,[3] k 1. lednu 1934 organizace definitivně splynuly, Správa automobilní dopravy v Praze-Vršovicích byla zrušena a bývalé poštovní linky přešly přímo do působnosti oblastních ředitelství ČSD[2]),[4] sběr poštovních zásilek však autobusy ČSD zajišťovaly až do 40. let.[3] V roce 1933 Správa poštovní automobilní dopravy předala Československým státním drahám 172 autobusových tratí o délce 4330 kilometrů a 97 velkých, 103 středních a 115 malých autobusů.[3] K 1. lednu 1934, po završení fúze, provozovaly ČSD 636 autobusů na 286 linkách[2] a 206 nákladních automobilů s 20 přívěsy.[1]

V rámci optimalizace sítě po sloučení byly roku 1936 provedeny další změny linek a k 1. březnu 1937 provozovaly ČSD (v celém Československu) 278 linek o délce 8074 km, z toho 6 tratí o délce 286 kilometrů je sezonních.[2] V roce 1938 provozovaly ČSD již 635 autobusů na 288 linkách o délce 8373,3 km, z toho 11 tratí o 429,2 km jen sezonně.[2]

Zákoně č. 311/1948 Sb. o národních podnicích dopravních ze dne 22. prosince 1948 a zákonem o národních dopravních podnicích č. 149/1950 Sb. byla veškerá autobusová doprava soustředěna do národního podniku ČSAD.

Vozový park[editovat | editovat zdroj]

V prvním roce provozu (1927) si ČSD pořídily 7 autobusů Praga NO (s evidenčními čísly 1 až 7).[2]

Autobusy ČSD měly jednotný nátěr podle velmi podrobného předpisu, dřevěné části konstrukce byly zevně natírány šedou barvou a železné černou barvou, střecha slonově žlutá, interiér byl převážně lakovaný v přírodní barvě dřeva.[2]

Organizační uspořádání[editovat | editovat zdroj]

Do dubna 1935 byla autobusová doprava podřízena místním výtopnám, od 1. května 1935 se autosprávy staly samostatnými služebnami podřízenými přímo oblastním ředitelstvím drah.[2]

U jednotlivých ředitelství státních drah byly zřízeny „Skupiny pro automobilní provoz ČSD“ pro technické a provozní řízení. Pro výkonnou službu byly ve velkých dopravních centrech zřízeno celkem 10 autospráv ČSD, v menších centrech dopravy garáže ČSD, pro provoz osamocených tratí a pro nákladní provoz autostanice ČSD.[1]

Například pod ředitelství státních drah v Praze patřily autosprávy Praha–Delta a Praha–Vršovice, garáže Slaný, Kladno, Střeliv, Benešov u Prahy, Kostelec nad Černými lesy a Kouřim a autostanice Pardubice, Louny, Libochovice, Chomutov, Teplice, MezimostíVeselí, Počátky a Kolín. Pod jiná ředitelství patřily pozdější dopravní závody Rakovník, Příbram, Hořovice, Mladá Boleslav a Poděbrady.[1]

Přehled autospráv ČSD podle Ročenky státních a soukromých drah ČSR pro rok 1938–1939:[2]

  • Praha-Delta, garáže Chabařovice, Kladno, Slaný, pobočné garáže Střekov, Teplice-Šanov, Tisá-Libouchec, Chomutov, Louny.
  • Praha-Vršovice, garáže Benešov u Prahy, Jindřichův Hradec, Kostelec nad Černými lesy, Kouřim, pobočná garáž Říčany u Prahy
  • Plzeň, garáže Karlovy Vary, Rakovník, Klatovy, Lišov, Sušice, Vimperk, pobočné garáže Tachov, Železná Ruda, Kraslice, Ostrov, Tršnice, Vejprty, Žlutice, Loděnice, Nučice, Zbiroh, České Budějovice, Týn nad Vltavou, Volary, Volyně.
  • Česká Lípa, garáže Dubá a Mladá Boleslav, pobočné garáže Bělá pod Bezdězem, Bor u České Lípy, Cvikov, Děčín, Litoměřice dolní nádraží, Jablonec nad Nisou, Nové Benátky, Turnov.
  • Jičín, garáže Dvůr Králové nad Labem, Nové Město nad Metují, Trutnov, Vrchlabí, pobočné garáže Dobruška, Hostinné, Hronov, Jilemnice, Králíky, Lichkov, Náchod, Police nad Metují, Rokytnice v Orlických horách, Úpice
  • Chrudim, garáže Čáslav, Habry, Chrudim, Litomyšl, Pardubice, Vysoké Mýto, pobočné garáže Humpolec, Poděbrady, Choceň
  • Brno, pobočné garáže Blansko, Čejč, Dolní Kounice, Hodonín, Jihlava, Koryčany, Rohatec, Skalice nad Svitavou, Uherský Brod, Znojmo.
  • Olomouc, garáže Moravská Ostrava, Moravská Třebová, Opava, Prostějov, Přerov, pobočné garáže Bruntál, Litovel, Ondrášov, Šumperk, Tovačov, Frýdek-Místek, Jevíčko, Lanškroun, Holešov.
  • Bratislava s garážemi a pobočnými garážemi na Slovensku
  • Košice s garážemi a pobočnými garážemi na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h Historie ČSAD (též historie dopravního podnikání v Česku, web Liaz navždy)
  2. a b c d e f g h i j k l m n Martin Harák: Encyklopedie československých autobusů a trolejbusů (I), Corona, Praha, 2005, ISBN 80-86116-30-1, kap. 2.3 Autobusy ČSD, str. 46 a násl.
  3. a b c d Martin Harák: Encyklopedie československých autobusů a trolejbusů (I), Corona, Praha, 2005, ISBN 80-86116-30-1, kap. 2.2 Poštovní autobusy, str. 35 a násl.
  4. Martin Harák: Encyklopedie československých autobusů a trolejbusů (I), Corona, Praha, 2005, ISBN 80-86116-30-1, kap. 2.1 Zahájení veřejné linkové dopravy v Čechách, str. 23 a násl.