Spotřebitel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pojem spotřebitele je významný pro vymezení jeho ochrany, jejímž cílem je vyvážit jeho slabší postavení oproti druhé smluvní straně v rámci smluvních závazkových vztahů. Nový občanský zákoník,[1] který nabyl účinnosti 1. ledna 2014, definici spotřebitele sjednotil. Nyní spotřebitelem může být pouze člověk - fyzická osoba. Občanský zákoník účinný do 31. prosince 2013 zahrnoval v definici spotřebitele i osobu právnickou. Toto široké pojetí spotřebitele nebylo v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, proto byla definice upravena tak, aby odpovídala současným evropským normám.[2]

Pojem spotřebitele upravuje § 419 občanského zákoníku: „Spotřebitel je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“[3]

Párovým pojmem pojmu spotřebitele je tedy podnikatel, který je upraven § 420 občanského zákoníku. Nový občanský zákoník se odklání od původního pojmu dodavatel a přiklání se k širšímu pojmu podnikatel. Za podnikatele se považuje každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Za podnikatele je také považován ten, kdo ho zastupuje, jeho jménem a na jeho účet jedná se spotřebitelem.[4]

Spotřebitel a slabší strana[editovat | editovat zdroj]

Nový občanský zákoník přichází i s konceptem slabší strany, který má širší vymezení než pojem spotřebitele. Pro slabší stranu není důležité, zda je či není podnikatelem. Není ani významné, zda je či není podnikatelem druhá strana. Kdo je tedy slabší stranou, je nutné posuzovat na základě okolností konkrétního smluvního vztahu.

Nejčastěji je slabší stranou nepodnikatel ve vztahu k podnikateli, a proto lze v občanském zákoníku nalézt vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel: „Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním."[5]

Je-li tedy někdo spotřebitel, pak nemusí dokazovat, že je skutečně slabší stranou a automaticky se za ni považuje. Opak, tedy že slabší stranou není, by musel prokazovat podnikatel. Dále platí, že pokud někdo není spotřebitelem a chce se dovolávat ochrany slabší strany, pak musí dokázat, že slabší stranou je.

Občanský zákoník zahrnuje zvláštní pravidla na ochranu slabší strany. Této ochrany se tedy může domáhat i ten, kdo spotřebitelem není, prokáže-li, že je slabší stranou.

Pro případy, v rámci kterých hrozí riziko zneužití postavení silnější strany, slouží v občanském zákoníku především tato ustanovení:

  • § 433, který zakazuje zneužití hospodářského postavení podnikatele vůči osobě, která jedná mimo souvislost s vlastním podnikáním.
  • § 1810 a násl. upravující ochranu spotřebitele.
  • § 1798 a násl. regulující postavení stran smluv uzavíraných adhezním způsobem.
  • § 1793 – 1797 o neúměrném zkrácení a lichvě.

Ochrana spotřebitele - legislativní zakotvení[editovat | editovat zdroj]

Ochrana spotřebitele vychází z předpokladu, že spotřebitel zpravidla vystupuje jako neprofesionál, je hospodářsky a informačně slabší stranou než podnikatel – odborník a tudíž je vůči němu v nevýhodě. Předpokládá se, že podnikatel má více profesionálních zkušeností, lepší znalost práva či dostupnost právních služeb a může si jednostranně stanovovat smluvní podmínky.

Ustanovení týkající se spotřebitelského práva s širším dopadem lze nalézt zejména v těchto předpisech:

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník[editovat | editovat zdroj]

Ochraně spotřebitele se věnují zejména ustanovení v § 1810 a násl., které regulují pravidla při uzavírání smluv mezi podnikatelem a spotřebitelem, jejich náležitosti a obsah. Mezi významná ustanovení patří:

§ 1811: Podnikatel je povinen poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy dostatek důležitých informací, které jsou formulovány jasně, srozumitelně a v jazyce, ve kterém se smlouva uzavírá.

§ 1812 odst. 1: V případě více možných výkladů spotřebitelské smlouvy je nutné použít ten výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

§ 1812 odst. 2: K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží.

§ 1813 – 1815: Zakázána jsou ujednání, která jsou nepřiměřená a zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele (z tohoto zákazu jsou vyňata ujednání o ceně nebo předmětu plnění, pokud jsou poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem). K těmto nepřiměřeným ujednáním se nepřihlíží (jsou nicotné), pokud se jich spotřebitel nedovolá.

§ 1820 – 1867 upravuje smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory.

§ 1838 a 1851 obsahuje pravidla o neobjednaném plnění.

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele[editovat | editovat zdroj]

Stanoví různorodé povinnosti při prodeji výrobků, z nichž lze jako příklad uvést požadavek poctivosti prodeje, zákaz nekalých obchodních praktik, zákaz diskriminace spotřebitele, informační povinnosti ohledně vlastností a způsobu použití výrobků, řádná informace o uplatňování reklamace spotřebitelem a formálně správný průběh reklamačního řízení.

Další relevantní předpisy[editovat | editovat zdroj]

Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru

Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků

Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách

Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

Spotřebitelské smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Spotřebitelskými smlouvami jsou všechny takové, ve kterých na jedné straně vystupuje spotřebitel a na druhé straně podnikatel. Spotřebitelskou smlouvou může být smlouva o úvěru, smlouva kupní, smlouva nájemní aj.

Výklad spotřebitelských smluv[editovat | editovat zdroj]

Pokud lze obsah smlouvy vyložit více různými způsoby, použije se vždy výklad pro spotřebitele příznivější, přičemž dvojí výklad nemá vliv na platnost smlouvy, ale vztahuje se pouze ke sporným ujednáním.[6]

Spotřebitelské smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory[editovat | editovat zdroj]

Spotřebitelskou smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostor je:

1. Smlouva sjednaná mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání (např. na ulici, u vstupních dveří do domu).

2. Smlouva uzavíraná v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu uzavření došlo bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele mimo tyto prostory.

3. Smlouva uzavíraná během zájezdu organizovaného podnikatelem za účelem propagace a prodeje zboží či poskytování služeb.[7]

Spotřebitelské smlouvy uzavírané na dálku[editovat | editovat zdroj]

Spotřebitelské smlouvy uzavírané na dálku (smlouvy distanční) jsou takové smlouvy, u kterých podnikatel při jejich sjednávání používá výhradně prostředky komunikace na dálku, tj. komunikační prostředky, které umožňují uzavřít smlouvu bez fyzické přítomnosti obou stran. Za takové prostředky na dálku může být považován telefon, adresovaný i neadresovaný tisk, elektronická pošta, televize (teleshopping), internet (e-shop).

Odstoupení od spotřebitelské smlouvy uzavírané na dálku a mimo obchodní prostory[editovat | editovat zdroj]

Spotřebitel může odstoupit od smluv uzavřených na dálku i mimo obchodní prostory ve lhůtě 14 dnů, a to i bez uvedení důvodu. Tato lhůta začíná běžet ode dne uzavření smlouvy nebo:

  • u kupní smlouvy, ode dne převzetí zboží,
  • u smlouvy, jejímž předmětem je několik druhů zboží nebo dodání několika částí, ode dne převzetí poslední dodávky zboží,
  • u smlouvy, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, ode dne převzetí první dodávky zboží.

Podnikatel má povinnost poučit spotřebitele o právu od smlouvy odstoupit. Pokud tak neučiní, prodlužuje se lhůta pro odstoupení o rok, tzn. 1 rok a 14 dní. Podnikatel tuto svou povinnost spotřebitele poučit může splnit dodatečně. V takovém případě následující den poté začíná běžet čtrnáctidenní lhůta.[8]

V souvislosti s odstoupením je spotřebitel povinen do 14 dnů od odstoupení vrátit podnikateli zboží, které obdržel. Podnikatel je povinen po obdržení odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů vrátit všechny od spotřebitele přijaté peněžní prostředky, včetně nákladů na dodání. Podnikatel není povinen vrátit spotřebiteli přijaté finanční prostředky dříve, než mu spotřebitel zboží předá nebo prokáže, že zboží odeslal.[9]

Organizace zabývající se ochranou spotřebitele[editovat | editovat zdroj]

Česká obchodní inspekce

Sdružení obrany spotřebitelů ČR

DTest

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tauchen, Jaromír - Dávid, Radovan. Několik poznámek k ochraně spotřebitele ve Spolkové republice Německo. In Současné aktuální otázky spotřebitelského práva. Brno : Masarykova univerzita, 2008. od s. 81-90, 9 s. ISBN 978-80-210-4568-2.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník" nebo "nový občanský zákoník"), dostupný např. na zákony pro lidi.cz.
  2. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku [online]. . Dostupné online.  
  3. § 1811 občanského zákoníku.
  4. § 420 občanského zákoníku.
  5. § 433 odst. 2 občanského zákoníku.
  6. § 1812 odst. 1 občanského zákoníku.
  7. § 1828 občanského zákoníku.
  8. § 1829 občanského zákoníku.
  9. § 1832 občanského zákoníku.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]