Podvod

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Socha zobrazující alegorii podvodu u Hospitalu v Kuksu, autorem je Bernard Otto Seeling

Podvod je čin, kterého se dopustí ten, kdo zneužije cizí nevědomosti k vlastnímu obohacení. Typicky jde o vylákání peněz pod nějakou záminkou (dodání věci, záloha na elektřinu, atd …), kterou ale podvodník nesplní a oběť tak o své peníze přijde.

Ve většině zemí je toto konání trestným činem.

Podvod v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Zákonné vymezení[editovat | editovat zdroj]

V České republice tento trestný čin upravuje § 209 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:

(1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,
b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného,
c) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo
d) způsobí-li takovým činem značnou škodu.

(5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán,

a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo
b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312).

(6) Příprava je trestná.

Komentář[editovat | editovat zdroj]

Zavedení tohoto trestného činu chrání majetková práva poškozeného, a to bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Majetkem se pak rozumí jakékoli majetkové hodnoty, tedy jak věci, tak pohledávky i jiná práva (např. majetková autorská práva) a penězi ocenitelné hodnoty (kupř. obchodní podíly).[1]

Objektivní stránka podvodu je dána tím, že:

  • pachatel uvede jiného v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, díky čemuž podvedená osoba učiní určitou majetkovou operaci, čímž
  • jí, případně i jiné osobě, vznikne nikoli nepatrná majetková škoda (min. 5 000 Kč) a také
  • dojde k obohacení pachatele, případně jiné osoby.

Mezi omylem či zamlčením podstatných skutečností, majetkovou operací, vznikem škody a obohacením musí být příčinná souvislost. Co se týče subjektivní stránky trestného činu podvodu, vyžaduje se úmyslné zavinění. Uvedení v omyl pak může směřovat jak vůči fyzické nebo právnické osobě, tak také vůči úřadu. Může být spácháno nejen konáním či opomenutím, ale také konkludentním jednáním (např. jízdou MHD bez platné jízdenky nebo konzumací v restauraci s úmyslem nezaplatit).[1] Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který při svém podvodném jednání neuvede jakékoli skutečnosti, které jsou podstatné pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.[2] Nadsázka v reklamě se ale zásadně za podvodné jednání nepokládá, může jít maximálně o klamavou reklamu. Škodou je nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale také ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. Majetkové obohacení musí být neoprávněné. Proto není podvodem, pokud někdo vyláká plnění, na které má právní nárok, např. věřitel uvede v omyl dlužníka a ten svůj dluh zaplatí.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Pavel Šámal a kol. Trestní zákoník : komentář, 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2051–2059, ISBN 978-80-7400-428-5
  2. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 1208/2009

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]