Lež

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: vědeckofantastickou povídku Isaaca Asimova z roku 1941, viz Lhář!.

Lež je typ klamu mající formu nepravdivého výroku, zpravidla s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či vyhnutí se trestu.[1] Pojetí rozsahu pojmu lži se liší v různých kulturách i mezi jednotlivými lidmi - týž výrok může být označen i při správné interpretaci za lživý i pravdivý. Lži se zpravidla intuitivně rozlišují na "velké" a "malé" podle toho, jakou škodu způsobují.[2] Lhát znamená tvrdit něco, o čemž mluvčí nebo pisatel ví, že je nepravdivé, nebo o čem nemá rozumný důvod se domnívat, že je pravdivé, přičemž to vydává za pravdu buď sobě nebo jiným. Lhář(ka) je osoba, která lže, která lhala v minulosti nebo která má tendenci lhát opakovaně (notorický či patologický lhář).

Důvody lhaní[editovat | editovat zdroj]

Pravá lež slouží k získání nějaké výhody, zpravidla pro sebe, ale někdy i pro nějakou skupinu nebo jinou osobu. Tato získaná výhoda může mít různý charakter:

  • materiální výhoda,
  • vyhnutí se trestu,
  • zachování reputace,
  • zlepšení společenského postavení,
  • ubránit se nebezpečí.

Někdy mohou být ke lhaní i jiné důvody:

  • milosrdná lež - snaha neublížit pravdou, která je pro adresáta příliš těžká (viz níže),
  • napodobování - člověk často začne lhát, pokud lžou i jiní v jeho okolí,
  • lhaní pro zábavu.

Co není považováno za lež[editovat | editovat zdroj]

Jazykové figury[editovat | editovat zdroj]

Mnohé jazykové prostředky vytvářejí výroky, které neodpovídají skutečnosti a přesto nejsou považovány za lživé. Je to např.:

  • Ironie - záměrné uvedení antonymního výrazu: Dneska jsem ve škole rozbil okno a učitel mě pochválil. (Ve skutečnosti ho potrestal). Ironie je zpravidla doprovázena charakteristickou intonací a mimikou, které posluchači naznačují, že pronášený výrok neodpovídá skutečnosti.
  • Nadsázka - uvedený údaj je přehnaný: V té frontě stálo asi tisíc lidí. (Ve skutečnosti tam bylo mnoho lidí, ale určitě ne tisíc.)
  • Metafora - uvedený výraz je přenesený na základě podobnosti, přirovnání: Moje sestra je hrozná slepice. (Ve skutečnosti je sestra upovídaná, dotěrná apod.)
  • Metonymie - uvedený výraz je přenesený na základě souvislosti: Snědl jsem dva talíře. (Ve skutečnosti snědl obsah dvou talířů.)
  • Některé ustálené výroky - mluvčí uvede běžně užívaný výraz, aniž jeho význam myslí doslovně: Přeji všechno nejlepší k narozeninám. (Ve skutečnosti mu může být oslavenec lhostejný, nebo dokonce nepříjemný, ale přeje mu spolu s ostatními). Já tě zabiju! Právě tato kategorie je nejspornější, protože některé obraty může mluvčí podávat jako ustálený výrok, ale posluchač jej chápe doslovně - výzva: Na mě se můžeš vždycky obrátit, může, ale nemusí být chápána doslovně.

Kontextové nepravdy[editovat | editovat zdroj]

Za lež se nepovažuje klamavé jednání, při němž adresát ví, že s klamem může počítat. Takových kontextů existuje celá řada:[1]

  • Divadelní hry, filmy, koncerty apod. - herec hraje svou roli, s níž nemá nic společného, ani se nemusí ztotožňovat s charakterem, jejž hraje; zpěvák může písní vyjadřovat myšlenky, s nimiž nesouhlasí (pokud není autorem písně).
  • Hry a sport - celá řada her využívá klamavých technik. Typickým příkladem je poker, nicméně blafování se v určité míře uplatňuje prakticky ve všech hrách od šachu až po fotbal. Veškeré podvody je však třeba provádět pouze v rámci vymezených pravidel.
  • Kouzelnické vystoupení - iluzionista klame obecenstvo, ale diváci jsou na klam připraveni.
  • Tajemství - pokud mluvčí jasně vymezí, že nějaká oblast je jeho tajemstvím, které nesmí prozradit, má na něj plné právo a může se uchýlit i k drobným lžím, aby k prozrazení nedošlo.[3] Například: Kamarádka se svěří, že je těhotná, ale prozatím nechce, aby se to vědělo. Můj známý se mě dotáže, jestli je těhotná. Pokud se vyhnu přímé odpovědi, známý zřejmě pravdu stejně uhodne. Mám-li respektovat tajemství, nezbývá mi než zalhat.

Také v této kategorii může velmi snadno docházet ke sporným momentům:

  • Pokud obchodník prodává zboží za přemrštěnou cenu, může se omlouvat tím, že každý obchodník to tak dělá. Někdo ho ovšem může označit za podvodníka.
  • Pokud se muž nepřizná k nevěře, bude argumentovat, že to tak dělají všichni.
  • Klamavá reklama je obhajována s tím, že každá reklama je do jisté míry klamavá.

Omyly[editovat | editovat zdroj]

Omyl nelze chápat jako lež. Pokud si mluvčí není vědom, že pronáší nepravdu, nelze ho označit za lháře; to platí i v případě, kdy je jeho výrok zjevně nesmyslný - můžeme pak pochybovat o jeho intelektu, ale ne o jeho pravdomluvnosti. Samozřejmě platí i pravý opak - pokud mluvčí pronáší něco, o čem si myslí, že je to lež, pak lže, i když se později ukáže, že říkal pravdu.

Nepravé lži u duševně nemocných[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako v předchozím případě platí, že pokud si mluvčí není vědom své lži, pak jej nelze označit za lháře. Zatímco duševně zdraví lidé lžou vědomě a zpravidla záměrně, duševně nemocní (psychotici a psychopati včetně drogově závislých, např. těžkých alkoholiků) mohou lhát, aniž by si to uvědomovali, nebo aniž by se pro to vědomě rozhodli, nejde tedy o lži v klasickém slova smyslu. Mezi druhy soustavného, patologického lhaní či vymýšlení si u duševně nemocných patří konfabulace, jíž dotyčný vyplňuje mezery v paměti (jednou odpoví na tutéž otázku tak, podruhé jinak), fantazírování, pseudologia phantastica (bájná lhavost, mytomanie; Münchhausenův syndrom), jež bývají označovány jako reakce na poruchy paměti. Zautomatizované lhaní se může vyskytovat také u obsedantně-kompulzivních poruch za účelem vysvětlení kompulzí.[4][5]

Paradoxy[editovat | editovat zdroj]

Paradoxní, protimluvný výrok nelze označit za pravdivý ani za nepravdivý, protože v daném jazyce nedává smysl. Nicméně pokud si někdo například ve veřejném projevu protiřečí, lze chápat jeho výroky spíše jako nepravdivé. Z paradoxů stojí za zmínku úvaha o tom, kolik zrnek písku tvoří hromadu - kdy jeden pozorovatel může už písek označit za hromadu, zatímco pro druhého se ještě o hromadu nejedná. Tento jednoduchý paradox ukazuje, že pojmy které běžně užíváme, jsou do značné míry nepřesné a vágní, což může vést ke sporům např. o pravdivost výroku: Už o tom ví spousta lidí - výraz spousta může v různých kontextech označovat zcela odlišné množství.[6]

Některé typy lží[editovat | editovat zdroj]

Polopravda[editovat | editovat zdroj]

Jako polopravdu nebo lež opomíjením chápeme skutečnost, kdy mluvčí něco podstatného vynechá a tím vědomě ponechává někoho v mylných představách. Toto také zahrnuje, když neopravíme již dříve existující mylný názor. Polopravda často vede k tomu, že mluvčí uklidní své svědomí, protože nezalhal a část pravdy prozradil. Ve skutečnosti se však stále jedná o lež: Ve škole se pátrá po žácích, kteří o přestávkách kouří na záchodě. Otec řekne synovi: "Doufám, že nepatříš k těm klukům, kteří kouří na záchodě. Víš přece, že kouření je škodlivé." Syn odpoví: "Ne já jsem na záchodě nekouřil, vím, že kouření je škodlivé." Syn ve skutečnosti dobře ví, kteří jeho kamarádi na záchodě kouří a sám s nimi někdy kouří v parku.

Zamlčování[editovat | editovat zdroj]

Pokud bylo dohodnuto, že se budou lidé navzájem svěřovat, je mlčení ekvivalentní lži. V manželství se předpokládá, že si manželé nevěru sdělí. Nevěrník by se tedy měl přiznat a nečekat, dokud se ho partner sám nezeptá.[7]

Mlžení[editovat | editovat zdroj]

Hovorový výraz mlžení se v češtině používá pro zatajování, zalhávání skutečnosti. Mluvčí záměrně uvádí nadbytečné a okrajové informace, aby odvedl pozornost od pronesené nepravdy.

Nepřímé požadavky[editovat | editovat zdroj]

Člověk se často ostýchá někoho přímo požádat, a proto se uchyluje k neupřímným praktikám, které dovedou adresáta k nabídce: Chci si od kolegy půjčit auto na odstěhování skříně, ale nemám odvahu ho o to požádat. A tak před ním pronáším výroky jako: Už sis dal na auto zimní pneumatiky? Ty se máš, že máš auto, já teď budu stěhovat skříň a vůbec nevím, jak to udělám. Přestože se nejedná o "velkou lež", neupřímnost je zřejmá.

Milosrdná lež[editovat | editovat zdroj]

Milosrdná lež, známá také jako altruistické lhaní, (angl. white lie, bílá lež) nezpůsobí neshodu, pokud vyjde najevo, a přináší určitý užitek lháři nebo posluchači (nebo oběma). Přesný význam termínu záleží na konkrétní kultuře. Lži, které nikomu neublíží, ale jsou řečeny bez jakéhokoliv důvodu, se většinou mezi milosrdné lži nepočítají. V západních zemích se sem nejčastěji počítá nepravda, která je ospravedlněna tím, že jsme chtěli předejít rozčilení, povzbudit někoho, anebo získat výhodu, aniž by to někomu uškodilo. Příkladem milosrdné lži je sestřička, která ujišťuje nemocného pacienta, že na tom vypadá se zdravím velmi dobře, nebo starší muž, který ujišťuje svou manželku, že vypadá stejně dobře, jako když si ji vzal. I když vyjde najevo, bývá tento typ lži ze zdvořilosti prostě přehlížen.

Milosrdné lhaní smrtelně nemocným pacientům lze do jisté míry omluvit, ale nikoli v případě, kdy si pacient výslovně přeje dozvědět se pravdu. A naopak by měl mít pacient právo nevědět pravdu, pokud si to nepřeje.[8] Se lhaním souvisí i výzkum placebo efektu, kdy je pacientovi podáván neúčinný lék.

Lež dětem[editovat | editovat zdroj]

Lež dětem je nepravdivé vysvětlení určitého tématu (jako například sexu) tak, aby bylo přijatelnější pro děti. Nejznámější příklad je Přinesl tě čáp. Podobnou lží je také výrok Dárky nosí Ježíšek. Z výzkumu vyplývá, že lež dětem je chápána různými lidmi velmi nejednotně, někdo podobné výroky označuje za pravdivé, někdo za zcela lživé.[9]

Obranná lež[editovat | editovat zdroj]

Obranná lež je podobná milosrdné lži. Užíváme ji, pokud hrozí, že odhalení pravdy bude mít katastrofální následky. Soused ví, že jeho sousedka byla svému muži nevěrná. Nicméně její manžel je vzteklý člověk. Soused tedy sousedku neprozradí, protože manžel by jí mohl v zuřivosti vážně ublížit.

Sebeklam[editovat | editovat zdroj]

Jako sebeklam se označuje případ, kdy člověk sám sebe přesvědčí o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti. Pokud tedy následně tento výrok pronáší, nejedná se už o lež. Sebeklamům do určité míry podléhá mnoho lidí, některé sebeklamy jsou však duševní nemocí: bludy, paranoia, mentální anorexie.

Lichotka[editovat | editovat zdroj]

Lichotka, též ingraciace,[10] je přehnané chválení nějaké osoby, zpravidla s cílem vloudit se do její přízně. Lichotka může být i pravdivá, ale častěji se při lichocení užívají částečné lži, nadsázky a přemrštěná tvrzení.

Příklad některých uvedených typů lži[editovat | editovat zdroj]

Manželka je manželovi nevěrná se sousedem. Manžel se jí zeptá, jestli ji soused přitahuje. Manželka odpoví:.[11]

  • Ne, vůbec mě nezajímá = lež (manželka to ovšem může chápat jako milosrdnou nebo obrannou lež).
  • Je mi sympatický = polopravda.
  • Dej mi pokoj! = zamlčování, vyhýbání se odpovědi.
  • Není podstatné, jestli mě přitahuje, ty jsi můj muž a na tom nikdo nic nezmění = mlžení.
  • Byla jsem ti s ním nevěrná = pravda.
  • Tos mě podcenil, děláme to spolu každou volnou chvilku = vylhávání, záměrné přehánění, které bude pravděpodobně interpretováno jako ironický výmysl, ale pokud se věc provalí, žena vždycky může říci, že nelhala.

Odhalení lháře[editovat | editovat zdroj]

Z dosavadních výzkumů vyplývá, že neexistují žádná obecně platná pravidla, která by vedla k odhalení lháře. Tzv. Pinokiův efekt, že každý lhář se sám prozradí svým vystupováním, se ukazuje jako mylný. Existují určité verbální i neverbální projevy signalizující lež, ale žádný neplatí obecně. Ke sledování tělesných projevů při výslechu, jehož cílem je odhalení lži, se užívá polygraf, známý jako detektor lži.

Některé faktory, ovlivňující odhalení lháře:

  • Lháře je možné odhalit tím snadněji, čím je mi bližší. To platí nejen v rámci např. rodiny nebo kamarádů, ale i na úrovni státu, etnika nebo kultury.
  • Odhalení lháře přispívá zvýšená pozornost.
  • Lháře snadněji odhalí nezávislý pozorovatel než tazatel.
  • Lhář se spíše prozradí, pokud je pod tlakem - časovým nebo hodnotovým („jde mu o hodně"). Ovšem v takovém případě je pod tlakem i pravdomluvný, což u něj může vést k nezvyklému chování, takže je považován za lháře (tzv. Othellova chyba). Navíc je dokázáno, že tazatel částečně přenáší své chování na dotazovaného, takže „nezvyklé chování" může pocházet právě od tazatele.
  • Lháře odhalí spíše člověk, který má s odhalováním lhářů zkušenosti.
  • Lež se snadněji odhalí z verbálních projevů než neverbálních.
  • Nebyla prokázána žádná souvislost mezi pohlavím tazatele a jeho úspěšností - ženy odhalují lháře se stejnou úspěšností jako muži.[12]

Šance odhalit lež je u běžného člověka poměrně nízká - pokud má člověk označit lháře, dosahuje úspěšnosti jen 57 % (přičemž možnosti jsou jen dvě, takže 50 % představuje míru náhody).[13]

Lež v kultuře[editovat | editovat zdroj]

„Lhaní je součástí tvýho obrannýho systému. Bez něj jsi zranitelnej. Když neumíš lhát, nemůžeš před lidmi utajit svý skutečný úmysly. Někdy je to nezbytný. Vem si, co řek` Nelson, když se slepým okem díval do dalekohledu. Žádná loď na obzoru!“ (Dave Lister učí lhát Krytona v epizodě „Kamila“ britského sitcomu Červený trpaslík)

Lež v mytologii[editovat | editovat zdroj]

Lež a klam měly ve starověkém Řecku svou bohyni. Jmenovala se Apaté a byla dcerou bohyně temné noci Nyx (neměla otce). Její římskou obdobou byla bohyně Fraus.

Lež v dramatu[editovat | editovat zdroj]

Lež, klam a intriky jsou častým motivem Shakespearových tragédií, například Othella.

Lež v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Lež a klam se objevují v literatuře všech žánrů, objevuje se v ní každá známá podoba lži. Některé příklady:

  • Pohádky – existují různé pohádky o potrestaných, ale také odměněných lhářích; například pohádka, v níž otec slíbí svou dceru mládenci, který si dokáže vymyslet nejoriginálnější lež.
  • Carlo Collodi: Pinocchio – dřevěnému hrdinovi Pinocchiovi začne nekontrolovaně růst nos pokaždé, když lže.
  • Gottfried August Bürger: Baron Prášil – příběh německého barona von Münchhausen, který vypráví svým přátelům prostince přehnané historky ze svého údajně hrdinského života.
  • Vladimir Vysockij: Pravda a lež (píseň) – píseň, v českém prostředí známá především v podání Jaromíra Nohavici, ukazuje, že lidé spíše uvěří lži než pravdě.
  • William Golding: Pán much – skupina chlapců uvízne na ostrově a snadno podlehne kolektivnímu sebeklamu, že v hloubi ostrova žije nestvůra, která usiluje o jejich životy.
  • George Orwell: 1984 – román zobrazující život v totalitním státě. Hlavní hrdina Winston Smith pracuje na úřadě, kde se přepisují starší vydání novin, takže dochází k neustálému překrucování minulosti.
  • Frank Herbert: Duna – v celém románovém cyklu se objevují tzv. mluvčí pravdy, ženy, které dokážou za všech okolností rozpoznat lež.
  • Terry Pratchett: Pravda – fantasy příběh ze série Úžasná Zeměplocha o tom, jak novinové zprávy (pravdivé nebo smyšlené) manipulují s veřejným míněním.

Lež ve filmu[editovat | editovat zdroj]

  • Good bye, Lenin – příklad milosrdné lži, bratr a sestra v (bývalém) Východním Německu udržují svou vážně nemocnou matku v přesvědčení, že nedošlo ke změně politického režimu.
  • Lhář, Lhář (Liar Liar) – komedie o právníkovi, který celý jeden den nedokáže zalhat, s Jimem Carreym v hlavní roli.
  • Svět podle Prota (K-Pax) – film ukazuje, jak je někdy obtížné odlišit pravdu od výmyslu, dokládá, že každý člověk má právo na svou pravdu.
  • Velká ryba (Big Fish) – film Tima Burtona o muži, který o svém životě vykládá fantastické historky, takže ani jeho vlastní syn neví, co je pravda a co výmysl.
  • Některé filmy zasazují hrdiny do světa, který je jen iluzorní, světa, v němž nedokážou rozlišit skutečnost od klamu např. Matrix, Ostrov, Hra, Truman Show.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Podle VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 20.  
  2. Podle VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 40.  
  3. VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 17.  
  4. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2004. S. 774.  
  5. SVOBODA, Mojmír, a kol. Psychopatologie a psychiatrie. Praha : [s.n.], 2006. 317 s. ISBN 80-7367-154-9.  
  6. VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 45.  
  7. VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 16.  
  8. VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 15, 20, 155.  
  9. VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 29 a d.  
  10. NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1679-9. S. 355-356.  
  11. Podle VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 23.  
  12. VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 66-77.  
  13. VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0. S. 73.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MLEZIVA, Emil. Encyklopedie lži : podvádění a klamání s příklady a obrana proti nim. Praha : Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-391-4.  
  • VYBÍRAL, Zdeněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-812-0.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Lživé praktiky a skutečnosti:

Další články:

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]