Sa'adja Ga'on

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sa'adja ben Josef Gaon (arabsky سعيد بن يوسف الفيومي‎‎, hebrejsky סעדיה בן יוסף גאון‎‎, 882, Fajjúm942, Bagdád) byl jeden z nejvýznamnějších středověkých židovských filosofů a autorů. Snažil se popsat a založit židovské náboženské ideje na racionálním základě, přičemž hojně využíval argumentačních nástrojů převzatých z islámského kalámu, aby bránil rabínský judaismus proti ostatním náboženstvím (zejm. proti islámu a náboženskému dualismu) i proti konkurenčním proudům v rámci judaismu (zejm. proti karaitům).

Snažil se rozumovými prostředky dokázat stvoření světa z ničeho, jednotu a jedinost Boží a prokázat, že judaismus je jediným pravým Božím zjevením. Toto zjevení ukázalo člověku posvátné příkazy, jejichž naplňováním má člověk dojít ke štěstí, kvůli němuž Bůh člověka stvořil.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v egyptském Fajjúmu, roku 915 ovšem odešel do Palestiny a posléze do Bagdádu a Aleppa. Pro svou obratnost při obhajobě kalendářního systému babylonských židů proti systému palestinských židů jej exilarcha David ben Zakaj ustanovil ga'onem, tj. vůdčí osobností židovských akademií v Babylonii. Vysoce sebevědomý Sa'adja příliš neuznával exilarchovu autoritu, a tak jej exilarcha po několika letech konfliktů sesadil.[1]

Jeho plodná tvorba zahrnovala gramatická a lexikografická díla, překlad téměř celé Bible do arabštiny, knihu modliteb, liturgické básně. Do studia Talmudu zavedl vědecké metody, psal k němu komentáře.[2] V polemických dílech se obracel proti karaitům, křesťanskému trinitarismu, zoroastrickému dualismu a islámu. Stěžejní filosofická díla představovala kniha Tafsir Kitab al-Mabadi (Komentář k Sefer Jecira) a al-Amanat wa-l-i'tiqadat (v hebrejském překladu Sefer emunot ve-de'ot, Kniha víry a názorů)[3]

Filosofické myšlení[editovat | editovat zdroj]

Racionalismus a poznání[editovat | editovat zdroj]

Pomocí nástrojů kalámu vypracoval racionální teologii, s pomocí níž se měl rabínský judaismus obhájit před ostatními náboženstvími i před konkurenčními proudy v rámci judaismu (především před karaity). Vycházel z předpokladu, že rozum a pravé zjevení si nemohou odporovat. Rozum má poskytovat důkazy tomu, v co již člověk věří, a interpretovat Boží zjevení.[4][5]

Došel tak ke čtyřem zdrojům poznání:

  1. smyslové vnímání
  2. racionální samozřejmosti
  3. racionální závěry z faktů poskytovaných smysly a rozumem
  4. spolehlivá tradice.[6]

Za spolehlivou tradici považoval zjevení Boha Mojžíšovi, jež se prokázalo zázraky před celým izraelským národem, a nikoli zjevení Mohamedovo, které bylo soukromého charakteru a tedy neprokazatelné.[5]

Svět, Bůh a zjevení[editovat | editovat zdroj]

Stvoření světa ex nihilo‎‎ se Sa'adja snaží dokázat racionálními argumenty, jež přejal z kalámu. Poněkud nesrozumitelný způsob jeho argumentace ovšem naznačuje, že tyto argumenty přejal bez potřebného rozvážení.[7] Nedokázal vysvětlit původ světa z Boha a omezil se na prosté tvrzení, že původ světa z Boha je jediným uspokojivým vysvětlením. Stvořenost světa pak podle něj předpokládá jediného Boha.[8]

Netělesnému a transcendentnímu Bohu připisoval pouze atribut existence, aby nebyla narušena jednota Boží. Ostatní tři základní atributy – život, sílu a moudrost – připisuje spíše Božímu stvořitelskému aktu.[9] V otázce zjevení se obrací proti Hiwimu z Balchu, jenž zpochybňoval biblické zjevení tím, že poukazoval na jeho vnitřní rozpory.[10] Sa'adja se snaží dokázat potřebnost zjevení, neboť zjevení krom zákonů dosažitelných rozumem ukazuje také další užitečné „zákony poslušnosti“.[11]

Etika a teodicea[editovat | editovat zdroj]

Člověk má především usilovat o vyváženost celkem třinácti lidských tendencí, aby nesešel na morální scestí. Boží příkazy mají být v tomto úsilí člověku pomocí a jejich plněním člověk dosahuje štěstí, kvůli němuž Bůh člověka stvořil.[12] Utrpení je podle Sa'adji trestem za spáchané hříchy a utrpení nevinných dětí podle něj naznačuje existenci posmrtného světa.[13]

Sidur rav Sa'adja Ga'on[editovat | editovat zdroj]

Kromě filosofických děl se také stal autorem arabsky psaného siduru (Sidur rav Sa'adja Ga'on), který představoval vůbec první sidur určený běžnému věřícímu. Jeho autorita a popularita trvala až do rozšíření Rambamova díla Mišne Tora (1168–1177), poté jeho význam ovšem upadl a text siduru byl dlouhou dobu považován za ztracený. Teprve roku 1851 text siduru objevil Moritz Steinschneider v oxfordské knihovně a o 45 let později se jeho zlomky nalezly také v káhirské genize. Vědecká edice Sa'adjova siduru vyšla roku 1941 v Jeruzalémě.[14]

Hebrejská filologie[editovat | editovat zdroj]

Již ve věku 20 let sepsal dílo Agron. Jedná se o hebrejský slovník, v jehož první části jsou slova seřazena podle prvního písmene, zatímco v druhé části podle posledního písmene, aby slovník mohl sloužit potřebám básníků. V úvodu ke slovníku Sa'adja pojednal o dějinách hebrejštiny. Dílo se později dočkalo překladu do arabštiny, do dnešní doby se však dochoval jen historický úvod a část slovníku. Pod vlivem arabské lingvistiky sepsal v arabštině také vůbec první gramatiku hebrejštiny, kterou nazval Kniha o jazyce (arabsky كتب اللغة‎‎ Kitab al-lughat, hebrejsky ספר הלשון‎‎ Sefer ha-lešon), která mimo jiné obsahuje soupis hapax legomenon.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SIRAT, Colette. A History of Jewish Philosophy in the Middle Ages. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. Dále jen Sirat (1990). ISBN 0-521-39727-8. S. 18n. (anglicky) 
  2. Sirat (1990). s. 21n.
  3. GUTTMANN, Julius. Philosophies of Judaism: The History of Jewish Philosophy from Biblical Times to Franz Rosenzweig. Garden City, NY : Doubleday & Company, 1966. Dále jen Guttmann (1966). S. 69n. (anglicky) 
  4. Guttman (1966). s. 70-73.
  5. a b Sirat (1990). s. 22n.
  6. Guttmann (1966). s. 73n.
  7. Sirat (1990). s. 23n.
  8. Guttmann (1966). s. 75-77.
  9. Guttmann (1966). s. 77-79.
  10. Guttmann (1966). s. 65n.
  11. Sirat (1990). s. 26-31.
  12. Sirat (1990). s. 31-36.
  13. Guttmann (1966). s. 79-80.
  14. NOSEK, Bedřich; DAMOHORSKÁ, Pavla. Úvod do synagogální liturgie. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0986-X. S. 27–30.  
  15. WAXMAN, Meyer. A History of Jewish Literature I. New York : Bloch Publishing, 1930. S. 168–171.  

Související články[editovat | editovat zdroj]