Náklady obětované příležitosti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Náklady obětované příležitosti (angl. opportunity costs - doslova „náklady na příležitost“) v ekonomii odpovídají hodnotě nejhodnotnější činnosti (statku), které se musí ekonomický subjekt vzdát ve prospěch jiné činnosti (jiného statku).

Např. tím, že se člověk rozhodne jít večer do kina, se zbaví možnosti v ten samý čas pracovat přesčas a vydělávat peníze. Tato nezískaná mzda je nákladem obětovaným příležitosti jít do kina.

Náklady obětované příležitosti jsou základní ekonomický koncept. V ekonomii se vždy používají ekonomické náklady, které v sobě zahrnují jak explicitní náklady (tzn. skutečně vynaložené peníze, materiál, atd.), tak i implicitní náklady (tzn. náklady obětované příležitosti). Podle tohoto postupu pak definujeme ekonomický zisk, který je rozdílem mezi celkovým příjmem a ekonomickými náklady. Často se lze setkat s tvrzením, že firmy dosahují nulového ekonomického zisku. To neznamená, že by podnikatel strádal, neměl vůbec žádný zisk (účetní zisk), ale že dosahuje právě takového zisku, kterého by dosahoval, kdyby se věnoval své nejvýhodnější alternativě (např. podnikal v jiném oboru).

Při rozhodování je třeba vždy brát v úvahu i náklady obětované příležitosti, jen tak získáme skutečné náklady dané činnosti. Opomenutí těchto nákladů vede k domněnce, že některé činnosti nic nestojí. Je však třeba dát pozor na fakt, že náklady obětované příležitosti jsou hodnotou pouze jedné – nejhodnotnější alternativy. Nikoliv sumou ostatních alternativ. Podle uvedeného příkladu je výše nákladů obětovaných příležitosti jít do kina nezískaná mzda nebo užitek z návštěvy galerie nebo užitek ze spánku.

Původ pojmu[editovat | editovat zdroj]

Koncept poprvé popsal francouzský ekonom Frédéric Bastiat, ve 20. století jej potom podrobně popsal a rozvinul rakouský ekonom Friedrich von Wieser. Zapadá velmi elegantně do teorie rakouské školy, která pracuje s preferenčními škálami. Na nich jsou jednotlivé alternativy seřazeny sestupně podle preference. První položka je nejvíce žádoucí variantou, druhá méně žádoucí, třetí ještě méně... Přirozeně odsud plyne, že kdokoliv se rozhoduje, musí srovnávat užitek minimálně dvou variant. Z aparátu indiferenční analýzy preferenční škály nelze rozumně odvodit, protože ale jde o nepostradatelný koncept, zůstávají přesto přese všechno v učebnicích.