Přeskočit na obsah

Václav Žížala-Donovský

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Václav Žížala-Donovský
Narození30. srpna 1824
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí3. června 1890 (ve věku 65 let), 4. června 1890 (ve věku 65 let) nebo 2. června 1890 (ve věku 65 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníspisovatel, dramatik a novinář
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Žížala-Donovský (30. srpna 1824 Praha – 3. června 1890 tamtéž), vl. jm. Václav Žížala, byl český novinář, spisovatel a herec. Kolem roku 1848 hrál ochotnické divadlo a účastnil se veřejného života; z politických důvodů byl opakovaně stíhán a nakonec odveden do vojska. Roku 1855 uveřejnil nepříliš úspěšný román Tři Čechové. Od 60. do poloviny 80. let pracoval v administraci časopisu Čas a později deníku Národní listy. Byl rovněž autorem článků o divadle.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Čalouníkem, hercem a vojákem

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 30. srpna 1824 v Praze. Vyučil se čalouníkem a roku 1847 odjel do Vídně na zkušenou. O rok později odtud musel z politických důvodů uprchnout — nejprve do Břeclavi a v dubnu 1848 do Prahy.[1]

Již od počátku čtyřicátých let ho zajímalo divadlo. Hrál na ochotnických scénách v Nostické jízdárně, u Šálků na Újezdě a příležitostně i na Ovocném trhu. Roku 1849 se vydal s Prokopovou společností do Chrudimi. V roce 1850 odjel znovu do Vídně, kde mimo jiné hrál v českých představeních v Josefově. K herectví se nakrátko vrátil i v 60. letech v Mikulášském divadle v Praze.[1] Příliš se mu ale nedařilo, dopouštěl se chyb. Josef Ladislav Turnovský například vzpomínal, že někdy zapomněl v šatně dopis, který měl přinést na scénu, a musel pak improvizovat. Často se komicky přeříkával („a zapomenuv, že jsem u vás hostem, mrkavicí bych vás ruštil do tváře“).[2] Asi i proto byl nejúspěšnější v komických rolích.[1]

V roce 1853 se vrátil z Vídně do Prahy, ale brzy byl zatčen, vězněn u sv. Jiří a za trest odveden k vojsku. Sloužil nejprve v Dalmácii, později byl převelen do Itálie. V Pavii se stal šikovatelem[3] a volný čas věnoval literární činnosti.[1]

Novinářem

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1859 byl propuštěn z vojska. Odjel zpátky do Prahy, kde vstoupil do administrace časopisu Čas. Od roku 1861 pracoval v téže funkci pro Národní listy.[1] V souvislosti se svým zaměstnáním byl několikrát předvolán k soudu jako svědek či dokonce obžalovaný:

  • V červnu 1862 se konal velký proces proti vydavateli Národních listů Juliovi Grégrovi kvůli několika protivládním článkům, otištěným na konci předchozího roku.[4] Donovský byl předvolán jako svědek a vypovídal, jaký je postup při zařazování článků a jejich schvalování k otištění.[5] (Grégr byl nakonec odsouzen na deset měsíců vězení a propadnutí kauce ve výši 3000 zlatých.)[6]
  • 5. října 1864 vyšel v Národních listech inzerát, v němž „Jeden za ostatní“ ostře kritizoval počínání barona Aehrenthala na svém panství v obci Přáslavice u Turnova. Podle pisatele nechal baron v 50. letech zbořit místní školu a dřevo využil pro vlastní potřebu; odstranil z přáslavského kostela zvon a daroval jej do Turnova; zanedbával údržbu kostela a v poslední době se snažil jej zbořit, aby si mohl přivlastnit s ním spojený „zádušní“ majetek.[7] Na obvinění ostře zareagoval Aehrenthalův přítel dr. Antonín Vincenc Šlechta — nejprve rovněž inzerátem[8] a následně soudní žalobou na vydavatele Eduarda Grégra, pisatele Jana Tomsu a další. Při projednávání vyšlo najevo, že rukopis nejprve přišel redaktoru Grégrovi, který jej s poznámkou „přijměte, opravte a zmírněte“ předal Donovskému; tím pro něj jako redaktora záležitost skončila, protože inzeráty jsou v odpovědnosti administrace.[9] Donovský, předvolaný jako svědek, přiznal, že dopis otiskl bez větších úprav, poněvadž jej nepovažoval za urážlivý; tím se podle názoru soudu přiznal k přestupku kladenému dosud za vinu Grégrovi.[10] Grégr poté konstatoval, že by inzerát v dané podobě určitě nezveřejnil, ale v další části své závěrečné řeči dal na obecné rovině za pravdu názorům v něm uvedeným.[11] (Spor nakonec skončil bez vyhlášení rozsudku — žaloba byla zamítnuta z důvodu opožděného podání.)[12]
  • Roku 1869 byl odsouzen za spoluvinu při otištění nevhodného inzerátu („Blaník vyjde o sv. Vácslavě…“) k pokutě 60 zlatých nebo 12 dnům ve vězení.[13]

Roku 1862 se stal členem Svatoboru.[14]

V roce 1876 těžce onemocněly jeho tři děti na spálu; zásluhou obětavé péče vinohradského lékaře dr. Hechta se ale všechny uzdravily. Donovský z vděčnosti uveřejnil tomuto lékaři v Národních listech děkovný inzerát.[15]

Počátkem roku 1879 získal ocenění od srbského výboru Červeného kříže za zásluhy při organizování sbírek na podporu jejich raněných vojáků.[16]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

2. října 1886 oslavoval Donovský 25 let práce administrátora v Národních listech; kolegové oceňovali jeho pilnost, zkušenost a obratnost.[17] Brzy nato ale kvůli oční chorobě odešel na dvouletou dovolenou. Po návratu (r. 1888) zjistil, že svou práci už nemůže vykonávat a odešel do důchodu.[18]

3. června 1890 po 23. hodině zpozoroval výběrčí mostného, že po Řetězovém mostě rozčileně pobíhá starší muž, který se po chvíli opřel o pilíř a díval do řeky. Než se k němu ale kdokoli stačil přiblížit, přelezl přes zábradlí a skočil z mostu. Okamžitě se ho vydali hledat plavci na loďkách, ale mezitím již jeho tělo odnesl proud. Z přítomných ho nikdo neznal, ale na mostě nalezli jeho rukavice, hůl a klobouk, v němž byl rukou psaný lístek s adresou „Václav Žížala-Donovský, Slupi č. p. 1560-II.“[19] Totožnost utonulého se potvrdila následujícího dne v 8 hodin ráno, kdy jeho tělo vyplavalo u Odkolkových mlýnů na Malé Straně.[17] Později se v té souvislosti objevily informace, že sebevraždu spáchal kvůli finanční tísni.[20] Aby se zamezilo spekulacím, uvedla redakce Národních listů, že během dvouleté dovolené dostával plný plat, z pracovního poměru odešel 1. prosince 1888 na vlastní žádost a poté dostával důchod ve zhruba poloviční výši — případné finanční problémy tedy nebyly vinou bývalého zaměstnavatele.[21] Možná na jeho rozhodnutí měly vliv tragické události v rodině — roku 1887 zemřel jeho patnáctiletý syn Jaroslav[22] a 20. června 1889 i dvacetiletá dcera Anna.[23] Ze stejného místa na Řetězovém mostě během následujících dní skočili ještě další dva lidé: první z nich (číšník) utonul, šestnáctiletou dívku se podařilo zachránit.[24]

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[25]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní literární prací Donovského byl román Tři Čechové, který vyšel v Praze r. 1855. Nebyl příliš zdařilý, literární kritika jej zavrhla a autorovi z něho povstaly různé nepříjemnosti. Dílo ale bylo oceňováno pro svou realističnost a pravdivost v líčení českého prostředí.[1]

Později napsal novely Karbaník a rodina jeho a anonymně Z povídek Červeného Hrádku.[1]

Svůj vztah k divadlu projevil i literárně. Přispíval do časopisu Divadelní ochotník (viz např. reklamu z r. 1861) a napsal divadelní pohádku Božena Borotínská (1869).[26] V květnu a červnu 1875 vycházel v Národních listech na pokračování jeho seriál článků o dějinách českého divadla v Praze.[27]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g Václav Ž. Donovský. Humoristické listy. 1886-10-15, roč. 28, čís. 42, s. 352. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  2. ↑ TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. Z potulného života hereckého. Praha: J. Pospíšil, 1882. 182 s. Dostupné online. S. 137–138. 
  3. ↑ Šikovatel (sergeant) byl nejvyšší poddůstojnický stupeň v pěchotě, mezi kadetem a četařem. Viz FRIEDBERG-MÍROHORSKÝ, Emanuel Salomon. Šikovatel. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1906. Dostupné online. Svazek 24. S. 610.
  4. ↑ Podrobnosti viz Tiskový soud Dra. Julia Grégra, redaktora Národních listů v měsíci červnu r. 1862. Praha: Julius Grégr, 1862. 365 s. Dostupné online. 
  5. ↑ Grégr, s. 114. Dostupné online.
  6. ↑ Grégr, s. 284. Dostupné online.
  7. ↑ Z okresu Turnovského. Národní listy. 1864-10-05, roč. 4, čís. 269, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  8. ↑ ŠLECHTA, Antonín Vincenc. Odpověď k inserátu v č. 269 Národních Listů „Z okresu Turnovského“. Národní listy. 1864-10-26, roč. 4, čís. 290, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  9. ↑ Ze soudní síně. Národní listy. 1865-07-18, roč. 5, čís. 135, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  10. ↑ Ze soudní síně. Národní listy. 1865-07-19, roč. 5, čís. 136, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  11. ↑ Ze soudní síně. Národní listy. 1865-07-20, roč. 5, čís. 137, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  12. ↑ Výsledek procesu „Národních Listů“. Národní listy. 1865-07-22, roč. 5, čís. 139, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  13. ↑ Potvrzený rozsudek. Národní listy. 1869-07-02, roč. 9, čís. 180, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  14. ↑ Svatobor. Národní listy. 1862-06-04, roč. 2, čís. 131, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  15. ↑ DONOVSKÝ, V. Ž. Z Vinohradů. Národní listy. 1876-08-20, roč. 16, čís. 229, s. 6. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  16. ↑ Vyznamenání. Národní listy. 1879-01-05, roč. 19, čís. 4, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  17. ↑ a b Pan Václav Ž. Donovský. Národní listy. 1886-10-02, roč. 26, čís. 273, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  18. ↑ Václav Žížala-Donovský. Národní listy. 1890-06-04, roč. 30, čís. 152, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  19. ↑ Tragický případ. Národní politika. 1890-06-04, roč. 8, čís. 151, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  20. ↑ Viz např. Starý „osmačtyřicátník“ — sebevrahem. Budivoj. 1890-06-08, roč. 26, čís. 46, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  21. ↑ Náhlé úmrtí pana Václava Žížaly. Národní listy. 1890-06-04, roč. 30, čís. 153, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  22. ↑ Milým přátelům. Národní listy. 1887-10-26, roč. 27, čís. 294, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  23. ↑ Anna. Národní listy. 1889-06-21, roč. 29, čís. 169, s. 6. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  24. ↑ Pokus sebevraždy 16leté dívky. Národní politika. 1890-06-19, roč. 8, čís. 166, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  25. ↑ Václav Žížala-Donovský. Národní listy. 1890-06-07, roč. 30, čís. 155, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. 
  26. ↑ Podle seznamu prací v NK ČR.
  27. ↑ DONOVSKÝ, V. Ž. K dějinám českého divadla v Praze. 1771-1823. Národní listy. 1875-05-25, roč. 15, čís. 142, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. ; DONOVSKÝ, V. Ž. K dějinám českého divadla v Praze. 1771-1823 (Pokrač.). Národní listy. 1875-06-01, roč. 15, čís. 148, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. ; DONOVSKÝ, V. Ž. K dějinám českého divadla v Praze. 1771-1823 (Dokončení). Národní listy. 1875-06-01, roč. 15, čís. 149, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. ; DONOVSKÝ, V. Ž. K dějinám českého divadla v Praze. 1824-1842. Národní listy. 1875-06-08, roč. 15, čís. 155, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-09-09]. ; DONOVSKÝ, V. Ž. K dějinám českého divadla v Praze. 1824-1842 (Pokrač.). Národní listy. 1875-06-09, roč. 15, čís. 156, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-09-09].  a násl.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Žížala-Donovský&oldid=22908929“