Filosofický skepticismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Klasické znázornění pravdivého poznání jako průsečíku mezi pravdou a domněnkou

Filosofický skepticismus je jak filosofická koncepce, tak i filosofická škola (pyrrhonismus), jejichž podstatou je poznaní objektivní skutečnosti ve smyslu kritického racionalismu. Východní školy filosofického skepticismu, které se podstatně liší od západních filosofických směrů, vycházejí ve své metodologii z hlubokých epistemologických základů.

Rozsah filosofického skepticismu je od pochybnosti o možnosti filosofického řešení až po agnosticismus a nihilismus. Všichni antičtí filosofičtí skeptici se shodují v názoru, že poznání je možné jen díky apriorním předpokladům, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti, a proto je nutné jeho pravdivost neustále ověřovat. V klasické filosofii odkazuje skepticismus na osobnostní rysy školy „Skeptikoi“ – filosofů, o kterých se říkalo že „nic netvrdili, ale že se jenom domnívali“.[1] V tomto smyslu zastává filosofický skepticismus názor, že je třeba se vyvarovat postulátu konečné pravdy. Jediný systematický zdroj z této doby je od Sexta Empirica, protože většina antických skeptiků nezanechala žádné písemnosti, nebo se jejich spisy nezachovaly.

Moderní západní skepticismus vychází z názoru, že empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie (Bertrand Russell). Russell viděl jediný skutečně účinný nástroj poznávání v přírodních vědách. Právě přírodní vědy a nikoliv morálka nebo náboženství měly být podle něho vzorem filosofie; Russell tak položil základy pro nynější vědecký skepticismus.

Antický filosofický skepticismus[editovat | editovat zdroj]

Skeptické úvahy nalezneme již u starších sofistů. Novinkou pyrrhónské skepse typickou pro období helénismu však jsou etické důsledky plynoucí z teze o nepoznatelnosti světa. Mezi protikladnými věcmi vnímanými i myšlenými nelze rozhodnout o pravdivosti, proto je třeba zdržet se úsudku (epoché). S vědomím nerozhodnutelnosti o pravdě se člověk osvobozuje od zmatku plynoucího z protikladného výkladu věcí a dospívá k vnitřnímu klidu (eudaimonia), k neotřesitelnosti ducha (ataraxia). Staří pyrrhonici dospěli k názoru, že smyslové údaje nevypovídají o skutečné přirozenosti věcí, a ta je tudíž nepoznatelná. Totéž se vždy může jevit různě a jeden názor nelze upřednostnit před druhým, neboť žádný smyslový vjem nemůže potvrdit svou vlastní pravdivost. Další fází vývoje skepticismu byla tzv. „akademická skepse“. Rozvinula se v athénské Akademii zejména pod vedením Arkesilaa a Karneada z Kyrény, jehož snahou bylo důsledně odhalovat rozpory v teoriích filosofických oponentů, zejména stoiků. Vzhledem k charakteru skepticismu, jenž, zastáván dogmaticky, popírá sám sebe[zdroj?]byla pro akademické skeptiky kritika oponentů důležitější i plodnější nežli prosazování vlastních pozitivních, dogmatických filosofických teorií. Akademická skepse se tak vzdaluje pyrrhonismu a blíží se spíše moderní podobě empirismu: člověk nemá dosahovat neochvějnosti ducha z nemožnosti jistoty o pravdě, nýbrž uvažovat a jednat podle toho, co se zdá pravděpodobným. Během 1. a 2. st. n. l. se skeptická škola opět rozvíjí, navazujíc zejména na starší tradici pyrrhónskou – Ainesidémos a Agrippa Skeptika. Posledním významným antickým skeptikem je Sextus Empiricus. Jeho přínos ke skeptické teorii byl pravděpodobně velmi malý, právě od něj se však až do dnešní doby zachovalo nejpodrobnější svědectví o antickém filosofickém skepticismu.

Zénón z Kitia[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Zénón z Kitia.
Zénón z Kitia

Zénón z Kitia (asi 333–262 př. n. l.) byl vlivný starověký řecký filosof helénistické školy a zakladatel stoicismu. Z jeho díla se zachovaly jen zlomky u jiných autorů a také o jeho životě víme jen anekdotické příběhy. Zato jeho filosofie sebeovládání měla nesmírný vliv v celé pozdní antice, zejména v Římě a v raném křesťanství. Také v novověku se ke stoicismu hlásilo mnoho významných lidí. Jádrem Zénónova učení byl názor, že člověk má především usilovat o to, aby jím nic v životě nemohlo otřást. Proto se nesmí k ničemu upínat, musí ovládat své vášně a choutky, a pak může dosáhnout i klidu a štěstí (ataraxie). „Klidu se nejlépe dosáhne lhostejností k radostem i strastem“. Člověk má vždy udělat to, co je právě správné. Stoicismus je filosofie hrdinské svobody, autonomie jednajícího a odpovědného člověka, který ovládá sám sebe, řídí se svým rozumem a svými povinnostmi a vzdoruje osudu. Proto měl takový vliv v celých pozdějších dějinách a mimo jiné i velký vliv na vývoj filosofického skepticismu.

Pyrrhón z Élidy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pyrrhón z Élidy.

Pyrrhón z Élidy (asi 360–260 př. n. l.) byl starověký řecký filosof, považovaný za zakladatele pyrrhonismu a do jisté míry i skepticismu vůbec. Pyrrhónovou ústřední myšlenkou je nejistota každého poznání, jak smyslového tak rozumového. Interpreti se neshodují v tom, zda ji Pyrrhón připisoval neuchopitelnosti a proměnlivosti skutečnosti samé, anebo – jako pozdější pyrrhonisté – omezenosti našich smyslů i rozumu. V obou případech ale moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku (řec. epoché). Jen tak může totiž dosáhnout vnitřního klidu (ataraxie) a štěstí (eudaimonia).

3 základní teze: 1.) Nejsme schopni o žádné věci říci, jaká je doopravdy, ale pouze, jak se nám jeví; 2.) O všem můžeme mít protichůdné názory; 3.) Nepodařilo se nám najít pevné kritérium, podle kterého bychom věci poznávali a hodnotili

Člověk by se měl raději zdržet jakýchkoli úsudků o skutečnosti, protože nic nelze jednoznačně tvrdit = skepse.

Arkesilaos[editovat | editovat zdroj]

Arkesilaos (asi 316–241 př. n. l) byl starověký řecký filosof a zakladatel druhé platonické akademie v Aténách. Byl prvním akademikem, který přijal filosofický skepticismus tak jak byl definován pyrrhoniky: „moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku„. Zahájil tím další fázi vývoje skepticismu, tzv. „akademickou skepsi“. Jeho snahou bylo důsledně odhalovat rozpory v teoriích filosofických oponentů. Vzhledem k charakteru skepticismu, jenž v podstatě popírá sám sebe: „nelze poznat ani to, že nelze nic poznat“, byla pro akademické skeptiky kritika oponentů důležitější i plodnější nežli prosazování vlastních pozitivních dogmatických filosofických teorií.

Karneadés z Kyrény[editovat | editovat zdroj]

Karneadés z Kyrény

Karneadés z Kyrény (214–129 př. n. l.) byl radikální skeptik a první ze starověkých řeckých filosofů, který prohlásil, že metafyzika pochybila ve snaze odhalit racionální význam náboženské víry. Karneadés začal od roku 159 př. n. vyvracet všechny předešlé dogmatické doktríny, speciálně filosofických směrů stoicismu a empirismu, které doposud nikdo nezpochybňoval. Podle záznamu jeho následovníka Kleitomacha (Karneadés sám nezanechal žádné spisy) zpochybňoval nejenom schopnost smyslů získat pravdivé poznání, ale tutéž neschopnost přisuzoval i rozumu. Přesto byl jeho skepticismus umírněný vírou, že je možné přece jenom zjistit pravděpodobnou pravdu, aby nám to umožnilo správně žít a jednat.

Kleitomachos[editovat | editovat zdroj]

Kleitomachos (187–109 př. n. l.) přišel do Atén kolem roku 146 př. n. l. a stal se žákem Karneada z Kyrény. Zastával, stejně jako jeho učitel, filosofický skepticismus. Z jeho děl, kde popisoval názory svého učitele se nic nezachovalo, ale Cicero je použil pro některé své spisy.[2] [3] [4] Kleitomachosova filosofická pojednání jsou shromážděna ve „Školách myšlení“ (περί αἱρέσεων).[5]

Ainesidémos[editovat | editovat zdroj]

Ainesidémos(kolem roku 100 n. l.) byl starověký řecký skeptický filosof, který žil kolem roku 100 n. l. v Alexandrii. Pravděpodobně byl členem platónské akademie v Athénách, odmítl ale uznat všeobecně uznávaný princip epoché (εποχή) – zdržení se úsudku – a založil třetí školu filosofického skepticismu, tzv. Pyrrhonismus. Ve svém hlavním díle Pyrrhoneioi logoi (Πυρρώνειοι λóγοι) shrnuje svoje nejhlavnější myšlenky. Také zde zdůvodňuje epoché v tzv. 10 trópech:

  1. Smyslové vnímání je různé v různých stavech vědomí
  2. Jednotlivci vnímají stejné věci rozdílně
  3. Smyslové vnímání té samé věci může samo sobě odporovat
  4. Dále se může měnit podle času a pod vlivem fyzikálních změn
  5. Také se může měnit v souladu s lokálními podmínkami
  6. Poznání objektu je možné jenom nepřímo prostřednictví vzduchu, vlhkosti, atd.
  7. Všechny objekty neustále mění barvu, teplotu, velikost a pohyb
  8. Všechny vjemy na sebe vzájemně působí
  9. Hodnocení dojmů se zhoršuje opakování a návykem
  10. Každý má jiné přesvědčení a jiné sociální postavení

Agrippa Skeptik[editovat | editovat zdroj]

Agrippa Skeptik byl řecký filosof, který žil v období kolem 1. století n. l.[6] Je považován za autora pěti důvodů k pochybnostem, řecky τρόποι (trópos), které údajně ustanovují nemožnost pravdivých poznatků:

  1. Neshoda – neshoda běžného života s názory filosofů
  2. Vývoj – všechny důkazy je nutné neustále bez konce ověřovat (ad infinitum)
  3. Relace – všechny věci se mění v závislosti na různých úhlech pohledu
  4. Předpoklad – pravdu potvrzuje většinou hypotéza
  5. Kruhovost – hledaná pravda je v bludném kruhu (diallelus)

Sextus Empiricus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sextus Empiricus.
Sextus Empiricus

Sextus Empiricus (cca 200–250 n. l.) byl římský lékař a filosof řeckého původu. Filosoficky se řadil ke skeptikům, ale patrně spíše patřil spíše k filosofujícím spisovatelům, protože v jeho dílech nacházíme především souhrn myšlenek jiných skeptiků. Sextův vlastní přínos pro filosofii je velmi malý; jeho význam spočívá především v tom, že jeho díla jsou v oblasti starověké antické skepse nejlépe dochovaná a lze si z nich udělat představu o logických vývodech jiných starších filosofů. Díky jeho dílu si lze učinit obrázek o tehdejším lékařství nejen z laických pohledů, které se v tehdejší literatuře vyskytují relativně často. První překlady Sexta do latiny začaly vznikat ve 13. stol. První tištěné verze jeho spisů byly publikovány během 16. stol (např. v Paříži v roce 1569).

Moderní západní skepticismus[editovat | editovat zdroj]

René Descartes[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku René Descartes.
René Descartes

René Descartes (1596–1650) byl francouzský filosof, matematik a fyzik. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filosofie a stoické myšlenky. Celé jeho životní úsilí je zoufalým hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filosofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu. Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté.[7]

John Locke[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku John Locke.
John Locke

John Locke (1632–1704) byl hlavním představitelem novověkého britského empirismu a jedním ze zakladatelů liberalismu. Kriticky se staví proti Descartovi – odmítá jeho učení o vrozených idejích a tvrdí, že rozum je původně tabula rasa (nepopsaná deska), do které se teprve dodatečně obtiskují zkušenostní dojmy. Poznání je tak podle Locka výlučně empirické – „nic není v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech“. Rozum vytváří ideje:

  1. smyslovým vnímáním vnějších objektů (sensation)
  2. vnitřním nahlížením (reflexion)

David Hume[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku David Hume.
David Hume

David Hume (1711–1776) je znám domyšlením některých důsledků empiristické teorie poznání. Zaujal především svou kritikou kategorie kauzality jako něčeho, co by bylo ve věcech, a na základě fenomenologické analýzy ukázal, že pojem kauzality, vzniká v člověku opakováním určitých stabilně se vyskytujících vjemů. Hume navazuje na Locka, ale přináší navíc nové, přesné rozlišení jednoduchých představ. Podle Huma jsou pravdivé jenom takové poznatky, které lze přímo vyvodit z impresí (dojmů). Tímto skepticismem Hume zasadil metafyzikům těžkou ránu, ne-li zničující, protože podle něj dogmatičtí filosofové překračují hranice a předstírají vědění tam, kde prostě vědět nemůžeme.

Auguste Comte[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Auguste Comte.
Auguste Comte

Auguste Comte (1798–1857) byl francouzský reformátor a originální myslitel, zakladatel pozitivismu. Podle Comta prochází lidstvo ve svých dějinách zákonitě třemi stádii, totiž teologickou, metafysickou a pozitivní epochou (zákon tří stádií). V první se lidstvo řídilo náboženstvím, ve druhé filosofickou spekulací, kdežto ve třetí se bude řídit jen racionální a pozitivní vědou. Comteho Pozitivismus navázal na starověký filosofický skepticismus a kritickou filosofii Davida Huma,způsobem myšlení, který se chce vyhnout spekulaci a vycházet jen z jednotlivých ověřitelných faktů. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, ontologii a všem spekulativně orientovaným filosofiím.

Bertrand Arthur Wiliam Russell[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bertrand Russell.
Bertrand Arthur Wiliam Russell

Bertrand Arthur Wiliam Russell (1872–1970) byl významný anglický matematik, filosof, logik a spisovatel. Jako mladý muž se Russell přikláněl k platnismu, ale další jeho filozofický vývoj ho však řadí spíše do novopozitivistické školy. Russell vycházel z názoru, že empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie. Jediný skutečně účinný nástroj poznávání viděl proto Russell v přírodních vědách. Právě tyto a nikoliv morálka nebo náboženství by podle něj měly být vzorem filosofie. Filozofie by měla pracovat jen v těch oblastech, jež dosud nejsou zpřístupněny exaktnímu přírodovědeckému bádání, ale i zde může pouze na problémy poukazovat, a nikoli je řešit. Při svých úvahách o problematice smyslu a pravdivosti pak Russell svůj empirismus dále rozvíjel v závislosti na své koncepci logického atomismu.

Východní skepticismus[editovat | editovat zdroj]

Východní školy filosofického skepticismu se podstatně liší od západních směrů filosofického skepticismu. Zatímco k pochopení západního filosofického skepticismu je třeba sledovat myšlenky a filosofické koncepce jednotlivých filosofů a jejich časovou návaznost, k pochopení východní skeptické filosofie stačí pochopit jejich tradiční hodnoty filosofického bádání.

Východní filosofické školy vycházejí ve své metodologii ze svých hlubokých epistemologických základů a navazují s generace na generaci na tradiční hodnoty filosofického bádání, zejména na školu logického myšlenínjáju a na ortodoxní školu indické filosofie, která popisuje prostředky, které vedou k pravdivým závěrům – vaišéšiku. Obě školy vznikly na základě nejstarších filosofických úvah – upanišad, které byly komponovány v období mezi lety 600 až 300 př. n. l. a svou moudrost čerpají z véd, které popisují období až 8000 př. n. l. Na základě véd vznikl hinduismus a z něho vznikaly postupně další náboženské a filosofické směry. Nejdůležitější z nich jsou buddhismus a džinismus, které vznikly jako skeptická reakce na hinduismus a jeho kastovní systém.[8]

Buddhistický skepticismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Gautama Buddha.
Socha Buddhy

Uvnitř východních filosofických škol byl Buddha opravdovým skeptikem, protože zpochybnil hinduistický dogmatismus a náboženskou a společenskou hierarchii kastovního systému. Zpochybnění těchto základních epistemologických zásad je v Indii považováno za opravdový filosofický skepticismus, zrovna tak, jak tomu bylo ve starověkém Řecku s pyrrhonismem.

Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli spekulativní teorie o začátku a konci, omezenosti a nekonečnosti světa, původu člověka nebo posmrtného bytí. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka útržkovitá a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Blázen se ptá: „Byl jsem již dříve? Nebo jsem dříve nebyl? Co jsem byl dříve? (…) Budu příště? Nebudu příště? (…)“ Nebo pochybuje o přítomnosti: „Jsem? Nebo nejsem?“[9]

Buddha radil těm, kdo hledají pravdu, aby nepřijímali cokoliv pouze na základě autority druhého, nýbrž aby uvažovali a usuzovali sami, zda nějaká věc je správná nebo špatná. Buddha klade menší důraz na pravdu a rozumové poznání než západní filosofičtí skeptici. Místo toho zdůrazňuje cíl – bodhi, který, velmi často vnímaný jako osvícení, nepředpokládá poznání nebo pravdu ve smyslu rozumového pochopení.

Džainský skepticismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Džinismus.

Džainský skepticismus vznikl jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém. Je to pokračování starověké tradice Šramana, která pochází z véd. Základní myšlenkou džinismu je nenásilí jako projev respektování veškerého života, relativnost a mnohostrannost pravdy a mravnost založené na touze po osvobození – (mókša). Džainský filosofický skepticismus slouží jako model liberalismu pro svoje tvrzení, že pravda je relativní a mnohostranná a pro svoji ochotu vyhovět všem možným úhlům pohledu jiných filosofických směrů. Také je srovnatelný se západními filosofickými koncepty subjektivismu, morálního relativismu a objektivismu.

Anékántaváda[editovat | editovat zdroj]

Anékántaváda je jeden z nejdůležitějších filosofických konceptů džainismu. Odkazuje na principy filosofického pluralismu a princip, že pravda a realita jsou z různých zorných úhlů vnímány různě a že žádný zorný úhel neumožňuje zjištění celé pravdy. Z toho plyne, že žádný člověk nemůže tvrdit, že jeho názor obsahuje absolutní pravdu.[10]

Počátky filosofie anékántavády se připisují Máhavírovi (599 – 527 př. n. l), 24. džainskému tírthankarovi. Sanskrtské slovo an-eka-anta-vāda znamená doslovně „nauka o nevylučování“, což v přeneseném slova smyslu znamená „filosofický skepticismus“.[11]

Sjádváda[editovat | editovat zdroj]

Sjádváda je džainská teorie postulátu. Jinými slovy, sjádváda poskytuje základní pokyny, které je možné použít k odvozování postulátu nebo principu. Počáteční předpoklad nebo postulát je zadán v sedmi tvrzeních, od kterých jsou všechna ostatní tvrzení logicky odvozena způsobem „podmíněné předpovědi“[12] Tedy, pravdy, která jsou platné uvnitř svých vlastních soustav lze syntetizovat a vzájemně vylučovat. Mezi různými pravdami o stejné věci je pak vždycky jedna vždycky platná.[13]

Zjednodušně vypadá teorie sedminásobného předpokladu (saptabhanginaja) následovně
Mahávíra
  1. sjád-asti – “možná že je”
  2. sjád-násti – “možná že není”
  3. sjád-asti-násti – “možná že je a není”
  4. sjád-avaktavja– “možná že je nevylíčitelný”
  5. sjád-asti-avaktavja – “možná že je a je nevylíčitelný”
  6. sjád-násti-avaktavja – “možná že není a je nevylíčitelný”
  7. sjád-asti-násti-avaktavja – “možná že je a není a je nevylíčitelný”

Najaváda[editovat | editovat zdroj]

Najaváda je teorie dílčích zorných pohledů. Je užívána k dosažení určitého závěru odvozováním určitého aspektu. Každý objekt má nekonečné množství aspektů, ale v běžné praxi se popisují jenom ty důležité a bezvýznamné se ignorují. Tímto se zařazuje najaváda mezi filosofie kritického skepticismu. Podle najavády vznikají všechny filosofické spory nesouladem zaujímaných zorných úhlů pohledu, aniž bychom si to uvědomovali.[14]

Islámský skepticismus[editovat | editovat zdroj]

V islámských filosofických školách založil skepticismus al-Ghazzálí (1058–1111 n. l.), známý pod jménem Algazel, jako součást ortodoxní teologické školy Aš’arí. Zdá se, že jeho myšlenky ovlivnily myšlení Descartese (1596–1650 n. l.),[15] protože východiskem obou je metodická skepse – zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat. Jak al-Ghazzálí, tak i Descartes odmítájí běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívájí jen proto, aby zjistili pravdu.[15]

Čínský skepticismus[editovat | editovat zdroj]

V Číně zavedl filosof Wang Chong (v letech 27–100 n. l.)[16] určitou formu naturalismu založeného na racionální kritice pověr vzniklých za konfucianismu and taoismu v prvním století našeho letopočtu. Jeho neo-taoistická filosofie byla založena na sekularitě racionálního myšlení podobné vědeckému skepticismu.

Epistemologie a skepticismus[editovat | editovat zdroj]

Skepticismus jako epistomologický argument předkládá především otázku jestli je nějaké pravdivé poznání vůbec možné. Skeptici argumentují tím, že víra v něco nutně neospravedlňuje vědění o něčem. V tomto se skeptici neshodují s dogmatickými fundamentalisty jako Spinoza, který tvrdí, že Bůh je předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen. Filosofický skepticismus se k tomuto rozporu staví tím, že vyžaduje aby „základní postoj“ byl zbaven logického omylu, tedy argumentace z nevědomsti založené na nespolehlivých faktech. Kromě tohoto argumentu užívají skeptici Agrippovy tropy, že pravdivého závěru nelze být dosaženo vzhledem k bludnému kruhu (diallelus). Fundamentalisté užívají naopak tytéž Agripovy trópy k opodstatnění jejich základního postoje. Tento skeptický postoj zřídkakdy dosahuje svého pyrrhoniánského extrému ve fikcionalismu, který říká, že není možné tvrdit, že něco je pravda, ale, že všechny závěry jsou spíše užitečná fikce.[17]

Klasický filosofický skepticismus tvrdí, že skeptici nic neví. Tento názor zastával i Sókratés, což vyplývá z pasáže Platónovy Obrany Sókrata před aténským lidovým soudem: „já nevím, ani se nedomnívám, že vím“, všeobecně známé jako Sokratův výrok: „vím, že nic nevím“. Zdá se, že Sókratés si myslel, že neustálými otázkami je možné dospět k určitému poznání, ale že správnou otázku ještě nikdo nepoložil.

Akademické školy řeckého filosofického skepticismu šly ještě dále, tvrzením, že „je nemožné získat pravdivé poznání, protože neustálým ověřováním se pravda nachází v jakémsi bludném kruhu (diallelus).“

Akademická skepse starověký řecký skepticismus již nepodporuje a užívá termín pravděpodobná pravda na základě „přiměřené jistoty“. Klasičtí skeptici považují tento názor za dogmatismus. Pro pozdější filosofy byl tento extrémní názor nepřijatelný a zejména Kant formuloval dogmatismus způsobem, který již nebyl protikladem skepticismu. Arkesilaos, který tuto fázi vývoje skepticismu inicioval prostě opravil Platónův výrok „já nevím, ani se nedomnívám, že vím“, přidáním „a ani to nevím“, čímž úplně odmítnul dogmatismus.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Henry George Liddell & Robert Scott, A Greek-English Lexicon, Palm Handheld Edition 1940 online 2008-11-12
  2. Cicero, de Oratore
  3. Cicero, Tusculanae Quaestione
  4. Cicero, Academica
  5. Diogenes Laertius: Lives of Eminent Philosophers ISBN 0-674-99204-0
  6. Benjamin Jowett, Agrippa (1), Dictionary of Greek and Roman Biography and Mythology, volume = 1, Little, Brown and Company, Boston 1967 [1]
  7. Principia I. 3.
  8. ŠILER, Vladimír. Světová náboženství: Výběrová bibliografie o současných světových náboženstvích [online]. [cit. 2008-11-10]. Dostupné online.  
  9. FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 60.  
  10. Koller John M. Syādvāda as the epistemological key to the Jaina middle way metaphysics of Anekāntavāda, Philosophy East and West, Honululu July 2000 [2]
  11. Monier Monier-Williams, English Sanskrit Dictionary, 2 volumes, Kessinger Publishing, London 1851, ISBN 978-0-7661-8357-5 ISBN 978-0-7661-8545-6, latest 2008 offered at Universität zu Köln.
  12. JAINWORLD.COM. Jain Stories "Elephant and the blind men". [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  13. P.C. MAHALANOBIS. The Indian-Jaina Dialectic of Syadvad in Relation to Probability (I). [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  14. Shah, Natubhai, Jainism: The World of Conquerors, Volume I and II. Sussex: Sussex Academy Press 1998
  15. a b The Place and Function of Doubt in the Philosophies of Descartes and Al-Ghazali, Sami M. Najm, Philosophy East and West, July-October 1966, pages=133–41
  16. Rafe de Crespigny, A Biographical Dictionary of Later Han to the Three Kingdoms (23–220 AD), Leiden 2007
  17. Kalderon Mark, Moral Fictionalism, Clarendon Press, Oxford 2005, ISBN = 9780199275977

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]