Spotřebitel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pojem spotřebitele je významný pro vymezení jeho ochrany, jejímž cílem je vyvážit jeho slabší postavení, oproti druhé smluvní straně v rámci smluvních závazkových vztahů. Nový občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. ledna 2014, definici spotřebitele sjednotil. Nyní spotřebitelem může být pouze člověk - fyzická osoba. Dřívější definice v občanském zákoníku zahrnovala v definici i osobu právnickou. Toto široké pojetí spotřebitele nebylo v souladu s judikaturou Evrospkého soudního dvora, proto zákon tuto definici upravil tak, aby odpovídala současným evropským normám.[1]

Pojem spotřebitele upravuje § 419, zákona č. 89/2012 Sb. „Spotřebitel je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“[2]

Párovým pojmem pojmu spotřebitele je tedy podnikatel, který je upraven  § 420, zákona č. 89/2012 Sb. Nový občanský zákoník se odklání od původního pojmu dodavatel a přiklání se k širšímu pojmu podnikatel. Za podnikatele se povyžuje každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Za podnikatele je také považován ten, kdo ho zastupuje, jeho jménem a na jeho účet jedná se spotřebitelem. [3]

Spotřebitel a slabší strana[editovat | editovat zdroj]

Nový občanský zákoník přichází i s konceptem slabší strany, který má širší vymezení než pojem spotřebitele. Pro slabší stranu není důležité, zda je či není podnikatelem. Není ani významné, zda je či není podnikatelem druhá strana. Kdo je tedy slabší stranou, bude nutné posuzovat na základě okolností konkrétního smluvního vztahu.

Lze však předpokládat, že nejčastěji bude slabší stranou nepodnikatel ve vztahu k podnikateli a proto lze v novém občanském zákoníku nalézt vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel: „Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním."[4]

Je-li tedy někdo spotřebitel, pak nemusí dokazovat, že je skutečně slabší stranou a automaticky se za ni považuje. Opak, tedy že slabší stranou není, by musel prokazovat podnikatel. Dále platí, že pokud někdo není spotřebitelem a chce se dovolávat ochrany slabší strany, pak musí dokázat, že slabší stranou je.

Občanský zákoník zahrnuje zvláštní pravidla na ochranu slabší strany. Této ochrany se tedy může domáhat i ten, kdo spotřebitelem není, prokáže-li, že je slabší stranou.

Pro případy, ve rámci kterých hrozí riziko zneužití slabší strany, slouží v občanském zákoníku především tato ustanovení:

  • Ust. § 433, který zakazuje zneužití hospodářského postavení podnikatele vůči osobě, která jedná mimo souvislost s vlastním podnikáním.
  • Ust. § 1810 a násl. upravující ochranu spotřebitele.
  • Ust. § 1798 a násl. regulující postavení stran smluv uzavíraných adhezním způsobem.
  • Ust. § 1793 – 1797 o neúměrném zkrácení a lichvě.[5]

Ochrana spotřebitele[editovat | editovat zdroj]

Ochrana spotřebitele vychází z předpokladu, že spotřebitel zpravidla vystupuje jako neprofesionál; je hospodářsky a informačně slabší stranou než podnikatel – odborník a tudíž je vůči němu v nevýhodě. Předpokládá se, že podnikatel má více profesionálních zkušeností, lepší znalost práva či dostupnost právních služeb a může si jednostranně stanovovat smluvní podmínky.

Legislativní zakotvení[editovat | editovat zdroj]

Ustanovení týkající se spotřebitelského práva s širšším dopadem lze nalézt zejména v těchto předpisech:

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník[editovat | editovat zdroj]

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele[editovat | editovat zdroj]

Spotřebitel a nákupy na internetu[editovat | editovat zdroj]

Právní postavení spotřebitele upravuje občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.) [6] a zákon o ochraně spotřebitele (č. 634/1992 Sb.).[7]

Smlouvy uzavřené pomocí prostředků komunikace na dálku (tedy i prostřednictvím internetu) upravuje občanský zákoník (č.40/1964 Sb) a zákon o ochraně spotřebitele (č. 634/1992 Sb), vše ve znění novel.

Spotřebitelem se rozumí osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, nebo osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.

Nákup přes internet je specifický v tom, že se uzavírá pomocí prostředků komunikace na dálku, tedy prodejce a spotřebitel nepřijdou do kontaktu. Tyto takzvané distanční smlouvy jsou tedy uzavírá za velmi specifických podmínek a pro spotřebitele garantují široký katalog práv, který ale prodejci mnohdy nerespektují.

Pravděpodobně největším specifikem oproti běžným nákupům je možnost vrátit koupené zboží do 14 dnů. Tato lhůta se počítá ode dne nákupu do dne odeslání/předání zboží prodejci. Vrácené zboží musí být vráceno nepoškozené, bez známek užívání nebo opotřebení, nejlépe v původním obalu a s veškerým příslušenstvím.


Možnost vrácení peněz se ale netýká:[8]

a) na poskytování služeb, jestliže s jejich plněním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty 14 dnů od převzetí plnění,

b) na dodávku zboží nebo služeb, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele,

c) na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání,

d) na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal,

e) na dodávku novin, periodik a časopisů,

f) smlouvy spočívající ve hře nebo loterii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tauchen, Jaromír - Dávid, Radovan. Několik poznámek k ochraně spotřebitele ve Spolkové republice Německo. In Současné aktuální otázky spotřebitelského práva. Brno : Masarykova univerzita, 2008. od s. 81-90, 9 s. ISBN 978-80-210-4568-2.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku [online]. . Dostupné online.  
  2. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.
  3. § 420, zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník
  4. § 433 odst. 2, zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.
  5. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.
  6. MVČR, občanský zákoník [online]. [Cit. 2008-08-25]. Dostupné online..
  7. MVČR, zákon o ochraně spotřebitele [online]. [Cit. 2008-08-25]. Dostupné online..
  8. Spotřebitel a nákup na internetu [online]. [Cit. 2008-08-31]. Dostupné online..

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]