Přeskočit na obsah

Aleksandar Vučić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Aleksandar Vučić
5. Prezident Srbska
Úřadující
Ve funkci od:
31. května 2017
Předseda vládyIvica Dačić (prozatímní)
Ana Brnabićová
PředchůdceTomislav Nikolić
Předseda vlády Srbska
Ve funkci:
28 dubna 2014 – 31 května 2017
PrezidentTomislav Nikolić
PředchůdceIvica Dačić
NástupceIvica Dačić (prozatímní)
Ana Brnabićová
Stranická příslušnost
ČlenstvíSrbská pokroková strana (od 2008)
Srbská radikální strana (1993–2008)
Narození5. března 1970 (54 let)
Bělehrad
ChoťKsenija Janković
(1997–2011)
Tamara Đukanović (od 2013)
Děti3
PříbuzníAndrej Vučić[1] (sourozenec)
Alma materPrávnická fakulta Bělehradské univerzity (1988–1994)
Zemun Gymnasium
Profesepolitik a advokát
NáboženstvíSrbská pravoslavná církev
OceněníOrder of Saint Mark of Alexandria (2017)
Řád Republiky srbské (2018)
Řád přátelství 1. třídy (2018)
Řád Alexandra Něvského (2019)
Řád svatého Sávy (2019)
… více na Wikidatech
PodpisAleksandar Vučić, podpis
Webová stránkavucic.rs
CommonsAleksandar Vučić
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aleksandar Vučić (srbsky Александар Вучић; * 5. března 1970 Bělehrad) je bývalý předseda srbské vlády a od roku 2017 srbský prezident.[2] Ve vládě Ivici Dačiće, která vládla v letech 2012–2014, zastával resort ministra obrany; byl generálním sekretářem Národní bezpečnostní rady. Mezi lety 2012 a 2023 byl předsedou Srbské pokrokové strany (SNS).[3] Vzděláním je právník.

Jako ministr informací za vlády Slobodana Miloševiće zavedl Vučić restriktivní opatření vůči novinářům, zejména během kosovské války.[4][5] V období po buldozerové revoluci v roce 2000 byl jednou z nejvýraznějších postav opozice. Od založení nové strany v roce 2008 se odklonil od své původní krajně pravicové a tvrdě euroskeptické platformy k proevropským, konzervativním a populistickým politickým postojům. Ve volbách v roce 2012 zvítězila koalice vedená SNS a Srbská pokroková strana se poprvé stala součástí vlády, což vedlo k vytvoření systému dominantní strany.[6][7][8] Poté, co se v roce 2014 stal předsedou vlády, slíbil, že bude pokračovat v procesu přistoupení k Evropské unii (EU), privatizovat státní podniky a liberalizovat ekonomiku.[9]

V prosinci 2015 během přístupové konference otevřela EU první kapitoly přístupu se srbskou delegací vedenou právě Vučićem. Ten byl jednou z klíčových postav spolupráce a dialogu mezi vládami Kosova a Srbska zprostředkovaného EU a zasazoval se o provádění bruselské dohody o normalizaci vzájemných vztahů. Po jednáních zprostředkovaných Spojenými státy americkými podepsal v září 2020 dohodu o normalizaci hospodářských vztahů s Kosovem, ale také o přesunu srbského velvyslanectví v Izraeli do Jeruzaléma. Je jedním z iniciátorů projektu Otvoreni Balkan (dříve známého jako Mini Schengen Zone), hospodářské zóny balkánských zemí, která má zaručit čtyři svobody. Pozorovatelé označují Vučićovu vládu za autoritářský, autokratický či neliberální demokratický režim a jako příklad uvádějí omezenou svobodu tisku.[32]

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Aleksandar Vučić vyrůstal v Novém Bělehradě. Jeho matka byla žurnalistka a otec ekonom.

Vučić vystudoval gymnázium v Zemunu, později studoval na Právnické fakultě Bělehradské univerzity. Svá studia zde dokončil v roce 1994. Po nějakou dobu také studoval v Brightonu ve Spojeném království.

Po skončení studií se stal pracovníkem rádia Studio S v Pale v dnešní Bosně a Hercegovině. V letech 1996–1998 byl ředitelem sportovního centra „Pinki“.

V letech 1992–2008 působil v Srbské radikální straně, kde byl 14 let generálním sekretářem. V roce 1993 byl také zvolen jako poslanec do Národního shromáždění. V letech 1998–2000 zastával resort ministra informací ve vládě Mirka Marjanoviće (tj. pod prezidentem Miloševićem). V letech 2004 a 2008 kandidoval dvakrát neúspěšně na starostu Bělehradu. Pod sloganem „Vučić pro metropoli“ získal v prvním kole voleb 29,13 % hlasů oprávněných voličů a v druhém kole potom 48,4 %. Porazil jej kandidát Demokratické strany, Nenad Bogdanović.

V roce 2008 od Radikálů poté, co Tomislav Nikolić oznámil vznik nové strany, odešel. V roce 2012 se stal předsedou Srbské pokrokové strany poté, co se Tomislav Nikolić stal v prezidentských volbách hlavou státu a na svoji funkci musel rezignovat.

V roce 2014 byl předním kandidátem v parlamentních volbách za Srbskou pokrokovou stranu (která volby vyhrála). Ještě v témže roce se osobně angažoval při záchraně motoristů z kolony zaváté sněhem při kalamitě na dálnici nedaleko města Feketić. Nečekaný krok přinesl Vučićovi nemálo mediální pozornosti, ale také i posměšné komentáře na sociálních sítích.[33]

V červenci 2015 musel utéct z pietního aktu ke 20. výročí srebrenického masakru u památníku v Potočari, když po něm lidé začali házet kameny a lahve. Vučić sice masakr označil za „strašlivý zločin“, odmítá jej však nazývat genocidou, jak požadují Bosňáci. Lidé mu na místě také transparentem připomněli jeho slova z doby války, kdy prohlásil, že za každého mrtvého Srba bude zabito 100 Muslimů.[34]

V roce 2017 vyhrál v prvním kole prezidentských voleb s nadpoloviční většinou hlasů.[35][36] Jeho vítězství přivítala Evropská unie, vyvolalo však protesty mezi některými studentskými organizacemi ve větších srbských městech. Zvítězil i v druhém kole voleb a funkce prezidenta se ujal 31. května 2017. Ještě předtím rezignoval na post předsedy srbské vlády. Následně dne 15. června 2017 pověřil sestavením nové vlády Anu Brnabićovou, původní ministryni pro záležitosti státní správy a místní samosprávy. Jako prezident prohlásil, že země bude dále usilovat o členství v EU a zůstane vojensky neutrální, bude však spolupracovat s NATO i s Ruskem.

V prosinci 2017 získal čestný doktorát na Moskevském státním institutu pro mezinárodní vztahy a v roce 2018 získal ocenění „Zlatý lev“[zdroj⁠?!] v Benátkách.

Během Vučićovy návštěvy v Česku obdržel 18. května 2021 od prezidenta Miloše Zemana Řád Bílého lva I. třídy s řetězem.[37] Dne 3. dubna 2022 obhájil svůj prezidentský mandát na další pětileté období, když už v prvním kole prezidentských voleb získal 60 % odevzdaných hlasů.[38]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aleksandar Vučić na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ Vučić složil v Bělehradě prezidentskou přísahu [online]. Blesk.cz, 2017-05-31 [cit. 2017-06-02]. Dostupné online. 
  3. ↑ MARIĆ, Dunja. Miloš Vučević novi predsednik SNS. nova.rs [online]. 2023-05-27 [cit. 2023-07-11]. Dostupné online. (srbsky) 
  4. ↑ FISK, Robert. Europe has a troublingly short memory over Serbia's Aleksander Vucic. The Independent. 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 May 2016. 
  5. ↑ BARBER, Lionel. Interview: Serbia's Vucic insists 'I'm obsessed with Kosovo' [online]. 15 May 2018 [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 May 2018. 
  6. ↑ ORLOVIĆ, Slaviša. The Influence of Electoral System on Party Fragmentation in Serbian Parliament. Serbian Political Thought. 2015, s. 91–106. DOI 10.22182/spt.1112015.5. 
  7. ↑ ATLAGIĆ, Siniša; VUČIĆEVIĆ, Dušan. Thirty Years of Political Campaigning in Central and Eastern Europe. [s.l.]: Palgrave Macmillan, Cham, 2019. ISBN 978-3-030-27693-5. DOI 10.1007/978-3-030-27693-5_21. S2CID 239278656. S. 20. 
  8. ↑ Mandat dominantne stranke [online]. 25 March 2014 [cit. 2019-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 December 2019. (srbsky) 
  9. ↑ Encyclopædia Britannica. Independent Serbia. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 November 2019. 
  10. ↑ BIEBER, Florian. Patterns of competitive authoritarianism in the Western Balkans. East European Politics. July 2018, s. 337–54. DOI 10.1080/21599165.2018.1490272. 
  11. ↑ GÜNAY, Cengiz; DŽIHIĆ, Vedran. Decoding the authoritarian code: exercising 'legitimate' power politics through the ruling parties in Turkey, Macedonia and Serbia. Southeast European and Black Sea Studies. October 2016, s. 529–549. DOI 10.1080/14683857.2016.1242872. S2CID 157397873. 
  12. ↑ CASTALDO, Antonino; PINNA, Alessandra. De-Europeanization in the Balkans. Media freedom in post-Milošević Serbia. European Politics and Society. 2017, s. 264–281. DOI 10.1080/23745118.2017.1419599. S2CID 159002076. 
  13. ↑ TANNENBERG, Marcus; BERNHARD, Michael; GERSCHEWSKI, Johannes; LÜHRMANN, Anna; VON SOEST, Christian. Regime Legitimation Strategies (RLS), 1900 to 2018. V-Dem Working Paper. 2019, s. 1–36. DOI 10.2139/ssrn.3378017. S2CID 159325131. 
  14. ↑ MUJANOVIĆ, Jasmin. SAGE Publishing. The EU and the Crisis of Democracy in the Balkans. Political Insight. 2018, s. 9–11. DOI 10.1177/2041905818764698. 
  15. ↑ KEIL, Soeren. The Business of State Capture and the Rise of Authoritarianism in Kosovo, Macedonia, Montenegro and Serbia. Southeastern Europe. 2018, s. 59–82. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 July 2020. DOI 10.1163/18763332-04201004. 
  16. ↑ VOLTMER, Katrin. Media, Communication and the Struggle for Democratic Change: Case Studies on Contested Transitions. [s.l.]: Springer Nature, 2019. ISBN 978-3-030-16747-9. S. 6. 
  17. ↑ LINK, Jacob. The Road Not Yet Taken: An Assessment Of Aleksandar Vucic [online]. [cit. 2019-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 December 2015. 
  18. ↑ ALEKS EROR. Two Decades After the Fall of Milosevic, Dictatorship Is Returning to Serbia [online]. World Politics Review [cit. 2019-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 May 2019. 
  19. ↑ Serbia election: Pro-EU Prime Minister Vucic claims victory [online]. BBC, 24 April 2016 [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2016. 
  20. ↑ A Serbian Election Erodes Democracy. The New York Times. 9 April 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 December 2018. 
  21. ↑ Thousands march against Serbian president's autocratic rule. The Washington Post. 8 December 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 December 2018. 
  22. ↑ EROR, Aleks. How Aleksandar Vucic Became Europe's Favorite Autocrat [online]. 9 March 2018 [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 March 2018. 
  23. ↑ Freedom in the World 2018 [online]. Freedom House [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2018. 
  24. ↑ VERSECK, Keno. Vucic, der Allmächtige [online]. 2 April 2017 [cit. 2019-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2017. (německy) 
  25. ↑ MILOVANOVIĆ, Ivan. Vladavina neobuzdanog autokrate [online]. 3 February 2018 [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 December 2018. (srbsky) 
  26. ↑ MIHAJLOVIĆ, Branka. Vučićeva ostavka na mestu premijera i predsednička mapa 'bolje' Srbije [online]. Radio Free Europe/Radio Liberty, 30 May 2017 [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2017. (srbsky) 
  27. ↑ STOJANOVIĆ, Boban; CASAL BÉRTOA, Fernando. Serbia's prime minister just became president. What's wrong with this picture?. The Washington Post. 4 April 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 April 2017. 
  28. ↑ Kmezić: Under Vučić presidency, Serbia will further consolidate as an illiberal democracy [online]. European Western Balkans, 1 June 2017 [cit. 2019-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 September 2017. 
  29. ↑ Framing a Critical Juncture in Serbian-Croatian Relations [online]. The South East European Network for Professionalization of Media [cit. 2019-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 August 2017. 
  30. ↑ JOVANOVIĆ, Srđan Mladenov. 'You're Simply the Best': Communicating Power and Victimhood in Support of President Aleksandar Vučić in the Serbian Dailies Alo! and Informer. Journal of Media Research. 2019, s. 22–42. DOI 10.24193/jmr.31.2. 
  31. ↑ Hungary no longer a democracy, Freedom House says [online]. 6 May 2020 [cit. 2020-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 May 2020. 
  32. ↑ [10][11][12][13][14][15][16][17][18][19][20][21][22][23][24][25][26][27][28][29][30][31]
  33. ↑ [ Článek na portálu inserbia.info (anglicky). inserbia.info [online]. [cit. 2017-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-02-08.  Článek na portálu inserbia.info (anglicky)]
  34. ↑ MÁNERT, Oldřich. Srbský premiér utekl z piety ve Srebrenici, dav na něj házel kamení. iDNES.cz [online]. 2015-7-11. Dostupné online. 
  35. ↑ Prezidentské volby v Srbsku vyhrál s 55 procenty Vučić. Dosavadní premiér zvítězil už v prvním kole. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2017-04-03 [cit. 2017-06-02]. Dostupné online. 
  36. ↑ Z premiéra prezidentem. Aleksandar Vučić zvítězil v srbských prezidentských volbách [online]. Lidovky.cz, 2017-04-02 [cit. 2017-06-02]. Dostupné online. 
  37. ↑ NOVÁK, Pavel. Zeman udělil prezidentovi Vučićovi Řád bílého lva. Český prezident dostal Řád Srbské republiky. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2021-05-18 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  38. ↑ V Srbsku začaly volby. Favoritem je současný prezident Vučić a jeho Srbská pokroková strana. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2022-04-03 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Prezidenti Srbska
Boris Tadić (2004–2012) • Slavica Djukićová Dejanovićová (2012) • Tomislav Nikolić (2012–2017) • Aleksandar Vučić (od 2017)
 Prezidentská standarta
Premiéři Srbska
Vojislav Koštunica (2004–2008) • Mirko Cvetković (2008–2012) • Ivica Dačić (2012–2014) • Aleksandar Vučić (2014–2017) • Ivica Dačić (2017) • Ana Brnabićová (2017–2024) • Ivica Dačić (2024) • Miloš Vučević (od 2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Aleksandar_Vučić&oldid=24413361“