Wikipedista:Jirka Dl/Ekonomie globálního oteplování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ekonomie globálního oteplování se týká ekonomických aspektů globálního oteplování; to může pomoci při hledání opatření, kterými by vlády mohly reagovat. Díky působení řady faktorů je to obtížný problém jak z hospodářského tak i z politického hlediska: je to dlouhodobý mezigenerační problém;[1] přínosy a náklady jsou rozloženy nerovnoměrně v rámci zemí i mezi nimi; a je třeba zohlednit vědecká stanoviska i názory veřejnosti.

Jedním z nejdůležitějších skleníkových plynů je oxid uhličitý (CO2).[2] Přibližně 20 % oxidu uhličitého, který je emitován v důsledku lidské činnosti, může zůstat v atmosféře mnoho tisíc let.[3] Dlouhá časová měřítka a nejistota spojená s globálním oteplováním vedly analytiky k vývoji „scénářů“ budoucích environmentálních, sociálních a ekonomických změn.[4] Tyto scénáře mohou politikům pomoci pochopit možné důsledky jejich rozhodnutí.

Dopady změny klimatu zahrnují ztrátu biologické rozmanitosti, zvýšení hladiny moří, zvýšenou frekvenci a závažnost některých extrémních povětrnostních jevů a acidifikaci oceánů.[5] Ekonomové se pokusili kvantifikovat tyto dopady v peněžním vyjádření, ale tato hodnocení mohou být kontroverzní.[6][7]

Dvě hlavní politické reakce na globální oteplování spočívají ve snížení emisí skleníkových plynů (zmírnění změny klimatu) a přizpůsobení se dopadům globálního oteplování (např. budováním hrází v reakci na zvyšování hladiny moří). Další politickou reakcí, které se v poslední době věnuje větší pozornost, je geoinženýrství (např. rozprašování aerosolů do atmosféry tak, aby bránily průchodu slunečních paprsků k povrchu Země).[8]

Jednou z reakcí na nejistoty globálního oteplování je přijetí strategie postupného rozhodování.[9] Tato strategie uznává, že rozhodnutí o globálním oteplování je třeba přijímat s neúplnými informacemi a že současná rozhodnutí mohou mít potenciálně dlouhodobé dopady. Politici by se mohli rozhodnout použít metodu řízení rizik jako součást své politické reakce na globální oteplování.[10] Například přístup založený na riziku lze použít na dopady na klima, které lze z ekonomického hlediska obtížně kvantifikovat, např. dopady globálního oteplování na domorodé obyvatelstvo .

Analytici hodnotili globální oteplování ve vztahu k udržitelnému rozvoji.[11] Udržitelný rozvoj zvažuje, jak by mohly být budoucí generace ovlivněny aktivitami současné generace. V některých oblastech mohou politiky určené k řešení globálního oteplování pozitivně přispět k dalšímu rozvoji.[12][13] V jiných oblastech mohou náklady na opatření globálního oteplování odvádět zdroje od jiných sociálně a environmentálně výhodných investic (náklady obětované příležitosti v rámci politiky změny klimatu).[12][13]

Scénáře[editovat | editovat zdroj]

Jedním z ekonomických aspektů změny klimatu je vytváření scénářů budoucího ekonomického rozvoje. Budoucí hospodářský vývoj může například ovlivnit, jak zranitelná je společnost vůči budoucím změnám klimatu, jaké by mohly být budoucí dopady změny klimatu,[14] jakož i úroveň budoucích emisí skleníkových plynů.[15]

Emisní scénáře[editovat | editovat zdroj]

Ve scénářích navržených k promítnutí budoucích emisí skleníkových plynů budou ekonomické prognózy, např. změny budoucích příjmů, často nutně kombinovány s jinými projekcemi, které ovlivňují emise, např. populačním vývojem.[16] Protože tyto budoucí změny jsou vysoce nejisté, jedním přístupem je analýza scénářů.[4] Při analýze scénářů se vytvářejí scénáře, které jsou založeny na různých předpokladech budoucích vývojových modelů. Příkladem jsou emisní scénáře „SRES“ vytvořené Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC). Scénáře SRES předpokládají širokou škálu možných budoucích úrovní emisí.[17] Scénáře SRES jsou „základní“ nebo „neintervenční“ scénáře, protože nepředpokládají žádná konkrétní politická opatření ke kontrole budoucích emisí skleníkových plynů.[18] Různé scénáře SRES obsahují velmi odlišné předpoklady budoucích sociálních a ekonomických změn. Například emisní scénář SRES „A2“ předpokládá budoucí populaci 15 miliard lidí v roce 2100, ale scénář SRES „B1“ předpokládá pouze 7 miliard lidí v témže roce.[19] IPCC neřešila pravděpodobnost budoucího vývoje podle jednotlivých scénářů, ale někteří autoři tvrdí,[20][21] že některé konkrétní scénáře SRES jsou pravděpodobnější než jiné.

Někteří analytici vypracovali scénáře, které předpokládají pokračování současných politik do budoucnosti. Tyto scénáře se někdy nazývají scénáře typu „jako obvykle (business-as-usual)“.[22]

Odborníci, kteří pracují na scénářích, mají tendenci preferovat termín „projekce“ před termíny „prognóza“ nebo „předpověď“.[23] Rozlišuje se tak, aby se zdůraznilo, že pro jednotlivé scénáře nejsou přiřazeny pravděpodobnosti[23] a že budoucí emise závisí na rozhodnutích učiněných nyní i v budoucnu.[24]

Dalším přístupem je analýza nejistoty,[4] kde se analytici pokoušejí odhadnout pravděpodobnost budoucích změn úrovní emisí.

Scénáře globální budoucnosti[editovat | editovat zdroj]

Scénáře „globální budocnosti“ lze považovat za příběhy toho, co se stane do budoucna.[25] Umožňují popis faktorů, které je obtížné kvantifikovat, ale jsou důležité při ovlivňování budoucích emisí skleníkových plynů. Třetí hodnotící zpráva IPCC[26] obsahuje hodnocení 124 scénářů globální budoucnosti. Tyto scénáře promítají širokou škálu možných budoucností. Některé z nich jsou pesimistické, například 5 scénářů projektuje budoucí zhroucení lidské společnosti.[27] Jiné jsou optimistické, například v 5 dalších scénářích budoucí pokrok v technologii řeší většinu nebo všechny problémy lidstva. Většina scénářů předpokládá rostoucí poškození přírodního prostředí, ale mnoho scénářů také předpokládá, že se tento trend v dlouhodobém horizontu zvrátí.[28]

Ve scénářích v publikaci Morita et al. (2001)[29] nenašli žádné silné souvislosti mezi ekonomickou aktivitou a emisemi skleníkových plynů. Tento vztah sám o sobě není důkazem příčinné souvislosti a odráží pouze scénáře, které byly hodnoceny.

V hodnocených scénářích je ekonomický růst slučitelný se zvyšováním nebo snižováním emisí skleníkových plynů.[29] Ve druhém případě je růst emisí zprostředkován zvýšenou energetickou účinností, přechodem na nefosilní zdroje energie a/nebo přechodem na postindustriální ekonomiku (založenou na službách). Většina scénářů předpokládajících růst skleníkových plynů předpokládá nízkou úroveň ekonomických regulací ze strany vlád. Scénáře s klesajícími koncentracemi skleníkových plynů obecně předpokládají silné ekonomické regulace ze strany vlád.[29]

Faktory ovlivňující růst emisí[editovat | editovat zdroj]

refer to caption and adjacent text
Změny složek dle Kaya identity v letech 1971 až 2009. Zahrnuje globální emise CO2 související s energetikou, světovou populaci, světový HDP na obyvatele, energetickou náročnost světového HDP a uhlíková náročnost světového využití energie.[30]

Historicky byl růst emisí skleníkových plynů způsoben hospodářským rozvojem.[31] Jedním ze způsobů, jak porozumět trendům v emisích skleníkových plynů, je použití identity Kaya.[16] Kaya identita rozděluje růst emisí na účinky změn v lidské populaci, ekonomickém blahobytu a technologiích:[16][32]

Emise CO2 z energie ≡

Počet obyvatel × (hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele) × (využití energie / HDP) × (CO2 emise / spotřeba energie)

HDP na osobu (nebo “per capita”) je používán jako míra ekonomické blahobytu a změny v technologii jsou popisovány jinými dvěma termíny: (spotřeba energie/HDP) a (emise CO2 z výroby energií/spotřeba energie). Tyto dva termíny jsou často označovány jako „energetická náročnost HDP“ a „uhlíková náročnost výroby energií“. Zkrácený termín „uhlíková intenzita“ se může také vztahovat na uhlíkovou náročnost HDP, tj. (emise CO2 z výroby energií/HDP).

Snížení energetické náročnosti HDP a/nebo uhlíkové náročnosti energie povede ke snižování emisí CO2 z výroby energií.[32] Nárůst počtu obyvatel a/nebo HDP na obyvatele bude mít tendenci zvyšovat emise CO2 z výroby energií. Pokud by však byla energetická náročnost HDP nebo uhlíková náročnost energie snížena na nulu (tj. úplná dekarbonizace energetického systému), zvýšení populace nebo HDP na obyvatele by nevedlo ke zvýšení emisí CO2 z výroby energií.

Graf vpravo ukazuje změny v globálních emisí CO2 z výroby energií mezi lety 1971 a 2009. Rovněž jsou vyneseny změny ve světové populaci, světovém HDP na obyvatele, energetické náročnosti světového HDP a uhlíkové náročnosti světové spotřeby energie. Během tohoto časového období nebylo snížení energetické náročnosti HDP a uhlíkové náročnosti využívání energie schopné vyrovnat nárůst počtu obyvatel a HDP na obyvatele. Následkem toho se emise CO2 z výroby energií zvýšily. Od roku 1971 do roku 2009 emise CO2 z výroby energií vzrostly v průměru o 2,8 % ročně.[30] Obyvatelstvo rostlo v průměru o cca 2,1 % ročně a HDP na obyvatele o 2,6 % ročně.[30] Energetická náročnost HDP v průměru klesla o přibližně 1,1 % ročně a uhlíková náročnost energie klesla o přibližně 0,2 % ročně.[30]

Trendy a projekce[editovat | editovat zdroj]

Emise[editovat | editovat zdroj]

Spravedlnost a emise skleníkových plynů[editovat | editovat zdroj]

Při zvažování emisí skleníkových plynů existuje řada oblastí, kde je důležitá spravedlnost. Obecně rovnost znamená „kvalitu nestrannosti“ nebo „něco co je fér a spravedlivé“.[33] Jedním příkladem relevance spravedlnosti pro emise skleníkových plynů jsou různé způsoby, jakými lze emise měřit.[34] Patří sem celkové roční emise v jedné zemi, kumulativní emise měřené v dlouhých časových obdobích (někdy měřené za více než 100 let), průměrné emise na osobu v zemi (emise na obyvatele), jakož i měření energetické náročnosti HDP, uhlíková intenzita HDP nebo uhlíková náročnost využití energie.[34] Různé ukazatele emisí poskytují různé poznatky týkající se politiky v oblasti změny klimatu a byly důležitým tématem při mezinárodních jednáních o změně klimatu (např. viz Kjótský protokol#Vyjednávání).[35]

V rámci procesu hospodářského rozvoje rozvinutých zemí na současnou úroveň prosperity se naakumulovaly velké emise skleníkových plynů; rozvojové země se v současnosti pokoušejí také zvýšit úroveň prosperity, což je jedna z příčin jejich zvyšujících se emisí skleníkových plynů v současnosti.[36] Podle různých autorů je právě spravedlnost velký problém emisních scénářů, a na rozvojové země, například v Indie a Čína, by často raději braly v úvahu emise na obyvatele místo toho, aby se zavázaly k přímému snižování emisí a chtěly by zohlednit historické příspěvky rozvinutých zemí ke změně klimatu, na základě zásady "společné, ale diferencované odpovědnosti".[37] Například scénáře použité v první hodnotící zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 1990 kritizoval ve své práci Parikh (1992),[38] který uvedl, že stabilizační scénáře obsažené ve zprávě „stabilizují životní styl bohatých a nepříznivě ovlivňují rozvoj chudých“. Pozdější scénáře IPCC „SRES“, zveřejněné v roce 2000, výslovně prozkoumávají scénáře s omezujícím se rozdílem v příjmech (konvergenci) mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.[39] Projekce konvergence ve scénářích SRES byly kritizovány za chybějící objektivitu.[40]

Projekce emisí[editovat | editovat zdroj]

refer to caption
Předpokládané celkové emise oxidu uhličitého mezi lety 2000–2100 pomocí šesti ilustrativních scénářů „SRES“.[41]

Změny budoucích úrovní emisí skleníkových plynů jsou velmi nejisté a bylo vytvořeno velké množství kvantitativních projekcí emisí.[42] V práci Rogner a kol. (2007)[43] nalezneme vyhodnocení těchto projekcí. Některé z těchto projekcí agregují antropogenní emise do jediného čísla jako "CO2 ekvivalent" (CO2ekv.). Do roku 2030 předpokládaly základní scénáře zvýšení emisí skleníkových plynů (F-plyny, oxid dusný, metan a CO2, měřeno v CO2ekv.)[44] mezi 25 % a 90 %, vzhledem k úrovni z roku 2000.[43] Pro CO2 pouze dvě třetiny až tři čtvrtiny nárůstu emisí by měly pocházet z rozvojových zemí, i když průměrná hodnota emisí CO2 na obyvatele v rozvojových zemích zůstane podstatně nižší než emise v rozvinutých zemí.[43]

Do roku 2100, se projekce CO2ekv pohybují od 40 % snížení až po zvýšení emisí o 250 % nad jejich úrovně v roce 2000.[43]

Koncentrace a teploty[editovat | editovat zdroj]

Jak již bylo zmíněno, dopady změny klimatu jsou určovány spíše koncentrací skleníkových plynů v atmosféře než ročními emisemi skleníkových plynů.[45] Změny atmosférických koncentrací jednotlivých skleníkových plynů jsou uváděny ve skleníkových plynech.

Rogner a kol. (2007)[46] uvedli, že tehdy odhadovaná celková koncentrace atmosférických skleníkových plynů s dlouhou životností [47] byla přibližně 455 (ppm) CO2ekv. (Rozmezí: 433–477 ppm CO2ekv.). Účinky změn aerosolu a využití půdy (např. odlesňování) snížily jeho fyzikální účinek (radiační působení) na 311 až 435 ppm CO2ekv., se středním odhadem asi 375 ppm CO2ekv. Odhad koncentrací CO2ekv. pro rok 2011 (GHG s dlouhou životností, tvořené CO2, methanem ( CH4), oxidem dusným ( N2O ), chlorfluoruhlovodíky-12 (CFC-12), CFC-11 a patnácti dalšími halogenovanými plyny) je 473 ppm CO2ekv. (NOAA, 2012);[48] tento nebere v úvahu celkový chladicí účinek aerosolů (např. síranů).

Šest z emisních scénářů SRES bylo použito k projekci možných budoucích změn v atmosférických koncentracích CO2.[49][50] IPCC (2001)[49] předpokládala pro šest ilustrativních scénářů SRES koncentraci CO2 v roce 2100 v rozmezí mezi 540 a 970 ppm. Nejistoty, jako je například odstranění uhlíku z atmosféry „propad uhlíku“ (např. lesy), zvyšují předpokládané rozmezí na 490 až 1 260 ppm.[49] To je ve srovnání s předprůmyslovou (vzatou jako rok 1750) koncentrací 280 ppm a koncentrací 390,5 ppm v roce 2011.[51]

Refer to caption
Orientační pravděpodobnost překročení různých zvýšení globální průměrné teploty pro různé úrovně stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře.

Teplota[editovat | editovat zdroj]

Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře mohou souviset se změnami globální průměrné teploty na základě citlivosti klimatu.[52] Projekce budoucího globálního oteplování jsou ovlivněny různými odhady citlivosti klimatické.[53] Pro dané zvýšení atmosférické koncentrace skleníkových plynů vysoké odhady citlivosti klimatu naznačují, že dojde k relativně většímu budoucímu oteplování, zatímco nízké odhady citlivosti klimatické citlivosti naznačují, že dojde k relativně menšímu budoucímu oteplování.[52] Nižší hodnoty by odpovídaly méně závažným dopadům na klima, zatímco vyšší hodnoty by odpovídaly závažnějším dopadům.[54]

Ve vědecké literatuře je někdy zaměření na „nejlepší odhad“ nebo „pravděpodobné“ hodnoty citlivosti klimatu.[55] Z pohledu řízení rizik (diskutováno níže) jsou však relevantní hodnoty mimo „pravděpodobné“ rozmezí, protože ačkoli jsou tyto hodnoty méně pravděpodobné, mohly by být spojeny s vážnějšími dopady na klima[54] (statistická definice rizika = pravděpodobnost dopadu × velikost dopadu).[56]

Analytici také zkoumali, jak nejistota ohledně citlivosti klimatu ovlivňuje ekonomické odhady dopadů změny klimatu. Hope (2005)[57] například zjistil, že nejistota ohledně citlivosti klimatu byla nejdůležitějším faktorem při určování sociálních nákladů na uhlík (ekonomické hledisko dopadů změny klimatu).

Analýza nákladů a přínosů (CBA)[editovat | editovat zdroj]

Na problém změny klimatu lze použít standardní analýzu nákladů a přínosů (CBA)[58], (rovněž označovanou jako monetizovaný rámec nákladů a přínosů).[59][60] To vyžaduje

(1) ocenění nákladů a přínosů pomocí ochoty platit (WTP) nebo ochoty přijmout (WTA) kompenzaci[59][61][62][63] jako měřítko hodnoty[58] a

(2) kritérium pro přijetí nebo zamítnutí návrhů:[58]

Pokud jde o (1), v CBA, kde se používá WTP/WTA, se dopady změny klimatu agregují do peněžní hodnoty[59] přičemž dopady na životní prostředí se převedou na ekvivalenty spotřeby[64] a riziko se započítá do použití ekvivalentů jistoty.[64][65] Hodnoty v průběhu času jsou pak diskontovány, aby se vytvořily jejich ekvivalentní současné hodnoty.[66]

Ocenění nákladů a přínosů změny klimatu může být kontroverzní[66] protože některé dopady změny klimatu je obtížné přiřadit hodnotu např. ekosystémům a lidskému zdraví.[7][67] Je také nemožné znát preference budoucích generací, které ovlivňují oceňování nákladů a přínosů.[68] Dalším problémem je vyčíslení rizik budoucích změn klimatu.[69]

Pro (2) je standardním kritériem (Kaldor-Hicks)[70] zásada kompenzace.[71] Podle zásady kompenzace, pokud ti, kteří mají prospěch z konkrétního projektu, kompenzují postižené osoby a stále zbývá něco, výsledkem je jednoznačný zisk v blahobytu.[58] Pokud neexistují žádné mechanismy umožňující výplatu kompenzace, je nutné určit jednotlivcům váhy.[58]

Jeden z mechanismů pro kompenzaci je pro tento problém nemožný: zmírňování by mohlo prospět budoucím generacím na úkor současných generací, ale neexistuje způsob, jak by budoucí generace mohly kompenzovat náklady současných generací na snižování.[68] Na druhou stranu, pokud by budoucí generace nesly většinu nákladů na změnu klimatu, kompenzace by nebyla možná. Existuje další převod kompenzace mezi regiony a obyvatelstvem.[60] Pokud by například některé země měly prospěch z budoucích změn klimatu, ale jiné ztratily, neexistuje žádná záruka, že vítězové by kompenzovali postižené;[60] podobně, pokud by některé země měly prospěch ze snižování změny klimatu, ale jiné ztratily, neexistovala by rovněž žádná záruka, že vítězové kompenzují poražené.  

Analýza nákladů a přínosů a riziko[editovat | editovat zdroj]

V analýze nákladů a přínosů znamená přijatelné riziko, že přínosy politiky v oblasti klimatu převažují nad náklady na politiku.[69] Standardní pravidlo používané veřejnými a soukromými tvůrci rozhodnutí je, že riziko bude přijatelné, pokud je očekávaná čistá současná hodnota kladná.[69] Očekávaná hodnota je průměr rozložení očekávaných výsledků.[72] Jinými slovy, jedná se o průměrný očekávaný výsledek konkrétního rozhodnutí. Toto kritérium bylo odůvodněno na základě toho, že:

  • výhody a náklady dané politiky mají známé pravděpodobnosti[69]
  • ekonomické subjekty (lidé a organizace) mohou diverzifikovat svá vlastní rizika prostřednictvím pojištění a dalších trhů.[69]

V první řadě je obtížné vypočítat pravděpodobnost změny klimatu.[69] Ačkoli některé dopady, jako jsou dopady na lidské zdraví a biologickou rozmanitost, je obtížné ocenit,[69] odhaduje se, že 3,5 milionu lidí ročně zemře předčasně na znečištění ovzduší fosilními palivy.[73] Zdravotní přínosy splnění cílů v oblasti klimatu podstatně převyšují náklady.[74] Podle profesora Andyho Hainese na London School of Hygiene & Tropical Medicine jsou zdravotní přínosy postupného vyřazování fosilních paliv měřených v penězích (odhadované ekonomy, kteří používají hodnotu života pro každou zemi) podstatně vyšší než náklady na dosažení cíle 2° C Pařížské dohody.[75]

Pokud jde o druhý bod, bylo navrženo, aby bylo možné zakoupit pojištění proti rizikům změny klimatu.[69] V praxi však existují potíže při provádění politik nezbytných k diverzifikaci rizik spojených se změnou klimatu.[69]

Riziko[editovat | editovat zdroj]

refer to caption
Za účelem stabilizace atmosférické koncentrace CO2, by celosvětové emise musely být dramaticky sníženy ze současné úrovně.[76]
refer to caption
Granger Morgan a kol. (2009)[77] doporučuje, aby vhodnou odpovědí na hlubokou nejistotu bylo přijetí iterativní a adaptivní strategie rozhodování. To je v rozporu se strategií, ve které nejsou podniknuty žádné kroky, dokud výzkum nevyřeší všechny klíčové nejistoty.

Jedním z problémů změny klimatu jsou velké nejistoty ohledně možných dopadů změny klimatu a nákladů a přínosů opatření přijatých v reakci na změnu klimatu, např. při snižování emisí skleníkových plynů.[78] Dva související způsoby uvažování o problému rozhodování o změně klimatu za přítomnosti nejistoty jsou iterativní řízení rizik[79][10] a postupné rozhodování.[80] K úvahám založeném na riziku může patřit například potenciál pro nízkou pravděpodobnost, nejhorší dopady změny klimatu.[81]

Přístup založený na postupném rozhodování uznává, že v průběhu času mohou být rozhodnutí, týkající se změny klimatu revidována na základě zlepšených informací.[9] To je zvláště důležité s ohledem na změnu klimatu v důsledku dlouhodobé povahy problému. Krátkodobá zajišťovací strategie týkající se snižování budoucích dopadů na klima by mohla upřednostňovat přísné, krátkodobé snižování emisí.[80] Jak již bylo uvedeno dříve, oxid uhličitý se hromadí v atmosféře a stabilizuje atmosférickou koncentraci CO2, emise by musely být drasticky sníženy ze své současné úrovně (viz obrázek níže).[76] Výrazné krátkodobé snižování emisí umožňuje větší budoucí flexibilitu s ohledem na nízký stabilizační cíl, např. 450 ppm CO2. Jinak řečeno, přísné krátkodobé snižování emisí lze považovat za opatření s možností volby umožňující nižší, dlouhodobé stabilizační cíle. Tato možnost může být ztracena, pokud je krátkodobé snížení emisí méně přísné.[82]

Na druhé straně je možné se domnívat, že časem bude možné použít zlepšené informace. To může naznačovat přístup, kde je krátkodobé snižování emisí mírnější.[83] Dalším způsobem, jak si tento problém prohlížet, je podívat se na potenciální nezvratnost budoucích dopadů změny klimatu (např. poškození ekosystémů) proti nevratnosti investic do úsilí o snižování emisí (viz také Ekonomika zmírňování změny klimatu#Nezvratné dopady a politika).[9] Celkově lze uvést řadu argumentů ve prospěch politik, kde se emise v blízké době přísně nebo mírně snižují (viz: Ekonomika zmírňování změny klimatu # Portfolio zmírňování).[84]

Odolné a adaptivní strategie[editovat | editovat zdroj]

Granger Morgan a kol. (2009)[77] navrhli dvě související strategie řízení rozhodování, které by mohly být zvláště přitažlivé, když čelíme vysoké nejistotě. První byly odolné strategie. To se snaží identifikovat řadu možných budoucích okolností a poté zvolit přístupy, které fungují přiměřeně dobře v celém rozsahu. Druhou byly adaptivní strategie. Záměrem je zde zvolit strategie, které lze zlepšit, jak se bude učit, jak bude postupovat budoucnost. Granger Morgan a kol. (2009)[77] proti těmito dvěma přístupům přišel s přístupem nákladů a přínosů, který usiluje o nalezení optimální strategie.

Teorie portfolia[editovat | editovat zdroj]

Příkladem strategie založené na riziku je teorie portfolia. To naznačuje, že rozumnou odpovědí na nejistotu je mít široké portfolio možných reakcí. V případě změny klimatu lze zmírnění považovat za snahu snížit šanci na dopady změny klimatu (Goldemberg et al., 1996).[85] Adaptace slouží jako pojištění proti možnosti výskytu nepříznivých dopadů. Riziko spojené s těmito dopady lze také rozšířit. V rámci portfolia politik může výzkum v oblasti klimatu pomoci při budoucích rozhodnutích. Technologický výzkum může pomoci snížit budoucí náklady.

Optimální výběr a averze k riziku[editovat | editovat zdroj]

Optimální výsledek rozhodovací analýzy závisí na tom, jak je definován „optimální“ (Arrow et al., 1996).[86] Viz také oddíl o kompromisech). Analýza rozhodnutí vyžaduje, aby bylo upřesněno výběrové kritérium. V rozhodovací analýze založené na zpeněžené analýze nákladů a přínosů (CBA) je optimální politika hodnocena z ekonomického hlediska. Optimální výsledek monetizovaného CBA maximalizuje čisté přínosy. Dalším typem rozhodovací analýzy je analýza nákladové efektivity. Cílem analýzy nákladové efektivity je minimalizovat čisté náklady.

Zpeněžené CBA může být použito k rozhodnutí o politickém cíli, např. o tom, kolik emisí by mělo být povoleno růst v průběhu času. Výhody snížení emisí jsou součástí hodnocení.

Na rozdíl od zpeněžené CBA analýza nákladové efektivity nenavrhuje optimální klimatickou politiku. Například analýza nákladové efektivity může být použita k určení, jak stabilizovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře při nejnižších nákladech. Skutečný výběr stabilizačního cíle (např. 450 nebo 550 ppm ekvivalentu oxidu uhličitého) však není v analýze „rozhodnut“.

Výběr kritéria výběru pro analýzu rozhodnutí je subjektivní.[86] Volba kritéria se provádí mimo analýzu (je exogenní). Jedním z vlivů na tuto volbu je přístup k riziku. Averze k riziku popisuje, jak ochotný nebo neochotný je někdo riskovat. Důkazy ukazují, že většina, ale ne všichni, jednotlivci dávají přednost určitým výsledkům před nejistotami. Jednotlivci s averzí k riziku upřednostňují rozhodovací kritéria, která snižují šanci na nejhorší možný výsledek, zatímco jednotlivci hledající rizika upřednostňují rozhodovací kritéria, která maximalizují šanci na nejlepší možný výsledek. Pokud jde o návratnost investic, pokud je společnost jako celek averzní vůči riziku, můžeme být ochotni akceptovat některé investice s negativními očekávanými výnosy, např. zmírnění.[87] Takové investice mohou pomoci snížit možnost budoucích škod na klimatu nebo nákladů na přizpůsobení.

Alternativní pohledy[editovat | editovat zdroj]

Jak bylo uvedeno, existuje značná nejistota ohledně rozhodnutí týkajících se změny klimatu a různých postojů ohledně postupu, např. postojů k riziku a oceňování dopadů změny klimatu. Řízení rizik lze použít k vyhodnocení politických rozhodnutí na základě řady kritérií nebo hledisek a není omezeno na výsledky konkrétního typu analýzy, např. zpeněžené CBA.[88] Někteří autoři se zaměřili na disagregovanou analýzu dopadů změny klimatu.[89][90] Výraz „disagregovaný“ se týká volby posuzovat dopady v různých ukazatelích nebo jednotkách, např. změny zemědělských výnosů a ztráta biologické rozmanitosti. Naopak zpeněžená CBA převádí všechny dopady na společnou jednotku (peníze), která se používá k posouzení změn v sociální péči .

Mezinárodní pojištění[editovat | editovat zdroj]

Tradiční pojištění převádí riziko na ty, kteří jsou lépe nebo ochotnější nést riziko, a také sdružováním rizika (Goldemberg et al., 1996).[72] Protože rizika změny klimatu jsou do určité míry korelována, snižuje se účinnost sdružování. Existuje však důvod se domnívat, že různé regiony budou změnou klimatu ovlivněny různě. To naznačuje, že sdružování může být efektivní. Vzhledem k tomu, že rozvojové země se zdají být potenciálně nejvíce ohroženy dopady změny klimatu, mohly by rozvinuté země poskytnout pojištění proti těmto rizikům.

Studie provedená Davidem R. Easterlingem a kol. identifikovala společenské dopady ve Spojených státech. Ztráty způsobené katastrofami, které odvětví pojišťovnictví definovalo jako bouře způsobující pojistné ztráty přesahující 5 milionů dolarů v roce vzniku, ve Spojených státech neustále rostly z přibližně 100 milionů USD ročně v 50. letech na 6 miliard USD ročně v 90. letech a roční počet katastrof se zvýšil z 10 v 50. letech na 35 v 90. letech.“[91]

Autoři poukázali na několik důvodů, proč komerční pojišťovací trhy nemohou přiměřeně pokrýt rizika spojená se změnou klimatu (Arrow et al., 1996).[92] Například neexistuje žádný mezinárodní trh, na kterém by se jednotlivci nebo země mohli pojistit proti ztrátám způsobeným změnou klimatu nebo souvisejícími politikami v oblasti změny klimatu.

Finanční trhy pro riziko

Existuje několik možností, jak by se pojištění mohlo použít při reakci na změnu klimatu (Arrow et al., 1996).[92] Jednou z odpovědí by mohlo být uzavření závazných dohod mezi zeměmi. Země, které utrpěly více než průměrné ztráty související s podnebím, by pomohly zemím, které utrpěly méně než průměrné ztráty. To by byl druh smlouvy o vzájemném pojištění. Dalším přístupem by bylo obchodování s „rizikovými cennými papíry “ mezi zeměmi. Tyto cenné papíry by znamenaly sázky na konkrétní výsledky v oblasti klimatu.

Tyto dva přístupy by umožnily účinnější rozložení rizik spojených se změnou klimatu. Umožnili by také různé úvahy o budoucích klimatických výsledcích. Například bylo navrženo, že tyto trhy by mohly poskytnout objektivní test poctivosti přesvědčení konkrétní země o změně klimatu. Země, které upřímně věří, že změna klimatu představuje malé riziko, by byly náchylnější držet cenné papíry proti těmto rizikům.

Dopady[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení dopadů[editovat | editovat zdroj]

Dopady na změnu klimatu lze měřit jako ekonomické náklady (Smith et al., 2001).[93] To je zvlášť vhodné pro dopady na trh, tj. dopady, které jsou spojeny s tržními transakcemi a přímo ovlivňují HDP. Měnová opatření netržních dopadů, např. dopadů na lidské zdraví a ekosystémy, je obtížnější vypočítat. Další potíže s odhady dopadu jsou uvedeny níže:

  • Mezery ve znalostech: Výpočet distribučních dopadů vyžaduje podrobné geografické znalosti, ale ty jsou hlavním zdrojem nejistoty v klimatických modelech.
  • Zranitelnost: Ve srovnání s vyspělými zeměmi, je v rozvojových zemích omezené pochopení možných dopadů změny klimatu na různé sektory trhu.
  • Přizpůsobení: Budoucí úroveň adaptační kapacity v lidských a přírodních systémech na změnu klimatu ovlivní dopad změny klimatu na společnosti. Hodnocení mohou podceňovat nebo přeceňovat adaptivní kapacitu, což vede k podceňování nebo nadhodnocování pozitivních nebo negativních dopadů.
  • Socioekonomické trendy: Budoucí předpovědi vývoje ovlivňují odhady budoucích dopadů na změnu klimatu a v některých případech různé odhady vývojových trendů vedou k obrácení od předpokládaného pozitivního k předpokládanému negativnímu dopadu (a naopak).

V rešerši literatury došli Smith a kol. (2001, str.   957–958), se střední důvěrou, k závěru, že:

  • změna klimatu by zvýšila nerovnost příjmů mezi zeměmi i uvnitř nich.
  • malé zvýšení globální průměrné teploty (až 2° C, vztaženo k úrovni roku 1990) by vedlo k čistým negativním dopadům na tržní sektor v mnoha rozvojových zemích a k čistým pozitivním dopadům na tržní sektor v mnoha rozvinutých zemích.

S velkou jistotou se předpoklá, že od střední (2–3° C) po vysokou úroveň oteplování (vyšší než 3° C), by se negativní dopady prohloubily a čisté pozitivní dopady by začaly klesat a nakonec se staly negativními.

Podle nedávné zprávy Světové banky, se očekává, že nedostatek vody v důsledku změny klimatu sníží globální hrubý domácí produkt vytvoří „závažný zásah“ a povede ke konfliktům a migraci na Středním východě, ve střední Asii a v Africe.[94]

Agregované dopady[editovat | editovat zdroj]

Agregované dopady zvyšují celkový dopad změny klimatu na odvětví a/nebo na regiony (IPCC, 2007a, s. 76).[95] Při vytváření agregovaných dopadů existuje řada obtíží, jako je předpovídání schopnosti společností přizpůsobit se změně klimatu a odhad, jak se bude vyvíjet budoucí ekonomický a sociální rozvoj (Smith et al., 2001).[96] Je také nutné, aby výzkumný pracovník provedl subjektivní posouzení hodnoty významu dopadů vyskytujících se v různých hospodářských odvětvích, v různých regionech a v různých časech.

Smith a kol. (2001)[97] posoudili literaturu o souhrnných dopadech změny klimatu. Se střední důvěrou dospěli k závěru, že malý nárůst průměrné globální teploty (až 2 ° C, ve srovnání s úrovni roku 1990), by mělo za následek souhrnný dopad na tržní sektor plus nebo mínus několik procent světového HDP. Smith a kol. (2001) zjistili, že pro malý až střední (2-3° C) celosvětový průměrný nárůst teploty, některé studie předpovídaly malé čisté pozitivní dopady na trh. Většina studií, které hodnotili, předpokládala čisté ztráty po zvýšení střední teploty, přičemž další škody byly vyšší při nárůstu teploty nad 3° C.

Porovnání s projekcemi SRES[editovat | editovat zdroj]

IPCC (2001, str. 74) porovnal hodnocení dopadů změny klimatu na tržní sektor s prognózami budoucího zvýšení průměrné globální teploty.[98] [99] Projekce teploty byly založeny na šesti ilustrativních emisních scénářích SRES. Projekce pro rok 2025 se pohybovaly od 0,4 do 1,1° C. Pro rok 2050 se projekce pohybovaly od 0,8 do 2,6 ° C a pro 2100, 1,4 až 5,8° C. Tyto teplotní projekce odpovídají atmosférickému CO2 koncentrace 405–460  ppm pro rok 2025, 445–640  ppm pro rok 2050 a 540–970 ppm pro rok 2100.

Přizpůsobení a zranitelnost[editovat | editovat zdroj]

IPCC (2007a) definovala přizpůsobení (změně klimatu) jako „[iniciativy] a opatření ke snížení zranitelnosti přírodních a lidských systémů vůči skutečným nebo očekávaným dopadům změny klimatu“ (s. 76).[95] Zranitelnost (vůči změně klimatu) byla definována jako „míra, do jaké je systém náchylný k nepříznivým účinkům změny klimatu, včetně proměnlivosti klimatu a extrémů, a nedokáže se s nimi vypořádat“ (str.   89).

Autonomní a plánovaná adaptace[editovat | editovat zdroj]

Autonomní adaptace jsou adaptace, které reagují na klimatické podněty a probíhají samovolně bez zásahu veřejné správy. Plánovaná adaptace může být reaktivní nebo předvídatelná, tj. může být provedena před zjevným dopadem. Některé studie naznačují, že lidské systémy mají značné schopnosti se autonomně přizpůsobit (Smit et al., 2001: 890).[100] Jiní poukazují na omezení autonomní adaptace, jako jsou omezené informace a přístup ke zdrojům (str.  890). Smit a kol. (2001)[101] dospěli k závěru, že spoléhání se na autonomní přizpůsobení se změně klimatu by mělo za následek značné ekologické, sociální a ekonomické náklady. Podle jejich názoru by se těmto nákladům mohlo do značné míry vyhnout plánovanou úpravou.

Náklady a přínosy[editovat | editovat zdroj]

Literární rešerše od Adger et al. (2007: 719) dospěla k závěru, že chybí komplexní, globální odhady nákladů a přínosů pro přizpůsobení.[102] Byly zaznamenány studie, které poskytly odhady nákladů na přizpůsobení na regionální úrovni, např. na zvýšení hladiny moře. Bylo zjištěno, že řada adaptačních opatření má vysoké poměry přínosů a nákladů.

Adaptivní kapacita[editovat | editovat zdroj]

Adaptivní kapacita je schopnost systému přizpůsobit se změně klimatu. Smit a kol. (2001: 895–897) popsali determinanty adaptivní kapacity:[103]

  • Ekonomické zdroje: Bohatší země jsou lépe schopny nést náklady na přizpůsobení se změně klimatu než chudší.
  • Technologie: Nedostatek technologie může bránit adaptaci.
  • Informace a dovednosti: Informace a kvalifikovaní pracovníci jsou potřeba pro posouzení a implementaci úspěšné možnosti přizpůsobení.
  • Sociální infrastruktura
  • Instituce: O národech s dobře rozvinutými sociálními institucemi se předpokládá, že mají větší adaptační kapacitu než ty s méně účinnými institucemi, obvykle se rozvíjejícími zeměmi a ekonomikami v transformaci.
  • Spravedlnost: Někteří se domnívají, že adaptivní kapacita je větší, pokud existují vládní instituce a opatření, která umožňují spravedlivý přístup ke zdrojům.

Smit a kol. (2001)[104] dospěl k závěru, že:

  • země s omezenými ekonomickými zdroji, nízkou úrovní technologií, špatnými informacemi a dovednostmi, špatnou infrastrukturou, nestabilními nebo slabými institucemi a nespravedlivým posílením a přístupem ke zdrojům mají malou adaptační kapacitu a jsou vysoce citlivé na změnu klimatu (str. 879).
  • rozvinuté země mají obecně větší adaptační kapacitu než rozvojové regiony nebo země v ekonomickém přechodu (str. 897).

Zvyšování adaptivní kapacity[editovat | editovat zdroj]

Smit a kol. (2001: 905) dospěli k závěru, že zvýšená adaptační kapacita by snížila zranitelnost vůči změnám klimatu. Podle jejich názoru jsou činnosti, které zvyšují adaptační kapacitu, v zásadě rovnocenné činnostem, které podporují udržitelný rozvoj.[105] Tyto činnosti zahrnují (str.   899):

  • zlepšení přístupu ke zdrojům
  • snižování chudoby
  • snižování nerovnosti zdrojů a bohatství mezi skupinami
  • zlepšení vzdělávání a informací
  • zlepšení infrastruktury
  • zlepšení institucionální kapacity a efektivity

Goklany (1995) dospěl k závěru, že podpora volného obchodu - např. odstraněním překážek mezinárodního obchodu - by mohla posílit adaptační kapacitu a přispět k hospodářskému růstu.[106]

Regiony[editovat | editovat zdroj]

Smith a kol. (2001: 957–958)[107] dospěli k závěru, že rozvojové země by mají tendenci být zranitelnější ke změnám klimatu ve srovnání s rozvinutými zeměmi. Na základě tehdejších současných vývojových trendů Smith et al. 2001)[108] předpověděli, že jen málo rozvojových zemí bude mít schopnost se účinně přizpůsobit změně klimatu.

  • Afrika: Při hodnocení literatury Boko a kol. (2007: 435) dospěli s velkou jistotou k závěru, že hlavní africká hospodářská odvětví jsou zranitelná vůči pozorované změně klimatu.[109] Tato zranitelnost byla posouzena tak, že přispívá ke slabé adaptivní kapacitě Afriky, což má za následek vysokou zranitelnost Afriky vůči budoucím změnám klimatu. Předpokládá se, že předpokládané zvýšení hladiny moře zvýší socioekonomickou zranitelnost afrických pobřežních měst.
  • Asia Lal et al. (2001: 536) provedli rešerši literatury o adaptaci a zranitelnosti. Se střední důvěrou dospěli k závěru, že změna klimatu by měla za následek degradaci permafrostu v boreální Asii, zhoršení zranitelnosti odvětví závislých na klimatu a ovlivnění ekonomiky regionu.[110]
  • Austrálie a Nový Zéland: Hennessy et al. (2007: 509) provedli rešerši literatury o přizpůsobení a zranitelnosti. S vysokou důvěrou dospěli k závěru, že v Austrálii a na Novém Zélandu měla většina lidských systémů značnou adaptivní kapacitu. Se střední důvěrou byly některé domorodé komunity posuzovány jako málo adaptivní.[111]
  • Evropa: Při hodnocení literatury dospěli Kundzewicz et al. (2001: 643) s velmi vysokou jistotou k závěru, že adaptační potenciál socioekonomických systémů v Evropě je relativně vysoký. To je přičítáno vysokému HDP v Evropě, stabilnímu růstu, stabilní populaci a dobře rozvinutým politickým, institucionálním a technologickým podpůrným systémům.[112]
  • Latinská Amerika: Při hodnocení literatury Mata et al. (2001: 697) dospěli k závěru, že adaptační kapacita socioekonomických systémů v Latinské Americe je velmi nízká, zejména s ohledem na extrémní povětrnostní události, a že zranitelnost regionu je vysoká.[113]
  • Polární regiony: Anisimov et al. (2001, str.   804–805) dospěli k závěru, že:
    • v Antarktidě a Arktidě, na lokalitách, kde se voda blíží bodu tání, jsou socioekonomické systémy obzvláště citlivé na změnu klimatu.
    • Arktida by byla velmi citlivá na změnu klimatu. Anisimov a kol. (2001) předpověděli, že by v regionu došlo k významným ekologickým, sociologickým a ekonomickým dopadům.[114]
  • Malé ostrovy: Mimura et al. (2007, str.   689) s velmi vysokou jistotou dospěli k závěru, že malé ostrovy jsou obzvláště citlivé na změnu klimatu. Částečně to bylo přičítáno jejich nízké adaptační kapacitě a vysokým nákladům na adaptaci v poměru k jejich HDP.[115]

Systémy a sektory[editovat | editovat zdroj]

  • Pobřeží a nízko položené oblasti: Podle Nicholls et al. (2007, str. 336), je společenská zranitelnost vůči změně klimatu do značné míry závisí na stavu rozvoje.[116] Rozvojovým zemím chybí potřebné finanční zdroje na přemístění lidí žijících v nízko položených pobřežních zónách, což je činí zranitelnější vůči změně klimatu než rozvinuté země. Nicholls et al. (2007, str.   317) dospěli k závěru, že na zranitelných pobřežích jsou náklady na přizpůsobení se změně klimatu nižší než náklady na možné škody.[117]
  • Průmysl, sídla a společnost :
    • V měřítku velkého národa nebo regionu, přinejmenším ve většině průmyslově vyspělých ekonomik, ekonomická hodnota odvětví s nízkou zranitelností vůči změně klimatu výrazně převyšuje hodnotu odvětví s vysokou zranitelností (Wilbanks et al., 2007, s. 366).[118] Navíc kapacita velké, komplexní ekonomiky absorbovat dopady související s podnebím je často značná. Odhady celkových škod způsobených změnou klimatu - bez ohledu na možné náhlé změny klimatu - jsou proto často jako procento ekonomické produkce poměrně malé. Na druhé straně, v menším měřítku, např. pro malou zemi, mohou být odvětví a společnosti vysoce citlivé na změnu klimatu. Potenciální dopady změny klimatu proto mohou představovat velmi závažné škody.
    • Wilbanks a kol. (2007, str.   359)[119] s velmi vysokou jistotou dospěli k závěru, že zranitelnost vůči změnám klimatu do značné míry závisí na konkrétních zeměpisných, odvětvových a sociálních kontextech. Podle jejich názoru tyto zranitelnosti nejsou spolehlivě odhadnuty rozsáhlým agregovaným modelováním.[118]

Zmírňování[editovat | editovat zdroj]

Zmírňování změny klimatu zahrnuje opatření, jejichž cílem je omezit množství dlouhodobé změny klimatu (Fisher et al., 2007: 225).[120] Zmírnění lze dosáhnout snížením emisí skleníkových plynů nebo zlepšením propadů uhlíku, které absorbují skleníkové plyny, např. lesy.

Mezinárodní veřejné statky[editovat | editovat zdroj]

Atmosféra je mezinárodním veřejným statkem a emise skleníkových plynů jsou mezinárodní externalitou (Goldemberg et al., 1996).[121] Změna kvality ovzduší nemá vliv na blaho všech jednotlivců stejně. Jinými slovy, někteří lidé mohou mít prospěch ze změny klimatu, zatímco jiní mohou ztratit. Toto nerovnoměrné rozdělení potenciálních dopadů na změnu klimatu plus nerovnoměrné rozdělení emisí po celém světě ztěžuje zajištění celosvětové dohody o snižování emisí (Halsnæs et al., 2007: 127).[122]

Opatření[editovat | editovat zdroj]

Národní[editovat | editovat zdroj]

Jak klimatická, tak neklimatická opatření mohou mít vliv na růst emisí. Neklimatická opatření, která mohou ovlivnit emise, jsou uvedeny níže (Bashmakov et al., 2001: 409-410): [123]

  • Tržně orientované reformy: mohou mít důležité dopady na využití energie, energetickou účinnost, a tedy i emise skleníkových plynů.
  • Cenová a dotační politika: Mnoho zemí poskytuje dotace na činnosti, které mají dopad na emise, např. dotace v zemědělství a energetice, a nepřímé dotace na dopravu.
  • Liberalizace trhu: V několika zemích a regionech došlo k restrukturalizaci trhů s energií . Tyto politiky byly navrženy především pro zvýšení hospodářské soutěže na trhu, ale mohou mít významný dopad na emise.

Ke zmírnění změny klimatu lze použít řadu politik, včetně *Zeleného Marshallova plánu ( http://nb.referata.com/w/index.php?title=Green_Marshall_Plan&action=edit ), který vyžaduje globální centrální banku tvorba peněz na financování zelené infrastruktury (Bashmakov et al., 2001: 412–422):[124]

  • Regulační normy, jako jsou normy spotřeby pro automobily (Creutzig et al., 2011).[125]
  • Tržní nástroje, jako jsou emisní daně a obchodovatelná povolení.
  • Dobrovolné dohody mezi veřejnou správou a průmyslem.
  • Informační nástroje, např. zvýšení povědomí veřejnosti o změně klimatu.
  • Využití dotací a finančních pobídek, např. výkupních cen pro obnovitelné zdroje energie (Gupta et al., 2007: 762).[126]
  • Odstranění dotací, např. na těžbu a spalování uhlí (Barker et al., 2001: 567–568).[127]
  • Řízení poptávky, jehož cílem je snížit energetickou náročnost prostřednictvím energetických auditů, označování výrobků atd.

Mezinárodní[editovat | editovat zdroj]

  • Kjótský protokol k UNFCCC stanoví právně závazné závazky ke snížení emisí pro země „přílohy B“ (Verbruggen, 2007, s. 817).[128] Protokol definuje tři nástroje mezinárodní politiky („mechanismy flexibility “), které mohou země uvedené v příloze B použít ke splnění svých závazků v oblasti snižování emisí. Podle Bashmakov et al. (2001: 402),[129] použití těchto nástrojů by mohlo výrazně snížit náklady pro země přílohy B při plnění jejich závazků ke snižování emisí.[129]
  • Mezi další možné politiky patří mezinárodně koordinované uhlíkové daně a / nebo regulace (Bashmakov et al., 2001: 430).[130]

Finance[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní agentura pro energii odhaduje, že rozvojově země potřebují 197 mld. USD nad rámec investic nezbytných v různých odvětvích bez ohledu na podnebí, což je dvojnásobek částky, kterou rozvinutý svět přislíbil v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC) v Cancúnu.[131] Proto se vyvíjí nová metoda, která má zajistit, aby byly k dispozici finanční prostředky na zmírňování změny klimatu. Jedná se o finanční páku, díky níž se veřejné financování používá na podporu soukromých investic.

Odhady nákladů[editovat | editovat zdroj]

Podle rešerše Barker et al. (2007b: 622), odhady nákladů na zmírnění kriticky závisí na výchozím stavu (v tomto případě na referenčním scénáři, se kterým je alternativní scénář porovnáván), na způsobu, jakým jsou náklady modelovány, a na předpokladech o budoucí vládní politice.[132] Fisher a kol. (2007: 204–206)[133] (shrnuto podle IPCC, 2007b: 11)[134] jsou odhadované makroekonomické náklady v roce 2030 na snižování emisí (emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů, jako je metan) od 3% snížení globálního HDP po mírné zvýšení ve srovnání s výchozím stavem. Toto bylo pro emisní cestu konzistentní s atmosférickou stabilizací skleníkových plynů mezi 445 a 710 ppm CO2 ekv. V roce 2050, se odhadované náklady na stabilizaci mezi 710 a 445 ppm CO2ekv pohybovaly v rozmezí mezi 1% ziskem a 5,5% poklesem světového HDP, vztaženo k původnímu stavu. Tyto odhady nákladů byly podpořeny mírným množstvím důkazů a velkou shodou v literatuře (IPCC, 2007b: 11,18).[135]

Odhady makroekonomických nákladů provedené Fisherem et al. (2007: 204) byly většinou založeny na modelech, které předpokládaly transparentní trhy, žádné transakční náklady a dokonalé provádění nákladově efektivních politických opatření ve všech regionech v průběhu 21. století. Podle Fishera a kol. (2007), zmírnění některých nebo všech těchto předpokladů by vedlo ke značnému zvýšení odhadů nákladů. Na druhou stranu, IPCC (2007b: 8)[136] uvedla, že odhady nákladů by mohly být sníženy technologickým pokrokem nebo možným využitím příjmů z uhlíkové daně /z emisních povolenek k reformě vnitrostátních daňových systémů.

  • Odhaduje se, že regionální náklady se mohou výrazně lišit od globálního průměru. Bylo zjištěno, že regionální náklady jsou do značné míry závislé na předpokládané úrovni stabilizace a výchozím scénáři.
  • Sektorové náklady: V rešerši literatury Barker et al. (2001: 563–564) předpověděli, že odvětví obnovitelných zdrojů energie by mohlo mít prospěch ze zmírnění.[137] Předpokládá se, že uhelné (a možná i ropné) odvětví potenciálně ztratí podstatnou část produkce ve srovnání se základním scénářem, přičemž energeticky náročná odvětví, jako je těžký chemický průmysl, bude čelit vyšším nákladům.

Přizpůsobení a zmírnění[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení výhod adaptačních a mitigačních politik se liší, pokud jde o škody, kterým se zabránilo (Toth et al., 2001: 653).[138] Adaptační činnosti prospívají hlavně těm, kdo je provádějí, zatímco zmírňování prospívá ostatním, kteří možná neinvestovali do mitigačních investic. Na zmírnění lze tedy pohlížet jako na globální veřejný statek, zatímco přizpůsobení je buď soukromým statkem v případě autonomního přizpůsobení, nebo národním nebo regionálním veřejným statkem v případě politik veřejného sektoru.

Platba za mezinárodní veřejné statky[editovat | editovat zdroj]

Ekonomové se obecně shodují na následujících dvou principech (Goldemberg, et al ., 1996):[139]

  • Pro účely analýzy je možné oddělit kapitál od efektivity. To znamená, že všichni emitenti, bez ohledu na to, zda jsou bohatí nebo chudí, by měli za své činy platit plné sociální náklady. Z tohoto pohledu by korekční (pigouovy) daně měly být uplatňovány jednotně (viz uhlíková daň # Ekonomická teorie ).
  • Není vhodné řešit všechny otázky spravedlnosti prostřednictvím politik v oblasti změny klimatu. Samotná změna klimatu by však neměla prohlubovat stávající nerovnosti mezi různými regiony.

Některé rané studie naznačovaly, že jednotná daň z uhlíku by byla spravedlivým a účinným způsobem snižování emisí (Banuri et al., 1996, s. 103–104).[140] Uhlíková daň je Pigouvianova daň a zdaňuje paliva na základě jejich obsahu uhlíku (Hoeller a Wallin, 1991, s. 92).[141] Rešerše literatury od Banuri et al. (1996: 103–104) shrnula kritiku takového systému:

  • Uhlíková daň by uvalila na státy různé zátěže kvůli existujícím rozdílům ve struktuře daní, dotacích zdrojů a rozvoji.[140]
  • Většina pozorovatelů[142] tvrdí, že taková daň by nebyla spravedlivá kvůli rozdílům v historických emisích a současném bohatství.
  • Jednotná uhlíková daň by nebyla Pareto účinná, pokud by mezi zeměmi nedošlo k paušálním převodům. Paretovo optimum vyžaduje, aby uhlíková daň nezhoršovala situaci žádné země, proti stavu bez daně (Chichilnisky and Heal, 1994, s. 445; Tol, 2001, s.  72).[143][144] Také by alespoň v jedné zemi by měla být situace lepší.

Alternativní přístup k pigouově dani je přístup založený na vlastnických právech. Praktickým příkladem by byl systém obchodování s emisemi, což je v podstatě privatizace atmosféry (Hepburn, 2007).[145] Myšlenka využití vlastnických práv v reakci na externalitu byla předložena Coaseem (1960). Coaseův model sociálních nákladů předpokládá situaci stejné vyjednávací síly mezi účastníky a stejných nákladů na provedení vyjednávání (Toth et al ., 2001: 668).[146] Přiřazení vlastnických práv může být účinným řešením. Je to založeno na předpokladu, že s nákupem nebo prodejem těchto vlastnických práv nejsou spojeny žádné náklady na vyjednávání/transakce a že kupující a prodávající mají při rozhodování k dispozici dokonalé informace.

Jsou-li tyto předpoklady správné, je dosaženo účinnosti bez ohledu na to, jak jsou vlastnická práva přidělována. V případě obchodování s emisemi to naznačuje, že spravedlnost a účinnost lze řešit samostatně: při přidělování emisních povolenek je spravována spravedlnost a tržní systém podporuje efektivitu. Ve skutečnosti však trhy nenaplňují ideální podmínky, které se předpokládají v Coaseově modelu, což může vést k kompromisům mezi efektivitou a vlastním kapitálem (Halsnæs et al., 2007).[147]

Účinnost a spravedlnost[editovat | editovat zdroj]

Neexistuje vědecký konsenzus o tom, kdo by měl nést náklady na přizpůsobení a zmírňování (Goldemberg et al ., 1996).[139] Bylo předloženo několik různých argumentů o tom, jak rozložit náklady a přínosy daní nebo systémů založených na obchodování s emisemi.

Jeden přístup zvažuje problém z pohledu toho, kdo z veřejného blaha těží nejvíce. Tento přístup je citlivý na skutečnost, že mezi různými třídami příjmů existují různé preference. Na veřejné dobro se pohlíží podobně jako na soukromé dobro, kde za něj musí platit ti, kdo veřejné dobro využívají. Někteří lidé budou mít větší prospěch z veřejného blaha než jiní, a tak budou vznikat nerovnosti v nepřítomnosti daní z dávek. Obtížnost s veřejnými statky určuje, kdo přesně těží z veřejného blaha, přestože byly provedeny některé odhady rozdělení nákladů a přínosů globálního oteplování - viz výše . Tento přístup navíc neposkytuje vodítko, jak by měl být sdílen nadbytek přínosů z politiky v oblasti klimatu.

Byl navržen druhý přístup založený na ekonomice a funkci sociálního zabezpečení. Pro výpočet funkce sociálního blahobytu je třeba agregovat dopady politik v oblasti změny klimatu a samotné změny klimatu na všechny postižené jedince. Tento výpočet zahrnuje řadu problémů a kontroverzních otázek vlastního kapitálu (Markandya et al., 2001: 460).[148] Například zpeněžení určitých dopadů na lidské zdraví. Existuje také diskuse o otázce dávek ovlivňujících jednoho jednotlivce vyrovnávající negativní dopady na jiného (Smith et al ., 20018).[97] Tyto záležitosti týkající se spravedlnosti a agregace nelze ekonomikou plně vyřešit (Banuri et al ., 1996: 87).[149]

Na utilitárním základě, který se tradičně používá v ekonomice blahobytu, lze argumentovat, že bohatší země přebírají většinu břemene zmírňování (Halsnæs et al., 2007).[150] Je však možný jiný výsledek s odlišným modelováním dopadů. Pokud se přijme přístup tam, kde zájmy chudších mají nižší váhu, výsledkem je, že existuje mnohem slabší argument ve prospěch opatření ke zmírnění v bohatých zemích. Ocenění dopadů změny klimatu v chudších zemích méně než domácích dopadů změny klimatu (jak z hlediska politiky, tak dopadů změny klimatu) by bylo v souladu s pozorovanými výdaji v bohatých zemích na zahraniční pomoc (Hepburn, 2005;[151] (Helm, 2008: 229).[152]

Pokud jde o funkci sociální péče, různé výsledky závisí na pružnosti mezní užitečnosti. Snižující se mezní užitečnost spotřeby znamená, že u chudé osoby se soudí, že má prospěch ze zvýšení spotřeby ve srovnání s bohatší osobou. Neustálá mezní užitečnost spotřeby toto rozlišení nerozlišuje a vede k tomu, že bohatší země by se měly méně zmírňovat.

Třetí přístup se zaměřuje na problém z pohledu toho, kdo k problému nejvíce přispěl. Vzhledem k tomu, že industrializované země přispěly více než dvěma třetinami na obsah skleníkových plynů způsobených člověkem v atmosféře, tento přístup naznačuje, že by měly nést největší podíl nákladů. Tato zásoba emisí byla popsána jako „environmentální dluh“ (Munasinghe et al., 1996, s. 167).[153] Z pohledu účinnosti není tento názor podporován. Je tomu tak proto, že účinnost vyžaduje pobídky, aby byly prozíravé a ne retrospektivní (Goldemberg et al., 1996, s. 29). Otázka historické odpovědnosti je záležitostí etiky. Munasinghe a kol. (1996, str. 167) navrhl, aby se rozvinuté země mohly touto otázkou zabývat formou vedlejších plateb rozvojovým zemím.

Kompromisy[editovat | editovat zdroj]

V literatuře se často tvrdí, že existuje kompromis mezi adaptací a zmírňováním v tom, že zdroje přidělené jednomu nejsou k dispozici pro druhé (Schneider et al., 2001: 94).[154] To je v praxi diskutabilní, protože lidé, kteří nesou náklady nebo přínosy na snižování emisí, se často liší od těch, kteří platí nebo využívají adaptační opatření.

Existuje také kompromis v tom, jak velkým škodám by se mělo zabránit změnou klimatu. Předpoklad, že je vždy možné dělat kompromis mezi různými výsledky, považuje mnoho lidí za problematický (Halsnæs et al., 2007).[155] Například může existovat kompromis mezi hospodářským růstem a škodami, kterým čelí domorodé kultury.

Některá literatura poukázala na obtíže při těchto druzích předpokladů. Například může existovat odpor proti jakýmkoliv výdajůmk zabránění ztráty konkrétních druhů. Bylo také navrženo, že extrémní výsledky s nízkou pravděpodobností mají při rozhodování větší váhu. Souvisí to se změnou klimatu, protože nelze vyloučit možnost budoucích prudkých změn klimatu nebo systému Země. Například, pokud by se měl rozpadnout ledový štít Západního Antarktidy, mohlo by to vést ke zvýšení hladiny moře o 4–6  metrů po několik století.

Analýza nákladů a přínosů[editovat | editovat zdroj]

V analýze nákladů a přínosů jsou kompromisy mezi dopady změny klimatu, přizpůsobením a zmírňováním explicitně stanoveny. Analýzy nákladů a přínosů změny klimatu se vytvářejí pomocí integrovaných modelů hodnocení (IAM), které zahrnují aspekty přírodních, sociálních a ekonomických věd.

V IAM určené pro analýzu nákladů a přínosů jsou náklady a přínosy dopadů, přizpůsobení a zmírnění převedeny na peněžní odhady. Někteří považují monetizaci nákladů a přínosů za kontroverzní (viz Ekonomické dopady změny klimatu # Agregované dopady ). „Optimální“ úrovně zmírnění a přizpůsobení jsou poté vyřešeny porovnáním mezních nákladů na akci s mezními přínosy vyhýbání se škodám způsobeným změnou klimatu (Toth et al., 2001: 654).[156] Rozhodnutí o tom, co je „optimální“, závisí na subjektivních hodnotových úsudcích vypracovaných autorem studie (Azar, 1998).[157]

Existuje mnoho nejistot, které ovlivňují analýzu nákladů a přínosů, například funkce poškození v jednotlivých zemích a zemích (Toth et al., 2001: 654).[156] Dalším příkladem je adaptace. Možnosti a náklady na přizpůsobení jsou do značné míry neznámé, zejména v rozvojových zemích.

Výsledky[editovat | editovat zdroj]

Obecným zjištěním analýzy nákladů a přínosů je, že optimální úroveň snižování emisí je v krátkodobém horizontu mírnější a v dlouhodobějším horizontu přísnější (Stern, 2006: 298;[158] Heal, 2008: 20;[159] Barker, 2008;) [160] Tento přístup by mohl vést k oteplování o více než 3° C nad předindustriální úroveň ( Světová banka, 2010: 8).[161] Ve většině modelů převyšují přínosy náklady na stabilizaci skleníkových plynů, což vede k oteplování 2,5° C. Žádné modely nenaznačují, že optimální politikou není nic dělat, tj. ponechat emise typu „jak je obvyklé“.

Po efektivní emisní cestě vypočtené Nordhausem a Boyerem (2000) (podle Fishera a kol ., 2007) se dlouhodobá celosvětová průměrná teplota po 500 letech zvýší o 6,2 ° C nad úroveň 1900.[162] Nordhaus a Boyer (2000) vyjádřili obavy ohledně potenciálně velkých a nejistých dopadů takové velké změny životního prostředí. Předpokládaná teplota v tomto IAM, stejně jako kterákoli jiná, podléhá vědecké nejistotě (např. vztah mezi koncentracemi skleníkových plynů a globální střední teplotou, která se nazývá citlivost klimatu). Projekce budoucích koncentrací v atmosféře založené na emisních drahách jsou také ovlivněny vědeckými nejistotami, např. tím, jak budou budoucí změny klimatu ovlivněny propady uhlíku, jako jsou lesy. Klein a kol. (2007) dospěli k závěru, že v této oblasti bylo jen málo kvalitních studií a že výsledky analýzy nákladů a přínosů byly málo důvěryhodné.[163]

Hof a kol. (2008) (uvedené Světovou bankou, 2010: 8) zkoumali citlivost optimálního cíle v oblasti klimatu na předpoklady ohledně časového horizontu, citlivosti na klima, nákladů na zmírnění, pravděpodobných škod a diskontních sazeb. Optimální cíl byl definován jako koncentrace, která by vedla k nejnižšímu snížení současné hodnoty (tj. diskontované) světové spotřeby. Soubor předpokladů, které zahrnovaly relativně vysokou citlivost na klima (tj. relativně velké zvýšení globální teploty pro dané zvýšení emisí skleníkových plynů), vysoké škody, dlouhý časový horizont, nízké diskontní sazby (tj. budoucí spotřeba se oceňuje relativně vysoko), a nízké náklady na zmírnění, produkoval optimální vrchol v koncentraci CO2e 540 ppm. Další soubor předpokladů, které předpokládaly nižší citlivost na klima (nižší nárůst globální teploty), nižší škody, kratší časový horizont a vyšší diskontní sazbu (současná spotřeba se oceňuje relativně více vysoko), přinesl optimální vrchol na 750 ppm.

Silné stránky[editovat | editovat zdroj]

Přes různé nejistoty nebo možné kritiky analýzy nákladů a přínosů má několik silných stránek:

  • Nabízí interně konzistentní a globální komplexní analýzu dopadů (Smith et al., 2001: 955).[164]
  • Analýza citlivosti umožňuje změnit kritické předpoklady v analýze. To může identifikovat oblasti, kde je hodnota informací nejvyšší a kde by další výzkum mohl mít nejvyšší výhody (Downing, et al., 2001: 119).[165]
  • Protože se snižuje nejistota, mohly by být reálné a užitečnější integrované modely používané při vytváření analýzy nákladů a přínosů.

Geonženýrství[editovat | editovat zdroj]

Geoinženýrství je technologické úsilí o stabilizaci klimatického systému přímým zásahem do energetické bilance systému Země-atmosféra (Verbruggen, 2007, s. 815).[166] Záměrem geoinženýrství je snížit množství globálního oteplování (pozorovaný trend zvyšování průměrné globální teploty (NRC, 2008, s. 2)).[167] IPCC (2007b: 15) dospěl k závěru, že spolehlivé odhady nákladů na možnosti geoinženýrství nebyly zveřejněny.[168] Toto zjištění bylo založeno na střední shodě v literatuře a omezených důkazech.

Hlavní zprávy týkající se ekonomie změny klimatu[editovat | editovat zdroj]

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) vypracoval několik zpráv, ve kterých se hodnotí ekonomická literatura o změně klimatu. V roce 1995 vypracoval IPCC druhý soubor hodnotících zpráv o změně klimatu. Pracovní skupina III IPCC vypracovala zprávu „Hospodářská a sociální dimenze změny klimatu“. V pozdějším třetím a čtvrtém hodnocení IPCC zveřejněném v letech 2001 a 2007 je hodnocení ekonomické literatury rozděleno do dvou zpráv vypracovaných pracovními skupinami IPCC II a III. V roce 2011 zveřejnila pracovní skupina III IPCC zvláštní zprávu o obnovitelných zdrojích energie a zmírňování změny klimatu.

Sternova zpráva o ekonomických aspektech změny klimatu, je zpráva o 700-stránkový připravená pro britskou vládu dne 30. října 2006, podle ekonoma Nicholase Sterna, předsedy Granthamova výzkumného ústavu pro změnu klimatu a životního prostředí na London School of Economics . Zpráva pojednává o dopadu globálního oteplování na světovou ekonomiku.

Garnautova zpráva o změně klimatu je studie profesora Rossa Garnauta,[169] kterou zadali tehdejší opoziční vůdce Kevin Rudd a australská státní a územní vláda dne 30. dubna 2007. Po svém zvolení dne 24. listopadu 2007 australský premiér Kevin Rudd potvrdil účast vlády Commonwealthu na zprávě.

Zpráva Programu OSN pro životní prostředí a Světové obchodní organizace „poskytuje přehled klíčových vazeb mezi obchodem a změnou klimatu na základě přezkumu dostupné literatury a průzkumu příslušných vnitrostátních politik“.[170]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ IPCC TAR SYR 2001, Figure 5-2.
  2. ↑ IPCC AR4 SYR 2007, s. 5, Causes of Change.
  3. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, Frequently Asked Question 10.3: If Emissions of Greenhouse Gases are Reduced, How Quickly do Their Concentrations in the Atmosphere Decrease?.
  4. ↑ a b c WEBSTER, M. MIT Joint Program on the Science and Policy of Global Change - Uncertainty Analysis of Climate Change and Policy Response. web.archive.org [online]. 2013-04-03 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  5. ↑ SMITH, J. B.; SCHNEIDER, S. H.; OPPENHEIMER, M. Assessing dangerous climate change through an update of the Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC) "reasons for concern". Proceedings of the National Academy of Sciences. 2009-03-17, roč. 106, čís. 11, s. 4133–4137. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0812355106. PMID 19251662. (anglicky) 
  6. ↑ DAVENPORT, Coral. Can Economies Rise as Emissions Fall? The Evidence Says Yes. The New York Times. 2016-04-05. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  7. ↑ a b ACKERMAN, Frank; DECANIO, Stephen J.; HOWARTH, Richard B. Limitations of integrated assessment models of climate change. Climatic Change. 2009-08, roč. 95, čís. 3-4, s. 306–308. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 0165-0009. DOI 10.1007/s10584-009-9570-x. (anglicky) 
  8. ↑ Geoengineering the climate : science, governance and uncertainty. London: Royal Society 1 online resource (82 pages) s. Dostupné online. ISBN 9780854037735. OCLC 436232805 
  9. ↑ a b c IPCC SAR WG3 1996, s. 26, Introduction: Scope of the assessment", Sec 1.3.2 Sequential decision making.
  10. ↑ a b Yohe 2010, Abstract.
  11. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, Sec 20.1 Introduction – setting the context.
  12. ↑ a b IPCC AR4 WG2 2007, TS.5.4 Perspectives on climate change and sustainability.
  13. ↑ a b IPCC AR4 WG3 2007, Sec. 12.3 Implications of mitigation choices for sustainable development goals.
  14. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, 7.4 Key future impacts and vulnerabilities.
  15. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, 3.1.4 Economic growth and convergences.
  16. ↑ a b c IPCC AR4 WG3 2007, 3.2.1 Drivers of emissions.
  17. ↑ IPCC TAR WG3 2001, 2.5.1.4 Emissions and Other Results of the SRES Scenarios.
  18. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, 3.1.2 Introduction to mitigation and stabilization scenarios.
  19. ↑ Stern 2006, s. 61, Chapter 3 How climate change will affect people around the world".
  20. ↑ DIETZ, S; HOPE, C. Reflections on the Stern Review [online]. World Economics, 2007 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  21. ↑ House of Lords - Economic Affairs - Minutes of Evidence. publications.parliament.uk [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  22. ↑ Stern 2006, s. 176, 7 Projecting the Growth of Greenhouse-Gas Emissions.
  23. ↑ a b IPCC TAR WG2 2001, 2.6.1. Treatments of Uncertainties in Previous IPCC Assessments.
  24. ↑ World energy outlook 2009.. Paris: International Energy Agency 1 online resource (691 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-92-64-06130-9, ISBN 92-64-06130-4. OCLC 494796108 
  25. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 137, 2.4.1 The Role of Global Futures Scenarios.
  26. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 137, 2.4.2 Global Futures Scenario Database.
  27. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 139, Table 2.3: Global futures scenario groups.
  28. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 138, 2.4.3 Global Futures Scenarios: Range of Possible Futures.
  29. ↑ a b c IPCC TAR WG3 2001, s. 140-141, 2.4.4 Global Futures Scenarios, Greenhouse Gas Emissions, and Sustainable Development.
  30. ↑ a b c d IEA. CO2 Emissions From Fuel Combustion: Highlights (2011 edition) [online]. International Energy Agency, 2011 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  31. ↑ Stern 2006, s. 169, 7 Projecting the Growth of Greenhouse-Gas Emissions.
  32. ↑ a b Stern 2006, s. 177, 7 Projecting the Growth of Greenhouse-Gas Emissions.
  33. ↑ IPCC SAR WG3 1996, s. 7, Summary for Policymakers.
  34. ↑ a b IPCC SAR WG3 1996, s. 92–97, 3.3.3 Patterns of greenhouse gas emissions.
  35. ↑ LIVERMAN, Diana M. Conventions of climate change: constructions of danger and the dispossession of the atmosphere. Journal of Historical Geography. 2009-04, roč. 35, čís. 2, s. 279–296. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. DOI 10.1016/j.jhg.2008.08.008. (anglicky) 
  36. ↑ CHITRE, Sonali P. India's Role in an International Legal Solution to the Global Climate Change Problem. SSRN Electronic Journal. 2011. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 1556-5068. DOI 10.2139/ssrn.1802862. (anglicky) 
  37. ↑ CHITRE, Sonali P. Climate Change & India: Paris & Beyond. SSRN Electronic Journal. 2016. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 1556-5068. DOI 10.2139/ssrn.2799605. (anglicky) 
  38. ↑ PARIKH, Jyoti K. IPCC strategies unfair to the South. Nature. 1992-12, roč. 360, čís. 6404, s. 507–508. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/360507a0. (anglicky) 
  39. ↑ IPCC TAR WG3 2001, Box 1.1 A Numbers Game.
  40. ↑ Memorandum by Defra/HM Treasury, paragraph 20. In (section): Select Committee on Economic Affairs Minutes of Evidence. In (report): The Economics of Climate Change, the Second Report of the 2005-2006 session, produced by the UK Parliament House of Lords Economics Affairs Select Committee. publications.parliament.uk [online]. [cit. 2019-12-28]. Castles and Henderson have replied that [...] [the] convergence scenarios modelled by the IPCC reflect [a] normative judgement about "what is equitable and fair" (ie, a rapid closing of the gap in income per capita between industrialised countries and developing countries) rather than an objective projection.. Dostupné online. 
  41. ↑ SRES HOME - SRES Final Data (version 1.1, July 2000). sres.ciesin.columbia.edu [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  42. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, Sec 3.1 Emissions scenarios.
  43. ↑ a b c d IPCC AR4 WG3 2007, s. 111, 1.3.2.4 Total GHG emissions.
  44. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, Figure 1.7.
  45. ↑ IPCC SAR WG3 1996, 5. Applicability of Techniques of Cost–Benefit Analysis to Climate Change.
  46. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, Sec 1.3.1 Review of the last three decades.
  47. ↑ atmosférické životnosti skleníkových plynů jsou diskutovány v skleníkové plyny
  48. ↑ NOAA. NOAA/ESRL Global Monitoring Division - THE NOAA ANNUAL GREENHOUSE GAS INDEX (AGGI). www.esrl.noaa.gov [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. (EN-US) 
  49. ↑ a b c IPCC TAR SYR 2001, Question 3.
  50. ↑ IPCC AR4 SYR 2007, Sec 3.1 Emissions scenarios.
  51. ↑ BLASING, T.J. Recent Greenhouse Gas Concentrations. Carbon Dioxide Information Analysis Center (CDIAC). data.ess-dive.lbl.gov [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. DOI 10.3334/cdiac/atg.032. 
  52. ↑ a b Stern 2006, s. 195, Box 8.1 Likehood of exceeding a temperature increase at equilibrioum.
  53. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, 10.5.4.6 Synthesis of Projected Global Temperature at Year 2100.
  54. ↑ a b IPCC AR4 WG2 2007, s. 801, Sec 19.4.2.2 Scenario analysis and analysis of stabilisation targets.
  55. ↑ IPCC AR4 SYR 2007, Table SPM.1.
  56. ↑ Yohe 2010, s. 8.
  57. ↑ House of Lords - Economic Affairs - Minutes of Evidence - Memorandum by Dr Chris Hope, Judge Institute of Management, University of Cambridge. publications.parliament.uk [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  58. ↑ a b c d e IPCC SAR WG3 1996, s. 24, Sec 1.3 Contribution of Economics.
  59. ↑ a b c IPCC SAR WG3 1996, s. 184-185, 6.1.2 The nature of damage assessment.
  60. ↑ a b c IPCC SAR WG3 1996, s. 31-32, Sec 1.4.1 General issues.
  61. ↑ IPCC TAR WG3 2001, Sec 7.2.2 Cost Estimation in the Context of the Decisionmaking Framework.
  62. ↑ IPCC TAR WG2 2001, Sec 2.5.3 Nonmarket impacts.
  63. ↑ IPCC TAR WG2 2001, Sec 2.7.2.2 Cost-Benefit Analysis.
  64. ↑ a b IPCC SAR WG3 1996, s. 130-131, Sec 4.1.1 Areas of agreement and disagreement.
  65. ↑ IPCC TAR WG2 2001, Sec 2.5.4.1. Insurance and the Cost of Uncertainty.
  66. ↑ a b IPCC TAR WG2 2001, Sec 2.5.1.3 Discounting the future.
  67. ↑ SPASH, Clive L. The Economics of Avoiding Action on Climate Change. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  68. ↑ a b DeCanio 2007, s. 4.
  69. ↑ a b c d e f g h i IPCC AR4 WG3 2007, Sec 2.3.3 Costs, benefits and uncertainties.
  70. ↑ DeCanio 2007, s. 3.
  71. ↑ IPCC TAR WG2 2001, Sec 19.4.1. Analysis of Distributional Incidence: State of the Art.
  72. ↑ a b IPCC SAR WG3 1996, s. 25, 1. Introduction: scope of the Assessment.
  73. ↑ Rapid global switch to renewable energy estimated to save millions of lives annually. LSHTM [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ WHO COP24 2018, s. 52.
  75. ↑ Letters to the editor. The Economist. 2019-05-09. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 0013-0613. 
  76. ↑ a b CCSP 2009, s. 11, BOX NT.1 Summary of Climate Change Basics.
  77. ↑ a b c CCSP 2009, s. 59, Ch. 7: Making Decisions in the Face of Uncertainty.
  78. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 608, Sec 10.1.2.4 Uncertainty Is Pervasive.
  79. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, Sec 3.5.1.1 An iterative risk-management framework to articulate options.
  80. ↑ a b IPCC TAR WG3 2001, s. 612-614, Sec 10.1.4.1 Decision Making under Uncertainty.
  81. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, Article 2 of the Convention and mitigation.
  82. ↑ UN ENVIRONMENT. The Emissions Gap Report 2012. Kapitola Ch. 3: The emissions gap – an update: Sec 3.7 Results of later action scenarios, s. 28-29. UNEP - UN Environment Programme [online]. 2017-10-25 [cit. 2019-12-28]. S. 28-29. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ HOL 2005, Minutes of Evidence, Annex 3.
  84. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 657–660, Sec. 10.4.3 When Should the Response Be Made? Factors Influencing the Relationships between the Near-term and Long-term Mitigation Portfolio.
  85. ↑ IPCC SAR WG3 1996, s. 24, 1. Introduction: scope of the Assessment.
  86. ↑ a b IPCC SAR WG3 1996, s. 62–63, Section 2.3.2 Decision analysis and climate change.
  87. ↑ IPCC SAR WG3 1996, s. 24–25, Section 1.3.1.2 Risk aversion.
  88. ↑ US NRC 2011, s. 42, Chapter 4: A Framework for Making America's Climate Choices.
  89. ↑ Stern 2008, s. 23.
  90. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 782, 19.1.1 Purpose, scope and structure of the chapter.
  91. ↑ EASTERLING, D. R. Climate Extremes: Observations, Modeling, and Impacts. Science. 2000-09-22, roč. 289, čís. 5487, s. 2068–2074. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. DOI 10.1126/science.289.5487.2068. 
  92. ↑ a b IPCC SAR WG3 1996, s. 72, Decision-making frameworks for addressing climate change.
  93. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 936-941, Vulnerability to Climate Change and Reasons for Concern: A Synthesis.
  94. ↑ PARSHLEY, Lois. When the State Wilts Away In weak nations, environmental stress can tip society into catastrophe.. www.bloomberg.com [online]. 2016 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  95. ↑ a b IPCC AR4 SYR 2007, s. 76.
  96. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 941, Vulnerability to Climate Change and Reasons for Concern: A Synthesis.
  97. ↑ a b IPCC TAR WG3 2001, s. 958, Vulnerability to Climate Change and Reasons for Concern: A Synthesis.
  98. ↑ IPCC TAR SYR 2001, s. 74, Table 3-5. In (section): Question 3.
  99. ↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  100. ↑ IPCC TAR WG2, s. 890, "Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity.
  101. ↑ IPCC TAR WG2, s. 904, "Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity.
  102. ↑ IPCC AR4 WG2 2007.
  103. ↑ IPCC TAR WG2, s. 895-897, "Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity.
  104. ↑ IPCC TAR WG3 2001, Vulnerability to Climate Change and Reasons for Concern: A Synthesis.
  105. ↑ IPCC TAR WG2, s. 899, "Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity.
  106. ↑ GOKLANY, Indur M. Strategies to enhance adaptability: Technological change, sustainable growth and free trade. Climatic Change. 1995-08, roč. 30, čís. 4, s. 427–449. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. ISSN 0165-0009. DOI 10.1007/BF01093855. (anglicky) 
  107. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 957-958, Vulnerability to Climate Change and Reasons for Concern: A Synthesis.
  108. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 940-941, Vulnerability to Climate Change and Reasons for Concern: A Synthesis.
  109. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 435, Africa.
  110. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 536, Asia.
  111. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 509, Australia and New Zealand.
  112. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 643, Europe.
  113. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 697, Latine America.
  114. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 804-805, Polar Regions.
  115. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 689, Small Islands.
  116. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 336.
  117. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 317.
  118. ↑ a b IPCC AR4 WG2 2007, s. 366.
  119. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 359.
  120. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 225.
  121. ↑ IPCC SAR WG3 1996, s. 21,28,43, 1. Introduction: scope of the Assessment.
  122. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 127.
  123. ↑ IPCC TAR WG2 2001, s. 409-410.
  124. ↑ IPCC TAR WG2 2001, s. 412-422.
  125. ↑ CREUTZIG, Felix; MCGLYNN, Emily; MINX, Jan. Climate policies for road transport revisited (I): Evaluation of the current framework. Energy Policy. 2011-05, roč. 39, čís. 5, s. 2396–2406. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. DOI 10.1016/j.enpol.2011.01.062. (anglicky) 
  126. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 762.
  127. ↑ IPCC TAR WG2 2001, s. 567-568.
  128. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 817.
  129. ↑ a b IPCC TAR WG2 2001, s. 402.
  130. ↑ IPCC TAR WG2 2001, s. 430.
  131. ↑ BROWN, Jessica. Leveraging private investment: the role of public sector climate finance [online]. Overseas Development Institute, 2011 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  132. ↑ IPCC TAR WG2 2001, s. 622.
  133. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 204-206.
  134. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 11.
  135. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 11,18.
  136. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 8.
  137. ↑ IPCC TAR WG2 2001, s. 563-564.
  138. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 653, Decision-making Frameworks.
  139. ↑ a b IPCC SAR WG3 1996, s. 29, 1. Introduction: scope of the Assessment.
  140. ↑ a b IPCC SAR WG3 1996, s. 103-104, Equity and Social Considerations.
  141. ↑ HOELLER, Peter; WALLIN, Markku. Energy prices, taxes and carbon dioxide emissions [online]. OECD, 1991. Dostupné online. 
  142. ↑ IPCC SAR WG3 1996, s. 104, Equity and Social Considerations > "Even in a scheme involving "equal burdens", most observers argue that a uniform carbon tax would not be fair because of the many differences outlined in Section 3.3 [of the IPCC report], notably differences in historical and current emissions and in current wealth and consequent priorities.".
  143. ↑ CHICHILNISKY, Graciela; HEAL, Geoffrey. Who should abate carbon emissions?. Economics Letters. 1994-04, roč. 44, čís. 4, s. 443–449. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. DOI 10.1016/0165-1765(94)90119-8. (anglicky) 
  144. ↑ TOL, Richard S.J. Equitable cost-benefit analysis of climate change policies. Ecological Economics. 2001-01, roč. 36, čís. 1, s. 71–85. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. DOI 10.1016/S0921-8009(00)00204-4. (anglicky) 
  145. ↑ HEPBURN, Cameron. Carbon Trading: A Review of the Kyoto Mechanisms. Annual Review of Environment and Resources. 2007-11, roč. 32, čís. 1, s. 375–393. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 1543-5938. DOI 10.1146/annurev.energy.32.053006.141203. (anglicky) 
  146. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 668, Decision-making Frameworks.
  147. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 653, 2.6.5 Economic efficiency and eventual trade-offs with equity.
  148. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 460, Costing Methodologies.
  149. ↑ IPCC SAR WG3 1996, s. 87, Equity and Social Considerations.
  150. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, 2.6.4 Equity consequences of different policy instruments.
  151. ↑ HEPBURN. House of Lords - Economic Affairs - Written Evidence Memorandum by Dr Cameron Hepburn, St Hugh's College, University of Oxford.". The Economics of Climate Change. Second Report of 2005–2006 Volume II, HL Paper No. 12-II.. publications.parliament.uk [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  152. ↑ HELM, D. Climate-change policy: why has so little been achieved?. Oxford Review of Economic Policy. 2008-06-01, roč. 24, čís. 2, s. 211–238. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 0266-903X. DOI 10.1093/oxrep/grn014. (anglicky) 
  153. ↑ IPCC SAR WG3 1996, s. 167, Applicability of Techniques of Cost-Benefit Analysis to Climate Change..
  154. ↑ IPCC TAR WG3 2001, s. 94, Overview of Impacts, Adaptation, and Vulnerability to Climate Change.
  155. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, 2.2.4 Risk of catastrophic or abrupt change. Framing issues.
  156. ↑ a b IPCC TAR WG3 2001, s. 654, Decision-making Frameworks.
  157. ↑ AZAR, Christian. Are Optimal CO2 Emissions Really Optimal?. Environmental and Resource Economics. 1998, roč. 11, čís. 3/4, s. 301–315. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. DOI 10.1023/A:1008235326513. 
  158. ↑ Stern 2006, s. 298, Towards a Goal for Climate-Change Policy.
  159. ↑ HEAL, Geoffrey. Climate Economics: A Meta-Review and Some Suggestions. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. DOI: 10.3386/w13927. 
  160. ↑ BARKER, Terry. The economics of avoiding dangerous climate change. An editorial essay on The Stern Review. Climatic Change. 2008-08, roč. 89, čís. 3-4, s. 173–194. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 0165-0009. DOI 10.1007/s10584-008-9433-x. (anglicky) 
  161. ↑ WORLD BANK. World Development Report 2010. openknowledge.worldbank.org. 2010. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. (English) 
  162. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, 3.5.3.3 Cost-benefit analysis, damage cost estimates and social costs of carbon.
  163. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 654, "18.4.2 Consideration of costs and damages avoided and/or benefits gained. In (book chapter): Inter-relationships between adaptation and mitigation.
  164. ↑ IPCC TAR WG2 2001, s. 955, Methods and Tools.
  165. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, s. 119, "18.4.2 Consideration of costs and damages avoided and/or benefits gained. In (book chapter): Inter-relationships between adaptation and mitigation.
  166. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 815, Glossary E-I.
  167. ↑ NRC. Understaning and Responding to Climate Change [online]. 2008. Dostupné online. 
  168. ↑ IPCC AR4 WG3 2007, s. 15.
  169. ↑ GARNAUT, ROSS. The Garnaut climate change review : final report. Cambridge: Cambridge University Press xlv, 634 pages s. Dostupné online. ISBN 9780521744447. OCLC 277167973 
  170. ↑ Trade and climate change : a report by the United Nations Environment Programme and the World Trade Organization. Geneva: World Trade Organization xxii, 166 pages s. Dostupné online. ISBN 978-92-870-3522-6, ISBN 92-870-3522-9. OCLC 425120487 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DECANIO, Stephen J., 2007. Reflections on Climate Change, Economic Development, and Global Equity. citeseerx.ist.psu.edu [online]. 2007 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  • CCSP, 2009. Synthesis and Assessment Product 5.2: Best practice approaches for characterizing, communicating, and incorporating scientific uncertainty in decisionmaking. A Report by the U.S. Climate Change Science Program (CCSP) and the Subcommittee on Global Change Research [online]. Příprava vydání Granger Morgan, M.. Washington, D.C., USA: National Oceanic and Atmospheric Administration, 2009-01. Dostupné online. 
  • HOL, 2005. The Economics of Climate Change, the Second Report of the 2005-2006 session (HL 12-I and HL 12-II), produced by the UK Parliament House of Lords (HOL) Economics Affairs Select Committee [online]. London, UK: The Stationery Office, 2005. Dostupné online. . High-resolution PDF versions: HL 12-I (report), HL 12-II (evidence).
  • IPCC SR OCC, 2019. The Ocean and Cryosphere in a Changing Climate A Special Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2019 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SR CCL, 2019. Climate Change and Land: an IPCC special report on climate change, desertification, land degradation, sustainable land management, food security, and greenhouse gas fluxes in terrestrial ecosystems [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2019 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SR 15, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC AR5 LL, 2013. IPCC AR5 leaflet [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2013 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC AR5 SYR, 2014. Climate Change 2014: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání R.K. Pachauri a L.A. Meyer. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-92-9169-143-2. 
  • IPCC AR5 WG1, 2013. Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2013 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05799-1. 
  • IPCC AR5 WG2A, 2014. Climate Change 2014: Impacts, Adaptation, and Vulnerability. Part A: Global and Sectoral Aspects. Contribution of Working Group II to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05807-1. 
  • IPCC AR5 WG2B, 2014. Climate Change 2014: Impacts, Adaptation, and Vulnerability. Part B: Regional Aspects. Contribution of Working Group II to the Fifth Assessment [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05816-3. 
  • IPCC AR5 WG3, 2014. Climate Change 2014: Mitigation of Climate Change. Contribution of Working Group III to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05821-7. 
  • IPCC AR4 SYR, 2007. Climate Change 2007: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Geneva, Switzerland: Intergovernmental Panel on Climate Change, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 92-9169-122-4. 
  • IPCC AR4 WG1, 2007. Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Solomon, S.; Qin, D.; Manning, M.; Chen, Z.; Marquis, M.; Averyt, K.B.; Tignor, M.; and Miller, H.L.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88009-1. 
  • IPCC AR4 WG2, 2007. Climate Change 2007: Impacts, Adaptation and Vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Parry, M.L.; Canziani, O.F.; Palutikof, J.P.; van der Linden, P.J.; and Hanson, C.E.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88010-7. 
  • IPCC AR4 WG3, 2007. Climate Change 2007: Mitigation. Contribution of Working Group III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Metz, B.; Davidson, O.R.; Bosch, P.R.; Dave, R.; and Meyer, L.A.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88011-4. 
  • IPCC TAR SYR, 2001. Climate Change 2001: Synthesis Report. A Contribution of Working Groups I, II, and III to the Third Assessment Report of the Integovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Watson, R. T.; and the Core Writing Team. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80770-0. 
  • IPCC TAR WG1, 2001. Climate Change 2001: The Scientific Basis - Contribution of Working Group I to the IPCC Third Assessment Report [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Ding, Y.; Griggs, D.J.; Noguer, M.; van der Linden, P.J.; Dai, X.; Maskell, K.; and Johnson, C.A.. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80767-0. 
  • IPCC TAR WG2, 2001. Climate Change 2001: Impacts, Adaptation and Vulnerability - Contribution of Working Group II to the IPCC Third Assessment Report [online]. Příprava vydání McCarthy, J. J.; Canziani, O. F.; Leary, N. A.; Dokken, D. J.; and White, K. S.. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80768-9. 
  • IPCC TAR WG3, 2001. Climate Change 2001: Mitigation - Contribution of Working Group III to the IPCC Third Assessment Report [online]. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80769-7. 
  • IPCC SRES, 2000. Special Report on Emissions Scenarios: A special report of Working Group III of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Nakićenović, N., and Swart, R.. Cambridge University Press, 2000 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80081-1. 
  • IPCC SAR SYR, 1996. IPCC Second Assessment Climate Change 1995 A Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SAR WG1, 1996. Climate Change 1995: The Science of Climate Change - Contribution of Working Group I to the IPCC Second Assessment Report [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Meira Filho, L.G.; Callander, B.A.; Harris, N.; Kattenberg, A., and Maskell, K.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-56433-6. 
  • IPCC SAR WG2, 1996. Climate change 1995 Impacts, Adaptations and Mitigation of Climate Change: Scientific-Technical Analyses ; Contribution of Working Group II to the Second Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Meira Filho, L.G.; Callander, B.A.; Harris, N.; Kattenberg, A., and Maskell, K.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-56431-X. 
  • IPCC SAR WG3, 1996. Climate Change 1995 - Economic and Social Dimensions of Climate Change Contribution of Working Group III to the Second Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Bruce, J.P.; Lee, H.; and Haites, E.F.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. (Contribution of Working Group III (WG3) to the Second Assessment Report (SAR) of the Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC)). Dostupné online. ISBN 0-521-56051-9. 
  • IPCC FAR SYR, 1990. IPCC First Assessment Report Overview and Policymaker Summaries and 1992 IPCC Supplement [online]. 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC FAR WG1, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group I [online]. Příprava vydání J.T. Houghton, G.J. Jenkins and J.J. Ephraums. Cambridge University Press, 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC FAR WG2, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group II [online]. Příprava vydání W.J. McG. Tegart, G.W. Sheldon and D.C. Griffiths. Australian Government Publishing Service, Camberra, Australia, 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC FAR WG3, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group III [online]. 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • STERN, N., 2006. Stern Review Report on the Economics of Climate Change (pre-publication edition) [online]. London, UK: HM Treasury, 2006. Dostupné online. 
  • STERN, Nicholas, 2008. The Economics of Climate Change. American Economic Review. 2008-04, roč. 98, čís. 2, s. 1–37. Dostupné online [cit. 2019-12-28]. ISSN 0002-8282. DOI 10.1257/aer.98.2.1. (anglicky) 
  • US NRC, 2011. America's climate choices. Washington, D.C.: National Academies Press. 1 online resource (xv, 118 pages) s. Dostupné online. ISBN 0-309-14586-4, ISBN 978-0-309-14586-2. OCLC 723158253 
  • , 2010. Addressing Climate Change through a Risk Management Lens. In: Assessing the Benefits of Avoided Climate Change: Cost-Benefit Analysis and Beyond. (Gulledge, J., L. J. Richardson, L. Adkins, and S. Seidel (eds.)), Proceedings of Workshop on Assessing the Benefits of Avoided Climate Change, March 16–17, 2009 [online]. Arlington, Virginia, USA: 2010. Dostupné online. 
  • WHO COP24, 2018. COP24 special report: health and climate change [online]. World Health Organization, 2018. Dostupné online. ISBN 978-92-4-151497-2. 
  • CCSP (January 2009), Granger Morgan, M. et al. (eds. CCSP (January 2009), Granger Morgan, M. et al. (eds.Syntéza a hodnocení produktu 5.2: Přístupy osvědčených postupů pro charakterizaci, komunikaci a začlenění vědecké nejistoty do rozhodování. A Report by the U.S. Climate Change Science Program (CCSP) and the Subcommittee on Global Change Research (PDF), Washington, DC, USA: National Oceanic and Atmospheric Administration
  • HOL (21 June 2005), Ekonomika změny klimatu, druhá zpráva ze zasedání 2005–2006 (HL 12-I a HL 12-II), kterou vypracovala Výběrová komise pro parlamentní sněmovnu lordů (HOL) pro hospodářské záležitosti, Londýn, Velká Británie: Kancelářské potřeby . Verze PDF s vysokým rozlišením: HL 12-I (zpráva), HL 12-II (důkaz) .
  • Stern, N. (2006), Sternova zpráva o ekonomii změny klimatu (vydání před vydáním), Londýn, Velká Británie: Ministerstvo financí HM, archivováno z originálu dne 7. dubna 2010
  • Stern, N. (2008), „The Economics of Climate Change“ (PDF), American Economic Review, 98 (2): 1–37, doi : 10,1287 / aer.98.2.1, hdl : 11362/38452 , str.   23. Papírový web u American Economic Association.
  • US NRC (2011), americká změna klimatu. Zpráva Výboru pro volbu klimatu USA, Národní rada pro výzkum (US NRC), Washington, DC, USA: The National Academy Press, ISBN   US NRC (2011),
  • COP24 special report: health and climate change (PDF) (zpráva). Světová zdravotnická organizace . 2018. ISBN   COP24 special report: health and climate change COP24 special report: health and climate change

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Videa[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Jirka_Dl/Ekonomie_globálního_oteplování&oldid=19221111“