Stanisław Żółkiewski: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m →‎Mládí: linky
Verze 15259109 uživatele RomanM82 zrušena, porušen konsensus: Diskuse k Wikipedii:Dobré články#Nutnost recenze a tedy zvyklosti z posledních min. 2 a 1/2 let (2 recenze k DČ)
Řádek 123: Řádek 123:
{{Autoritní data}}
{{Autoritní data}}
{{Portály|Lidé|Novověk|Polsko|Válka}}
{{Portály|Lidé|Novověk|Polsko|Válka}}
{{Dobrý článek}}


{{DEFAULTSORT:Żółkiewski, Stanisław}}
{{DEFAULTSORT:Żółkiewski, Stanisław}}

Verze z 22. 8. 2017, 22:36

Stanisław Żółkiewski
Narození1547
Turynka
Úmrtí7. října 1620 (ve věku 72–73 let)
Țuțora
Příčina úmrtízabitý v boji
Místo pohřbeníkostel sv. Vavřince
Povolánídiplomat, spisovatel, vojevůdce, politik a státní úředník
ChoťRegina Herburt
DětiJan Żółkiewski
Zofia Żółkiewská
Katarzyna Żółkiewská
RodičeStanisław Żółkiewski (otec)
Zofia Lipska h. Korczak (matka)
RodŻółkiewští
Funkcekorunní polní hejtman (1588–1618)
kyjevský vojvoda (1608–1618)
velký korunní hejtman (1618–1620)
polský kancléř (1618–1620)
międzyrzeczský starosta
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stanisław Żółkiewski ([staˈɲiswaf ʐuwˈkʲɛfskʲi]; asi 1547 – 7. října 1620) byl polský šlechtic erbu Lubicz, magnát a vojenský velitel polsko-litevského státu, který se účastnil mnoha tažení zejména na jižní a východní hranici Republiky obou národů. Zastával řadu vysokých oficiálních pozic, včetně kastelána Lvova (od roku 1590), vojvody Kyjevského vévodství a velkého kancléře koruny (od roku 1618). Od roku 1588 byl také korunním polním hejtmanem a v roce 1613 byl povýšen na velkého korunního hejtmana. Během své vojenské kariéry zvítězil ve velkých bitvách proti Švédsku, Moskevskému carství, Osmanské říši a Tatarům.

Nejznámější Żółkiewského vítězství bylo proti spojeným ruským a švédským silám v bitvě u Klušina v roce 1610, po které Poláci dobyli a obsadili Moskvu. Zemřel v roce 1620 v bitvě u Cecory proti Turkům poté, co údajně odmítl ustoupit. Již předtím byl proslulý jako vojenský vůdce a jeho hrdinská smrt dál posílila jeho slávu. Je považován za jednoho z nejschopnějších vojenských velitelů v historii Republiky obou národů.

Život

Mládí

Stanisław Żółkiewski se narodil v obci Turynka v roce 1547. Jeho rodiči byli Stanisław Żółkiewski z erbu Lubicz, vojvoda rusínský, a Zofia Lipska.[1][2] Přesné datum jeho narození není známo, a dokonce i rok je sporný: většina zdrojů se shoduje na letopočtu 1547, i když některé udávají rok 1550.[3]

Żółkiewski navštěvoval katedrální školu ve Lvově.[1] Na rozdíl od mnoha svých šlechtických vrstevníků neměl žádné vyšší vzdělání a necestoval do zahraničí. Nicméně pokračoval ve studiích jako samouk a měl zájem zejména o historii a historickou literaturu.[1] V roce 1566 nastoupil ke dvoru krále Zikmunda II. Augusta jako pomocník králova tajemníka Jana Zamojského.[1] Tam poznal hnutí tzv. exekucionistů, které prosazovalo řadu reforem včetně vojenských.[1] V roce 1573 se účastnil diplomatického poselstva do Francie, které se mělo setkat s novým králem Jindřichem III., a na cestě zpět byl poslán do Vídně, aby uklidnil Habsburky.[1]

Počátek kariéry

Stanisław Żółkiewski a Baltazar Batory u Pskova, detail obrazu od Jana Matejky

Żółkiewski získal své první vojenské zkušenosti za krále Štěpána Báthoryho během gdaňského povstání jako velitel roty polských husarů.[1] Pak se účastnil Báthoryho Livonského tažení, bojoval v Polocku, Sokółu, Veliži a během obležení Pskova.[1] Żółkiewski si zachoval politické spojenectví s rodem Zamojských i po tomto tažení, a to zejména v jejich sporu se Zborovskými.[1] V noci z 11. na 12. května 1584 zajal Samuela Zborovského, jehož poprava pak způsobila velké spory.[1][4] Żółkiewski se stal notoricky známým pro svou roli v tomto incidentu a byl předmětem vášnivých debat na Sejmu roku 1585.[1][4]

V roce 1588, během války o polské dědictví mezi přívrženci Zikmunda III. Vasy a Maxmiliána III., Żółkiewski podporoval Zikmunda. Velel pravému křídlu polsko-litevské armády v bitvě u Byczyny, během které utrpěl zranění kolena, které ho ochromilo po zbytek jeho života.[4][5] Za svou roli v bitvě byl jmenován korunním polním hejtmanem a starostou Hrubieszówa.[4]

Korunní polní hejtman

Brzy poté co se stal hejtmanem, byl Żółkiewski poslán na Ukrajinu, aby odrazil tatarskou invazi. V roce 1590 se stal kastelánem Lvova, ale jeho žádost o vojenské posily proti Tatarům zůstala nevyslyšena.[4]

V roce 1595 se Żółkiewski podílel na moldavském tažení a bitvě u Cecory v blízkosti řeky Prut. Následujícího roku porazil kozácké povstání Severyna Nalivajka.[4] Żółkiewski byl známým podporovatelem kozáckých stížností a obecně upřednostňoval mírové jednání s nimi. Když mu Kozáci vydali Nalivajka a další vůdce povstání, zaručil jim, že s nimi bude zacházeno spravedlivě. Ale Nalivajko byl potom popraven ve Varšavě[4][6] a dav polských vojáků zmasakroval ostatní vězně, což vedlo ke zhoršení polsko-kozáckých vztahů. V roce 1600 se Żółkiewski vrátil do Moldavska, kde se zúčastnil vítězné bitvy u Bukova.[6]

V roce 1601 Żółkiewski operoval na severu v Livonsku v rámci polsko–švédské války.[6][7] Také se podílel na úspěšném obléhání Wolmaru a v roce 1602 na dobytí Fellinu. Téhož roku vedl polské síly v bitvě u Revalu, což vedlo ke švédské kapitulaci při obléhání Paide (Weißensteinu). Żólkiewski ke konci tažení onemocněl a musel předat velení hejtmanovi Janu Karolovi Chodkiewiczovi.[7]

V roce 1606 se Żółkiewski vrátil na Ukrajinu, kde porazil Tatary v bitvě u Udyče. Později v tomto roce se rozhodl podpořit krále během povstání Zebrzydowského. Jeho rozhodnutí nebylo samozřejmé, protože jeho mentor Zamojski byl proti králi. Navíc, Żółkiewski byl spřízněn s rodem Zebrzydowských a souhlasil s argumenty některých z rebelů. V bitvě u Guzówa vedl levé křídlo královského vojska,[8] ale jeho jednotky sehrály v bitvě jen malou roli. Krále Żółkiewského výkon neoslnil, a tak mu neudělil titul velkého korunního hejtmana, po němž Żółkiewski toužil, i když ho jmenoval do úřadu vojvody Kyjeva.[8][9]

V druhé polovině roku 1609 se Żółkiewski zúčastnil polsko–moskevské války.[9] Podporoval zvolení Vladislava IV. Vasy ruským carem a myšlenku personální unie Rzeczpospolité a ruského carství (polsko-moskevské unie).[9] Během De la Gardieho tažení v roce 1610 dosáhl dalšího významného vítězství proti spojeným ruským a švédským silám v bitvě u Klušina.[9][10] V důsledku úspěšného tažení Żółkiewski dobyl Moskvu a zajal cara Vasilije IV. a jeho bratry, Ivana Šujského a Dmitrije Šujského. Zikmund však zamítl Żółkiewského politický plán, který by vyžadoval konverzi Vladislava k pravoslaví.[10]

Żółkiewski začal psát své paměti po návratu z Moskvy. Początek i progres wojny moskiewskiej (Začátek a průběh moskevské války) publikoval v roce 1612 jako kritiku Zikmundovy politiky. V roce 1612 se stal učitelem a vychovatelem Stanisława Koniecpolského, budoucího hejtmana a vojenského velitele. Tentýž rok se vrátil na Ukrajinu bránit ji proti pokračujícím tatarským a moldavským vpádům i kozáckým nepokojům. V roce 1616 během Sejmu předložil projekt O chowaniu żołnierza kwarcianego (O zavedení stálého vojska), jímž prosazoval názor, že je třeba postavit větší armádu, která by se vypořádala s Tatary a kozáky. Projekt však nebyl parlamentem schválen.[11]

Poslední roky

Umírající Stanisław Żółkiewski a jeho zpovědník Szymon Wybierski na obraze Bitva u Cecory (1620) od Waleryho Eljasze Radzikowského

Żółkiewského popularita v posledních letech jeho kariéry klesala.[11] Byl obviněn, že nepodpořil Samuela Koreckého během bitvy u Sasowého Rógu v roce 1616, že podepsal smlouvu z Jarugy v roce 1617, která se vzdala vlivu v některých pohraničních oblastech ve prospěch Moldavska a Osmanské říše, a že nezastavil Tatary v bitvě u Oryninu v roce 1618.[11][12] Ale v roce 1618 konečně získal prestižní hůl (buławu) velkého korunního hejtmana, a krátce poté úřad velkého kancléře koruny.[12] Byl tak na krátkou dobu nejmocnějším mužem státu hned po králi, a do této pozice se dostal ne díky bohatství nebo rodu, ale vojenskými úspěchy a dobrou pověstí.[12]

Přesto, že mu bylo přes 70 let, Żółkiewski pokračoval v aktivní službě jako vojenský velitel až do konce života. Zemřel dne 7. října 1620 během ústupu po bitvě u Cecory proti Turkům v rámci polsko-osmanské války (1620–1621), která znamenala konec moldavských tažení.[12][13] Bitva se skládala z několika střetů, ve kterých byly polské síly rozdrceny. Během posledního střetu byl Żólkiewski zabit; podle legendy odmítl ustoupit a raději zůstal u zadního voje až do samého konce.[12][13][14] Před smrtí se mu prý dostalo požehnání jeho zpovědníka, kněze Szymona Wybierského (Wybierek, Wyberek) z Tovaryšstva Ježíšova, který stál neohroženě po jeho boku.[15] Scénu znázorňuje obraz Bitva u Cecory (1620), jehož autorem je Walery Eljasz Radzikowski.

Po bitvě bylo Żółkiewského tělo znesvěceno tím, že usekli jeho hlavu a poslali ji do Istanbulu jako válečnou trofej. Jeho vdova koupila jeho tělo od Turků a vykoupila jejich syna, který byl zajat během bitvy.[13] Żółkiewski byl pohřben v kostele sv. Vavřince v Żółkiewu (nyní Žovkva na Ukrajině), městě, které zvětšil a kde postavil hrad Żółkiew.[13][14]

Připomínky

Żółkiewského hrdinská smrt – vylíčená v několika uměleckých dílech současníků, jakými byli Teofil Szemberg či Stanisław Witkowski – posílila jeho pověst a zaručila mu místo v panteonu nejslavnějších polských vojenských velitelů.[13] Jeho osud byl pak ztvárněn v pracích autorů jako Stefan Żeromski, Józef Szujski, Julian Ursyn Niemcewicz a Maria Konopnicka.[14] Až do současnosti je příběh o jeho smrti nejznámější částí jeho osudu a řada pramenů diskutuje „Żółkiewského legendu“.[16][17]

Na místě Żółkiewského smrti (nyní v Berezovce v okrese Ocnița v Moldavsku) postavil jeho syn Jan v roce 1621 pomník.[18] Na něm je vyryto motto z Horáce: Quam dulce et decorum est pro patria mori (Jak sladké a vznešené je umřít za vlast.)[18] Pomník byl zničen v roce 1868, obnoven v roce 1912 a rekonstruován v roce 2003. Je častým místem akcí pořádaných polskou menšinou v Moldavsku.[18]

V roce 1903 byla socha Żółkiewského postavena v Žovkvi, ale byla zničena v roce 1939 sovětskými vojsky po sovětské invazi do Polska.[14] V současném Polsku je Źółkiewski oslavován jako válečný hrdina, naopak současné Rusko slaví Den jednoty o výročí kapitulace polské posádky, kterou Źółkiewski zanechal v Moskvě.[14] Roku 2011 byl kostel sv. Vavřince a hrad v Žovkvi rekonstruován týmem polských a ukrajinských odborníků.[14]

Rodina a majetek

Památník Żókiewského nedaleko místa jeho smrti v Moldavsku

Żółkiewski byl ženatý s Reginou Herbutównou; měli syna Jana a dvě dcery, Katarzynu a Zofii.[13] Během své kariéry Żółkiewski nashromáždil velké jmění, a získal pozemky v blízkosti Boryspilu, Brodů, Vinnycje a Žovkve.[13] Jeho roční příjem více než 100 000 zlatých z něj činil jednoho z nejbohatších magnátů polsko-litevského státu.[13] Żółkiewského majetek nakonec zdědil Jakub Sobieski, jehož syn Jan se stal polským králem a dalším známým polským velitelem.[13]

Dílo

  • Początek i progres wojny moskiewskiej (Začátek a průběh moskevské války) – Żółkiewského paměti popisující jeho tažení a diplomatickou aktivitu psané ve třetí osobě. Jsou stručným popisem polsko-moskevské války (1605–1618).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stanisław Żółkiewski na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k Nagielski (1995), s. 130
  2. ↑ Bielowski (1861), s. 25
  3. ↑ Maciszewski, Żółkiewski (1966), s. 38
  4. ↑ a b c d e f g Nagielski (1995), s. 131
  5. ↑ Krasiński (1846), s. 263–264
  6. ↑ a b c Nagielski (1995), s. 132
  7. ↑ a b Nagielski (1995), s. 133
  8. ↑ a b Nagielski (1995), s. 134
  9. ↑ a b c d Nagielski (1995), s. 135
  10. ↑ a b Nagielski (1995), s. 136
  11. ↑ a b c Nagielski (1995), s. 137
  12. ↑ a b c d e Nagielski (1995), s. 138
  13. ↑ a b c d e f g h i Nagielski (1995), s. 1395
  14. ↑ a b c d e f NICIEJA, Stanisław S. Hetman Żółkiewski - zdobywca Kremla. nto.pl. Dostupné online [cit. 2017-08-19]. (polsky) 
  15. ↑ Salvandy (1856)
  16. ↑ Jadwiga Kuczyńska. Stanisław Żółkiewski, hetman i pisarz. [s.l.]: Ossolineum, 1988. Dostupné online. ISBN 978-83-04-03073-2. S. 4. 
  17. ↑ Artur Śliwiński. Hetman Zolkiewski. [s.l.]: Wydawnictwo M. Arcta, 1920. Dostupné online. S. 4. 
  18. ↑ a b c Stanisław Żółkiewski – hetman i żołnierz do końca. kuriergalicyjski.com [online]. [cit. 2017-08-19]. Dostupné online. (polsky) 

Literatura

  • Jerzy Besala (1988). Stanisław Żółkiewski. Państwowy Instytut Wydawniczy. ISBN 978-83-06-01583-6. Retrieved 18 June 2012.
  • August Bielowski. Pisma Stanisława Żołiewskiego, kanclerza koronnego i hetmanna z jego popiersiem. [s.l.]: Nakł. W. Manieckiego, 1861. Dostupné online. 
  • Henry Krasiński. Mary Barton: an historical tale of Poland. [s.l.]: A.K. Newman and Co., 1846. Dostupné online. 
  • Jarema Maciszewski; Stanisław Żółkiewski. Początek i progres wojny Moskiewskiej: Opracował Jarema Maciszewski. [s.l.]: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1966. Dostupné online. 
  • Mirosław Nagielski. Hetmani Rzeczypospolitej Obojga Narodów. [s.l.]: Wydawn. Bellona, 1995. Dostupné online. ISBN 978-83-11-08275-5. Kapitola STANISŁAW ZÓŁKIEWSKI herbu Lubicz (1547–1620) hetman wielki. 
  • Leszek Podhorodecki (1988). StanisŁaw Żółkiewski. Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza. ISBN 978-83-205-4082-6. Retrieved 18 June 2012.
  • Narcisse-Achille de Salvandy. Histoire du roi Jean Sobieski et du royaume de Pologne. Paris: Didier et c., 1856. Dostupné online. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stanisław_Żółkiewski&oldid=15259171“