Violoncello
Violoncello | |
---|---|
italsky violoncello německy Violoncello anglicky cello francouzsky violoncelle | |
Klasifikace | |
Tónový rozsah | |
Příbuzné nástroje | |
Violoncello [violončelo] (hovorově cello) je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvintách: (C, G, d, a), tedy o oktávu níže než viola.
Popis
Název nástroje pochází z italštiny a znamená vlastně malý violon. Violoncello se nejvíce používá v evropské klasické hudbě, je nedílnou součástí komorních, smyčcových i symfonických orchestrů a také mnoha komorních souborů a bývá standardním sólovým nástrojem koncertních skladeb mnoha autorů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev ad.). Používá se také v jiných žánrech, především v populární hudbě.
Notace pro violoncello se zapisuje v basovém klíči, ve vyšších pasážích se používá i tenorový a houslový klíč.
Hráč na violoncello se nazývá violoncellista, nebo také zkráceně hovorově cellista.
Stavba
- Délka trupu: 750–760 mm
- Výška lubů: 111 mm
- Délka chvějících se strun: 690 mm
- Průměr strun: 0,8–2 mm
- Délka smyčce: 710–730 mm
Cello je větší než housle a viola a menší než kontrabas. Při hraní se drží mezi koleny a o zem se opírá vysouvatelným bodcem, který je často zakončen gumovou špičkou, což zabraňuje sklouznutí nástroje. Stejně jako u houslí a viol se zejména luby a spodní deska violoncella vyrábí z javorového dřeva. Místo javoru může být použita i třešeň, hrušeň, ořešák nebo i topol. Horní deska se vyrábí z tzv. rezonančního smrkového dřeva. Hmatník, struník a kolíčky bývají z ebenového dřeva, případně z jiného tvrdého dřeva (palisandru, zimostrázu nebo levnějšího černě mořeného javoru). Nejlevnější nástroje mívají obě desky z překližky, naopak některá moderní cella se vyrábějí z plastu vyztuženého uhlíkovým vláknem.
Violoncello má prakticky stejnou stavbu jako housle. V porovnání s houslemi je délka trupu violoncella přibližně dvojnásobná, výška lubů asi čtyřnásobná. Tím se relativně zesiluje první alikvótní tón, což má za následek pro violoncello typický vřelý tón.
Podobně jako u houslí existují i menší formáty nástroje. Hudebníci menší postavy často používají sedmiosminové violoncello, které je o něco menší, a tím jim umožňuje pohodlnější hru při nízkých polohách. Pro výuku dětí se používají nástroje ještě menší, až do velikosti 1/16, ladění je ale stejné.
Vývoj
Violoncello je nejhlubší z rodiny houslových nástrojů. Tyto nástroje se vyvíjely paralelně s tzv. violovými nástroji (odvozené od violy da gamba). První moderní violoncello vyrobil v Cremoně v roce 1572 Andrea Amati. Další významní výrobci violoncell jsou Gasparo da Salo (1540–1609), Giovanni Paolo Maggini (1581–1632) a Antonio Stradivari (1644–1737). Na rozdíl od dnešních nástrojů neměla tehdejší violoncella bodec (přibližně do roku 1800) a musela se držet pevně mezi koleny. Také dolaďovače do upevnění strun ke struníku se začaly používat až ve 20. století. Dřevěná část barokních smyčců byla prohnutá ven, dnes je u všech nástrojů prohnutá dovnitř, což umožňuje větší napětí žíní a silnější zvuk.
Zvukové vlastnosti
Violoncello vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu. Při hraní vysokých tónů barva tónu připomíná violu.
Violoncello je také možno podladit a pozměnit tak rozsah nástroje, jako je tomu např. v Sonátě pro violoncello sólo Zoltána Kodálye, kde se struna C podladí o půltón níž (tedy na H).
Herní technika
Violoncello se drží mezi koleny, o zem se opírá bodcem a horní část se drží vedle levého ucha, čili struna C je nejblíže hráči. V minulosti se považovalo za neslušné, aby hrály ženy na violoncello tímto způsobem, a proto měly nástroj opřený o zem vedle obou nohou.
Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u houslí nebo u violy. Pro levou ruku je základní první poloha, přičemž prsty jsou od sebe vzdáleny na půltón. Dále se používá půltá, 2., 3. a 4. poloha. U violoncella se mimo to používají tzv. palcové polohy (od 5. polohy výše), kdy palec levé ruky tiskne dvě struny, zpravidla v úrovni horní desky (podobně jako při barré hmatech na kytaře) a ostatními prsty hráč tiskne jednotlivé struny.
Významné skladby pro violoncello
- Johann Sebastian Bach - Sólové suity
- Ernest Bloch - Šlomo
- Petr Iljič Čajkovskij - Rokokové variace
- Antonín Dvořák - Koncert h moll
- Joseph Haydn - Koncert C dur a D dur
- Édouard Lalo - Violoncellový koncert
- Alfredo Piatti - Capriccia
- David Popper - Hochschule
- Sergej Prokofjev - Koncerty pro violoncello (e-moll, g-moll a „Symfonický koncert“)
- Dmitrij Šostakovič - 3 koncerty
- Antonio Vivaldi - violoncellové koncerty a dvojkoncerty
Pro více titulů viz skladby pro violoncello.
Virtuosové a významní violoncellisté
Světoví
- Apocalyptica
- Luigi Boccherini
- Gautier Capuçon
- Pablo Casals
- André Navarra
- Pierre Fournier
- Domenico Gabrielli
- Mischa Maisky
- Steven Sharp Nelson
- Jacqueline du Pré
- Boris Pergamenščikov
- Mstislav Rostropovič
- Janos Starker
- Paul Tortelier
- Truls Mørk
- Yo-Yo Ma
- Zoë Keating
Čeští
- Stanislav Apolín
- Jiří Bárta
- František Brikcius
- Anna Brikciusová
- Michaela Fukačová
- Bedřich Havlík
- Petr Hejný
- Jiří Hošek
- Dominika Weis-Hošková
- Josef Chuchro
- Tomáš Jamník
- Josef Klíč
- Vladan Kočí
- Josef Krečmer
- Kryštof Lecian
- David Niederle
- Petr Nouzovský
- Miroslav Petráš
- David Popper
- Miloš Sádlo
- Jan Škrdlík
- Marek Štryncl
- Saša Večtomov
- Daniel Veis
Poslech ukázek
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Cello na anglické Wikipedii a Violoncello na italské Wikipedii.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu violoncello na Wikimedia Commons
- Slovníkové heslo cello ve Wikislovníku
- Violoncello - internetový portál o violoncelle