Přeskočit na obsah

Roudníky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Roudníky
Celkový pohled z jihovýchodu
Celkový pohled z jihovýchodu
Lokalita
Charaktervesnice
ObecChabařovice
OkresÚstí nad Labem
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel294 (2021)[1]
Katastrální územíRoudníky (2,61 km²)
Nadmořská výška190 m n. m.
PSČ403 17
Počet domů85 (2011)[2]
Roudníky
Roudníky
Další údaje
Kód části obce141836
Kód k. ú.741833
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Roudníky (německy Raudnig) jsou vesnice a část města Chabařoviceokrese Ústí nad Labem. Nachází se asi tři kilometry jihozápadně od Chabařovic. Vesnice je doložena poprvé v polovině čtrnáctého století a po většinu historie měla zemědělský charakter. Od poloviny devatenáctého století se v okolí rozvinula těžba hnědého uhlí a rozšiřování Lomu Chabařovice koncem dvacátého století málem vedlo k zániku vesnice.

Název vesnice vznikl z přídavného jména roudný odvozeného z podstatného jména ruda a označujícího potok či vrch. V historických pramenech se jméno vsi objevuje ve tvarech: Rudnyk (1352), Rudnig (1361), Rudnik (1369 až okolo roku 1405), Rudnyka (1449), Rudnik (1498), Rawdnik (1499), Raudnik (1577), Raudnjk (1586), „ve vsi Raudniku“ (1619), Rauding (1720), Raudnig a Raudnik (1787, 1833) nebo Raudniky a Raudnig (1848). Používal se také lidový tvar Raunich.[3]

První písemná zmínka o Roudníkách pochází z roku 1352 a zmiňuje vesnický farní kostel. Vesnice patřila pražskému kostelu svatého Apolináře, ale určitá majetková práva v ní měl teplický klášter. Roku 1420 Roudníky od císaře Zikmunda dostal jako léno Petr ze Skály a ze Sulevic. O sedm let později vesnici ovládl Zikmund Děčínský z Vartenberka, ale později ji získal Jakoubek z Vřesovic, který se na konci husitských válek zmocnil majetku teplického kláštera.[4]

Za pánů z Vřesovic se Roudníky staly součástí panství hradu Doubravská hora, které v roce 1579 získal Bohuslav Kaplíř ze Sulevic. Ačkoliv hrad roku 1590 prodal, Roudníky si podržel do roku 1603. Tehdy se vesnice vrátila k doubravskému panství, v té době spravovanému Radslavem Kinským z Vchynic sídlícím v Teplicích.[4]

Podle urbáře z roku 1561 ve vsi žilo dvanáct poddanských rodin. Rekatolizace během třicetileté války se Roudníků příliš nedotkla, protože zdejší obyvatelé i vrchnost byli katolíky. Hlavním zdrojem obživy bylo až do první třetiny devatenáctého století zemědělství. V následujících letech se začala rozvíjet těžba hnědého uhlí a s ním rostl i počet domů. V roce 1887 jich ve vsi stálo 41.[4]

Roku 1851 se v katastrálním území Roudníků nacházelo devět jednoduchých hnědouhelných dolů, které časem nahradily moderně provozované doly Marie Terezie (1883) a Marie Antonie (1884). Dalším provozem byl důl Zádruha, kde se poprvé těžilo v letech 1916–1923 a později znovu od roku 1927. V následujícím roce důl koupila společnost Weigner a spol., která změnila jeho název na Bohemii. Od roku 1932 měl důl finanční problémy a uzavřen byl 21. listopadu 1933. Mnohem větším dolem byla Marie Antonie, v níž průměrně pracovalo 284 zaměstnanců a roku 1932 se v ní vytěžilo 85 000 tun uhlí. Po roce 1930 se i tento důl potýkal s důsledky hospodářské krize, což se až do roku 1937 projevovalo zkracováním pracovního týdne a propouštěním horníků.[4] Menší důl Kristina provozovalo Uhelné těžařstvo Kristina. V roce 1907 v dole pracovalo 49 zaměstnanců a vytěžilo se 22 704 tun uhlí.[5]

Dům čp. 7: bývalá fara a později škola

S rozvojem těžby se ve vsi zvětšoval podíl českého obyvatelstva, který v roce 1910 dosáhl přibližně 60 %. Češi se od roku 1901 snažili o otevření české školy, čehož dosáhli až v roce 1919, kdy byla zmenšena německá trojtřídní škola na jednotřídní a uvolněné prostory využila škola česká. V německé škole klesal počet žáků, až byla v roce 1925 uzavřena.[4]

Ve třicátých letech dvacátého století ve vesnici stály čtyři hostince, čtyři obchody se smíšeným zbožím, pracoval krejčí, holič, řezník a bývaly v ní dva obchody s tabákem. Podobně jako doly byli živnostníci zasaženi dopady hospodářské krize. Ze spolků byl v Roudníkách aktivní především Sokol.[4]

Před druhou světovou válkou ve vsi bylo 12. dubna 1938 zřízeno středisko obranné výchovy. Po uzavření Mnichovské dohody Roudníky opustilo několik rodin a 10. října 1938 je obsadila německá armáda. Do prosince roku 1945 počet obyvatel vsi klesl na 691 osob, což bylo způsobeno vystěhováním Čechoslováků a odchodem mužů do armády. Po válce bylo během roku 1946 vysídleno třicet německých rodin.[4]

Kolektivizace se projevila založením jednotného zemědělského družstva a postavením kulturního domu v akci Z. V důsledku nedostatku pracovníků bylo družstvo roku 1954 začleněno do systému státních statků.[4]

Existenci vesnice začal v sedmdesátých letech dvacátého století ohrožovat rozrůstající se Lom Chabařovice. V obci byla vyhlášena stavební uzávěra a v roce 1974 byly zbořeny první tři domy. Od roku 1984 probíhal východně od kostela archeologický výzkum, po němž měla být vesnice odstraněna, ale po roce 1989 byla těžba v lomu ukončena a vesnice zbořena nebyla.[4]

Přírodní poměry

[editovat | editovat zdroj]

Roudníky leží ve stejnojmenném katastrálním území s rozlohou 2,61 km².[6] To je z větší části součástí Mostecké pánve, konkrétně podcelku Chomutovsko-teplická pánev a okrsku Chabařovická pánev. Na jižním okraji vesnice pánev přechází do milešovské části Českého středohoří. Vesnice se nachází v nadmořské výšce okolo 190 metrů. Protéká jí drobný potok, který se severovýchodně od vsi vlévá do rekultivačního jezera Milada.[7]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 ve vsi žilo 912 obyvatel (z toho 443 mužů), z nichž bylo 645 Čechoslováků, 261 Němců a šest cizinců. Většina se hlásila k římskokatolické církvi, ale žilo zde také 22 evangelíků, jeden člen nezjišťovaných církví a 362 lidí bez vyznání.[8] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 951 obyvatel: 696 Čechoslováků, 246 Němců a devět cizinců. Stále převažovala římskokatolická většina (563 lidí), ale počet bez vyznání vrostl na 340. Dalších 36 lidí bylo evangelíky a dvanáct patřilo k církvi československé.[9]

Vývoj počtu obyvatel a domů (podle sčítání lidu)[10][11]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021
Počet obyvatel 233 418 668 755 900 912 951 506 446 416 280 193 230 275 294
Počet domů 36 41 46 55 68 66 80 85 77 77 73 69 68 85 85

Obecní správa

[editovat | editovat zdroj]

Pří sčítáni lidu v letech 1869–1980 bývaly Roudníky obcí. Ta patřila po většinu doby do okresu Ústí nad Labem, ale v roce 1950 byla obec uváděna v okrese Ústí nad Labem-okolí. Dne 1. července 1980 se Roudníky staly částí obce Chabařovice a v období od 1. ledna 1986 do 31. srpna 1990 patřily k Ústí nad Labem. Od 1. září 1990 jsou opět částí Chabařovic.[12]

Kostel svatého Václava

Starostou obce byl v letech 1919–1923 sociální demokrat Jan Pospíšil. Po komunálních volbách roku 1923 úřad zastával Josef Křížek z Komunistické strany Československa, jehož mandát skončil 8. dubna 1934. Vedením úřadu po něm byl pověřen sociální demokrat Jan Borkovec.[4]

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]

V severní části vesnice stojí gotický kostel svatého Václava z poloviny čtrnáctého století. Dochovaná podoba kostela je výsledkem gotizující přestavby Achilla Wolfa.[13] Z kostela pochází tzv. Oltářní křídla z Roudník. Druhou kulturní památkou ve vsi je přízemní budova čp. 7. Byla postavena okolo roku 1800 jako fara a později byla přizpůsobena pro potřeby školy.[14]

  1. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
  2. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Český statistický úřad. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. S. 591, 592. 
  4. a b c d e f g h i j Dějiny města Chabařovic. Příprava vydání Kristina Kaiserová, Vladimír Kaiser. Chabařovice: Město Chabařovice, 1998. 190 s. ISBN 80-902278-1-3. S. 165–166. Dále jen Kaiserová, Kaiser (1998). 
  5. Kaiserová, Kaiser (1998), s. 110.
  6. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-01-08. 
  7. Přírodní poměry. Geomorfologie, klimatické oblasti [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2024-01-09]. Dostupné online. 
  8. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 185. 
  9. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 387. 
  10. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Praha: Český statistický úřad, rev. 2015-12-21 [cit. 2024-07-25]. Dostupné online. 
  11. Výsledky sčítání 2021 – otevřená data [online]. [cit. 2024-07-25]. Dostupné online. 
  12. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Díl IV. Abecední přehled obcí a částí obcí. Praha: Český statistický úřad, 2015-12-21. Dostupné online. S. 485.  Archivováno 6. 3. 2024 na Wayback Machine.
  13. Kostel sv. Václava [online]. Národní památkový ústav [cit. 2024-01-09]. Dostupné online. 
  14. Škola [online]. Národní památkový ústav [cit. 2024-01-09]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]