Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský (1889)

Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský (18. ledna 1829 Praha10. prosince 1908 Praha) byl český voják v rakouské armádě a všestranně činný intelektuál – spisovatel, překladatel, malíř, ilustrátor a dramatik, ale také propagátor abstinence a vegetariánství.

Život a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve slavné pražské rodině Friedbergových, ze které pocházel například Jan Václav Bedřich z Friedbergu, zvolený za starostu Starého Města pražského roku 1757, a několik vojevůdců v rakouské armádě.[1] (Mírohorský je umělecký pseudonym, počeštěná verze příjmení.)[2] Matka mu zemřela několik dní po porodu a o jeho výchovu se staral především strýc Moric Fialka. Emanuel byl už od dětství velmi nadaný výtvarně i jazykově. Od roku 1837 navštěvoval akademické gymnázium staroměstské a chodil na kurzy kreslení, které pořádal František Xaver Tkadlík a Antonín Mánes na pražské malířské akademii.[2] Chtěl se stát malířem, ale strýc, který vyučoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě rozhodl, že Emanuel vystuduje stejnou školu a stane se vojákem z povolání.[2] Na akademii nastoupil 28. září 1840, v jedenácti letech.[1] Vedle vojenského výcviku se tam utvrzoval i v českém vlastenectví, v čemž ho podporovali jak strýc, tak i další český učitel Tomáš Burian.[1]

V roce 1846 dokončil studia a vrátil se do Prahy, kde převzal velení 28. pěšího pluku.[1] Absolvoval další kurzy a v září 1847 byl povýšen na poručíka I. třídy. V revolučním roce 1848 se svým plukem bojoval pod vedením Radeckého na několika místech monarchie. Nejprve v červnu v menších konfliktech v jižním Tyrolsku, pak v bitvě u Custozzy, Sommacampagny a Volty.[1] V poslední z nich se zranil, byl převezen do Milána a do Prahy. 1. srpna 1848 jej povýšili na nadporučíka. Na podzim 1848 se s armádou generála Windischgrätze účastnil potlačování revoluce ve Vídni a později i v Uhrách. Za statečnost v bitvě u Kápolny (27. února 1849) dostal společně s Moricem Fialkou záslužný kříž od císaře Františka Josefa.[1]

V létě 1849 byl přidělen ke generálnímu ubytovacímu štábu a účastnil se bojů na jihu Uherska. Dál slavil úspěchy – 24. října 1849 dostal další pochvalu od císaře, 21. ledna 1850 mu byl udělen ruský řád svaté Anny a 18. listopadu téhož roku se dočkal povýšení na setníka 2. třídy.[1] Sloužil u velitelství v Temešváru, pracoval tam na vytyčování Vojenské hranice a mapování Vojvodiny. Namaloval také pro své nadřízené několik akvarelů.[1]

Roku 1853 byl povýšen na setníka I. třídy a v roce 1854 přeložen do Verony, kde sloužil s přestávkami (například kvůli mapování podunajských knížectví a Uher v letech 1856 a 1857[1] nebo Banátu v dubnu 1866[2]) až do odevzdání této pevnosti Italům po válce v roce 1866.[1] Roku 1860 se tam zasnoubil a později oženil s dcerou rakouského generála Rudolpha,[3] se kterou pak měl sedm dětí. Tři se nedožily dospělosti, synové Zdeněk a Ludvík vstoupili také do armády a předčasně zemřeli v 90. letech (pravděpodobně v soubojích), dcera Helena duševně onemocněla. Plnohodnotný život měla jen nejmladší dcera Olga, narozená roku 1874.[2]

V roce 1866 vedl Friedberg vyjednávání s italským generálem Enricem Caldinim, jehož vojsko neoprávněně překročilo demarkační čáru.[3] Zážitky z této události popsal o rok později v článku pro časopis Světozor.[4] Když Rakousko předalo pevnostní systém kolem Verony na základě mírových dohod Itálii, byl převelen postupně ke generálnímu velitelství v Zadaru a pěšímu pluku v Osijeku.[1] V Chorvatsku se seznámil s místními obrozenci; mimo jiné se spřátelil s biskupem Strossmayerem.[5] Roku 1872 převzal velení pěšího pluku v Komárom, kde byl 1. listopadu 1873 povýšen na generálmajora. Později se služebně dostal do Budapešti (1875) a stal se velitelem divize ve Lvově (1878), v hodnosti polního podmaršálka.[1]

1. listopadu 1883 odešel do důchodu. Traduje se, že byl penzionován bezprostředně poté, co se na slavnostní večeři u císaře důrazně ohradil proti podceňování českého národa ze strany jednoho z přítomných šlechticů.[2] At už tomu bylo jakkoli, z armády odešel oceněný Řádem železné koruny II. třídy a následujícího roku mu byl udělen šlechtický titul svobodný pán.[2] Usadil se v Praze a aktivně se účastnil kulturního života. Maloval obrazy, překládal literaturu z cizích jazyků, pořádal přednášky a stýkal se s umělci a vzdělanci. Využíval svých kontaktů k pomoci jiným. Zorganizoval například setkání konstruktérů Karla a Sylvestra Krnky s vysokými důstojníky, aby pomohl české firmě v získání zakázky na dodávku pušek pro rakouskou armádu (obchod se ale nakonec stejně neuskutečnil).[2]

Friedberg-Mírohorský byl od časného mládí zapřisáhlý abstinent a nekuřák. Jako jedenáctiletý ochutnal pivo i víno a tak si je zprotivil, že se jim vyhýbal po zbytek života. Silný odpor měl i ke kouření, na vojenské akademii přísně zakázanému, ale přesto velmi rozšířenému. Kávu pil podle vlastních slov naposledy ve dvanácti letech. V roce 1860, po přečtení článku v časopise Osvěta, se stal vegetariánem a zůstal jím do konce života, aniž by si kvůli tomu stěžoval na zdravotní obtíže. Jeho postoj k tabáku, alkoholu i masu byl v armádě velmi neobvyklý a kvůli němu se často stával předmětem narážek.[3] Po odchodu do důchodu na téma životosprávy také přednášel. Zajímal se i o vodoléčbu.[2]

Dovedl hovořit deseti jazyky: česky, německy, anglicky, francouzsky, italsky, rusky, maďarsky, polsky, rumunsky a srbochorvatsky. Své znalosti využíval při úředních jednáních, navazování soukromých kontaktů i k překladům.[3]

Umělecká tvorba[editovat | editovat zdroj]

Šňupající Židé, olej na plátně, 1885

Emanuel Friedberg se ve volném čase věnoval především malířství a literatuře. Do roku 1872 namaloval 80 olejových obrazů, asi z poloviny žánry, zbytek krajiny, historické výjevy a podobizny.[3] Několik bitevních scén si od něj v 50. letech objednal i císař František Josef.[3] Během vojenské služby se ale zaměřoval hlavně na akvarely menších rozměrů, z důvodu častého stěhování a omezených prostor. Na obrazech zachycoval život na jihu monarchie, jihoslovanské kroje a historické předměty.[3] Ilustroval také české knihy, například sbírku básní vzdáleného příbuzného[1] Karla Sudimíra Šnajdra nebo Vesnický román Karoliny Světlé.[3] Několik tisíc kreseb zveřejnil v časopisech, jako byly Humoristické listy (tam zpravidla anonymně, protože z velké části šlo o protivládní politické karikatury),[2] Šípy, Obrazy života, Květy nebo Světozor.[6] Navrhoval kulisy a opony pro vojenské divadlo v Osijeku i pro ochotníky v několika českých městech. Tvořil i vojenské a spolkové prapory. Příliš si nerozuměl s mladší malířskou generací konce 19. století, experimentující s novými styly. Dával přednost tradičnímu umění, které představoval například Antonín Lhota nebo Bedřich Havránek.[2] Během života v Praze několikrát vystavoval, mimo jiné i na Jubilejní výstavě 1891 a Národopisné výstavě 1895.[2]

Jeho literární tvorba souvisela s vojenskou službou. Psal cestopisy, národopisné studie a reportáže ze svých cest a válečných událostí. Jeho nejvýznamnější samostatnou prací je Válečnictví polní a vojenství, vydané roku 1868 s příspěvky Miroslava Tyrše a Karla Procházky. V knize popisuje dějiny vojenství od nejstarších dob do 19. století, organizaci největších evropských armád, vojenskou techniku a způsoby opevňování. Vyslovuje tam názor o škodlivosti přílišného spoléhání na pouhou obranu, varuje před posilováním vlivu cizinců v armádě a zdůrazňuje, jaký pozitivní vliv měli Slované v rakouském vojsku.[3] Svých odborných znalostí využil i jako přispěvatel do Riegrova[1] a Ottova slovníku naučného;[5] slovník také celý přečetl po stránce jazykové.[5] Oživil staré a v řadě případů vytvořil nové české názvosloví. Zajímavým historickým dokumentem jsou i jeho Vzpomínky na válečný rok 1866.[2] V 90. letech přeložil několik literárních prací z němčiny a francouzštiny.[2]

Pokoušel se i o divadelní hry, ale s nepříliš velkým úspěchem. V pražských divadlech se nějakou dobu hrály jeho komedie Sliby – chyby, Po smrti ten den a Překvapení.[3]

Friedberg Mírohorský byl známý tím, že za své umělecké práce a příspěvky do časopisů nežádal žádný honorář. Službu českému národu považoval za svou občanskou povinnost. Řadu svých obrazů věnoval kostelům a muzeím, jiné rozdal přátelům.[2] Jeho pomoc velmi oceňoval Josef Richard Vilímek st., který v době Bachova absolutismu vydával vlastenecký časopis Humoristické listy. Přitom zápasil nejen s cenzurou, ale i s nedostatkem odběratelů a finančními potížemi.[7] Velkorysost si Mírohorský mohl dovolit, protože byl finančně zajištěný vojenským platem či důchodem; po smrti ale velký majetek nezanechal. Vlastenecká činnost pro něj byla důležitější než hromadění bohatství.[2]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Současníci jej pokládali za aktivního vlastence a dávali ho za příklad českého vojáka v rakouské armádě, který vzorně plní služební povinnosti, ale nezapomíná přitom na svůj původ. Litovali, že z velkého množství Čechů, kteří sloužili ve vojsku, jen tři – Matěj Milota Zdirad Polák, Moric Fialka a Mírohorský – přispěli české kultuře.[6] Společně s Josefem Umlaufem a rytmistrem Kraftou zdokumentoval naši vojenskou terminologii v Riegrově Slovníku naučném.[6] Patřil ke známým pražským osobnostem a jeho úmrtí vyvolalo velkou účast.[5] Později ale upadl do zapomenutí a jen ojediněle se k němu vracejí někteří zájemci (např. Tomáš Jiránek z Univerzity Pardubice[2] nebo Česko-rumunská společnost).[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ( http://archiv.ucl.cas.cz/ ).

  1. a b c d e f g h i j k l m n Emanuel Mírohorský. Životopisný náčrtek od Č.. Světozor. 12 1873, roč. 7, čís. 51, s. 606 - 607. Dostupné online.  
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q Polní podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu-Mírohorský na forum.valka.cz
  3. a b c d e f g h i j Emanuel Mírohorský. Životopisný náčrtek od Č. (Dokončení.). Světozor. 12 1873, roč. 7, čís. 52, s. 614 - 615. Dostupné online.  
  4. Viz Parlamentářská cesta (Upominka z války r. 1866 v Italii, dle podání očitého svědka.). Světozor. 12 1867, roč. 1, čís. 22, s. 213 - 216. Dostupné online.   s pokračováním: Parlamentářská cesta (Pokračování.). Světozor. 12 1867, roč. 1, čís. 23, s. 224 - 226. Dostupné online.   Text je anonymní, ilustrace (i v č. 24, str. 238 jsou podepsané “E.F.”)
  5. a b c d Úmrtí. Zlatá Praha. 12 1908, roč. 26, čís. 13, s. 155. Dostupné online.  
  6. a b c Salomon Emanuel Mírohorský. Zlatá Praha. 1 1889, roč. 6, čís. 10, s. 114. Dostupné online.  
  7. Emanuel Salomon šlechtic Friedberg. Humoristické listy. 1 1884, roč. 26, čís. 1, s. 2. Dostupné online.  
  8. Roku 2002 znovu vydali jeden jeho cestopis; viz Seznam děl v NK ČR.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]