Jaroslav Durych

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jaroslav Durych
Narození2. prosince 1886
Hradec Králové
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. dubna 1962 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníBubenečský hřbitov
PseudonymJaroslav Žabka
Povolánípřekladatel, básník, novinář, lékař, dramatik, spisovatel, kritik, publicista, literární teoretik a dramaturg
Alma mater1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
DětiVáclav Durych
RodičeVáclav Durych (otec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Jaroslava Durycha (1886 - 1962), českého vojenského lékaře a katolického prozaika, básníka, dramatika a publicisty na hřbitově Bubeneč (51)

Jaroslav Durych (2. prosince 1886, Hradec Králové – 7. dubna 1962, Praha) byl český vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista, který měl výrazný vliv na rozvoj českého katolicismu v 1. polovině 20. století.

Život

Velmi brzy osiřel. Na přání babičky nejprve studoval gymnázium jako chovanec arcibiskupského konviktu v Příbrami, z konviktu byl později vyloučen za čtení zakázané literatury, konkrétně Renanových Apoštolů. Nicméně na církev nezanevřel, rozhodl se sloužit jí na poli kultury a vzdělání.[1]

Vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kterou dokončil v roce 1913, a protože studoval na vojenské stipendium, působil za první světové války jako vojenský lékař v Haliči. Po válce si v Přerově zřídil soukromou praxi, brzy se vrátil do vojenské služby, v československé armádě dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení ve vojenské nemocnici v Hradisku u Olomouce.[2] Zde také od roku 1925 vykonával funkci prvního kronikáře vojenské nemocnice.[3] Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 26. listopadu 1935, na členství rezignoval 7. října 1938.[4]

Zejména v počátcích své tvorby byl Durych silně ovlivněn staroříšským vydavatelem Josefem Florianem (1873–1941) a jeho programem katolického vzdělávání. Zejména ve 20. letech Florianovo nakladatelství silně propagoval a hojně v něm publikoval a patrně i řada jím organizovaných akcí byla Florianem inspirována. Později se Durych stále více osamostatňoval, nicméně ve svých hlavních cílech, tj. snaze o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu, zůstávali oba sjednoceni.[5]

Za nacistické okupace a v době komunistického režimu v Československu žil Durych v izolaci a jeho díla nesměla být vydávána. Vyšlo mu pouze několik novinových článků, které napsal pod pseudonymy. Pohřben je na hřbitově v pražském Bubenči.

Názory

ikona
Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Jaroslav Durych bývá někdy označován za „disidenta 1. republiky“, protože oponoval antikatolicismu, který panoval v Československu mezi válkami a byl proto v ustavičných sporech s velkou částí tehdejších kulturních i politických elit.

Především na počátku své tvorby působil v českém kulturním prostředí se svým otevřeným a bojovným katolicismem dosti osaměle, teprve později se vynořili další velcí autoři katolické orientace, jako např. Bohuslav Reynek, Jan Čep, Jan Zahradníček či Jakub Deml, kteří vytvořili souvislejší vrstvu literatury katolické a spirituální orientace.[1]

Velmi tvrdě kritizoval Karla Čapka, především za jeho pacifismus. Svými názory se řadí k nejkonzervativnějším autorům své doby.

Ve třicátých letech otevřeně podporoval frankismus ve Španělsku a ve své komentátorské tvorbě z tohoto období vyzdvihoval stranu generála Franca ve španělské občanské válce, kterou pojímal jako boj španělského katolicismu o přežití proti rudému barbarství. Za svůj občanský postoj byl často ideovými oponenty kritizován. Někteří z jeho obhájců ovšem upozorňují, že šlo pouze o reakci na minimálně stejně problematický postoj Karla Čapka a dalších autorů, kteří stejně nekriticky podporovali republikány.

Dílo

Durych se ve své literární tvorbě soustřeďuje především na dobu pobělohorskou (po r. 1620) – tj. katolické baroko, v jehož duchu chápe i svou koncepci české minulosti. Dále lze říci, že se zabýval sociální problematikou a usiloval o pevný řád, který nacházel v náboženských jistotách a v hledání absolutna. Chudobu a bídu (která je u něj často ukazována na ženských postavách) nechápal jako sociální problém, ale jako Boží vyznamenání. Hlavní úlohu v jeho historickém díle nenesou masy, ale spíše schopní jedinci, kteří však nejsou pojímáni z hlediska romantické výjimečnosti. Díky kontrastům mezi dobrým a zlým a jejich věrném líčení, lze hovořit o „barokním naturalismu“.

Eseje

  • Pláč civilisty – 1937, proti Čapkovi, kritizuje zde jeho názory, hlavně nedostatečné vlastenectví, nejednoznačnost. Dále jako voják kritizuje, že Čapek neabsolvoval základní vojenskou službu, což Durych považoval za nemorální.

Poezie

  • Cikánčina smrt
  • Panenky
  • Žebrácké písně
  • Píseň milostná
  • Eva
  • Básně (1930) – soubor výše jmenovaných básní
  • Beskydy

Próza

  • Jarmark života (1916)
  • Tři dukáty (1919)
  • Nejvyšší naděje
  • Tři trojníčky (1923)
  • Smích věrnosti (1924)
  • Kouzelná lampa (1926)

Romány

Historické

Historické romány jsou nejvýznamnější částí Durychovy tvorby.

  • Bloudění (1929) – tzv. Velká valdštejnská trilogie
  • Rekviem (1930) – tzv. Malá valdštejnská trilogie
  • Masopust (1938)
  • Služebníci neužiteční (1947?–1961, v úplnosti poprvé vyd. 1969) – román o jezuitské misii v Japonsku v 17. století, skončí roku 1622 zmasakrováním misionářů, které je popsáno nesmírně drasticky a detailně. Hlavním hrdinou je jezuitský misionář a světec Karel Spinola.

Drama

Ve svých několika dramatech se Durych soustřeďuje na náboženské příběhy.

  • Svatý Jiří (1915)
  • Svatý Vojtěch (1921)
  • Svatý Václav (1924)
  • Štědrý večer (1926)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Karel Komárek: Typ katolictví Jaroslava Durycha in Pavel Marek a Jiří Hanuš (eds.): Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století; CDK, Brno 2006; ISBN 80-7325-097-7 (str. 339)
  2. ↑ POTMĚŠIL, Jaroslav. Klášter Hradisko : populární průvodce po současném Hradisku u Olomouce. Praha: SSŘ FMO, 1992. 48 s. ISBN 80-85469-24-3. S. 9. Dále jen Klášter Hradisko. 
  3. ↑ Klášter Hradisko, s. 40.
  4. ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 63. 
  5. ↑ Karel Komárek: Typ katolictví Jaroslava Durycha in Pavel Marek a Jiří Hanuš (eds.): Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století; CDK, Brno 2006; ISBN 80-7325-097-7 (str. 339-340)

Literatura

  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. S. 101–104. 
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 614. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 622–625. 
  • DURYCH, Jaroslav. Dopisy z Užhorodu. Proglas : kultura, literatura, náboženství. 2008, roč. 19, čís. 6, s. 22–24.
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 33–34. 
  • KÁŠ, Svatopluk. O českých lékařích – dramaticích v meziválečném období. Interní medicína pro praxi. 2002, čís. 7, s. 358–359. Dostupné online. ISSN 1212-7299. 
  • KOMÁREK, Karel. Básnický jazyk Jaroslava Durycha. Praha: H+H, 2011. 231 s. ISBN 978-80-7319-095-8. 
  • KOMÁREK, Karel. Jaroslav Durych jako manžel a otec v dopisech a vzpomínkách. Proglas : kultura, literatura, náboženství. 2008, roč. 19, čís. 6, s. 18-21. ISSN 1802-3142. 
  • KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. 382 s. ISBN 978-80-204-2373-3. S. 155–159. 
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 136. 
  • PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
  • PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. Praha: Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 269. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot–Dvo. Praha: Libri, 2011. 339–466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 438–439. 
  • VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jaroslav_Durych&oldid=16221389“