Historie cestovního ruchu v Podhradí nad Dyjí

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Historie cestovního ruchu v Podhradí nad Dyjí započala v druhé polovině 19. století. Na pozadí rozvoje železničního spojení Podyjí s Vídní a spolkové turistické činnosti německých elit vzniklo tzv. „Moravské Švýcarsko”, jak bylo na přelomu 19. a 20. století Vranovsko pro svůj krajinný půvab a podobu s Českým Švýcarskem nazýváno a jako letovisko vídeňskou nobilitou vyhledáváno. Znojemská odbočka Rakouského turistického spolku / Österreichischer Touristenklub vybudovala kolem údolí Dyje turistickou infrastrukturu a svou propagací zvýšila návštěvnost území. První vlaštovky německých mládežnických skautů, jako byli rakouští Wandervogel nebo Pfadfinder, doplnila po vzniku Československa tábořiště Junáka a katolické YMCA-mládeže. Po vzniku nové čs. republiky začal, na do této doby výhradně německém prostředí, působit Klub československých turistů, Sokol a Národní jednota pro jihozápadní Moravu. Nově vybudovaná Vranovská přehrada se stala atraktivní i pro širší českou klientelu. Národnostní rivalita se v cestovním ruchu pozitivně promítla do hustší sítě turistických stezek a do propojení Podyjí s českým a moravským vnitrozemím. Za druhé světové války sloužila turistická zařízení hlavně válečným účelům a nacistické ideologii. Po druhé světové válce bylo pohraniční území poznamenáno nejen důsledky holokaustu, kdy z městečka zmizelo židovské etnikum, ale zrovna tak i vyhnáním Němců a osídlením nového českého obyvatelstva. Pod parolou socialistického masového turismu v rámci Revolučního odborového hnutí, tak jak jej započala národně-socialistická (dále NS) organizace Deutsche Arbeitsfront s prodlouženou rukou zaměstnaneckých zájezdů NS organizace Kraft durch Freude, utržilo Podhradí nad Dyjí kulturní, sociální a materiální ránu. Ráz krajiny poškodila nejen socialistická privátní chatová výstavba a budování rekreačních zařízení vázaného cestovního ruchu, ale také řízené demolice v rámci budování železné opony a s ní spojené zákazy.

Rakousko-uherské letovisko

Organizovaná turistika se do Podyjí šířila z Vídně (roku 1869 založen Rakouský turistický klub / Österreichischer Touristenklub, dále ÖTK) přes Znojmo (roku 1882 založena znojemská sekce ÖTK) do Vranova (roku 1906 místní skupina Zemského svazu pro povzbuzení cizineckého ruchu na Moravě a Slezsku / Ortsgruppe des Landesverbandes für Fremdenverkehr in Mähren und Schlesien) a později i do Frejštejna (nyní Podhradí nad Dyjí). Hlavním cílem znojemského odboru ÖTK bylo zpřístupnění Podyjí široké veřejnosti a vybudování turistické infrastruktury, dále vydávání průvodců, map a nafocení pohlednic. V roce 1911 si německé turistické spolky rozdělily správu podyjské oblasti. V kompetenci znojemské sekce zůstalo území směrem na východ od Vranova (se Šumvaldem a Vranovskou Vsí) a jižní území od Hardeku směrem na Znojmo. Spolek německých turistů z Brna / Verein deutscher Touristen in Brünn si vzal na starost území od Vranova na západ.[1] Zemský svaz pro povzbuzení cizineckého ruchu na Moravě a ve Slezsku se zasazoval o rozvoj potřebné infrastruktury (železniční a silniční síť, elektrifikaci, telefonní spojení, atd.) Jeho první putovní schůze se konala v roce 1909 ve Vranově.[2] a v roce 1913 „První den cizineckého ruchu” (Fremdenverkehrstag) pro jižní Moravu a Podyjí, kterého se zúčastnili i zástupci z Frejštejna.[3]

Rozšiřování turistických tras

V roce 1900 zahrnula znojemská sekce ÖTK Frejštejn do průvodce „Führer von Znaim, Retz und Umgebung” (Frain, Hardegg, Schönwald, Liliendorf, Vöttau, Neuhäusel, Kaja, Zornstein, Freistein) / Průvodce po Znojmě, Recu a okolí (Vranov, Hardegg, Šumvald, Liliendorf, Bítov, Nový Hrádek, Chýje, Cornštejn, Frejštejn). Cena průvodce činila 30 korun a příručka obsahovala popis jednotlivých míst, jejich okolí a historii, dopravní spojení, výletní okruhy s turistickým značením, ubytovací hostince a možnost noclehu. Německé turistické spolky používaly ke značení tvarové kosočtverečné značky.[4]

Spolek německých turistů z Brna / Verein deutscher Touristen in Brünn (založen 1899), který měl na starosti také značení v okolí Frejštejna, vydal v roce 1911 průvodce „Führer durch Brünn und Umgebung” / Průvodce po Brně a okolí, v němž mimo základního popisu Podyjí / Thayatal nabízel do Frejštejna tři turistické trasy: po žluto-červené stezce Vranov - Starý Petřín - Penkermühle (Penkýřův mlýn) - Frejštejn (3 h), po žluto-červeno-žluté Starý Petřín - Frejštejn (1 h) a po bílo-černé Vranov - Šafov - Frejštejn (3 h). Brněnský spolek německých turistů spravoval žákovské a studentské ubytovny v Brně, Křtinách, ve Znojmě, Mikulově a ve Vranově. Spolupracoval s německými spolky: Österreichischer Gebirgsverein, Österreichischer Alpenklub, Mährisch-Schlesischer Sudetengebirgsverein, Beskidenverein a Alpine Gesellschaft Preintaler.[5]

Podstatnou úlohu hrála i propagace v tisku. O Podyjí, potažmo Frejštejně, psaly noviny a časopisy: „Der Fremdenverkehr”, „Österreichische Touristenzeitung”, „Der Gebirgsfreund”, „Dillinger's Reisezeitung”, „Der Naturfreund” či „Illustrierter Wegweiser durch die österreichischen Kurorte, Sommerfrischen und Winterstationen”.

Frejštýn nad Dyjí, železniční dráha Wien — Gmünd a zastávka Šumvald — Vranov na státní dráze Znojmo — Jihlava — 435 m — mírné klima — městečko se 450 obyvateli — pošta a telegraf v Šafově — pekař — obchodníci — říční koupaliště — veslování — rybaření — lov lesní zvěře — ubytovací hostince: Müller, Walter.


Frejštýn leží 16 km západním směrem od železniční stanice Šumvald-Vranov / Schönwald- Frain a 18 km od železniční stanice Hötzelsdorf —Geras (cena za drožku 6.— K) na pravém břehu Dyje v malebné, ze severu a východu chráněném údolí. Městečko je obklopeno překrásnými lesy, které nabízí možnost k procházkám a výletům po zčásti značených trasách do Vranova, Lančova, Starého Petřína, Bítova, Chýje (Kaja) atd.

Illustrierter Wegweiser durch die österreichischen Kurorte, Sommerfrischen und Winterstationen: Mähren und Schlesien 1913 (překlad)

Ubytování

„Illustrierter Wegweiser durch die österreichischen Kurorte, Sommerfrischen und Winterstationen” udával také průměrné ceny základních potravin, které se v letní sezoně 1910 ve Frejštejně pohybovaly: hovězí maso 1,60 korun, telecí maso 1,60 korun, vepřové maso 1,60 korun, vepřové sádlo 1,90 korun, máslo 2,70 korun, mléko 0,18 korun, vajíčka 0,04 korun. Vedle majitelů ubytovacích hostinců («Müller», «Walter») nabízelo zdejší obyvatelstvo ubytování také v soukromí. Letní byty (pokoje) bez kuchyně: Laurenz Hüttel čp. 31, Theresia Petz čp. 1, Anton Karlberger čp. 65, Franz Steinbrecher čp. 74, Josef Schindlböch, Matthias Theuerer, Matthias Straschak. Větší komfort pak měly letní byty majitelů uvedených v tabulce:[6]

NABÍDKA LETNÍCH BYTŮ VE FREJŠTEJNĚ (rok 1913)
čp. POKOJ KABINET KUCHYNĚ CENA JMÉNO
8 1 - 1 160 K Cyrill Matzinger
8 2 - - 120 K Cyrill Matzinger
10 2 - 1 80 K Franz Jagenteufel
15 1 1 - 40 K Alois Steinbrecher
23 1 1 - 50 K Johanna Turek
24 9 - 1 40 - 80 K Robert Müller
27 1 - 1 50 K Franz Hofbauer
33 1 - 1 40 K Ernst Meyerhofer
35 1 1 - 30 K Franziska Schmidt
41 1 1 - 60 K Franz Brazda
45 2 - - 50 K Wenzel Karlberger
57 1 1 - 40 K Karl Eder
71 1 1 - 40 K Elisabeth Kotlik
1 - 1 80 K Karl Schmid
1 1 - 60 K Alois Walter
14 - 5 cena podle ubytování Josef Schleinz
3 - 1 cena podle ubytování Laurenz Hüttel

Rozvoj letoviska zbrzdila první světová válka. V dubnu roku 1917 byla ve Frejštejně situace s potravinami tak špatná, že se obecní úřad rozhodl letní hosty od pobytu v letovisku odradit a v tisku uveřejnil zprávu, že nemůže zajistit jejich zásobování.[7]

Československé letovisko na státní hranici

Po vzniku Československa musely německé spolky pod trestem zrušení přetrhat kontakty na rakouské centrální organizace a změnit své názvy. Následkem toho fungovala v Československu celá řada německých regionálních turistických spolků, které sdružovala nová ústřední organizace „Hauptverband deutscher Gebirgs- und Wandervereine in der Tschechoslowakischen Republik (HDGW)” / Ústřední svaz německých horolezeckých a turistických spolků.[8] Roku 1919 založil Klub československých turistů (KČsT) odbočku ve Znojmě, která započala reorganizovat celou podyjskou turistiku. Největší spory mezi německé a české turist. spolky vneslo nahrazování německých kosočtverečků pásovým značením a české nápisy na směrových tabulkách.[9]

V roce 1925 vznikla pod KČsT župa Podyjská, která po dohodě s Německým klubem turistů ve Znojmě (znovuzaložení v roce 1919) propojila Podyjí s českým vnitrozemím. Frejštejn nyní spojovala mimo tří turistických stezek s Vranovem nová stezka s Bítovem a Uherčicemi. Pod korolupským lesem „Tannenwald” přepravoval letní hosty a turisty přes Dyji zprvu ještě převozník, později zde byla zřízena lávka. Roku 1927 vydal KČsT ve sbírce Uhrových průvodců Zobalova průvodce „Podyjí” s podrobnou mapou a 31 obrázky.[10] V roce 1933 zakoupila Národní jednota pro jihozápadní Moravu ve Frejštejně selskou usedlost „U Liebscherů", kde zřídila český hostinec a posléze i ubytování.[11] V roce 1937 nabízela ve Frejštejně Irma Procházková-Kovecká pro české děti „dětský prázdninový domov” s kurzy němčiny.

Johann Anderle vlastnil „Hotel Riviera”, taktéž s pokoji s tekoucí vodou, penzí za 24 Kč a vlastním říčním koupání. Hotel na podzim roku 1935 vyhořel a v roce 1936 jej majitel znovu otevřel.[12][13] Letovisko si oblíbili mimo vídeňských hostů také turneři. Župa jihomoravská / Turngau Südmähren si vybudovala pod hradem Frejštejnem prázdninový domov pro mládež (Jugendheim Freistein):

„Také v letošním roce bude domov pro mládež ve Frejštejně v provozu v plné rozsahu. Jako každý rok bude v červenci sloužit jako rekreační středisko a v srpnu jako župní školící středisko. Pro mnohé se stal Freistein již letním domovem, proto věříme, že i letos jej poctíte bohatou návštěvou. Němečtí rodiče, posílejte své děti do našeho domova, kde se o ně dobře postarají naši spolehliví vedoucí. Týdenní příspěvky jsou stejně jako v minulých letech pro děti od 70 do 60 Kč, pro dospělé od 80 do 70 Kč. Provoz bude zahájen dne 2. července. Dotazy a přihlášky směřujte na služebnu Jungturnerschaft, Brno, Dr. Mackugasse 3.”

Nikolsburger Wochenschrift 1938[14]

Richard Walter provozoval na dolním mlýně „Hotel zur alten Mühle”. Nabízel moderně zařízené pokoje s tekoucí vodou, vlastní říční koupání, dobrou kuchyni pro střední společenskou vrstvu (gute bürgerliche Küche) a prvotřídní nápoje, rybaření a kánoe. Penze před sezonou činila 22 Kč, v hlavní sezoně 24 Kč.[15] Ferdinand Walter zmodernizoval ubytovací hostinec, nyní „Hotel-Pension Ferdinand Walter”, vybudoval travnaté sportovní hřiště s vlastními říčními lázněmi a pokoje pro 2 a 3 osoby.[16]

Malý pohraniční styk a pohraniční pásmo

Dne 25. listopadu 1919 uvedlo ministerstvo financí do provozu vedlejší celní úřady II. třídy v Šafově a ve Vratěníně.[17] Provizorní celní budky byly postupně nahrazovány novými budovami. Stavba celních budov na silnicích z Šafova do Langau a z Vratěnína do Unter-Thürnau probíhala od roku 1920 a v roce 1935 započalo ministerstvo se stavbou zázemí finanční stráže ve Stálkách.[18][19] Turistům zprvu stačila pro překročení státní hranice a k pobytu v zahraničí do 24 hodin turistická legitimace, kterou při vstupu do země kontroloval celník. Situace se změnila až po vydání vyhlášky o celním pohraničním pásmu a dohodě o malém pohraničním styku mezi Československem a Rakouskem v prosinci 1929.[20] Celní pásmo bylo rozšířeno až do hloubky 15 km a každý turista si musel k přechodu hranic opatřit za poplatek (6 Kčs) „Průkazku pro výletníky a turisty”, kterou měl vydávat okresní úřad ve Znojmě nebo k tomu v pohraničí zmocněné obecní úřady Podmolí, Liliendorf, Šafov, Frejštejn, Bítov a Hnánice.[21] Taková omezení turistického ruchu zvedla nevoli u turistických organizací českých i německých:

„Při takové praksi lze se nadíti, že raději každý zůstane doma. Podyjí, jehož krásu obdivuje rok od roku více turistů, zůstává takto zavřeno zejména rakouským příslušníkům a našim stejně, chtějí-li na druhou stranu, kde leží mnohé hrady a zříceniny, někdy i 50 kroků od hranic (Chýje, Hardek) a jež si nemohou prohlédnouti zblízka, zejména ne uvnitř. Proto žádám podyjské obce v čele s městem Znojmem, jež je také dotčeno, aby byla provedena nová úpravu malého pohraničního styku a aby bylo zrušeno vydávání propustek turistům a zavedena dřívější praxe. Dále se žádá, aby k vydávání hromadných propustek byl určen místo zemského úřadu v Brně okresní úřad ve Znojmě nebo i obecní úřady a četnické stanice v blízkém pohraničí a aby naši pohraniční strážníci byli blahovolnější při propouštění turistů, vykazujících se turistickými legitimacemi přes hranice, což by vyvolalo u rakouských pohraničních orgánů stejnou blahovůli vůči jejich turistům a tím by turistický ruch v Podyjí nebyl bržděn.”

Lidové noviny - Malý pohraniční styk[22]

Pohraniční pásmo soudního okresu Vranov zahrnovalo obce: Bítov (Bítov, Cornštejn, Peksův Mlýn, Popelná, Vraneč), Horní Břečkov, Čížov, Frejštejn (Bachörtl, Frejštejn, Libuňský Mlýn), Chvalatice, Jazovice, Lančov (Luitgardin Dvůr, Lančov), Liliendorf, Lukov (Nový Hrádek, Lukov, Novohrádecký Mlýn, Umlaufův Mlýn), Milíčovice, Onšov, Oslnovice, Nový Petřín (Červený Dvůr, Nový Petřín), Starý Petřín (Penkýrův Mlýn, Křeslický Mlýn, Starý Petřín), Podmyče, Stálky (Křeslík, Stálky), Šafov, Šreflová, Štítary (Bohany, myslivna ve Švýcarském Údolí, Štítary), Šumvald (Bažantnice, Šumvald), Nová Ves, Vracovice, Vranov (Pointnerův Mlýn, Prostřední Mlýn, Vranov), Vysočany (Hakoňův Mlýn, Koberův Mlýn, Mácův Mlýn, Vysočany), Zblovice.[23]

Dopravní spojení a autoturistika

Zřízením státní hranice turismus v Podyjí zpočátku trpěl nedostatečným dopravním spojením mezi oběma novými státy. Teprve v roce 1927 se podařilo zahájit provoz přeshraniční autobusové linky, která spojovala železniční stanici v Šumvaldu s železničními stanicemi v Langau, Drosendorfu a Raabsu an der Thaya. Autobus ze Šumvaldu vyjížděl v 10.00 h dopoledne, přejížděl přes hraniční přechod v Šafově a končil ve 14.00 h v Raabsu. Autobus z Raabsu vyjížděl v 10.00 h dopoledne a do Šumvaldu přijížděl ve 12.40 h.[24]

Autobusové spojení denně ze Šumvaldu do Vranova a zpět (připojení k vlakům), z Vranova přes Šafov, Raabs, Hardegg a zpět také denně; z Vranova přes Starý Petřín (k Frajšteinu) do Šafova jezdí autobus vždy v sobotu a pondělí, každou středu a neděli je spojení autobusem z Vranova k Bítovu (na kraj lesa). Autobusové družstvo »Touriste« ve Vranově nad Dyjí jest ochotno pro výletní společnosti vypraviti vůz také jiným směrem, bude-li o to předem požádáno.

Národní osvobození, Do Podyjí!, r. 1927[25]

Dopravní spojení se podstatně změnilo po výstavbě Vranovské přehrady, která byla v roce 1934 uvedena do zkušebního provozu. Přehradou zatopené letovisko Starý Bítov vyhledávala převážně česká klientela a za poměrně velké náklady vybudovaný Nový Bítov nepřinesl kýžené turistické výsledky. Letní hosté neradi zdolávali ve vedrech horský svah a voda v přehradě byla dosti studená. Velká část dřívějších bítovských hostů si proto oblíbila Frejštejn, který nabízel koupání v mnohem teplejší řece a hojnost ryb pro rybaření. Vliv na zvýšení počtu letních hostů měla také vybudovaná lávka přes Dyji, která umožnila pěším turistům propojení s Uherčicemi a Bítovem. Nová autostráda kolem přehrady nahradila příhraniční tah přes Vranov na Slavonice. Autobusové spoje ČSAD nyní jezdily na lince Nový Bítov-Cornštejn-Vysočany-Korolupy-Uherčice-Libuňský mlýn-Frejštejn. V srpnu roku 1936 pobývalo ve Frejštejně kolem 400 letních hostů.[26]

S rozvíjející se automobilovou turistikou se objevila potřeba nabídky autotras a automap, vyznačení benzínových pump, autoopraven, lepší kvality silnic a garážování či parkování aut.[27] Čerpací stanice Benzin (BZ) se nacházely v Jemnici (čp. 70 František Dolák, obchodník), Moravských Budějovicích (J. Komenský, strojník), ve Znojmě (Haukova čp. 4, manželé Nováčkovi, autotaxi), ve Vranově na přehradní hrázi (odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu) a v Šumvaldu (A. Berger, autodílna). Autodílna Emmericha Bauera se nacházela na Libuňském mlýně (Frejštejn).[28]

Středisko národně-socialistické mládeže a válečné úkoly

V roce 1939 prohlásil hejtman říšské župy Niederdonau / Dolní Podunají Vranov, Frejštejn, Miroslav, Šatov, Šumvald, Znojmo (Landkreis Znaim) a Slavonice (Landkreis Waidhofen an der Thaya) za turistické obce (Fremdenverkehrsgemeinde)[29] a Zemský svaz pro cestovní ruch v Dolním Podunají / Landesfremdenverkehrsverband Niederdonau vydal dva průvodce: Thayatal, Niederdonau (Podyjí, Dolní Podunají) a Autofahrten in Niederdonau (Autovýlety v Dolním Podunají). Benzínové čerpací stanice Shell se nacházely ve Znojmě a Vranově, přibyly ve Frejštejně, Uherčicích, Liliendorfu (Lesné) a ve Štítarech.[30] Až do vyhlášení války sloužila turistická zařízení hlavně rekreaci pracujících.

V létě 1940 převzala DAF (Deutsche Arbeitsfront) turnerský „domov mládeže” a hotel „Riviera”, ve kterých zřídila rekreační středisko pro pracující mládež.[31] Od podzimu 1940 byl uveden do života projekt rozšířeného zasílání dětí na venkov (Erweiterte Kinderlandverschickung, KLV), který pro KLV-tábory využíval nekrásnější turistická místa župy Dolní Podunají. Vzhledem k tomu, že v prosinci byly táborové turnusy pro děti ze vzdálených žup Staré říše (Altreich) kvůli vánočním svátkům ukončeny, byly uvolněné KLV-tábory nabídnuty na čtyři týdny dětem z Vídně a z průmyslových oblastí Dolního Podunají. Přihlášky rodiče podávaly u třídního učitele, veliteli Bannu HJ a krajskému vedení NS-Svazu učitelů (NS-Lehrerbund).[32] KLV-tábor pro chlapce byl zřízen ve Frejštejně a pro dívky v Drosendorfu.[33]

Od 15. do 23. listopadu 1940 pořádala v mládežnické zotavovně organizace BdM (Bund deutscher Mädel / Svaz německých dívek - „Glaube und Schönheit” školící tábor pro 24 BdM dívek z okresu Znojmo a Nová Bystřice, které měly následně v obcích vykonávat práci BdM vedoucích.[34] Na začátku léta 1941 využila rekreační středisko znojemská organizace HJ (Hitlerjugend, Bann 586) pro čtrnáctidenní školící tábor budoucích vedoucích HJ.[35] Od srpna do října 1941 se v hotelu „Riviera” vystřídaly čtyři třítýdenní turnusy akce „Kinderlandverschickung” pro chlapce z průmyslových oblastí žup: Düsseldorf, Westmarka (Západní Marka, Gau Saarpfalz), Franky, Salzburg, Dolní Podunají a z Brna.[36][37][38] V září 1941 pořádala v mládežnickém středisku znojemská místní skupina organizace DLRG (Deutsche Lebens-Rettungs-Gesellschaft, Ortsgruppe Znaim) zdravotnické výukové kurzy pro mládež (HJ a BdM) [39] a v říjnu (20.10-25.10. 1941) v hotelu „Riviera” znojemská NS-Volkswohlfahrt pracovní setkání 40 učitelek mateřských škol (Kindergärtnerinnen der NS.- Volkswohlfahrt).[40][41]

V květnu 1942 proběhlo ve Znojmě (Staatliches Gesundheitsamt, Kolhstraße 4) povolání do Říšské pracovní služby dívek / Reichsarbeitsdienst der weiblichen Jugend pro ročníky 1924: 21. 5. 1942 pro obce Borotice (okres Znojmo), Hrádek (okres Znojmo), Vranov, Vranovská Ves, Frejštejn, Hnanice, Mašovice, Dyjákovice, Krhovice, Jaroslavice, Havraníky.[42] Říšskou pracovní službu dívky a svobodné ženy od 16 do 18 let vykonávaly nejen v zemědělství (RAD-tábory), ale také v cestovním ruchu, kde zpočátku pracovaly jako pokojské v menších provozech, v KLV-táborech, NSV-mateřských školách, NSV-domovech pro matky s kojenci či jako pomocnice v rodinách s mnoha dětmi.[43] Letní sezonu 1942 zahájila v březnu ve Frejštejně NS-Volkswohlfahrt výukovým kurzem pro nové učitelky sklizňových mateřských škol (Erntekindergarten)[44] a na konci dubna pokračovala týdenním pracovním setkáním, kdy si dívky osvojovaly pracovní povinnosti pro jejich letní nasazení ve sklizňových školkách.[45] Odvod ročníku 1926 probíhal v květnu 1943.[46]

V únoru 1943 zavřelo Říšské ministerstvo hospodářství všechny podniky z odvětví obchodu, řemesel a veřejného stravování, které přímo nesouvisely se zásobováním obyvatelstva. Z vyhlášky vyloučilo provozy sloužící wehrmachtu, zařízení KLV-táborů a všechny ubytovací i stravovací podniky podobného účelu.[47] Od pondělí 7. února 1944 začaly z Vídně vyjíždět první přesídlovací vlaky (Umquartierungszug) s matkami a dětmi do bezpečnějších oblastí Dolního Podunají, kde byly ubytovány u rodin, v hostincích nebo pensionech.[48] Do KLV-tábora ve Frejštejna byla 25. ledna 1944 evakuována chlapecká hlavní škola z Vídně, která zde zůstala až do posledních válečných dnů. V přízemí školy byly pro chlapce zřízeny školní dílny pro výrobu hraček.[49]

Nedostatek potravin a hlavně masa kompenzovala nacistická vláda zvýšeným chovem ryb. V březnu 1944 započal Rybářský svaz pro Dolní Podunají a Vídeň / Landesfischereiverband Niederdonau-Wien vysazovat zásilku potěru úhořů (240 kg) z Hamburku: na Dunaji od Kremže až po Petržalku (Engerau), na Dyji od Frejštejna přes Vranovskou přehradu až po Znojmo, část potěru obdržela v Dolním Podunají řeka Morava a ve Vídni povodí Dunaje v Prátru, na „Starém Dunaji” (Alte Donau) a ramena řeky v „Lobau”.[50] Vyhlášením totální války v podstatě skončil veškerý veřejný život obyvatelstva. Všechna pohostinství a ubytovací provozy se musely podřídit potřebám totální války. Povoleny zůstaly pouze provozy hromadného stravování (závodní jídelny, veřejné stravovny a hotely profesionálního cestovního ruchu) a provozy sloužící wehrmachtu, zařízení KLV-táborů a všechny ubytovací i stravovací podniky podobného účelu.[51][52] Od listopadu / prosince 1944 sloužil „HJ-domov” jako přesídlovací tábor Volksdeutsche Mittelstelle pro uprchlé etnické Němce ze Sedmihradska.[53]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Znaimer Tagblatt, Fr 17. März 1911, s. 3
  2. ↑ Znaimer Tagblatt, Mi, 23. Juni 1909, s. 1-2
  3. ↑ Der Fremdenverkehr, 29. Juni 1913, s. 12
  4. ↑ Herbst, Franz: Führer von Znaim, Retz und Umgebung (Frain, Hardegg, Schönwald, Liliendorf, Vöttau, Neuhäusl, Kaja, Zornstein, Freistein), Znaim: Loos und Neffe, 1900
  5. ↑ Führer durch Brünn und Umgebung, strana 173-
  6. ↑ Illustrierter Wegweiser durch die österreichischen Kurorte, Sommerfrischen und Winterstationen: Mähren und Schlesien 1913, strana 123-124
  7. ↑ Znaimer Wochenblatt, Sa, 28. April 1917, s. 6. Freistem. Sommergäste nicht erwünscht.
  8. ↑ Josef Brechensbauer, Eduard Wagner: Gedenkschrift des Hauptverbandes deutscher Gebirgs- und Wandervereine in der Tschechoslowakischen Republik, Sitz Aussig aus Anlass seines zehn jährigen Bestandes 1920-1930.
  9. ↑ Salon společnost, sport, divadlo, film, moda, výtvarné umění, 15.06.1928, č. 6. Možnosti turistiky v Podyjí (1q).
  10. ↑ www.nppodyji.cz: historické materiály o turistice v Podyjí
  11. ↑ Národní listy, 19.6.1935, č. 168, s. 8. Také Letem světem, obrázkový týdeník, 17.01.1933, č. 14, s. 13
  12. ↑ Znaimer Wochenblatt, 27.06.1936, č. 51, s. 2
  13. ↑ Salzburger Volksblatt, Freitag, 20. September 1935, Hotelbrand s. 11
  14. ↑ Nikolsburger Wochenschrift, Organ für Ladwirtschaft, Lokal-, Gemeinde-, Schul- und Vereinsangelegenheiten, 30.6.1938, č. 26, Turngau Südmähren, Jugendheim Freistein, s. 6
  15. ↑ Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Do, 24. August 1939, s. 26
  16. ↑ Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Do, 10. August 1939, s. 26
  17. ↑ Brněnské noviny, 18.11.1919, číslo 263, titulní strana
  18. ↑ Brněnské noviny, Úřední list Brněnských novin 266, 24. 11. 1920, s. 3
  19. ↑ Státní závěrečný účet Republiky Československé za rok 1934 a 1935.
  20. ↑ Vyhláška, jíž se stanoví celní pohraniční pásmo č. 67 a Dohoda mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o úpravě osobního styku v malém pohraničním styku č. 68
  21. ↑ Automapa Podyjí: vydáno Praha, Bratři Zikmundové, 1935
  22. ↑ Lidové noviny, ročník 38, 4.5.1930, s. 9 - Malý pohraniční styk
  23. ↑ Vyhláška, jíž se stanoví celní pohraniční pásmo č. 67 a Dohoda mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o úpravě osobního styku v malém pohraničním styku č. 68
  24. ↑ Prager Tagblatt, Sa, 18. Juni 1927, s. 7
  25. ↑ Digitální studovna Ministerstva obrany ČR, Národní osvobození, 30.7.1927, č. 209, s. 3: Do Podyjí!
  26. ↑ Morgenpost: deutsches unparteiisches Tagblatt 1936, ročník 71, 05. 08. 1936, číslo 212, s. 3
  27. ↑ Králík Jan: 100 let klubového života 19042004, Ateliér Kupka 2004
  28. ↑ Automapa Podyjí: Praha, Bratři Zikmundové, 1935
  29. ↑ Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Do, 18. Mai 1939, s. 6
  30. ↑ SHELL Straßenkarte Nr. 22 Niederdonau und Wien (1939) 1:470.000 a SHELL Straßenkarte Nr. 21 Niederdonau und Wien (1938/39 (1938)) 1:470.000
  31. ↑ Illustrierte Kronen Zeitung, Fr, 9. August 1940, s. 7
  32. ↑ Znaimer Tagblatt, 17. November 1941, s. 4 - Kinder für die erweiterte Kinderlandverschickung
  33. ↑ Znaimer Tagblatt, Sa, 5. Juni 1943, s. 5
  34. ↑ Znaimer Tagblatt, Do, 28. November 1940, s. 5
  35. ↑ Kleine Volks-Zeitung, So, 3. August 1941, s. 5
  36. ↑ Znaimer Tagblatt, Do, 28. August 1941, s. 4
  37. ↑ Znaimer Tagblatt, Mo, 15. September 1941, s. 3
  38. ↑ Znaimer Tagblatt, Sa, 11. Oktober 1941, s. 7
  39. ↑ Znaimer Tagblatt, Do, 4. September 1941, s. 3
  40. ↑ Znaimer Tagblatt, Di, 28. Oktober 1941, s. 5
  41. ↑ Znaimer Tagblatt, Mi, 29. Oktober 1941, s. 3
  42. ↑ Znaimer Tagblatt, Mo, 11. Mai 1942, s. 4
  43. ↑ Baden 1939. Das Tor zur Zerstörung: Der Alltag im Nationalsozialismus, Katalogblätter des Rollettmuseums Baden, Nr. 19, Baden 1999
  44. ↑ Znaimer Tagblatt, Sa, 28. März 1942, s. 7
  45. ↑ Znaimer Tagblatt, Mo, 27. April 1942, s. 6
  46. ↑ Znaimer Tagblatt, Mi, 5. Mai 1943, s. 4
  47. ↑ Znaimer Tagblatt, 5. Februar 1943, s. 3
  48. ↑ Das kleine Volksblatt, Mi, 9. Februar 1944, s. 4
  49. ↑ Znaimer Tagblatt, Mi, 13. September 1944, s. 3
  50. ↑ Illustrierte Kronen Zeitung, Mo, 13. März 1944, s. 6
  51. ↑ Znaimer Tagblatt, 30. September 1944, s. 2
  52. ↑ Znaimer Tagblatt, 5. Februar 1943, s. 3
  53. ↑ Norbert Wallet, Oliver Klöck: Vergessene Fährten - der große Treck der Siebenbürger Sachsen, Verlagskontor Osberghaus, September 1993, Seite 121. Die Flucht der Siebenbürger Sachsen, der deutschen Minderheit in Rumänien, vor der Roten Armee in der Schlussphase des zweiten Weltkriegs.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Historie_cestovního_ruchu_v_Podhradí_nad_Dyjí&oldid=15626090“