Vstup Srbska do Evropské unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Vstup Srbska do Evropské unie je v současné době probíhající proces mezi srbskou vládou a Evropskou unií.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Potenciální kandidát[editovat | editovat zdroj]

Již v druhé polovině 90. let zahrnula Evropská unie Srbsko (resp. tehdejší svazovou republiku Jugoslávii) do skupiny zemí, které by měly získat plnoprávné členství. Po svržení Slobodana Miloševiće a demokratizaci země se tato možnost dostala na pořad dne. Potvrzena byla oficiálně na summitu evropských zemí v Soluni v červnu 2003.

Podpis smlouvy o stabilizaci a přidružení[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 2005 zahájila EU jednání o Dohodě o stabilizaci a přidružení. Tuto dohodu Srbsko podepsalo dne 29. dubna 2008. Tříletou prodlevu si vynutila evropská strana v souvislosti s pochytáním válečných zločinců a jejich předání mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu. Z Evropské strany byl postup takový, že vše, co bylo dosaženo vyjednáváním, bude v případě rozdělení státního společenství Srbsko a Černá Hora platit pro každý z nástupnických států. To bylo možné především díky tomu, že SCG bylo velmi volným soustátím, kde nebyl realizován ani jednotný trh, ani měnová unie.[zdroj?]

V roce 2009 nastoupila v zemi k moci nová vláda Mirka Cvetkoviće. Podpora vstupu do EU byla ze strany srbské veřejnosti v této době rekordní; vstoupit do spolku 27 zemí chtělo 71 % obyvatel země. Podpora postupem času klesala; roku 2012 se snížila na 49 %. V roce 2017 bylo pro vstup 47 % obyvatel země.[1]

Vyjednávání mezi EU a Srbskem o členství[editovat | editovat zdroj]

Srbsko podalo oficiálně kandidaturu na členství v EU dne 22. prosince 2009. Uskutečnilo se tak poté, co byla odblokována jednání o obchodních smlouvách mezi EU a Srbskem. Realizací volného trhu mezi EU a Srbskem byl dosáhnut hlavní cíl přidružení k EU. Evropská unie ve snaze hospodářské pomoci Srbsku otevřela svůj trh zboží z balkánské země již v roce 2001.[zdroj?] Rovněž byla ze strany EU zrealizována liberalizace v oblasti vízové politiky. V souladu s těmito dohodami muselo Srbsko zmodernizovat především vydávané pasy; stáhnout z oběhu pasy, které byly vydány ještě v době existence SFRJ nebo SRJ. Rovněž musela země zavést nové registrační značky vozidel, s modrým pruhem ale bez hvězd z vlajky EU.

Tehdejší srbská vláda Mirko Cvetkoviće si stanovila za cíl vstup do EU v roce 2014.

Přístupový proces nicméně komplikovalo několik otázek; jednak proces sjednocení jisté části srbské legislativy s unijní, jednak problematická otázka uznání Kosova. EU si také jako požadavek pro zahájení procesu přistoupení kladla vydání válečných zločinců z 90. let 20. století k mezinárodnímu soudu ICTY v Haagu. Ratko Mladić byl zatčen dne 26. května 2011 a Goran Hadžić 20. června 2011.

Již od začátku přístupového procesu se velmi rozšířeným mediálním tématem v Srbsku, ale i v sousedních zemích stala otázka, zdali je uznání vlády v Prištině podmínkou pro srbskou vládu k plnoprávnému členství. Prezident Tomislav Nikolić uvedl, že v takovém případě, by EU Srbsko přijímat neměla.[2] Přestože Evropská unie takové tvrzení nikdy ústy svých zastupitelů neučinila, podmínili evropští představitelé pokrok v oblasti vyjednávání se srbskou vládou zlepšením vztahů mezi Bělehradem a Prištinou. Srbsko proto podepsalo řadu smluv, na základě nichž byly např. uznány kosovské občanské průkazy, byla zřízena jednodušší kontrola na společné hranici (nazývané administrativní linie) a ukončen provoz paralelních institucí v Kosovu. V roce 2013 podepsali srbští zástupci v Bruselu dohodu, která definovala jejich vztahy s Kosovem.

Zástupci Kosova se během vyjednávacího procesu pokoušejí vyvíjet nátlak na Evropskou unii, aby požadovala od Srbska co nejvstřícnější politiku vůči Kosovu. Představitelé EU v této záležitosti nicméně oznámili, že nechtějí být arbitrem ve vztahu obou subjektů. EU proto ani nereagovala během kauzy vydání Ramushe Haradinaje a srbského vlaku v Kosovu s nápisem Kosovo je Srbsko, který vzbudil mezi oběma vládami ostré reakce.[3]

Status kandidáta[editovat | editovat zdroj]

Udělení statusu[editovat | editovat zdroj]

Ceremonie udělení statusu kandidátské země v roce 2012.
Tehdejší premiér Srbska Ivica Dačić a tehdejší předseda Evropské komise, José Manuel Barroso.

Srbská vláda již od počátku požadovala, aby byla kosovská otázka od procesu přistoupení země k EU zcela oddělena. V roce 2012 vládu tehdejší Demokratické strany nahradila Srbská pokroková strana v čele s Aleksandrem Vučićem. Její předvolební heslo bylo I Kosovo, i Evropa. Srbská radikální strana, která ostře protestovala proti vstupu země do EU, jej parafrázovala vlastním heslem I Kosovo i Rusko.

V roce 2013 uvedl Aleksandar Vučić jako cílové datum vstupu země do EU rok 2020.[4]

Status přistupujícího člena dne 28. února 2012 na hlasování ministrů zahraničí členských zemí EU v Bruselu schválilo 26 z 27 členských zemí. Proti bylo pouze Rumunsko, které požadovalo, aby Srbsko garantovalo lepší práva rumunské menšiny, která žije na severovýchodě Srbska. Spor se podařilo vyřešit nakonec vzájemnou dohodou.[5] Dne 1. března 2012 získalo Srbsko status kandidátské země.[6] Po podepsání dohody s Kosovem v prosinci 2013 byly následně dne 21. ledna 2014 zahájena vyjednávání.

Jednání o přístupových kapitolách[editovat | editovat zdroj]

Od září 2013 do března 2013 probíhal nejprve jednostranný, a poté bilaterilní screening platných zákonů na území Srbska tak, aby Evropská komise dokázala definovat potřebné přístupové kapitoly.

V závěru roku 2015 byly otevřeny první přístupové kapitoly. Srbská strana musí uzavřít v přístupovém procesu 35 kapitol; o jednu více, než tomu bylo v případě jiných členských zemí. Poslední kapitola, která byla uvedena zvlášť, je normalizace vztahů s Kosovem. První dvě kapitoly, které byly při vyjednávání uzavřeny, se týkaly vědy a výzkumu (13. prosince 2016) a Vzdělání a kultury (27. února 2017). Uzavření kapitoly je možné vždy tehdy, jsou-li realizována všechna opatření, která uvedou srbskou legislativu do souladu s evropským standardem. Po uzavření všech kapitol srbští představitelé uzavřou na mezivládní konferenci smlouvu o přistoupení, kterou budou ratifikovat členské země EU.

Ke každé přístupové kapitole jsou zřízeny vyjednávací týmy, které zřizují jednotlivá srbská ministerstva a která vedou jednání o uvedené kapitole až do jejího uzavření. Tyto týmy jsou součástí tzv. širšího vyjednávacího týmu. Kromě toho existuje užší vyjednávací tým o 15-20 lidech a Státní delegace, kterou řídí ministr zahaničních věcí Srbska, resp. Ministr pro evropskou integraci.

Překážky v projednávání kapitol[editovat | editovat zdroj]

Chorvatská vláda během průběhu přístupových rozhovorů iniciovala zablokování otevření některých přístupových kapitol. Učinila tak na protest proti srbskému zákonu o válečných zločincích, který by umožnil stíhat podezřelé osoby i mimo území Republiky Srbsko, tedy i v Chorvatsku.[7] Srbsko rovněž musí kvůli přístupovým rozhovorům změnit svojí vlastní ústavu,[8] a to především kvůli oblasti soudnictví. Mediálně propíraným tématem se stala nicméně i preambule ústavy, která ve své první větě uvádí Kosovo jako součást Srbska, a která by rovněž mohla být kvůli nezbytnosti zlepšení vztahů s vládou v Prištině změněna.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vodič kroz pristupanje Srbije Evropskoj Uniji, ISAC Fond, Centar za međunarodne i bezbednosne poslove, Bělehrad 2013

Reference[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]